Demokracie nebo Ochlokracie? Aneb úprava volebního práva – Část II.

Kritéria aktivního volebního práva
Část teoretická

Chci-li vycházet z obojaké rovnosti, tedy rovnosti demokratické a zároveň rovnosti oligarchické, je potřeba nejprve stanovit základní kritéria těchto dvou rovností. Již na tomto místě mohu předpokládat, že chci-li využívat dvou odlišných typů rovnosti, budou stanovená kritéria dvě.

Co se týče demokratického kritéria, zde neočekávám žádný problém. Neboť demokratickým kritériem rozumím základní zásady volebního práva v dnešních liberálně demokratických státech. Ke každému z nich však je potřeba se vyjádřit a posoudit, zdali je slučitelné s případným kritériem oligarchickým a pokud ne, které z kritérií by mělo v daném bodě ustoupit.

Nejprve tedy všeobecnost volebního práva. Ta ve své podstatě znamená, že každý občan má právo volit. Záleží pak již jen na definici občana. Z oligarchického pohledu by jistojistě právo volit každý neměl. Cesty, jak toho docílit jsou dvě. Buď explicitně popřít všeobecnost volebního práva, anebo definovat občanství tak, aby bylo dáno pouze určitému omezenému množství populace. Ani jedno není dle mého názoru v pořádku, protože každý člověk má právo být občanem nějakého státu a každý občan má právo vyjádřit svůj názor na dění ve státě formou voleb. Z hlediska všeobecnosti tedy bude muset ustoupit kritérium oligarchické.

Přímost volebního práva spočívá v možnosti občanů rozhodovat přímo (tj. bez prostředníka) o složení orgánů státní moci. Oligarchové by se zde bránili s tím, že občané nejsou schopni odpovědně rozhodnout a tudíž je vhodnější polopřímý systém postavený na volitelích, jak je tomu například při prezidentských volbách v USA. Zde musím dát za pravdu oligarchům, avšak pouze částečně. Nevidím důvody, proč by o hlavě státu, vládě, soudcích, či nejvyšších odborných státních úřednících (jako jsou členové bankovních rad centrálních bank) mělo být rozhodováno přímo, když kvalifikované rozhodnutí vyžaduje určité odborné znalosti, které lid nemá. Pro lepší vysvětlení uvedu příklad. Představme si, že se uvolnila funkce jaderného inženýra v Dukovanech. Jsou zde dvě možnosti jak na tuto funkci dosadit nového člověka. Buďto skrze odborné výběrové řízení, kde se budou posuzovat znalosti a schopnosti všech kandidátů, anebo lze nechat jednotlivé dělníky, kterým bude následně inženýr „vládnout“, zvolit dle jejich názoru nejvhodnějšího kandidáta. Pravděpodobně bude zvolen ten, který slíbí zkrácení pracovní doby a vyšší platy, aniž by měl ambici kterýkoliv z těchto slibů dodržet. Otázka je jednoduchá – kterým způsobem bude zvolen vhodnější kandidát? Odpověď je ještě jednodušší – výběrovým řízením. Na druhou stranu chápu, že občané chtějí přímo dosazovat své zástupce v parlamentech, tedy zákonodárných sborech, které těmto dosazeným úředníkům kladou limity jejich činnosti. Právě skrze tuto přímou volbu legislativního sboru se prosazuje princip svrchovanosti lidu, tolik důležitý pro zachování svobody jednotlivce. Přesto i zde vyvstává stejný problém jako u nejvyšších státních funkcí. Poslanec parlamentu či senátor rovněž potřebuje určitý přehled, vzdělání a osobní kvality, které občané zpravidla nejsou schopni při volbách posoudit. Proto podporuji existenci politických stran, avšak takových politických stran, které vlastní kandidáty alespoň částečně protřiďují již před samotnými volbami. V politických stranách tedy vidím určitý žádoucí prvek nepřímosti voleb.

Tajné hlasování je dle mého názoru naprosto nezpochybnitelné, neboť nikdo by neměl být při svém rozhodování pod tlakem ani by neměl čelit výčitkám za to, jak hlasoval. Tajnosti hlasování neklade zásadní překážky demokracie ani oligarchie.

