Co potřebuje společnost? Postmaterialismus a seberealizaci
Inglehartova vize
Ronald Inglehart napsal v roce 1971 text s názvem „Silent revolution“, ve kterém předkládá svou koncepci či hypotézu postindustriální společnosti. Tato postindustriální společnost bude podle něj odhlížet od tradičních materiálních hodnot a bude více vzhlížet k hodnotám postmateriálním. Postmateriální hodnoty popisuje jakožto více humánní, jako příklad uveďme třeba větší apel na ženská práva, práva menšin, důraz na životní prostředí apod. Tehdejší mladá generace měla podle něj představovat právě onu hnací sílu, která tento proces dá do pohybu, a která bude první generací, která bude právě tyto postmateriální hodnoty upřednostňovat. Jako důkaz pro své teze uvádí dvě fakta, za prvé, tehdejší mladá generace neprožila žádné hrůzy světové války a za druhé zažila velký ekonomický vzestup, měla prakticky vše, co si přála. Avšak, leč se mi tento Inglehartův názor či vize velmi líbí, musím bohužel konstatovat, že byl pravděpodobně ve svém úsudku až příliš optimistický.
Ono odvrátit se od materiálního, konzumního života je myšlenka krásná, avšak podle mě je to cíl, kterého musíme teprve dosáhnout. Inglehart byl v tomto pravděpodobně velice nadčasový, nicméně nevzal v potaz mnoho skutečností. Tak například provedl u mladé americké generace průzkum, ve kterém zjistil, že většina mladých Američanů vyznává, na základě svých odpovědí, spíše ono myšlení postmateriální. Nicméně nalejme si čistého vína, co ve skutečnosti objevil? Nebylo to ušlechtilé myšlení mladých Američanů. Bylo to prachsprosté pokrytectví. Z jeho výzkumů mu sice vyplynulo, že mladá generace má myšlení postmateriální, avšak skutečnost následujících dekád nás mohla zcela jistě přesvědčit o opaku. Jejich myšlení bylo ve skrytu velice materiální. Jak jinak si vysvětlit drtivý nástup republikánů v podobě Ronalda Reagana a jeho neoliberálních praktik, které jsou spojené s materiálním myšlením více než co jiného? Inglehartovy myšlenky byly krásné, ale ve své době idealistické.
Návrat k jeho myšlenkám
Avšak napadá mě otázka, jak se k jeho myšlenkám navrátit? Ona koncepce postmateriální společnosti, jejichž hodnoty by byly založeny na jiných než materiálních statcích je, znovu opakuji, krásná. Avšak onen neoliberální princip a čím dál větší potlačování levicového smýšlení v současném západním světě mě nutí k zamyšlení, že se od jakéhosi postmateriálního principu čím dál více vzdalujeme. Kde jsou ty klasicky levicové myšlenky solidárnosti, empatie a soudržnosti? Dnes je to pouze a jen sobecký individualismus, který nám je vštěpován do hlav už od raného dětství. Nicméně dobrá, individuální smýšlení a svoboda je důležitá, s tím souhlasím. Nicméně cíl v podobě postmateriálních hodnot je mi sympatický ještě více. Jak dosáhnout postmateriálních hodnot či jakéhosi nového osvícení ve společnosti ve spojitosti s individuálními právy jedinců, s individuálními svobodami, kterých bylo dosaženo v období osvícenství „prvního“?
