Symbol kříže ve veřejném prostoru z právního pohledu

Resumé:

Tato seminární práce se zabývá vyobrazováním symbolů kříže ve veřejném prostoru z právního hlediska. Za cíl jsem si kladla místo krucifixů v evropském veřejném prostoru pochopit a vymezit především na základě klíčových rozsudků Evropského soudu pro lidská práva.

V úvodu se čtenář může seznámit se stručnými informacemi o vývoji kříže jako náboženského symbolu. Ve druhé části práce, kterou lze označit za část stěžejní, se zabývám popisem a rozborem případů Lautsi, Eweida a Chaplin, které v době nedávno minulé rozhodoval ESLP. Těmito rozsudky soud do jisté míry determinoval výskyt křížů ve veřejném prostoru, proto považuji právě závěry vyvozené z těchto případů za klíčové při snaze popsat a pochopit místo křížů na veřejnosti. Ve třetí, závěrečné fázi, pokládám na pomyslnou misku vah náboženskou svobodu a neutrální stát. Čtenář se může seznámit se závěry, kterými se pokouším vymezit jaké místo právo křížům ve veřejném prostoru reálně přisuzuje.

Úvod

Velký psychologický slovník Pavla Hartla definuje slovo symbol jako znamení či sdělení; nejčastěji to, co slouží jako zástupce něčeho abstraktního a zastupuje předmět, skupinu či vztah; může mít silný emocionální náboj a je výsledkem mezilidských vztahů.[1]

Symboly hrají v životě člověka velkou roli a již od pradávna jej provázejí. Denně jsme s nimi v kontaktu, jsme jimi obklopeni, aniž bychom si to vždy uvědomovali. Váhy jsou symbolem spravedlnosti, srdce je symbolem lásky, lebka je symbolem smrti. Vždyť i náš jazyk a písmo jsou vlastně systémem symbolů.

Jedním z hojně používaných symbolů je i symbol kříže. Kříž byl již od pradávna, mnohem dříve než vzniklo křesťanství, považován za cosi mystického a posvátného. Kříž dělí prostor na čtyři stejné díly, znázorňuje rozdílnou cestu dvou protikladů, které se však ve středu propojí v jedno. Býval také symbolem světla, tepla a ochrany, protože pomocí nářadí ve tvaru kříže lidé rozdělávali oheň – hybný kámen vývoje civilizace.[2]

Nejhlubší význam však tomuto symbolu bezesporu vtisklo křesťanství, díky němuž začal být kříž vnímán především jako náboženský symbol. Většina evropských zemí je silně poznamenána dlouhou křesťanskou tradicí, takže jsme zde symbolem kříže obklopeni takřka na každém kroku. A ačkoli tomu není tak dávno, kdy se nad vyvěšováním křížů v nemocnicích, školách či dokonce soudních síních nikdo nepozastavoval, s postupnou ateizací a globalizací společnosti se situace změnila. Symbol kříže se stal předmětem odborných diskuzí i právních sporů. A zatímco jedni by veškeré kříže z veřejného prostoru nejraději odstranili, druzí jej považují za neodmyslitelný znak evropské kultury či dokonce symbol boje proti pronikání jiných náboženství, především islámu.

Ve své seminární práci na téma symbol kříže ve veřejném prostoru z právního hlediska se budu zabývat vyobrazováním latinského kříže jako nejpoužívanějšího symbolu západních křesťanů.

V první části práce nahlédnu na tento symbol z náboženského hlediska. Podívám se do historie a pokusím se popsat, proč, jak a kdy se vlastně kříž stal symbolem křesťanství. Také zjistím, jaký význam kříži připisují dnešní křesťané. Ve druhé části práce pojmu problematiku kříže z hlediska práva, kterou představím na dvou stěžejních rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva – případech Lautsi proti Itálii a Eweida a další proti Spojenému království.

