Jak nežít pro nepravdu
Co to je vlastně pravda? Tímto tématem se zaobírám již řádku měsíců a dospěl jsem k názoru, že žádná pravda neexistuje. Když to vezmeme kolem a kolem, je několik teorií pravdy, jež nám říkají, jestli pravda je, a když je, tak jak se k ní dá dojít. Vyjmenuji vám tu jen základní: logická pravda (věta platí, když je v souladu s logikou, a musí být pravdivá v každé interpretaci), pravda faktuální (je pravdivá, pokud se shoduje obsah věty a faktem), pravda konsensuální (pravda je to, na čem se shodnou kompetentní členové jazykové komunity) nebo třeba koherenční teorie pravdy (věta je pravdivá, pokud odpovídá všem ostatním pravdivým výrokům). Zde se může zdát jako nesmyslné to, že by pravda neměla existovat, možná je ale čas na to, abychom se na celou záležitost podívali z druhé strany.
Všechny tyto teorie (a ještě množství dalších) se zabývají pouze jazykem, tím, jak člověk mluví. Vždy jde o vztah nějaké věty, výroku, k něčemu – v některých případech k dalším větám. V takovém případě ale jde o posuzování lidské řeči a nikoliv samotné pravdy. Jde o to, že se musí zobrazit ‚rovnáse‘ mezi řečí našich počitků a vjemů a mezi řečí našich úst. V takovém případě se jedná o pravdu. Tímto jsem chtěl naznačit, že lidské poznání nemusí být dokonalé. Nebudu na vás vytahovat filozofické problémy poznání jako třeba Kanta, ale ukážu vám tento problém na jednoduchém příkladu.
Představte si bakterii, která se pohybuje na kouli. Vzhledem k tomu, že dokáže poznávat jen ve dvou dimenzích, nerozezná, že se jedná o kouli, ale myslí si (předpokládejme, že může myslet a že chápe jen 2D svět), že její svět je nekonečný. Teď to přirovnejme ke člověku, taky si myslí, že je jeho svět nekonečný. Z toho vyplývá, že je zde velmi pravděpodobná ještě přítomnost dalšího prostoru. A pokud je jen jeden, tak až při jeho prozření dokážeme správně poznávat, tedy poznat skutečný stav věci.
Mám pro vás ještě jednu teorii, která se opírá spíše o fyziku. Asi rok zpět bylo pomocí gravitačních vln dokázáno, že svět byl stvořen velkým třeskem a následným rozpínáním vesmíru. S tímto souvisí i teorie kapes – vesmír se ‚nafukoval‘ nerovnoměrně a někdy vznikl ‚do sebe‘, a vytvořil tak kapsu. A potom vytvořil i takzvané paralelní vesmíry. Kdybych vás měl jednoduše uvést do problematiky paralelních vesmírů, tak bych řekl, že s každým rozhodnutím každého člověka vzniknou dva světy – stane se každé rozhodnutí. Tím pádem by měly být realizovány úplně všechny možnosti. Jestli tedy je možností, že pravda existuje, tak by měla existovat možnost, že pravda neexistuje. V takovém případě dochází ke kolizi. Buď pravda existuje ve všech paralelních vesmírech a je skutečná, nebo neexistuje aspoň v jednom, a tím pádem nemůže existovat nikde.
Doufám, že jsem vám tímto dostatečně dokázal, že pravda nemusí být tak pravdivá, jak se zdá. Co z toho v tedy vyplývá? Představte si, že vše, co si myslíte, není pravda, ale ani lež, jestli neexistuje pravda, neexistuje ani lež. V podstatě by člověk neměl mít žádný názor, protože ať už si myslí cokoliv, nebude mít pravdu. Co s tím?
Zkuste se nad tím zamyslet, určitě si myslíte, že to je špatně, že by se takto svět dostal do zmatku. Ale to se taky nemusí nutně stát. Naopak by se v takovém případě mohlo lecco změnit k dobrému. Lidé by nelpěli na svých zastaralých názorech a kriticky by je stále přehodnocovali podle aktuální situace. Člověk by se zbavil všeho, co ho determinuje, předurčuje. Ale o tomto tématu třeba příště. Stejně tak přestanu s popisem světa bez pravdy, nechám zapracovat i vaši, čtenářskou, představivost, a budu-li mít možnost, tak se k tomu mohu vrátit v další úvaze.
Zpět ale k tématu vymezenému nadpisem. Jak nežít pro nepravdu, když pravda není? Co člověk může dělat, aby zároveň nevyjadřoval své názory? Co je čisté od logiky, myšlenek a jakéhokoli dogmatismu? Na tuto otázku mám jen jedinou hlavní odpověď – umění. Pokud byste měli cokoliv dělat, je to umění. Samozřejmě beru v potaz i další činnosti, které však pro intelektuální osoby nemusí být zcela naplňující, ale tímto tyto činnosti nehodlám zavrhovat, protože mohou být ještě mnohem vznešenější než umění, záleží na přístupu. Jedná se o zemědělství a další ruční práce, například výrobu či řemeslo. Tento ‚prostý‘ život je také prost názorů a taková práce je zcela nezávislá na tom, co si člověk myslí. Jakmile pracujete ve službách nebo ve školství, tak se podílíte na tvorbě pravdy. Nemusí se nutně jednat jen o novináře nebo lidi z marketingu, ale třeba taková kadeřnice vás chce přesvědčit o kvalitách vašeho nového účesu nebo zpěvák, že právě jeho píseň je ta nejlepší. Ale nemusí to být jen takovýto druh přesvědčení. Zaměstnanci firmy mohou působit dojmem, že daná firma působí věrohodně, prodavačka v supermarketu, že ji a ostatně všechny prodavačky jejich práce baví… Jakmile se dostanete do kontaktu s člověkem, v podstatě se dostáváte do konfrontace s názorem.
