5 mýtů o schizofrenii

Schizofrenie je psychická nemoc, jejíž nejčastějšími příznaky bývají bludy, halucinace, změny nálady nebo třeba poruchy pozornosti či vůle.

V dnešní době můžeme vidět hned několik filmů věnovaných této nemoci, jako například Čistá duše, který bych považovala za nejpovedenější, na rozdíl od komedie Já, mé druhé já a Irena, který mi přijde naprosto odkloněný od čehokoli, co by se mohlo schizofrenie týkat.

Přesto, kolik dostupných materiálů o této nemoci existuje, mají lidé své „pravdy“, čímž tyto pacienty hází do pytle, kam nepatří.

1)      „Nechci je ve svém okolí, jsou agresivní a mohou mi nějak ublížit.“

AGRESE

Pokud si krátce načrtneme přímku chování jedince nemocného schizofrenií, střídají se dvě období – ataky a remise. V období remise nevykazuje nemocný buďto žádné příznaky nemoci nebo jen velmi zanedbatelné. Naopak období ataky je velmi bouřlivé, kdy se projevují halucinace, bludy, člověk se nám může zdát osobností naprosto jiný, než jakého ho známe – tohohle období se tedy mnozí z vás možná obávají.

Abyste dokázali porozumět této nemoci hlouběji, zkusíme nastínit nějaký příklad.
Muž, který má manželku a tři děti je povoláním policista. Zrovna dostali v práci případ sebevraždy, on však v tomto případu vidí nové skutečnosti, které mu napovídají, že jde o vraždu a tak pátrá na vlastní pěst. Zjišťuje, že se zapletl do nesprávných nitek a zašel se svým pátráním příliš daleko – nyní po něm jde mafie, která se ho snaží zastrašit, možná i zabít kvůli informacím, které se mu podařilo sehnat. Muž je tedy nucen držet svou rodinu doma, kontrolovat, zda se kolem domu nepotloukají zvláštní typy lidí, zda nemá v mobilu štěnici nebo pod autem bombu. Je to policista – umí svou práci, rozumí kriminalistice.

O takovýchto kriminálních případech se můžeme dočítat v kdejaké detektivní knize. Podněty k těmto knihám většinou vycházejí ze skutečných událostí, proč by tedy tento policista neměl mít pravdu? Nyní i my pátráme ve tmách a nejsme si jistí tím, co je a co není pravda. Jak má potom odhalit člověk trpící schizofrenií, že něco, čím si je naprosto jistý, je pouhým výmyslem jeho mozku? Pokud jsme schopni pochopit tohle stanovisko, můžeme přejít dále.

Pokud hledáte agresi u schizofrenních lidí, zřídka se objevuje u paranoidních schizofreniků, což je druh schizofrenie, která se vyznačuje právě bludy a halucinacemi (viz. případ našeho policisty). V těchto případech se však nemocný většinou snaží chránit své blízké, sám sebe, nebo vykonává něco, co mu šeptají „hlasy“ – naprosto věří své pravdě, stejně jako vy byste se hádali o to, že jste ráno snídali míchaná vajíčka a ne odpadky z popelnice.

Jakub byl na praxi v psychiatrické nemocnici na uzavřeném akutním oddělení, kde byli převážně pacienti se schizofrenií, ovšem již opakovaně, spíše chroničtí. Což znamená, že se setkal s nejtěžšími případy – kam až může tato nemoc zajít, pokud se pacienti odmítají léčit. A přesto Jakub řekl, že agresivní chování u schizofrenním pacientů nezažil, na rozdíl od toxikomanů nebo jiných poruch.

Z toho vyplývá, že obecně jsou schizofrenici nejméně nebezpeční psychicky nemocní lidé a neměli bychom se jich tedy štítit ani se jim obloukem vyhýbat.

2)      „Ta jeho matka je šílená, on taky nebude normální!“

DĚDIČNOST

Na tohle je jednoduchá odpověď – schizofrenie jako taková dědičná není. Schizofrenií může onemocnět každý jeden z nás, procentuálně je tato šance 1-2%. Ovšem co dědičné je, je náchylnost k této chorobě. Dítě, jehož jeden rodič je schizofrenik, má 10% šanci touto nemocí také onemocnět. U dítěte, které má schizofrenní rodiče oba, je tato náchylnost 40-50%.