Největším bodem sporu tedy bude, jak již vyplývá z úvodu práce, rovnost volebního práva. Demokracie tvrdí, že každý občan má mít jeden hlas o stejné síle. Což je vlastně realizace zásady Aristotelovy demokratické rovnosti v kontextu volebního práva. Naproti tomu oligarchie tvrdí, že síla hlasu by každému měla být přisuzována různě podle určitých kritérií (vzdělání, majetek, příjem, výše odváděných daní), což je naopak projev rovnosti hodnotové. V této otázce dávám částečně za pravdu oligarchii. Lidé si nejsou rovni ve svých zásluhách, každý se o veřejné blaho nezasluhuje stejnou měrou, a proto by každý neměl mít stejnou moc o veřejných záležitostech rozhodovat. Podle jakých kritérií by se mělo rozhodovat o přidělování síly hlasu, uvedu dále.

Po dokončení charakteristiky demokratického kritéria mi tedy zbývá charakterizovat kritérium oligarchické, což bude podstatně složitější. Z demokratického kritéria jsem bezvýhradně přebral všeobecnost volebního práva a tajné a svobodné hlasování. Částečně pak i přímost volebního práva za podmínky existence politických stran. Nepřijal jsem však model rovnosti volebního práva a uvedl jsem, že zde má existovat nerovnost volebního práva podle určitých kritérií. Právě tato kritéria jsou tedy shrnuta a vzájemně konfrontována v pojmu kritéria oligarchického, o němž budu nyní pojednávat.

Kritérium vzdělání, informací a inteligence – sofokracie preferuje posilování hlasu lidí vzdělanějších, informovanějších či obecně nadanějších a inteligentnějších. Právě inteligence dle mého názoru není vhodným kritériem, neboť nezaručuje, že člověk o dané problematice něco ví a je tedy schopen objektivně rozhodnout. Každý, byť sebeinteligentnější člověk je totiž při svém rozhodnutí omezen svými znalostmi, a nedisponuje-li například teoretický fyzik potřebnými informacemi o veřejných záležitostech, není jeho názor o nich hodnotnější než názor kohokoliv jiného. Stejně tak ani vzdělání nezaručuje znalost veřejných agend. Pouze určité vysokoškolské obory dávají člověku potřebný rozhled, což řadí posilování hlasu vysokoškoláků na úkor ostatních mezi neobhajitelná kritéria. Kritérium informovanosti však vhodným kritériem je. Otázkou ale je, jak tuto informovanost zjišťovat. Jednoduchý test před volbami neodhalí, zdali občan chápe dalekosáhlou a provázanou problematiku veřejného života. Proto je toto kritérium sice vhodné, ale takřka nerealizovatelné.

Kritérium majetkové, příjmové a kritérium výše odváděných daní – plutokracii obhajuji hned třemi argumenty. Za prvé je potřeba si uvědomit, že to jsou právě majetní, kteří zpravidla podnikají, vytvářejí pracovní místa a zaměstnávají ostatní. To oni investují do vývoje inovací a tím ženou vpřed technický pokrok, který zpětně přináší prospěch celé společnosti a jako takoví jsou pro stát nepostradatelní a měli by mít tomu adekvátní hlas, byť je jich málo co do počtu. Lid totiž, kdykoliv spatří jejich bohatství, má tendenci jejich majetek zabavit, zkonfiskovat a přerozdělit mezi ostatní. To ovšem nezpůsobí nic jiného, než demotivaci podnikat a zánik této nepostradatelné společenské vrstvy, popřípadě její odchod do zahraničí. Za důkaz nám může posloužit masová emigrace občanů z Československé republiky zejména po roce 1948. Za druhé uvádím fakt, že majetní zajišťují nemalou část HDP v každém státě, čímž přirozeně získávají právo vyjadřovat se veřejným záležitostem, neboť jednání státu se jich bezprostředně dotýká a zároveň jejich jednání bezprostředně ovlivňuje stát. Za třetí tito lidé odvádějí do státního rozpočtu nejvyšší daně a tvoří tak podstatnou část příjmové stránky státního rozpočtu (ať už skrze daně přímé, nepřímé, či v rámci sociálního pojištění), což je morálně opravňuje rozhodovat o tom, jak bude s jejich penězi zacházeno.

A nyní ještě poslední argument pro majetkové kritérium. Právě různá velikost majetku je to, co v politice vytváří odlišné zájmy a iniciuje diskusi. Rozdělení politického spektra na pravici a levici je z velké části založeno na majetkovém kritériu. Je-li státoprávní systém stabilní, není potřeba jej neustále měnit a předmětem politiky se tedy stává zejména ekonomická sféra. A právě v ní dochází k neustálému názorovému střetu mezi svobodou a solidaritou, mezi spravedlností a rovností. Je tedy logické, že má-li vzniknout nějaké kritérium pro rozdělení politické moci, bude toto kritérium právě majetkové.

