Čím dál častěji se objevující propast mezi generacemi a jejich smýšlením

Určitě ten pocit znáte. Jste mladí, jste energičtí, jste plní života, máte svůj pohled na svět. Myslíte si, že víte jak žít, že víte, co a jak dělat, jak to chodí a co je třeba umět a znát. Neumíte přitom pochopit postoje svých rodičů a svých prarodičů. Neumíte porozumět jejich náhledu na svět, neumíte rozpoznat jejich ideje, jejich zvyky. Nebo je možná pochopit ani rozeznat nechcete. Jejich svět je starý, zastaralý, váš je nový, originální, plný a lepší. Proč tedy dávat na jejich rady a zkušenosti? Proč žít v zajetí jejich slov a myšlení? Proč nebudovat svůj život po svém? Proč brát v potaz jejich společenský konzervatismus? V následující úvaze bych rád připomněl období našich dějin, období přesně sto let staré, kterému předcházelo právě takovéto smýšlení mladé generace plné ideálů a nadějí a postrádající jakékoli myšlenkové spojení s minulostí, se starší generací a se zdravým konzervativním smýšlením. Nebudu se tedy věnovat každodenním rozporům mezi mladými a starými lidmi, budu se věnovat rozporům větším, celospolečenským, které nevedly pouze k nějakým mezigeneračním roztržkám v rodině, nýbrž k tomu, že v důsledku toho, že se nebralo v potaz myšlení starších, zkušenějších a moudřejších, se mladá generace velice „spálila“. Netvrdím, že nemáte žít život po svém a poddat se občas osobním, individuálním vášním a touhám navzdory nesouhlasu a rad starších, rád bych však poukázal na fakt, že i toto „rebelství“ musí mít své hranice.

„To, že evropská mládež byla roku 1914 nemilosrdně obětována sobecké a cynické době, je pustá lež. Projevy předválečných politiků se hemžily výzvami k mladým. Hnutí mládeže byl evropský jev, zejména v Německu, kde 25 000 členů spolku Wandervögel (tažní ptáci) chodilo na výlety, drnkalo na kytary, protestovalo proti znečišťování a růstu měst a nadávalo na starší generaci. Tvůrci veřejného mínění jako Max Weber a Arthur Moeller van den Bruck požadovali, aby se mladí ujali vedení státu. „Národ“, napsal Bruck, „potřebuje změnu krve, synové musí povstat proti otcům, mladí musí přijít na místo starých.“ V celé Evropě sociologové neúnavně studovali mládež, aby zjistili, co si myslí a co chce.“ (Johnson, 2008: 24-25)

Toto píše ve své knize Dějiny 20. století Paul Johnson, který tímto reflektuje obrovské změny, jež přicházely na přelomu 19. a 20. století a zasáhly všechny vrstvy společnosti a všechny oblasti západní civilizace. Ve společnosti té doby se měnilo prakticky vše, nové filozofické směry se blížily čím dál více směrům radikálním, mnohdy až nesmyslným. Filozofie té doby byla nová, od racionality jsme se posunuli více k iracionalitě, od absolutna jsme se přiklonili spíše k relativizaci pojmů. Bylo to období vrcholícího nacionalismu spojeného s vášněmi a s touhou po novém, lepším světě. S touhou po revizi světa starého a po vykročení k novým, světlejším zítřkům bez starých pořádků. A kdo byl tahounem těchto nových myšlenek? Mezi kterou částí společnosti získaly tyto nové, dosud nevídané myšlenky největší popularitu? Samozřejmě, že mezi mladými lidmi, lidmi plnými ideálů a nadějí, mezi lidmi plnými touhy po změně, plnými vášní. Ale také mezi lidmi plnými nenávisti a zloby ke starým pořádkům, ke starým dobám a ke starým pravidlům. Toto mladí lidé nechtěli, chtěli se vzbouřit proti svým otcům, jak se píše ve zmíněné citaci. Chtěli zbořit staré pořádky a vybudovat novou společnost, ve kterou tak věřili.

Nicméně, nebyla to víra slepá a zbrklá? „To, co mládež chtěla, byla ovšem válka. Zhýčkaná „mladá generace“ šla do války, kterou starší lidé téměř bez výjimky přijímali s hrůzou a fatalistickým zoufalstvím, s nadšením. Mezi výřečnými mladíky středních vrstev to byla, alespoň z počátku, nejpopulárnější válka všech dob.“ (Johnson, 2008: 25) Ano, byla to víra slepá a zbrklá. Toto období bylo v tomto směru skutečně zlomové. Po na jedné strašně velice klidném a na druhé straně emancipačních snah a vybojovávání svobod plném, 19. století to byla poprvé chvíle, kdy si mladí lidé skutečně uvědomili, že konzervatismus a lpění na starých pořádcích není jednou provždy daný axiom. Uvědomili si, že vnímání světa je relativní, uvědomili si, že oni sami a v současnosti, nikoli minulost je tvůrcem jejich budoucnosti. Vzbouřili se tak proti svým předkům, vzbouřili se proti staré generaci plné zastaralých a staromódních názorů a pohledů na svět. „Pryč s Vámi, teď přichází naše doba“, jakoby křičely na dny minulé.

