Co potřebuje společnost? Postmaterialismus a seberealizaci

Inglehartova vize

Ronald Inglehart napsal v roce 1971 text s názvem „Silent revolution“, ve kterém předkládá svou koncepci či hypotézu postindustriální společnosti. Tato postindustriální společnost bude podle něj odhlížet od tradičních materiálních hodnot a bude více vzhlížet k hodnotám postmateriálním. Postmateriální hodnoty popisuje jakožto více humánní, jako příklad uveďme třeba větší apel na ženská práva, práva menšin, důraz na životní prostředí apod. Tehdejší mladá generace měla podle něj představovat právě onu hnací sílu, která tento proces dá do pohybu, a která bude první generací, která bude právě tyto postmateriální hodnoty upřednostňovat. Jako důkaz pro své teze uvádí dvě fakta, za prvé, tehdejší mladá generace neprožila žádné hrůzy světové války a za druhé zažila velký ekonomický vzestup, měla prakticky vše, co si přála. Avšak, leč se mi tento Inglehartův názor či vize velmi líbí, musím bohužel konstatovat, že byl pravděpodobně ve svém úsudku až příliš optimistický.

Ono odvrátit se od materiálního, konzumního života je myšlenka krásná, avšak podle mě je to cíl, kterého musíme teprve dosáhnout. Inglehart byl v tomto pravděpodobně velice nadčasový, nicméně nevzal v potaz mnoho skutečností. Tak například provedl u mladé americké generace průzkum, ve kterém zjistil, že většina mladých Američanů vyznává, na základě svých odpovědí, spíše ono myšlení postmateriální. Nicméně nalejme si čistého vína, co ve skutečnosti objevil? Nebylo to ušlechtilé myšlení mladých Američanů. Bylo to prachsprosté pokrytectví. Z jeho výzkumů mu sice vyplynulo, že mladá generace má myšlení postmateriální, avšak skutečnost následujících dekád nás mohla zcela jistě přesvědčit o opaku. Jejich myšlení bylo ve skrytu velice materiální. Jak jinak si vysvětlit drtivý nástup republikánů v podobě Ronalda Reagana a jeho neoliberálních praktik, které jsou spojené s materiálním myšlením více než co jiného? Inglehartovy myšlenky byly krásné, ale ve své době idealistické.

Návrat k jeho myšlenkám

Avšak napadá mě otázka, jak se k jeho myšlenkám navrátit? Ona koncepce postmateriální společnosti, jejichž hodnoty by byly založeny na jiných než materiálních statcích je, znovu opakuji, krásná. Avšak onen neoliberální princip a čím dál větší potlačování levicového smýšlení v současném západním světě mě nutí k zamyšlení, že se od jakéhosi postmateriálního principu čím dál více vzdalujeme. Kde jsou ty klasicky levicové myšlenky solidárnosti, empatie a soudržnosti? Dnes je to pouze a jen sobecký individualismus, který nám je vštěpován do hlav už od raného dětství. Nicméně dobrá, individuální smýšlení a svoboda je důležitá, s tím souhlasím. Nicméně cíl v podobě postmateriálních hodnot je mi sympatický ještě více. Jak dosáhnout postmateriálních hodnot či jakéhosi nového osvícení ve společnosti ve spojitosti s individuálními právy jedinců, s individuálními svobodami, kterých bylo dosaženo v období osvícenství „prvního“?

Právě neoliberální paradigma dnešní společnosti nás až příliš spojilo s koncepcí individuálního materialismu a až příliš nás vzdálilo od koncepce etické či morální osvěty. Politická svoboda, která nám byla dána, nám umožnila, jakožto jednotlivcům, budovat svou morálku podle svého vlastního uvážení, umožnila nám seberealizovat se podle našich vnitřních tužeb a přání. A podle mého názoru je Maslowova pyramida potřeb založena na pravdivém základě, postavení seberealizace na vrchol pyramidy je podle mě na místě. Každý člověk chce žít svůj život tak, aby se mohl seberealizovat, seberealizace je spojená se životním štěstím a tím pádem se spokojeným životem jednotlivce a následně celé společnosti, jelikož ta sestává z jedinců. Nikoli peníze, majetek a bohatství znamená úspěch a štěstí. Nýbrž seberealizace je onen aspekt života, který je nutný naplnit, abychom mohli žiti úspěšně a spokojeně a šířit spokojenost také kolem sebe. Seberealizace je cesta ke spokojené a solidární společnosti, ke společnosti vyznávající vyšší hodnoty.