Představením těchto stěžejních judikátů plynule přejdu do závěrečné polemiky, kdy budu poměřovat právo na svobodu náboženského vyznání a jeho protipól – garantovanou náboženskou neutralitu státu.

Vývoj kříže jako křesťanského symbolu

Než se kříž stal křesťanským symbolem

Křesťané nepoužívali vždy jako svůj symbol kříž. V raném křesťanství, kdy byli ještě křesťané za svou víru pronásledování, byl mnohem více užívaný symbol ryby. Na počátku 3. století označil křesťanský spisovatel a filosof Tertullianus ve svém díle Obrana křesťanů (Apologeticum) křesťany jako vyznavače (či uctívače) kříže (crucis religiosi)[3] a symbol kříže v křesťanství začal postupně nahrazovat rybu.  Nejstarší vyobrazení ukřižovaného Ježíše, pocházející až z 5. století, nalezneme na bráně baziliky Sv. Sabiny v římském Aventinu.[4]

Symbolika kříže pro křesťany

Západní křesťané užívají nejčastěji symbol latinského kříže, který je tvořen svislou čárou, která je ve dvou třetinách protnuta kratší horizontální čarou. Vertikála kříže v křesťanské symbolice představuje směřování k Bohu a horizontála, značně kratší, potom pozemský život a spojení mezi lidmi.[5] Na tomto kříži byl ukřižován Ježíš Kristus.

Kříž už pro křesťany ale dávno nesymbolizuje pouze utrpení a smrt jejich Spasitele. Velmi pěkně popsal význam kříže český kněz a teolog, profesor Tomáš Halík v rozhovoru pro Lidové Noviny z roku 2006. „Kříž je pro mne symbolem paradoxu, který je základním poselstvím křesťanství: to, co v očích lidí znamená porážku a tragický konec, může z jiného pohledu („v očích božích“) znamenat nový počátek, novou naději – i to zdánlivě nejnesmyslnější a nejbolestnější může mít svůj smysl a svou velkou cenu.“ [6]

Symbol kříže z právního pohledu

Vyobrazování křížů, dalších náboženských symbolů a vůbec právo na svobodu vyznání zatím nejsou v českém ústavním právu příliš projudikovány, proto při pátrání po rozhodnutích, upravujících vyobrazování kříže ve veřejném prostoru, musíme nahlédnout do judikatury Evropského soudu pro lidská práva (ESLP).

Kříže na školách – Lautsi proti Itálii

Případ Lautsi proti Itálii[7] se týkal vyvěšování krucifixů ve třídách italských veřejných škol. Tento spor zažehl plamen sporu o identitu křesťanské Evropy, vzbudil velký zájem médií i politiků a rozpoutal nemalé množství vášnivých diskusí na téma tradic, imigrace, tolerance či sekularismu.

Než se případ dostal k ESLP

Ateistická rodina Lautsi, původem z Finska, emigrovala i se svými dvěma syny, Dataicem a Samim, do Itálie. Chlapci zde začali chodit do státní školy v Abano Terme,[8] kde na zdi každé ze tříd byl vyvěšen krucifix. Na tuto skutečnost si nejdříve stěžoval pan Lautsi u školní rady a požadoval, aby byly kříže ze tříd odstraněny. Se svou žádostí neuspěl. Roku 2002 podala jeho manželka Soile Lautsi stížnost ke správnímu soudu, poukazovala na to, že školní rada svým rozhodnutím porušila princip sekularity. Správní soud nejdříve požádal soud ústavní, aby s italským ústavním pořádkem posoudil soulad článku 118 a článku 119 nařízení z let 1924 a 1928, které říkají, že v každé třídě musí viset portrét krále a krucifix. Ústavní soud správnímu soudu nijak nemohl pomoci, protože do jeho pravomoci nepřísluší rozhodovat o nařízeních. Věc se tedy vrátila zpět správnímu soudu, který roku 2005 stížnost paní Lautsi zamítl. Své rozhodnutí zvodnil mimo jiné tím, že kříž není pouze náboženským symbolem, ale i symbolem historickým a kulturním, a to nejen pro Itálii, ale pro celou Evropu. Spor dále pokračoval před italský nejvyšší správní soud, který potvrdil předchozí rozhodnutí správního soudu. Nejenže vyvěšování křížů ve třídách má svou právní oporu v článcích 118 a 119 královských nařízení, kříž navíc symbolizuje základ hodnot jako je tolerance, respekt, úcta k lidským právům a svobodám. Na kříž by mělo být podle nejvyššího správního soudu nahlíženo jako na symbol hodnot, které definovaly sekularitu v dnešním právním řádu.