Právě neoliberální paradigma dnešní společnosti nás až příliš spojilo s koncepcí individuálního materialismu a až příliš nás vzdálilo od koncepce etické či morální osvěty. Politická svoboda, která nám byla dána, nám umožnila, jakožto jednotlivcům, budovat svou morálku podle svého vlastního uvážení, umožnila nám seberealizovat se podle našich vnitřních tužeb a přání. A podle mého názoru je Maslowova pyramida potřeb založena na pravdivém základě, postavení seberealizace na vrchol pyramidy je podle mě na místě. Každý člověk chce žít svůj život tak, aby se mohl seberealizovat, seberealizace je spojená se životním štěstím a tím pádem se spokojeným životem jednotlivce a následně celé společnosti, jelikož ta sestává z jedinců. Nikoli peníze, majetek a bohatství znamená úspěch a štěstí. Nýbrž seberealizace je onen aspekt života, který je nutný naplnit, abychom mohli žiti úspěšně a spokojeně a šířit spokojenost také kolem sebe. Seberealizace je cesta ke spokojené a solidární společnosti, ke společnosti vyznávající vyšší hodnoty.
Avšak přílišný apel na bohatství a peníze, které se v naší neoliberální globalizované společnosti staly téměř novým náboženstvím, nás bohužel nutí vzdát se, nutí nás otočit se zády ke svým postmateriálním hodnotám, naopak nás nutí otočit se čelem k penězům a učí nás, že peníze, materiální výdělek, je to jediné, díky čemuž se můžeme seberealizovat. Ale je toto ve světové ekonomice možné? Je možné, aby každý zbohatl a stal se milionářem a uspokojoval své touhy? I kdyby ano, jaké touhy by mohl uspokojit? Opět pouze materiální, protože pokud by se začal věnovat potřebám postmateriálním, musel by se odklonit od ekonomiky, přestal by vydělávat a už by nebyl pro naši materiální společnost potřebný, byl by vyhozen a vytlačen na okraj společnosti. Takto zničený člověk (jak po fyzické, tak po psychické stránce) v sobě jen těžko nalezne opět sílu a hlavně podporu okolí se seberealizovat. V tomto společenském konceptu není možné, aby se všichni seberealizovali, materiálně úspěšní budou jen někteří a jen některé z těchto některých to skutečně uspokojí natolik, že budou moci prohlásit, že se skutečně seberealizovali. Seberealizace skrze peníze a bohatství je uměle vytvořená, není skutečná, je pouhým simulakrem. Může to být s penězi lehčí, avšak jak jsem již zmínil, jen málo lidí jich v dnešní době může mít takových dostatek, aby se o uspokojování svých základních potřeb nemusel dále starat. Uspokojení základních potřeb je na Maslowově pyramidě položeno nejníže, a má to svůj důvod. Avšak v dnešní společnosti, postavené na nesmiřitelné ekonomické soutěži, je naprostá většina lidí odsouzena být na takové ekonomické pozici, že si akorát tak stačí zaopatřit své základní potřeby, o seberealizaci nemůže být vůbec řeč.
Cesta k myšlenkám Ingleharta a k seberealizaci
Jaká je tedy cesta k uskutečnění Inglehartovy myšlenky a společnosti postmateriálních hodnot založené na hodnotách více racionálních či možná morálních nebo etických? Dovolím si říct, založené na seberealizaci jedinců skrze své skutečné vnitřní tužby, které nemusí být nutně spojeny s majetkem a s penězi? Co se zamyslet nad myšlenkou základního nepodmíněného příjmu?
Zavedením tohoto nového konceptu se ve společnosti odstraní jeden problém – problém zajištění si základních životních potřeb – a otevře se brána k uskutečnění vlastní seberealizace. Neměli bychom snad technologie a technický vývoj, kterého jsme doposud dosáhli, využit spíše k oné seberealizaci, a ne jen stále dokola vštěpovat lidem názor, že materiální výdělek je nejdůležitější? Jsme přece v 21. století, máme již možnosti v minulosti nepředstavitelné, možnosti, které nám umožňují život prožívat jinak než jen celodenním strachováním o to, abych uživil sebe a rodinu. Žijeme přece v době, kdy je možné, aby lidé žili více podle vlastních představ, aby se více seberealizovali. Měli jsme k tomu v minulosti krásně nakročeno, roky 1776 a 1789 byly pěkným začátkem. Nicméně, někde se něco zvrtlo a opět jsme tam, kde jsme byli před tím – u neustálé nutnosti uspokojovat své základní životní potřeby.