Avšak přílišný apel na bohatství a peníze, které se v naší neoliberální globalizované společnosti staly téměř novým náboženstvím, nás bohužel nutí vzdát se, nutí nás otočit se zády ke svým postmateriálním hodnotám, naopak nás nutí otočit se čelem k penězům a učí nás, že peníze, materiální výdělek, je to jediné, díky čemuž se můžeme seberealizovat. Ale je toto ve světové ekonomice možné? Je možné, aby každý zbohatl a stal se milionářem a uspokojoval své touhy? I kdyby ano, jaké touhy by mohl uspokojit? Opět pouze materiální, protože pokud by se začal věnovat potřebám postmateriálním, musel by se odklonit od ekonomiky, přestal by vydělávat a už by nebyl pro naši materiální společnost potřebný, byl by vyhozen a vytlačen na okraj společnosti. Takto zničený člověk (jak po fyzické, tak po psychické stránce) v sobě jen těžko nalezne opět sílu a hlavně podporu okolí se seberealizovat. V tomto společenském konceptu není možné, aby se všichni seberealizovali, materiálně úspěšní budou jen někteří a jen některé z těchto některých to skutečně uspokojí natolik, že budou moci prohlásit, že se skutečně seberealizovali. Seberealizace skrze peníze a bohatství je uměle vytvořená, není skutečná, je pouhým simulakrem. Může to být s penězi lehčí, avšak jak jsem již zmínil, jen málo lidí jich v dnešní době může mít takových dostatek, aby se o uspokojování svých základních potřeb nemusel dále starat. Uspokojení základních potřeb je na Maslowově pyramidě položeno nejníže, a má to svůj důvod. Avšak v dnešní společnosti, postavené na nesmiřitelné ekonomické soutěži, je naprostá většina lidí odsouzena být na takové ekonomické pozici, že si akorát tak stačí zaopatřit své základní potřeby, o seberealizaci nemůže být vůbec řeč.

Cesta k myšlenkám Ingleharta a k seberealizaci 

Jaká je tedy cesta k uskutečnění Inglehartovy myšlenky a společnosti postmateriálních hodnot založené na hodnotách více racionálních či možná morálních nebo etických? Dovolím si říct, založené na seberealizaci jedinců skrze své skutečné vnitřní tužby, které nemusí být nutně spojeny s majetkem a s penězi? Co se zamyslet nad myšlenkou základního nepodmíněného příjmu?

Zavedením tohoto nového konceptu se ve společnosti odstraní jeden problém – problém zajištění si základních životních potřeb – a otevře se brána k uskutečnění vlastní seberealizace. Neměli bychom snad technologie a technický vývoj, kterého jsme doposud dosáhli, využit spíše k oné seberealizaci, a ne jen stále dokola vštěpovat lidem názor, že materiální výdělek je nejdůležitější? Jsme přece v 21. století, máme již možnosti v minulosti nepředstavitelné, možnosti, které nám umožňují život prožívat jinak než jen celodenním strachováním o to, abych uživil sebe a rodinu. Žijeme přece v době, kdy je možné, aby lidé žili více podle vlastních představ, aby se více seberealizovali. Měli jsme k tomu v minulosti krásně nakročeno, roky 1776 a 1789 byly pěkným začátkem. Nicméně, někde se něco zvrtlo a opět jsme tam, kde jsme byli před tím – u neustálé nutnosti uspokojovat své základní životní potřeby.

Je samozřejmě důležité vypracovat odborné ekonomické a politické studie ukazující nám, jaké následky by takové zavedení nepodmíněného základního příjmu vlastně mělo. Ale nezavrhujme debatu o této myšlence předčasně, aniž by jakékoli odborné studie byly diskutovány a provedeny. Položme si prve otázku, co by to znamenalo pro obyčejného člověka?

Každý člověk ve spojitosti s uspokojením svých základních životních potřeb přemýšlí prakticky každý den o tom, jestli zaplatí další měsíc nájemné, zda bude mít dostatek prostředků pro uživení sebe a rodiny, zda bude mít na zaplacení účtů a zda mu zbude alespoň něco málo, co by mohl spořit či využít na soukromé aktivity. Místo pro seberealizaci? Pokud ne žádné, tak maximálně velmi malé. Avšak se základním nepodmíněným příjmem, který by pokryl jedincovy náklady na bydlení, účty a potravu, by se najednou otevřel naprosto nový prostor. Ano, nemusel by chodit do práce, nepracoval by. Co by se ale stalo? Takový člověk by nedělal nic, stále by totiž neměl dostatek prostředků na seberealizaci, nepracoval by, jen by seděl doma na gauči a uspokojoval své základní životní potřeby. Avšak pokud měl Maslow pravdu a na vrcholku oné pyramidy je skutečně ona seberealizace, znamená to, že by takovému jedinci časem začalo docházet, že svůj volný čas a prostor, který má, využívá velice neefektivně. Začalo by mu docházet, že mu něco chybí. Co v takové chvíli člověk udělá? Začne přemýšlet, jak svůj čas racionálně využít, ano, začne přemýšlet nad tím, jak se seberealizovat. Proto půjde opět do práce, jelikož bude chtít vydělat si opět prostředky, avšak nyní již ne na pouhé uspokojování svých základních životních potřeb, nýbrž prostředky, které následně využije pro svou seberealizaci. Využije je pro plnohodnotný život.

Závěrem

Zní to jako utopie? Možná ano, ale myšlenka je to dle mého názoru pěkná, utopická, ale přece jen pěkná. Položme si otázku, je opravdu tak nereálná? Rozhodně stojí za to o této otázce vést minimálně věcnou a racionální diskuzi. Pokud je pravda, že člověk, který dělá to, co jej opravdu baví, který se seberealizuje, je opravdu spokojený a šťastný (a já věřím, že ano), je právě toto jeden ze způsobů jak vytvořit konečně solidární a spokojenou společnost založenou nikoli na materiálních, nýbrž na postmateriálních hodnotách vedoucích k uvědomění si vyšších společenských hodnot.

Komentář

  1. Od Polášek

    Odpovědět

  2. Od Libuše Šindlerová

    Odpovědět

  3. Od K.H.

    Odpovědět

  4. Od Ondřej H.

    Odpovědět

    • Od Lukáš Hendrych

      Odpovědět

  5. Od Ondřej H.

    Odpovědět

    • Od Lukáš Hendrych

      Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.