Rozhodnutí malého senátu ESLP

Jakmile paní Lautsi vyčerpala všechny vnitrostátní opravné prostředky, dostal se spor až k ESLP, kde jej nejdříve dostal do rukou malý sedmičlenný senát. Paní Lautsi tvrdila, že Itálie svým přístupem porušuje Úmluvu o ochraně lidských práv[9], konkrétně čl. 2 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, který garantuje právo na vzdělání, a čl. 9 Úmluvy, jenž zajišťuje svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání.

Malý senát ESLP dal paní Lautsi jednomyslně za pravdu a uložil Itálii pokutu. Soud ke svému poměrně překvapivému rozhodnutí uvedl, že kříže ve třídách mohou rozrušit ateistické studenty a studenty jiného náboženského vyznání, protože dávají najevo, že stát má blíže ke křesťanům. Itálie se svou argumentací, že symbol kříže je součástí její historické tradice a studenti přece nejsou nuceni kříž uctívat, nemusejí si ho ani všímat a vlastně pro ně může být jen dekorací, u malého senátu neobstála.

Toto rozhodnutí zvedlo obrovskou vlnu bouřlivých reakcí nejen v Itálii, ale i v celé Evropě. ESLP se doposud držel většinou spíše zkrátka a dával státům širokou možnost, aby si řídily své vlastní záležitosti samy. Nyní se rozhodl jít dokonce proti většinovému náboženskému přesvědčení v Itálii. Na obranu Itálie se oficiálně postavilo San Marino, Bulharsko, Kypr, Arménie, Rusko, Řecko, Litva a Malta.

Rozhodnutí velkého senátu ESLP

Spor se následně dostal až před velký senát ESLP, který se přiklonil zpět ke konceptu margin of appereciation, tedy ponechání státům prostor k uvážení, aby si do určité míry rozhodovaly své záležitosti samy. Svým rozhodnutím zcela zvrátil předchozí rozhodnutí malého senátu, obrátil o 180 stupňů a stížnost paní Lautsi zamítl. 15 souhlasnými hlasy (proti 2 disentům) prohlásil, že vyvěšování krucifixů na školách neodporuje článkům Úmluvy a mohou tam viset i nadále. Ani rozhodnutí velkého senátu se nevyhnulo kritice a poměrně ostře jej zkritizoval například právník Lorenzo Zucca.[10]

Zucca ve svém komentáři nekritizuje fakt, že kříže mohou na školách zůstat, ale především nedostatečné zdůvodnění rozhodnutí velkého senátu, který si tímto sám na sebe upletl bič.

Patrně nejvýznačnějším argumentačním bodem velkého senátu bylo označení krucixifu za tzv. pasivní symbol, který nepůsobí aktivně na přetahování lidí ke křesťanské víře, a není s to žáky ovlivnit tak, jako například bohoslužba. Pro představu, jako aktivní symbol označil ESLP například muslimský šátek švýcarské učitelky ve sporu Dahlab proti Švýcarsku[11], který jí zakázal nosit.