Je samozřejmě důležité vypracovat odborné ekonomické a politické studie ukazující nám, jaké následky by takové zavedení nepodmíněného základního příjmu vlastně mělo. Ale nezavrhujme debatu o této myšlence předčasně, aniž by jakékoli odborné studie byly diskutovány a provedeny. Položme si prve otázku, co by to znamenalo pro obyčejného člověka?
Každý člověk ve spojitosti s uspokojením svých základních životních potřeb přemýšlí prakticky každý den o tom, jestli zaplatí další měsíc nájemné, zda bude mít dostatek prostředků pro uživení sebe a rodiny, zda bude mít na zaplacení účtů a zda mu zbude alespoň něco málo, co by mohl spořit či využít na soukromé aktivity. Místo pro seberealizaci? Pokud ne žádné, tak maximálně velmi malé. Avšak se základním nepodmíněným příjmem, který by pokryl jedincovy náklady na bydlení, účty a potravu, by se najednou otevřel naprosto nový prostor. Ano, nemusel by chodit do práce, nepracoval by. Co by se ale stalo? Takový člověk by nedělal nic, stále by totiž neměl dostatek prostředků na seberealizaci, nepracoval by, jen by seděl doma na gauči a uspokojoval své základní životní potřeby. Avšak pokud měl Maslow pravdu a na vrcholku oné pyramidy je skutečně ona seberealizace, znamená to, že by takovému jedinci časem začalo docházet, že svůj volný čas a prostor, který má, využívá velice neefektivně. Začalo by mu docházet, že mu něco chybí. Co v takové chvíli člověk udělá? Začne přemýšlet, jak svůj čas racionálně využít, ano, začne přemýšlet nad tím, jak se seberealizovat. Proto půjde opět do práce, jelikož bude chtít vydělat si opět prostředky, avšak nyní již ne na pouhé uspokojování svých základních životních potřeb, nýbrž prostředky, které následně využije pro svou seberealizaci. Využije je pro plnohodnotný život.
Závěrem
Zní to jako utopie? Možná ano, ale myšlenka je to dle mého názoru pěkná, utopická, ale přece jen pěkná. Položme si otázku, je opravdu tak nereálná? Rozhodně stojí za to o této otázce vést minimálně věcnou a racionální diskuzi. Pokud je pravda, že člověk, který dělá to, co jej opravdu baví, který se seberealizuje, je opravdu spokojený a šťastný (a já věřím, že ano), je právě toto jeden ze způsobů jak vytvořit konečně solidární a spokojenou společnost založenou nikoli na materiálních, nýbrž na postmateriálních hodnotách vedoucích k uvědomění si vyšších společenských hodnot.
Nostalgie.
Jako děti jsme chodili od jara do podzimu bosky, jen v trenýrkách, máchali se v řece, lovili ryby na vrbové udice, sledovali jsme žabí jikry v kalužích jak se mění na pulce a pak žáby, za humny jsme trhali přes plot třešně, na poli jsme trhali klásky, drtili je v ruce a křoupali zrní. Vyřezávali lodičky z kůry a mnoho jiných dětských her, na honěnou, na schovávanou atd. Hraček jsme měli velmi málo, nebo žádné atd. K jídlu toho moc nebylo, takže nám obezita nehrozila. A když bylo jídlo tak bylo EKO.
To byla doba, kterou si dnešní mladí ani nedovedou představit.
Děkuji bohu, že jsem se dřív narodil.
Vážení přátelé, jako úplný nováček v internetových diskusích, ale zároveň ostřílený borec
v „hovorech na gauči“ (stejnojmenná dvojdílná knížečka, kterou jsme si s manželem sepsali,
neb jsme ve věku, kdy udržet myšlenku je už obtížnější), a stejně tak zaujatá čtenářka
M. Crichtona, J. Kellera, V. Bělohradského, T.H. Eriksena, Nassima Taleba, ale též například Theodora Dalrympla zkusím teď také malounko vstoupit do vaší zajímavé diskuse. Doufám,
že dopřejete sluchu i příslušníku generace řekněme baj očko R (neboS).