Z výše uvedeného mi tedy plyne jednoznačný závěr. Volební právo by mělo být všeobecné, částečně přímé a nerovné, založené na tajném a svobodném hlasování. Nerovnost volebního práva by poté měla být definována na základě majetkového a od něho odvozených kritérií. Je však potřeba nastavit systém nerovnosti tak, aby na jednu stranu přestala být diskriminována vrstva majetných, avšak na stranu druhou nezačala být přílišnou nerovností diskriminována vrstva nemajetných či méně majetných. O tomto budu pojednávat níže. Nejprve se však hodlám podívat do literatury, právní a soudní praxe i historie a hledat inspiraci.

Předpoklady pro přijetí a realizaci návrhu

Konkrétní návrh spočívající v přílišné nerovnosti by se pravděpodobně setkal s odporem Mezinárodního soudu pro lidská práva, jakož i Ústavního soudu. Na důkaz jeho kontroverznosti dokládám zdánlivý rozpor s článkem 21 odst. 3 Všeobecné deklarace lidských práv, který stanoví, že „Základem vládní moci budiž vůle lidu; ta musí být vyjádřena správně prováděnými volbami, které se mají konat v pravidelných obdobích na základě všeobecného a rovného hlasovacího práva tajným hlasováním nebo jiným rovnocenným postupem, zabezpečujícím svobodu hlasování.“ Článek 21 odst. 3 Listiny základních práv a svobod dále stanoví, že „Volební právo je všeobecné a rovné a vykonává se tajným hlasováním. Podmínky výkonu volebního práva stanoví zákon.“

Dříve než tyto články okomentuji, rozhodl jsem se věnovat chvíli pojetí rovnosti volebního práva v očích předních politologů a právních vědců. Jan Filip podává vcelku striktní definici rovnosti, založenou na zásadě „one man – one vote“ a „one vote – one value“. Vycházeje pouze z této striktní definice, nemusel bych tuto práci vůbec psát, neboť cokoliv, co bych zde uvedl, bylo by v rozporu s Všeobecnou deklarací i s Listinou.

Z těchto stanovení a definic by tedy bylo možno dovozovat, že jakékoliv porušení principu rovnosti volebního práva je nepřípustné. Je ovšem potřeba si uvědomit, že absolutní rovnost práva nelze nikdy nastolit a pokud bychom trvali na striktním dodržování kteréhokoliv z principů voleb (tj. všeobecnost, rovnost, přímost, tajné hlasování, zásada proporcionality a svoboda voleb), museli bychom převážnou většinu veškerých proběhnuvších voleb prohlásit za odporující principům demokratického a právního státu a tedy za neplatné. Na důkaz vyřčeného uvedu příklad. Výsledek voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR konaných v roce 2006 ukázal, že zatímco velké strany (ODS a ČSSD) potřebovaly pro získání jednoho mandátu necelých 24 400 hlasů voličů, Strana zelených potřebovala k zisku stejného mandátu necelých 56 100 mandátů. Příčiny této disproporce nyní ponechám stranou, neboť nejsou pro tuto práci podstatné. Podstatný však je důsledek. Hlas voliče Strany zelených měl, byť existuje formální rovnost volebního práva, v reálném důsledku méně než poloviční hodnotu hlasu voliče jedné z velkých stran (tj. odchylka více než 100%). Toto je vcelku jednoznačný příklad nerovnosti volebního práva, omlouvaný pouze tím, že je to při přepočtu hlasů na mandáty nevyhnutelné. Ptám se tedy, proč by nemohla být akceptována určitá nerovnost volebního práva ve chvíli, kdy má jasný cíl a smysl, když dnes tato nerovnost (a poměrně značná) existuje zcela bezúčelně?

Dle mého názoru je tedy potřeba spíše najít určitou hladinu rovnosti volebního práva, kterou nemůžeme překročit, protože v opačném případě bychom dané volby již museli prohlásit za nedemokratické. V tomto se ztotožňuji s názorem Václava Pavlíčka, který uvádí, že „Úplná rovnost váhy hlasu nemůže být zcela dosažena, míra této nerovnosti nesmí být nepřiměřená danému volebnímu systému.“ Zároveň tuto tezi podporuje i Marek Antoš, jenž v závěru své publikace Principy voleb v České republice píše: „Žádný z principů voleb nemá absolutní povahu a v případě kolize je proto třeba posoudit, jestli případné omezení sleduje legitimní cíl a zda je k dosažení tohoto cíle nutné a přiměřené.“ Otázka tedy zní, zdali je aristotelovská hodnotová rovnost ještě v toleranci a uvnitř limitů, které nám daly Všeobecná deklarace lidských práv a Listina základních práv a svobod, či se již dostává vně tyto hranice. Mám za to, že v tomto případě nelze generalizovat a učinit rozhodnutí bez posouzení každého konkrétního případu. Z toho důvodu zde dále uvedu konkrétní návrh volebního systému, který by neměl svou mírou nerovnosti přesáhnout požadované limity. Z čistě obecného principiálního hlediska by návrh již vzhledem k americké zásadě „no taxation without representation“ neměl být a priori odsouzen jako nedemokratický. Tato zásada nám sice říká pouze, že kdo platí určité daně, měl by být zastoupen. Lze z ní však za určitých okolností i dovozovat, že kdo platí různě vysoké daně, měl by být zastoupen různě. Tato zásada takovému tvrzení neodporuje, ba naopak, vidím v ní jakýsi předstupeň či předpoklad pro takové tvrzení.