Zhodnocení rozhodnutí ESLP

Já osobně považuji argumentaci pasivním symbolem nejen za nedostačující, ale i nevhodnou. Obávám se, že na rozhodnutí soudu měl velký vliv politický a mediální tlak i nevole velké části především italské společnosti. Proto mám dojem, že velký senát ESLP zkrátka jen hledal nějaké stéblo, kterého se chytit, aby odůvodnil razantní změnu svého názoru. Dle mého názoru není možné náboženské symboly dělit na pasivní a aktivní. ESLP sice konstatoval, že krucifix je pasivním symbolem, ale neposkytl už žádné rozumné vodítko k tomu, jak od sebe pasivní a aktivní symboly rozeznávat. Co je potom sedmiramenný svícen, roucho jeptišky či budhistická svastika? Soudu sice nebyly předloženy důkazy o tom, že by kříže studenty aktivně ovlivňovaly, lze z toho ale automaticky vyvodit, že je neovlivňují?

Aby si soud zachoval svou vážnost a důvěru, zasloužil si tento razantní názorový obrat jistě brilantnější odůvodnění.

Pomineme-li ale tuto nepříliš zdařilou argumentaci, s rozhodnutím soudu musím souhlasit a pravděpodobně ani neměl jinou možnost. Zákaz vyvěšování křížů v Itálii by mohl vést ke vzniku nebezpečného precedentu, kdy by bylo možné požadovat třeba odstranění úplně všech náboženských symbolů ve všech veřejných prostorách. Znamenalo by to nutnost vytvoření absolutně neutrálního prostředí, což by se dalo označit jako vítězství a upřednostnění jednoho přesvědčení – a to ateismu a sekularismu, nad všemi ostatními. Tak bychom se mohli klidně propracovat až do situace, kdy by musela být změněna velká část evropských vlajek, které obsahují kříže, museli bychom odstranit většinu hřbitovů, přejmenovat náměstí nazvaná po svatých a možná i zbourat kostely.

A ačkoli by se mi samotné jako ateistce kříž v české třídě příliš nezamlouval, z pohledu italské tradice je to v pořádku. Ve většině našich tříd visí místo kříže portrét prezidenta a jeho odpůrce to také nijak nepoznamenalo.

Kříže v zaměstnání – Eweida proti Spojenému království

Druhým významným rozhodnutím, kterým se budu zabývat, je případ Eweida a další proti Spojenému království[12]. Jedná se o společný rozsudek ESLP z roku 2013 v případě čtyř stěžovatelů. Zabývat se budu pouze případy paní Eweidy a paní Chaplin, které se týkaly právě nošení křížků na veřejnosti, konkrétně v zaměstnání, nicméně v každém z nich soud rozhodl jinak.

Případ Eweida – skutková podstata

Paní Eweida, zaměstnankyně soukromé společnosti British Airways, je křesťanka a na krku nosí křížek. Od roku 2007 společnost British Airwyas v rámci budování image a firemní kultury zakázala zaměstnancům, kteří přicházeli do styku s veřejností, nosit viditelně umístěné náboženské symboly. Výjimku dostali pouze ti, u kterých víra přímo přikazuje symbol nosit – náramky a turbany sikhů či šátky muslimek. Paní Eweidě výjimka udělena nebyla, protože její víra nepřikazuje nosit na krku kříž, a proto po dobu trvání zákazu zůstala doma. Možná i kvůli nevoli veřejnosti se později rozhodla společnost tento zákaz zrušit a paní Eweida se vrátila zpátky do práce. Považovala ovšem doplacení mzdy, což už společnost odmítla. Paní Eweida se cítila ukřivděna a postoj společnosti označila za nepřímou diskriminaci na základě náboženského vyznání. Obrátila se tedy na britský pracovní tribunál a následně i na další soudní instance, žádná z nich jí ale nedala za pravdu.

Případ Eweida – rozhodnutí ESLP

Případ se proto dostal až k ESLP. British Airways jsou soukromou společností a zásah do stěžovatelčiných práv tak nelze přičítat Spojenému království, proto mohl ESLP posuzovat pouze to, jestli Spojené království dodrželo svůj závazek plynoucí z čl. 9 Úmluvy a v rámci své jurisdikce dostatečně zajistilo právo projevovat náboženství navenek.