Vyjdu z několika drobných skutečností, o jejichž platnosti se pochopitelně dá také polemizovat: člověk je víceméně hamižný, a zároveň nesmírně pohodlný(líný) tvor…, myšlení dvou třetin lidí se pohybuje pod hranicí soudnosti…, lidé se rádi opičí… obyčejný člověk potřebuje hlavně klid… je načase, vzít práci strojům a vrátit ji lidem… mocní tohoto světa se vždycky snažili svým poddaným namluvit, že žijí v tom nejlepším možném uspořádání…
Samozřejmě podobných vět by bylo možné vyslovit daleko více, ale stačí se podívat
do nákupních zón řetězců, na skladbu pořadů mainstreamových médií a koneckonců
i na nejmladší generaci.
A tím se dostávám k jádru svých úvah. To, co lidem skutečně chybí, je opravdová společná filozofická idea i závazný morální kodex, neboť od chvíle, kdy bylo křesťanství v zásadě odvrhnuto jako nepotřebný relikt minulosti (píšu s plným vědomím toho, co říkám, sama jsouc pouze náboženským kutilem), je náprava věcí společenských opravdu nesmírně těžká, ne-li nemožná!
Mozek dítěte, vyrostlého v dostatku a v osamění vystajlovaného dětského pokoje, napíchnutý na virtuální svět a obávající se vstupu do světa reálného jako čert kříže, se nejen vyvíjí naprosto nepředvídatelným směrem, ale jeho nositel se bude jen těžko zúčastňovat smysluplného boje za obecné blaho, neřku-li za lepší zítřky. Ono je totiž dnes velmi obtížné rozlišit, kam sahá oblast seberealizace, a odkud je to už bohapusté „přisluhování“ systému, jež se v mnoha ohledech může rychle stát – a bohužel už stává – asociálním.
Na tomto myšlenkovém poli se dál můžeme motat v bludném kruhu otázek, jež se týkají výchovy i vzdělání – k čemu vlastně mají rodiče své děti vést, čím se mají řídit (slušností, pragmatismem, teorií ostrých loktů, sobectvím či nesobectvím), má se dítě stát samostatně kriticky myslícím, pracovitým, poctivým a zodpovědným jedincem, nebo ohlazeným flexibilním, doškolitelným a vyškolitelným pracovním zdrojem s konzumními zájmy s příklonem k módním trendům? K čemu je sebevědomí, když většina konkurzů, manažerů i požadavků doby je připravena vám jej fofrem zadupat do země? Kdo rozhodne, co budeme a nebudeme v životě potřebovat?
To jsou otázky, což? Kdybyste věděli, jak se jimi s manželem trápíme! A odpovědi? Jen útržky, takové puzzle, jež si člověk dává dohromady léta. Theodore Dalrympl – Chudí v Indii nejsou ti samí jako chudí Evropě. A – Největším zlem je politická korektnost (bránící nazývat věci pravým jménem) a sociální dávky celým skupinám nikdy nepracujících členů společnosti (on je nekorektně nazývá spodinou). Michael Crichton se svou „říší strachu“, kterou vládci světa používají k umlčení zdravého rozumu, T, Eriksen – se svou pohádkou o vlkovi a třech prasátkách („Co budeš, vlku, dělat, až nás sežereš?“) A konečně slova jednoho fotografa, jehož jméno si nepamatuji – čím to je, že v Tibetu a Nepálu jsem viděl nepoměrně víc zářících dětských očí než v New Yorku? Jestli to nebude tím, že chudší část světa je šťastná za to, co má, kdežto naše rozvinutá civilizace si myslí, že šťastná bude, až se jí splní vše, co chce!