Podle mě jsou jediné čisté procesy uvnitř člověka pocity. Neodrážejí racionální skutečnost, ale něco hlubšího, nijak člověka nedeterminují, jen ho naplní životem. Proto vyzdvihuji umění, které tyto pocity v lidech vyvolává. Takže pokud byste chtěli žít s tím, že pravda není a že nechcete vytvářet nepravdu, vytvářejte pocity.
Uvědomuji si, že je toto téma už 7 let staré a jeho autor sem možná už ani nechodí. Přesto bych se ho rád na něco zeptal. Tvrdí zde, že „pravda neexistuje“. Nuže, moje otázka je prostá: „Považujete toto své tvrzení za pravdivé?“ Pokud ano, pak tím sám na sobě dokazujete, že pravda existuje → neboť pak vlastně tvrdíte, že „[je pravda, že] pravda neexistuje“ (jinými slovy, „tento můj výrok je pravdivý“). Pokud ne, pak tím opět dokazujete, že pravda existuje, protože tím ve skutečnosti tvrdíte, že „[není pravda, že] pravda neexistuje“. V obou případech je dokázána existence pravdy (a tím pádem i váš omyl).
Když to tedy shrnu:
1) Skeptici popírají možnost jistého poznání.
2) Jejich tvrzení je buď pravdivé, nebo nepravdivé.
2a) Je-li pravdivé, může být s jistotou poznáno minimálně to, co tvrdí – že totiž není jistého poznání.
2b) Je-li však nepravdivé, pak je jisté poznání rovněž možné.
3) Ať tak či tak, možnost jistého poznání je tím nevývratně potvrzena.
Víte, vždycky se pousměju, když někde narazím na text, v němž se někdo snaží popírat existenci pravdy. Pravdu totiž nevyhnutelně předpokládá a počítá s její objektivní platností i ten, kdo ji popírá. Ve svém textu tvrdíte řadu věcí, s jejich pravdivostí automaticky (neuvědomněle) počítáte. Když např. píšete, že: „pomocí gravitačních vln bylo dokázáno“, nebo že „pocity neodrážejí racionální skutečnost“, počítáte automaticky s pravdivostí těchto svých tvrzení. Pokud ale přece platí váš výchozí předpoklad, že „pravda neexistuje“, pak nemůže být pravdou nic z toho, co píšete – tedy ani nic o těch gravitačních vlnách, pocitech či jakýchkoli jiných věcech, o nichž mluvíte (nebo na něž myslíte). Největší chybou všech popíračů pravdy je to, že své teorie důsledně nedomýšlejí a hlavně, že je neaplikují i sami na sebe a svá vlastní tvrzení. Bez pravdy se nedá smysluplně myslet; bez pravdy se veškerý obsah vašich úvah rozpadne.
Dobra prace, mel jsem radost ze čtení.
Podle mne je ta pasáž o prostoru a paralelních vesmírech scestná, zmiňovaná teorie gravitačních vln nebyla potvrzena a s ohledem na to jsem nebyl schopen přijmout zbytek článku. Bullshit.
Uvedl jsem dvě možnosti, proč si myslím, že pravda není, pokud se Vám nelíbí 2. možnost, stále může být dostačující jen ta první, nejsou na sobě nikterak závislé. Proto by neměla být ohrožena logika zbytku článku.
Pravda je oslovenim skutecnosti…/nikoli blabol nesmyslu../
Takové otázky mě vedou k orwelovskému „doublethinku“. Obecně vzato nelze říct, že něco víme a že to tedy považujeme za pravdu. Nicméně člověk potřebuje nějakou pevnou půdu pod nohama, soubor názorů a představ, jenž považuje za platné. Zdůrazněme označení NÁZORY a PŘEDSTAVY, neboť ty nejsou nikdy absolutní a neměnné a je třeba je tak chápat a nevyhýbat se ba dokonce vyhledávat konfrontaci více individuálních pojetí pravdy.
Rád přirovnávám tyto představy k zásobníkům s náboji. Při jejich konfrontaci pálíme jeden náboj za druhý a tím bráníme vlastní pravdu a zároveň budujeme kolem sebe opevnění, které představují protiargumenty názorovým kulkám. Jestliže můj náboj neprostřelí cizí opevnění, je moje tvrzení nesprávné. Pokud je mé opevnění vůči ostatním slabé, měl bych přehodnotit své vnímání pravdy.
Zároveň je důležité nechápat tento konflikt jako soupeření, právě naopak. Neustálou vědomou a konstruktivní protiargumentací vyřadíme nepravdivá tvrzení. Je to nástroj obecného růstu a kdo ví. Postupem času se možná lidstvo dobere absolutní pravdy, i když tvrdím, že žádná konečná není.
Díky za názor. Na podobné téma plánuji napsat další zamyšlení. Myslím si totiž, že člověk si vytvořil pravdu jako ‚podstatu světa‘ – dneska je vlastně vše založeno na nějaké pravdě. Ať už se jedná o dohadování, jestli ve včerejším hokeji padly 4, nebo 3 branky, nebo o to, jestli má Rusko právo na Krym a jestli mu bylo Západem křivděno. Vždy vedle sebe stojí dvě strany a dohadují se. Otázkou ale je, jestli je to udržitelné – když se stále vedou spory, promítají se v krajních případech do válek, které nás jednoho dne mohou zničit (ale nejde jen o tohle). V případě, že by neexistovala pravda, by se žádné spory nemohly vést, protože by zkrátka nebylo o co. Možná by bylo lepší, kdyby se trošku změnilo lidské myšlení, ale nemyslím si, že to je (minimálně v brzké době) možné.