Soud zjistil, že toto právo je ve Velké Británii dostatečně chráněno, avšak soudy nesprávně určily rovnováhu mezi právy stěžovatelky a právy zaměstnavatele. Při porovnání se zájmem stěžovatelky ukazovat navenek svou víru připsaly britské soudy právu zaměstnavatele na určitou firemní image příliš velkou váhu. To, že tento zaměstnavatelův zájem neměl klíčový význam, nicméně nepřímo potvrdila i sama společnost, když některým zaměstnancům dovolila jejich víru ukazovat a následně také dobrovolně zákaz nošení náboženských symbolů zrušila. Zaměstnavatel má právo požadovat po zaměstnancích, aby dodržovali určitý dress code, avšak křížek paní Eweidy byl tak malý a diskrétní, že jen stěží mohl narušit její profesionální vzhled. Na základě této argumentace dal ESLP paní Eweidě za pravdu a rozhodl, že Velká Británie porušila povinnost vyplývající z čl. 9 Evropské úmluvy a neposkytla jí dostatečnou ochranu jejího práva projevovat navenek své náboženství.

Případ Chaplin – skutková podstata

Případ paní Chaplin je podobný případu paní Eweidy, avšak v rozhodujících bodech se liší. Paní Chaplin pracovala ve státní nemocnici jako zdravotní sestra a stejně jako paní Eweida chtěla i ona projevit navenek své náboženské vyznání v podobě nošení křížku na krku. Nadřízený ji upozornil, že nošení šperků v zaměstnání není z hygienických a bezpečnostních důvodů možné, nabídl jí ale, že může křížek nosit připevněný na své jmenovce. To paní Chaplin odmítla, obrátila se na pracovní tribunál se stížností na diskriminační zacházení, ten jí ale nevyhověl.

Případ Chaplin – rozhodnutí ESLP

Postupně se případ dostal až k ESLP. Nošení křížku na krku je u paní Chaplin stejně jako u paní Eweidy projevem náboženského vyznání navenek. Naproti tomu už však nestojí ochrana image společnosti, ale ochrana zdraví a bezpečnosti v nemocnici. Křížek může nejen zavléct do otevřených ran pacienta nečistoty, ale může ublížit i nositelce, kdyby za něj pacient například zatahal. Když tedy soud poměřoval právo projevovat náboženské vyznání s ochranou zdraví a bezpečnosti, dospěl k závěru, že v tomto případě převažuje zájem na bezpečí a ochraně zdraví, a usoudil, že paní Chaplin nebyla zkrácena na svých právech vyplývajících z Úmluvy. Soud také řekl, že se necítí být vhodnou autoritou, která by měla posuzovat bezpečnost a hygienu v nemocnicích a tento úkol by měl být především v rukou vedení nemocnic, poskytl tedy opět státu a jeho institucím určitý prostor pro vlastní uvážení. Paní Chaplin, na rozdíl od paní Eweidy, svůj spor prohrála.

Zhodnocení rozhodnutí ESLP

Soud v těchto dvou rozhodnutích dal najevo, že podporuje možnost projevit vlastní náboženské vyznání navenek v maximální možné míře, ovšem nikoli bezmezně. Vytyčil mantinely tohoto práva, a to tak, že může být omezeno tehdy, pokud omezení sleduje určitý legitimní cíl, například právě ochranu zdraví v nemocnicích, a zároveň je nezbytné pro zachování demokratické pluralitní společnosti.