Moje vize je téměř neuskutečnitelná – pomalá mravenčí cesta za ideálem slušného čověka, nadaného empatií a soucitem s trpícími a zároveň pilně pracujícího na veřejném blahu našeho „úlu“. Méně tolerance tam, kde přihlížíme nepravostem a sprostotě, a více podpory rodinné
i obecné soudržnosti… označit jasně protispolečenské jevy (a to i v politice) a pomalu se jich zbavovat. Aby byly opravdovou ostudou, ne aby se z ní šily slušivé oblečky! Vracet prestiž institucím i jedincům, kterým historicky přísluší! Vést sami sebe k dobrovolné skromnosti a možná soběstačnosti. To je ale idealismus, až utopický, že?
A to dřív, než nás převálcují „rozhořčení“, jež si přijdou pro to, o co se s nimi odmítáme podělit! Nebo ti, pro které je náboženství, tradice a soudržnostá samozřejmostí!
Jenže! Jak na to, když chybí ten společný pevný bod? To je zase otázka pro vás.
S pozdravem vám všem, jimž není náš osud lhostejný L. Šindlerová
Rozhodně souhlasím s tím, že moderní konzumní společnost není zrovna ideální sociální trend co se prosperity lidstva všeobecně týká a ani soudobý kapitalismus, který je jejím ekonomickým motorem, není poslední zástavka naší civilizace, ale Vámi nastíněný systém nevidím jako ideální řešení, ba dokonce by podobné řešení mohlo mít výsledek dystopického charakteru. Sice nejsem vzděláním ekonom, ale myslím, že to snad ani v podobné diskuzi není třeba. Je třeba se zamyslet nad tím, co jsou to vlastně peníze, pokud si člověk definuje jejich význam tak se mu dostane odpovědi, zdali by mohl takový systém fungovat. Peníze jsou jakýsi prostředek důvěry, který zajišťuje, že je můžeme naprosto rovnocenně jako každý jiný vyměnit za práci (pro nás potřebnou nebo námi chtěnou) někoho jiného, nebo alespoň za produkt jeho práce (který buď potřebujeme nebo chceme). Neexistuje, ale žádný zákon, který by někomu nařizoval, že MUSÍ tuto práci pro někoho vykonat. Z prozatím řečeného to vypadá, že současný systém je ohrožen nestabilitou v důsledku této nepovinnosti, a přitom nikde tuto nestabilitu nepozorujeme. Ještě se nestalo, že by například třetina lékařů přestala pracovat, protože se jim nechce, nebo například, že by z pultů zmizely veškeré potraviny protože si zemědělci, chtěli vzít na jednu sezónu dovolenou. Prakticky to vypadá jako bychom skutečně byli nuceni dělat to co děláme. To je zařízeno jednoduchým mechanizmem, a to propojením systému peněz s uspokojováním základních neodkladných potřeb. Jakmile je práce nutná pro naše základní přežití, pak je jisté, že ji prostě dělat budeme, abychom přežili a produktem naší práce je pak (jakž takž 😀 ) fungující společensko-ekonomický systém. Pokud ale odříznete toto propojení mezi prací a základními potřebami, pak již nebude mechanizmus, který by někoho nutil cokoliv dělat. A budou nastávat destabilizace, které jsem nadsazeně popsal výše. Navíc NZP, nutně neznamená, že budou uspokojeny základní potřeby. Opět bude platit, že pokud nebude nikdo povinen za takový nepodmíněně obdržený peníz něco udělat, pak se může stát že již zmíněny peníz bude mít nulovou hodnotu a budeme prakticky na začátku. Úplně nejlépe to lze vidět pokud s popisu takového systému vyřadíme pojem peněz a nahradíme jej prostou výměnou služeb (což vlastně systém peněz je). Prakticky to je jakoby jedna strana (stát, státní zaměstnanci) říkali, tady jsme ti vypěstovali jídlo, tady postavili střechu nad