Vystřízlivění z těchto vášní a z tohoto nadšení však přišlo velmi rychle. Stačili dva roky války a mladí, do té doby nadšení lidé se stávali čím dál více zoufalými. Ano, uvědomili si, že jejich nové ideje, nenaslouchání starším generacím a jejich zkušenostem, jejich zápal a nadšení pro věc, nebyli tou správnou cestou. Začali propadat zoufalství a marnosti, začala vznikat ona „ztracená generace“.

Proč svou esej na téma „mezigenerační problémy“ asociuji právě s výše popsaným? Je to totiž krásný příklad jevu, který se v dějinách posledních dvou set let čím dál častěji objevuje.  Totiž jev, kdy mladí vědí všechno nejlépe a ti staří jsou jen „zamindrákování“ konzervativci se zastaralým smýšlením. Ruku v ruce s emancipačním procesem posledních dvou století se dle mého objevuje také více vzdoru a neúcty ke generaci starší, neúcty k jejím zkušenostem, despekt k jejich smýšlení a k tomu, co prožili. Dle mého vyprchává z mladých lidí právě ta důležitá úcta k minulosti, já osobně v tom vidím ztrátu jakéhosi „zdravého konzervatismu“.

Co tato ztráta zdravého konzervatismu značí? Co přesně znamená? Znamená to, že se mladí lidé vrhají do praktikování nových idejí po hlavě, aniž by vzali v potaz ideje starší. Proč je to nebezpečné? Proč je to kontraproduktivní? Vezměme si jako příklad rok 1848 ve Francii. Byly vyhlašovány bankety, otevřeně se demonstrovalo proti královské moci, mladí nadšenci a intelektuálové požadovali politickou emancipaci, svržení Ludvíka Filipa, požadovali rovné volební a sociální práva. A povedlo se jim to. Naprosto odvrhli názory příslušníků starých pořádků, naprosto odmítli konzervativní smýšlení, odmítli také jakýkoli pomalý přechod k pořádkům novým, pomalý přechod k emancipaci. Proti starým pořádkům se obrátili naprosto zády a hleděli vstříc nové a lepší budoucnosti. Avšak co se následně stalo? K tak pracně vybojovaným volbám dorazilo příliš málo lidí na to, aby bylo možno svrhnout staré pořádky, zvítězili konzervativci, k moci se dostal Napoleon. A to vše jen proto, že nové ideje byly příliš radikální, pro společnost příliš silné a novátorské, to vše jen proto, že nikdo nebral v potaz smýšlení konzervativnější, na které byli lidé zvyklí.

Francis Bacon se o novotách vyjadřuje takto: „Každý lék je zajisté novota; a kdo odmítá nové léky, musí počítat s novými neduhy; neboť čas je veliký novátor; a ježto čas mění svým přirozeným během věci k horšímu, kam by to došlo, kdyby je nové poznatky a rady neměnily k lepšímu? Je pravda, že na co jsme si zvykli, je samozřejmé, i když to není třeba dobré. A co šlo dlouho ruku v ruce, jako by srostlo do sebe.“ (Bacon, 1985: 81) Dále však poznamenává: „ … čas naopak běží bez přestání, takže nakonec zatvrzele udržované návyky pobuřují právě tak jako novoty; a kdo příliš vychvaluje staré časy, bývá mladým na posměch. Lidé by se při zavádění novot měli tudíž řídit příkladem času; ten sice zavádí novoty napořád, ale bez povyku a postupně a takřka nepozorovaně.“ (Bacon, 1985: 81)

Vším výše popsaným chci tedy říct, že touha mladších generací po vzdoru, po odlišení se od generace starší, je přirozená a ano, společnost to skutečně nese vpřed. Kam bychom se dostali nebýt novátorských a revolučních myšlenek? Na druhou stranu si však musíme uvědomit jednu zásadní věc, a to tu, že radikální a rychlé zavedení přílišných novot do společnosti většinově stále žijící v myšlenkách časů starších, konzervativnějších a nebrání jejich hlasu a názoru v potaz, nikdy nevedlo k ničemu dobrému. Ano, hledejme nové ideje, hledejme nové smýšlení a nové cesty v životě společnosti, které se budou lišit od časů starých a které nás, jakožto lidstvo opět posunou dále, snad blíže k jakési dokonalosti, blíže k Platónově dokonalé ideji dobra, eufemisticky řečeno. Avšak mějme stále na paměti, že příliš radikální změny ve společnosti, byť mohou být jakkoli dobře myšleny, mohou být velice často silně kontraproduktivní a vést spíše ke zkáze než k něčemu lepšímu. Nebrání v potaz plynutí času, nutnost zvyknutí si většinové společnosti na tyto novoty a hlavně nebrání ohledu na zkušenosti a rady starších a moudřejších je vždy obrovskou chybou. Pokud si vypůjčíme poučku Hegelovu – teze jest smýšlení starších, antiteze jest smýšlení mladších, nakonec jest potřeba syntézy jakožto výsledek dokonalého souznění a zároveň antagonismu mezi tezí a antitezí.

Použité zdroje:

Johnson, P. 2008. Dějiny dvacátého století, Překlad Jan Čulík. Vyd. v tomto překladu 2. Praha: Rozmluvy.

Bacon, F. 1985. Eseje, čili, Rady občanské a mravní. 2. vyd., v Odeonu a v tomto překl. 1. Praha: Odeon.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.