Dle mého názoru je rozhodnutí soudu správné, také odůvodnění je logické a dostačující. Zatímco v případě paní Chaplin šlo s největší pravděpodobností opravdu jen o ochranu hygienických standardů nemocnice, jelikož zakázány byly i veškeré ostatní šperky, jako například sikhské náramky, v případě paní Eweidy byla z rozhodnutí aerolinek cítit určitá míra zvůle, protože tolerovány byly turbany i muslimské šátky, které jsou na první pohled mnohem výraznějším náboženským symbolem, než křížek na krku, který je možno zahlédnout i na krku lidí, kteří se za křesťany nepovažují a nosí ho jen jako módní doplněk.

Někdo by mohl argumentovat názorem, že nemá-li zaměstnavatel právo určit přesný dress code svých zaměstnanců, musel by pak respektovat i to, že by si zaměstnanec nechal například na čelo vytetovat velkou budhistickou svastiku. S tímto se ale soud ve svém odůvodnění hezky vypořádal, protože řekl, že křížek je malý a diskrétní, a nemůže tudíž narušit profesionální vzhled zaměstnance, o čemž by se u vytetované svastiky na čele dalo minimálně pochybovat.

Nábožensky neutrální stát

Ústavní pořádek České republiky říká, že stát se nesmí vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání[13], dále že svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena[14] (forum internum) a každý má také právo své náboženství svobodně projevovat[15] (forum externum). Podobně vypadá úprava náboženské svobody a náboženské neutrality u většiny evropských států. Náboženská neutralita je protipólem k náboženské svobodě, a ačkoli se náboženské neutrality státu nelze jako objektivního principu přímo u soudu domáhat, soudy k němu musí přihlížet.

Závěr

Na základě výše uvedených judikátu, s krátkým nahlédnutím do vývoje kříže jako křesťanského symbolu a zběžného pohledu do základní právní úpravy svobody vyznání a náboženské neutrality se pokusím vymezit, jaké postavení vlastně mají kříže ve veřejném prostoru. Tato problematika by si samozřejmě zasloužila mnohem podrobnější a komplexnější rozbor, nicméně se domnívám, že jsem v rámci omezeného rozsahu práce dostatečně vymezila alespoň základní odrazový můstek, z něhož můžeme úpravu zobrazování křížů ve veřejném prostoru vyvozovat.

Především z judikátu Lautsi proti Itálii je patrné, že nesmíme zaměňovat hodnotově neutrální koncept státu za koncept aktivního vytlačování náboženství z veřejného života.  Hodnotově neutrální stát dává každému svobodu, aby si vyznával, co uzná za vhodné. Ateismus je jen další druh víry, tedy spíše „nevíry“, nelze jej stavět nad všechny ostatní druhy vyznání. Nelze pod záštitou sekularity a náboženské neutrality říci, že stát má ve veřejných prostorách prosazovat ateismus. Stát by neměl prosazovat žádnou víru, měl by pouze dbát a dohlížet na to, aby svou víru mohli svobodně vykonávat jeho občané. A těm, ať už si vyberou víru jakoukoliv, musí měřit všem stejnou mírou.

To ale neznamená, že když ve městě stojí 5 kostelů s velkým křížem, musí tam v rámci vyváženosti stát i 5 mešit a 5 synagog. Evropa, evropská města i myšlení mají svůj specifický ráz poznamenaný dlouhou křesťanskou tradicí, o který je nutno pečovat a zachovávat jej. Nelze v rámci náboženské tolerance odstranit všechny stopy naší křesťanské historie. Jednou z těchto stop je i vyobrazování kříže. Řekla bych, že většina evropské společnosti, nezáleží na národnosti ani vyznání, vyobrazování kříže ve veřejných prostorách toleruje a vnímá jej spíše příznivě, mnohem příznivěji než například symboly islámského či židovského náboženství.

Nemusíme v rámci náboženské tolerance kříže z veřejných prostor odstraňovat a bát se, že budeme nařčeni z netaktnosti, když si křížek pověsíme na krk. Kříže přece nejsou to jen náboženské symboly, ale i symboly historické a kulturní. Kříže neříkají „zde je Ježíšovo“, ale říkají, že evropské myšlení a kultura jsou vybudovány na určitých myšlenkových základech, které jsou mimo jiné často adoptovány i do právní úpravy (nepokradeš,…).