hlavou, tady ti vyrábíme elektřinu do domova a co za to? nic klidně seď na gauči, jen doufáme, že to neuděláš a budeš za nás radši léčit lidi, vyvážet odpadky a opravovat záchody. Logicky to je systém nejistot, který nemůže žádný stát přijmout. Nemusí to být nutně takto vyhrocené, že by všichni seděli doma a už vůbec si nemyslím, že by se takto velké výkyvy skutečně děly, ale už jejich možnost je nepřijatelná. Pokud se chcete přesvědčit na nějakém případě stačí se podívat do Norska, tam v podstatě něco jako garantované uspokojení základních potřeb existuje. Samozřejmě ne, že by každý občan dostával peníze automaticky, ale Norsko má tolik prostředků (vlastní 1,5 procenta světových akcií, je to několik desítek bilionů korun), že sociální dávky dostane norský občan stejně snadno a bez otázek jako tady v Čechách neonacista v romské ulici nakládačku. A už se to samozřejmě začíná projevovat, přinejmenším společensky. Narůstá počet trvale nezaměstnaných, některá odvětví (a to i taková, která zajišťují produkci základních hmotných statků) úplně mizí protože se nikomu nechtějí dělat. Otázka jakto, že tak můžou ještě fungovat má jednoduchou odpověď- ropa. Vyvážejí obrovské množství ropy. Tu pak ve světě vymění za věci, které jsou k jejich způsobu života potřeba a na které už zbytek světa dělat musí, protože si nemůže jejich luxus dovolit. Samozřejmě souhlasím, že se světem moderního kapitalismu a konzumerismu, kdy bohatí bohatnou a chudí chudnou a to i tak, že to způsobí jejich smrt je něco v nepořádku. Rostoucí nezaměstnanost ve většině zemí prvního světa taky vypovídá o svém. Já osobně věřím, že je třeba nového systému vzdělávání. Přesto, že jsme generace Y (alespoň já jsem, tuším, že vy jelikož jste student tak také) pořád zde máme vzdělání, které se nese na filozofické vlně generace X. S myšlenkami typu- dělej co tě nejlépe uživí, najdi si „nine to five“ práci, která ti zajistí stálý příjem, díky kterému se budeš moct do smrti zadlužit u nedůvěryhodné banky. Zajímavé řešení na podobné otázky transformace kapitalismu, konzumerismu a edukace přináší pár videí na Youtube kanálu BigThink, například zde vystupuje Jeremy Rifkins s jeho knihou a filozofií Zero Marginal Cost, o které se domnívám, že by autora tohoto článku mohla zajímat.
Tady ještě nějaké odkazy na informace o Norsku, které jsem zde psal, aby bylo jasné, že jsem si je nevycucal z prstu.
http://brenna.blog.ihned.cz/c1-60180320-v-norsku-tika-casovana-bomba
http://www.patria.cz/zpravodajstvi/2535607/norsko-je-diky-statnimu-ropnemu-fondu-zemi-milionaru.html
V podstatě píšete, že motivací onoho nepodmíněného základního příjmu má být oproštění se od materialistických hodnot a konzumního hromadění majetku. Asi se shodneme, že financování takového systému by bylo velice nákladné – nastiňujete ale myšlenku, že by se to nám, lidem, i přesto vyplatilo. Jenomže společnost generuje velkou část svých zdrojů právě tím, že existuje poptávka po materialistických výdobytcích, které různé subjekty vyrábějí, transportují a prodávají. Z prodeje generují zisk, ze kterého odvádějí daně, ze kterých veřejný rozpočet financuje nejrůznější sociální programy – třeba i NZP. Pokud by ustoupily materialistické hodnoty, byl by tento řetězec přerušen již v jeho prvním článku – myslíte si (a je to spíše otázka, než kritika), že by pak společnost měla dost prostředků na financování NZP?