Marek Antoš se odvolává na Kodex správné praxe ve volebních záležitostech a rozděluje rovnost volebního práva do tří sfér – rovnosti počtu hlasů, rovnosti váhy hlasu a rovnosti příležitostí. Rovnost počtu hlasů pak definuje jako jeden hlas pro každého voliče, popř. stejné množství hlasů pro každého voliče, má-li každý volič více než jeden hlas. Rovnost váhy hlasu pak doplňuje slovy: „požadavek rovnoměrného rozdělení mandátů mezi volební obvody (pokud ovšem celé volební území netvoří pouze jediný volební obvod)“. Konečně rovnost příležitostí má být garantována všem politickým stranám a kandidátům. Zajímavostí je, že o tom, že každý volič má mít stejnou sílu hlasu, zde vlastně není zmínka. Kodex správné praxe ve volebních záležitostech tudíž případné nerovnosti hlasů neodporuje. M. Antoš navíc dále uvádí: „Vedle těchto tří základních sfér Kodex požaduje také rovné zacházení se subjekty a kandidáty, kteří reprezentují národnostní menšiny. V rozporu s obecným principem rovného volebního práva přitom nejsou ani případná zvláštní ustanovení, která by těmto subjektům zaručovala určitá vyhrazená místa v parlamentu nebo jim poskytovala výjimku z běžných pravidel, např. pokud jde o uzavírací klauzuli. Obdobně je třeba nahlížet také na ustanovení, vyžadující mezi kandidáty určité minimální procento osob obou pohlaví, pokud mají základ v ústavě.“ Z tohoto plyne závěr, že rovnost volebního práva lze za určitých okolností porušit. Záleží především na zamýšleném cíli úpravy volebního práva a jeho demokratičnost a spravedlnost lze tedy posuzovat teprve ad hoc.

Historická analýza volebních systémů soustředěná zejména na příklady nerovného volebního práva

Z poměrně široké škály případů nerovnosti hlasu, kterou nám historie poskytuje, jsem vybral tři dle mého nejzářnější příklady, z nichž každý je něčím specifický a může přinést nové aspekty do této práce.

Nejprve bych se rád soustředil na předrevoluční Generální stavy ve Francouzském království. Zastoupení v tomto „parlamentu“ měly tři skupiny francouzských občanů – církev, šlechta a měšťané. Přestože měšťané zastupovali v porovnání s ostatními dvěma stavy nesrovnatelně vyšší počet osob, stavy hlasovaly o každé problematice odděleně a následně porovnávaly výsledky svého hlasování, přičemž každý stav měl stejně silný hlas. Šlechta a církev tedy mohli kdykoliv majoritní měšťanstvo přehlasovat. Když pomineme fakt, že měšťané nebyli do Generálních stavů dosazováni přímou volbou, dojdeme k závěru, že hlas jednoho měšťana v relaci k hlasu církevního hodnostáře či šlechtice byl až neuvěřitelně nerovný. Tato nespravedlnost byla dozajista jednou z příčin Francouzské revoluce. Odtud si tedy nemohu vzít žádnou jinou inspiraci, než pouhý poznatek, že nerovnost volebního práva již někde existovala, a že v případě, že rozdíl v síle hlasu dosahuje příliš markantní výše, je to nejen morálně, ale i společensky nepřijatelné.