Vyobrazování křížů by ovšem na druhou stranu mělo být přiměřené a nemělo by se v rámci strachu z pronikání jiných náboženství a kultur stát prostředkem boje proti takovému pronikání. Neměli bychom se snažit o to, aby se díky nadměrnému vyobrazování křížů i jiných křesťanských symbolů tady vyznavači ostatních náboženství cítili nepříjemně, a tím se je snažit donutit vrátit se tam, odkud přišli.

Poznámky pod čarou:

[1] HARTL, P. a HARTLOVÁ, H. Velký psychologický slovník. 2010. vyd. 4., Praha: Portál. s. 563

[2] HEGAROVÁ, O. Jazyky, znaky a symboly v historickém kontextu, základy sémiotiky a teorie komunikace. 2011. Praha.

[3] NOVÁK, J. Čtvrtá patristická čítanka: Tertullianus – Apologeticum. Praha: Ústřední církevní nakladatelství. 1987.

[4] LURKER, M. Slovník biblických obrazů a symbolů. Praha: Vyšehrad spol. s.r.o., 1999. s. 123

[5] Tamtéž, s. 121

[6] Tomáš Halík v rozhovoru pro Lidové Noviny, 2006. Část rozhovoru dostupná z: http://halik.cz/cs/tvorba/rozhovory/text/clanek/120/

[7] Rozsudek ESLP ze dne 18.3.2011, věc Lautsi a ostatní proti Itálii, stížnost č. 30814/06

[8] Obec v oblasti Benátska, nedaleko města Padova

[9] Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ze dne 4. 11. 1950, vyhlášená sdělením federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1992 Sb., o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

[10] ZUCCA, L. Lautsi: A commentary of the grand chamber decision.

[11] Rozhodnutí ESLP ze dne 15. 2. 2001, věc Dahlab proti Švýcarsku, stížnost č. 42393/98.

[12] Rozsudek ESLP ze dne 15.1.2013, věc Eweida a ostatní proti Spojenému království, stížnosti č. 48420/10, 59842/10, 51671/10 a 36516/10.

[13] čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod České republiky

[14] čl. 15 odst. 1 LZPS

[15] čl. 16 odst. 1 LZPS

Zdroje

BOBEK, Michal. Náboženské symboly ve veřejném prostoru. Právní fórum. Roč. 2005/12. s. 461-473. ISSN 1214-7966.

FOUKALOVÁ, Kristýna a Pavel MOLEK. Věc Lautsi a další proti Itálii: Kříže v italských školách – velký senát. Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, Praha : ASPI., Praha: Wolters Kluwer ČR a.s., 2011, roč. 2011, č. 3, s. 189-203. ISSN 1212-2211.

HARTL, P. a Hartlová, H. Velký psychologický slovník. Vyd. 4., Praha: Portál. 2010. ISBN 978-80-7367-686-5.

HEGAROVÁ, Olga. Jazyky, znaky a symboly v historickém kontextu, základy sémiotiky a teorie komunikace. Praha, 2011. 60 s. Dostupné z: http://www.gjp1.cz/stahuj/oppa/heg_jazyky_znaky.pdf

KŘÍŽ, Jakub. Neutralita, nebo nepřátelství? Poznámky ke vztahu státu a náboženství. Teologické texty. 2011, č. 2011/1. ISSN 0862-6944. Dostupné z: http://www.teologicketexty.cz/casopis/2011-1/Neutralita-nebo-nepratelstvi-Poznamky-ke-vztahu-statu-a-nabozenstvi.html

KÜHN, Zdeněk. Krucifixy v evropských veřejných školách. Jiné právo [online]. Publikováno 19.3.2011, [cit. 15.5.2015]. Dostupné z: http://jinepravo.blogspot.cz/2011/03/krucifixy-v-evropskych-verejnych.html

Listina základních práv a svobod. In Sbírka zákonů, Česká republika. 1992, roč. 1993, částka 1, usnesení předsednictva České národní rady č. 2, s. 17-23. Dostupné z: <http://aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/ViewFile.aspx?type=z&id=22426>. ISSN 1211-1244.