Samosebou neříkám, že NZP jednoznačně odsuzuji, opravdu na objektivní vyhodnocení nemáme, jak správně píšete, potřebné znalosti. Co mi však nesedí je ta idea postmaterialismu, kterou by měl NZP prosazovat. Mám pocit, že aby byl NZP udržitelný, tak od lidí vyžaduje právě materialismus a konzumní (a také vydatně „konzumující“) společnost. Že společnost, vyznávající postmaterialistické ideje, namísto odvádění daní za zbytečnosti, by takový stát přivedla na mizinu.
Vaše racionální kritika problému financování NZP je, vzhledem k mé malé znalosti ekonomie, prakticky neprůstřelná. Pojďme tedy do abstraktnější roviny, ekonomickými poučkami a teoriemi argumentovat v tuto chvíli nemůžu, bojím se, že bych psal zavádějící informace. Budu tedy pouze teoretizovat aniž bych použil jakýkoli pevný, empirický základ, o což mi v úvaze také šlo.
Je těžké, přetěžké si takovou společnost a život v ní žijících jednotlivců představit. Nicméně celý ekonomický systém od jeho počátků až doposud je založen a živen tím, že lidé jsou nuceni uspokojovat své základní existenční nutnosti, pracují, aby přežili, aby měli na živobytí a na jídlo. S postupným technologickým pokrokem a (což je snad ještě důležitější) s politickou emancipací majoritní společnosti se však na tomto trendu nic nezměnilo. Stále pracujeme, abychom uspokojili své základní životní potřeby. Nicméně, jsme stále bohatší a bohatší. Ano, své přebytky vkládáme do zbytečností, na kterých staví konzumní svět. Tyto zbytečnosti konzumního světa se jakoby staly součástí naší existenční nutnosti. Což je opravdu zvláštní, jen co je pravda. Právě díky tomuto trendu, tedy trendu, že pokládáme konzumní materiální statky za nepostradatelné a nutné k naší spokojené existenci, spojujeme tyto zbytečnosti se základními lidskými existenčními potřebami. Kvůli tomuto faktu se nám jaksi základní existenční nutnost rozrostla, avšak jen teoreticky, nikoli prakticky. Jen si myslíme, že se rozrostla, ve skutečnosti nepotřebujeme více, jen chceme více. A díky tomu stále živíme onen zaběhlý ekonomický systém, jež se začal vytvářet někdy okolo 12. – 13. století v S Itálii a ve Flandrech, tímto živíme klasický tržní kapitalismus, tak, jak jej známe.
A to je dle mého jádro pudla. Neumíme si představit systém, jež by byl politicky založen na demokratických principech a přesto by se stal ekonomicky alternativou k současnému kapitalismu živeného na monstrózním konzumu. Neumíme si totiž představit systém, jež by nebyl závislý na neustálém nadbytku zboží a na neustálé honbě za materialismem. Moje úvaha měla reflektovat myšlenku, že je na místě přemýšlet dále. V roce 1968 a 1969 se něčemu takovému u nás říkalo tzv. třetí cesta, avšak debaty na toto téma se z důvodu převážně politických zastavily. Třetí cesta měla být cestou novou, ani socialistickou, ani kapitalistickou. Avšak skončila stejně rychle, jako začala.
Vím, že zacházím hodně do abstrakce, nicméně zjišťuji, že v současném systému je obrovské množství paradoxů, omylů a mýtů. Odpovědi na Vaše otázky (které jsou samozřejmě na místě) musejí nacházet odborníci (v tomto případě krom mnohých jiných také ekonomové). Nicméně málokterý ekonom dokáže ve své profesi překročit hranice své školy, systému, ve kterém žije a který jej živý. Proto musí podle mě přijít nejdříve myšlenky velice abstraktní (od toho můj souhlas s vyzdvihováním filozofie jakožto velice důležité disciplíny). Nicméně byl bych velice rád, kdyby se zde objevil nějaký diskutující s ekonomickým vzděláním, nejlépe aby jich bylo více s různými názory, nebojící se ony pomyslné hranice jejich profese překročit a snažit se s těmito abstraktními myšlenkami pracovat.