Což ve zkratce znamená, že pokud se bude dítě zdravých rodičů a dítě schizofrenního člověka chovat stejným způsobem, jejich „křehkost“ k onemocnění je různá. Tímto chováním máme na mysli například špatnou výživu, nelehké dětství, velkým faktorem je stres – studijní zátěž, úmrtí blízkého člověka, rozvod, osamostatnění se, dospívání, apod.
S tímto bodem souvisí i další bod:

3)      „Ze mě se v životě nemůže stát blázen.“

KDO MŮŽE ONEMOCNĚT

Jak jsem již zmínila, tato nemoc souvisí s mnoha faktory a onemocnět jí může každý jeden z nás. Přetrvávejte ve stresových zátěžích, nechávejte své povinnosti se kupit, žijte v neustálém shonu a strachu a máte zaděláno na nepěkný nepořádek v mozku.

4)      „Jsou přítěží, dostávají invalidní důchody a přitom jim nic není a mohli by vydělávat.“

PRACOVNÍ MOŽNOSTI

Na začátku jsme si řekli, že se střídají dvě fáze – ataky a remise. Co se týče ataky, bude jednodušší porozumět, proč není nemocný schopen pracovat. I kdyby neměl halucinace nebo slyšiny (tzv. „pozitivní příznaky“, což znamená, že tyto vlastnosti nemocnému na rozdíl od zdravého jedince přebývají), příznaků této nemoci je daleko více. Říká se jim „negativní příznaky“ (což znamená, že tyto příznaky nemocnému na rozdíl od zdravého jedince scházejí).

Mezi negativní příznaky řadíme poruchy chování, což bývá většinou první, čeho si okolí všimne. Jedinec se může distancovat od společnosti, více se uzavírat do sebe, na otázky odpovídá stroze nebo vůbec ne. Dalším příznakem jsou poruchy nálady, kam řadíme deprese a mánie. Mnohdy se tyto dvě nálady střídají bez zjevného důvodu. Schizofrenik také není schopen se soustředit na více věcí najednou. Nemusí například zvládnout volat v autobuse, neboť se nemůže zcela soustředit pouze na volajícího. Také nezvládá více úkolů najednou – je potřeba schizofrenního člověka nezavalovat velkým množstvím, je pro ně velmi důležitý řád a čas. Dalšími příznaky mohou být poruchy spánku, změna chuti k jídlu, zvýšená hádavost a podrážděnost nebo pocity úzkosti a zmatku.

Když si to shrneme, může na tohoto jedince neustále dorážet hlas v jeho hlavě, k tomu neustále měnící se nálady, neschopnost komunikace,…

V období remise je nemocný většinou „pod prášky“. Tyto léky mají za cíl upravit narušené chemické pochody v mozku. Ve skutečnosti to znamená – otupit jeho mozek natolik, aby neměl možnost vymýšlet si halucinace a bludy. Vedou ke zklidnění nemocného, k úpravě jeho spánku. Ovšem tyto léky mají i své nežádoucí účinky, mezi které patří například zvýšená spavost, závratě, vnitřní neklid, svalové křeče, zácpa nebo průjem, snížená sexuální aktivita, mimovolné pohyby jazykem, ústy či končetinami.

V akutní fázi má nemocný větší množství léků (možné i injekční formou) a postupně se dávkování snižuje. Ale stále je zde možné riziko ataky při zvýšeném množství stresu.
Člověk, který bere tyto léky, je najednou utlumený, často mu mizí chuť do života, připadá si zbytečný, neboť není (alespoň z počátku) schopen se o sebe samostatně postarat.
Stále si myslíte, že je možné, aby každý takto nemocný člověk byl schopen pracovat stejně jako vy? Jsou tací, kteří se rozhodnou přes všechny překážky bojovat a dosáhnou svého cíle, ale ne všichni tu sílu v sobě objeví…

5)      „Nemocní? Jsou to prostě jen blázni.“

NEMOC

Proč, když se dítě udeří do hlavy, jdeme k doktorovi s pláčem, aby nám zachránil naše malé zlatíčko, kdežto pokud přijde náš dospívající syn a svěří se s depresemi a hlasy, snažíme se mu vysvětlit, že to nemá nikomu říkat a ono to přejde?

Stydíme se za psychické nemoci, ale proč? Nemůžeme je vidět, neteče z nás při tom krev, avšak pokud nám amputují nohu, změní nás to natolik, jako ztráta osobnosti po onemocnění schizofrenií? Po amputaci jdeme po ulici a lidé vidí, že nám něco schází, litují nás, ale pokud s nimi hovoříme, jsme to stále my a dokáží s námi tak i jednat. Pokud člověk onemocní psychicky, automaticky ho zatratíme – je to správně?

Ať už psychická nebo fyzická – je to stále jenom nemoc.

Poznámka autorky:

Schizofrenie je doposud velmi málo probádanou oblastí, proto není jednoduché rozpoznat nemocného jedince od zdravého – co je ještě projev svobodné vůle a co už nemoci? Kolik schizofreniků utlumených léky měli jen radikální názory, které lékaři nedokázali pochopit? Mohou být tací?