LURKER, Manfred. Slovník biblických obrazů a symbolů. Praha: Vyšehrad spol. s.r.o., 1999, 349 s. ISBN 80-7021-254-3.

NOVÁK, Josef. Čtvrtá patristická čítanka: Tertullianus – Apologeticum. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1987, s. 79. Dostupné z: http://www.tertullian.org/other/czech_apologeticum.htm#III

PREUSS, Ondřej. K problematice krucifixů a státní náboženské „neutralitě“. Všehrd [online]. Publikováno 9.10.2011 [cit. 15. 5. 2015]. ISSN 1801-3678. Dostupné z: http://casopis.vsehrd.cz/2011/10/k-problematice-krucifixu-a-statni-nabozenske-neutralite/

Rozsudek ESLP ze dne 15. 2. 2001, věc Dahlab proti Švýcarsku, stížnost č. 42393/98. In: HUDOC [právní informační systém]. Evropský soud pro lidská práva [cit. 13.5.2015]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/webservices/content/pdf/001-22643?TID=kziaupuwzs

Rozsudek ESLP ze dne 15.1.2013, věc Eweida a ostatní proti Spojenému království, stížnosti č. 48420/10, 59842/10, 51671/10 a 36516/10. In: HUDOC [právní informační systém]. Evropský soud pro lidská práva, [cit. 13.5. 2015]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/webservices/content/pdf/001-115881?TID=eelbtrxzvc

Rozsudek ESLP ze dne 18.3.2011, věc Lautsi a ostatní proti Itálii, stížnost č. 30814/06. In: HUDOC [právní informační systém]. Evropský soud pro lidská práva, [cit.13.5.2015]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/webservices/content/pdf/001-104040?TID=gacmoaunrs

SMOLKOVÁ, Michaela a Monika MAREKOVÁ. Co nového ve Štrasburku: Průlomový judikát ESLP ohledně náboženské svobody na pracovišti. Aktuální otázky lidských práv. 2013, roč. 5, č. 1, s. 3-4. ISSN 1804-2392. Dostupné z: http://www.centrumlidskaprava.cz/sites/centrumlidskaprava.cz/files/attachement/bulletin/bulletin-lp20131.pdf

SMOLKOVÁ, Michaela. Právo na veřejné užívání náboženských symbolů. Brno, 2013. 123 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/257528/pravf_m/Smolkova_Michaela_257528_Diplomova_prace.txt

ŠIMÁČKOVÁ, Kateřina. Ideologická neutralita státu a postavení církví v České republice. Revue církevního práva. 2006, roč. 35, č. 3, s. 193-202. ISSN 1211-1635.

Tomáš Halík v rozhovoru pro Lidové Noviny, Kříž a ukřižovaná Madonna, Lidové noviny, příloha Orientace, 16.9.2006, část rozhovoru dostupná z: http://halik.cz/cs/tvorba/rozhovory/text/clanek/120/

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ze dne 4. 11. 1950, vyhlášená sdělením federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1992 Sb., o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. In: ASPI [právní informační systém]. WoltersKluwer ČR [cit. 15.5.2015].

WEILER, Joseph. Lautsi: Crucifix in the clasroom redux. The European Journal of International Law. 2010, vol. 21, no. 1. Dostupné z: http://www.ejiltalk.org/lautsi-crucifix-in-the-classroom-redux/

ZUCCA, Lorenzo. Lautsi: A commentary of the grand chamber decision. Academia. Dostupné z: http://www.academia.edu/9339229/Lautsi_A_Commentary_of_the_Grand_Chamber_Decision