Obávám se, že taková diskuze bude bohužel z největší části relevantní na úrovni ekonomie, které minimálně já nerozumím. Pouze se zeptám – z čeho by se to financovalo? Z veřejných peněz? Budiž, ale kde vezme erár peníze, pokud nebude dostatečné množství lidí svědomitě pracovat. A ta možnost by byla reálná, pokud by dost lidem stačil onen nepodmíněný příjem. Znamená snad takový systém zavedení „pracovní povinnosti“?
Mimochodem, píšete, že motivací, aby se člověk zvedl z gauče a šel do práce by byla touha po prostředcích na seberealizaci. Jenomže skrze peníze by se člověk realizoval v hmotných, materiálních statcích. A materialismus měl přeci tento systém popřít 🙂
Vaše kritika je naprosto oprávněná a máte pravdu, že je to téma především ekonomické, a té já bohužel také příliš nerozumím. Nicméně o této iniciativě se již nějakou dobu v některých evropských zemích vedou vcelku vážné diskuze. Na internetu je také mnoho stránek, které se tomuto věnují (např.: http://www.hzpd.cz/diskuze-k-evropske-iniciative-za-nepodmineny-zakladni-prijem/ nebo http://basicincome-europe.org/ubie/resources/), a které zmiňují také ekonomickou stránku věci. Ona je to v současnosti myšlenka stejně tak revoluční jako utopická. Má úvaha je pouhým zamyšlením nad tím, že všichni lidé touží po tom být v životě šťastní, což dle mého rozhodně nekoresponduje s většinovým názorem, že v takovém případě by nikdo nepracoval a jen ležel doma na gauči, jelikož to nikoho šťastným rozhodně neudělá. Pracovní povinnost rozhodně na mysli nemám.
Nemyslím si, že by se takový člověk realizoval v hmotných statcích, tyto navíc vydělané prostředky by byl schopen investovat do své seberealizace, ať už jde o cestování, knihy či taneční kurzy, je to jedno. Jde o to, že by nemusel myslet na existenční nutnost, myslel by na nutnost svých tužeb. Pokud by opět investoval tyto finanční prostředky do zbytečností typu větší televize, lepší počítač či rychlejší auto, je to jeho problém, stále je bude vkládat „do trhu“. Se základním příjmem by si však nikdy nebyl schopen na auto, televizi či počítač vydělat, jelikož by pokrýval opravdu jen skutečný existenční základ.
Téma je to velice kontroverzní a zřejmě proto jsem si jej vybral. Dívám se kolem sebe a vidím, že drtivá většina lidí nedělá, co je baví. Notabene v současné době, v době, kdy Evropu trápí obrovská nezaměstnanost sáhne člověk prakticky po jakémkoli zaměstnání. Takové zaměstnání, které si vybere jen z nutnosti, jej samozřejmě nebaví a neuspokojuje. Život následně pro takového člověka ztrácí mnoho z jeho smyslu (i když ne veškerý smysl). Otázka poté samozřejmě je, kdo by vykonával ony práce, které nejsou jakkoli příjemné. Otázek je velmi mnoho a odpovědi nejsou zatím prakticky žádné.
Další věcí je onen postmaterialismus, který zmiňuji, odklon od materiálních věcí směrem k hodnotám vyšším. Dle mého to koresponduje, tedy že příklon k postmateriálním hodnotám jde ruku v ruce s lidskou seberealizací, kdy lidé pochopí, že majetek je skutečně šťastnými nedělá (což je dle mého názoru také mnohokrát prokázáno, myslím si, že málokdo na smrtelné posteli lituje toho, že nenastřádal více majetku, viz. také studie na toto téma). Má úvaha jde z praktické roviny více do roviny abstraktní. K realizaci je však, jak správně říkáte, potřeba projednat také rovinu praktickou. Jak ale hlásá Weber, nejdříve existuje idea a ta následně ovlivní dění následující (například právě ekonomiku).