Druhým příkladem, který jsem si zvolil, jsou volby do anglického (resp. britského) parlamentu. Tamní systém stranil podnikatelům a akademikům a to tak, že každý podnikatel mohl volit v místě svého podnikání a každý akademik v jednom z dvanácti speciálních universitních volebních obvodů nad rámec svého jednoho klasického hlasu v místě bydliště. V extrémním případě zde tedy nerovnost hlasu mohla dosahovat až rozdílu 200%, a to za předpokladu, že absolvent university byl zároveň podnikatelem. Od tohoto systému bylo upuštěno až roku 1948. Tato úprava však již měla určitý smysl, neboť zde kritériem nerovnosti nebyl původ (jako ve Francii), ale vzdělání a zároveň větší podíl na ekonomice. Systém vycházel z předpokladu, že na jedné straně vysokoškolsky vzdělaný člověk má vyšší schopnost rozhodnout objektivně a racionálně o svém zastoupení a na straně druhé člověk, který se větší měrou podílí na ekonomice prostřednictvím svého podnikání má nikoliv vyšší schopnost, ale silnější právo rozhodovat o svém zastoupení. Kombinují-li se u člověka jak vzdělání, tak i podnikání (tedy i schopnost i právo), nic nebrání tomu, aby měl hlasy tři. Tato úprava je již tedy podstatně racionálnější a smysluplnější než úprava francouzská, avšak stále nesplňuje určité morální kritérium spravedlnosti, neboť nerovnost je zde příliš značná.

Poslední příklad, který jsem se rozhodl analyzovat, je kuriální systém Rakouska-Uherska, který jsem si vybral také proto, že je součástí české státoprávní historie. Marek Antoš tento systém definuje takto: „Na území Rakouska-Uherska se do Říšské rady i po zavedení všeobecného volebního práva pro muže v roce 1896 hlasovalo jednak ve čtyřech kuriích (velkostatky, města, obchodní komory, venkovské obce), v rámci nichž mohli hlasovat jen voliči splňující stanovené podmínky, a jednak v páté všeobecné kurii, ve které hlasovali jak voliči z předchozích kurií, tak ostatní.“ Je tedy zřejmé, že se jedná o příklad nerovnosti volebního práva. První čtyři kurie zde však zahrnují více skupin obyvatelstva než systém Velké Británie, upřednostňující pouze podnikatele a akademiky. Můžeme tedy říci, že kuriální systém byl více proporční. Maximální možná odchylka rovnosti hlasu zde dosahuje také již jen 100%. Na druhou stranu však není příliš jasný důvod, proč byly upřednostněny zrovna tyto čtyři skupiny obyvatelstva. U velkostatků lze najít předpoklad značného majetku, stejně jako u obchodních komor. Upřednostnění měšťanů a venkovských obcí však má pouze historické, nikoliv však logické vysvětlení. Nevýhodou tohoto systému tedy může být jeho částečná nelogičnost.

Konkrétní příklad

Všechny výše uvedené historické volební systémy si byly v určitém aspektu podobné – neuspěly. Byly příliš nerovné či těžko logicky obhajitelné, a proto vznikala potřeba je reformovat a v rámci demokratizačního trendu nerovnost stále více eliminovat. To však nutně neznamená, že rovnost volebního práva je jediná správná cesta. Existuje rovněž řada systémů, založených na principu rovnosti volebního práva, které byly rovněž reformovány, z čehož plyne, že rovněž nebyly dokonalé či celospolečensky akceptované. Znamená to však, že máme zanevřít na princip rovnosti volebního práva?

Mým cílem je vytvořit takový systém, který bude založen na nerovnosti volebního práva, a přesto nebude nespravedlivý, ba naopak bude v jistém smyslu spravedlivější. Tento systém musí mít rovněž ambici být akceptovatelný celou společností.

Jak jsem již několikrát uvedl, nerovnost volebního práva by měla být založena na majetkovém kritériu, a to zejména proto, že právě rozdílná majetková společenská vrstva má zpravidla jiné potřeby a jiné požadavky. Cílem této nerovnosti by pak měla být jakási majetková spravedlnost, tedy stav, kdy každá majetková společenská třída má stejně silný hlas, bez ohledu na to, jak je početná. Na druhé straně zde musí existovat i spravedlnost početní, která vyžaduje, aby zároveň každý jednotlivec měl stejně silný hlas. Výsledným kompromisem pak může být stav, kdy každá majetková třída disponuje hlasem o stejné síle a zároveň obsahuje relativně podobný počet členů tak, aby rozdíl mezi hlasem jednotlivce v početně nejslabší a početně nejsilnější třídě nepřesáhl určitou hranici. Zde jsem zvolil maximální možnou odchylku ve výši 50%, což je méně než poloviční odchylka v porovnání s tou, která vnikla přirozeně ve volbách Poslanecké sněmovny roku 2006.

Stojí přede mnou velmi složitý úkol. Určit kolik majetkových tříd by ve státě mělo existovat a jak a podle jakých kritérií tyto majetkové třídy definovat tak, aby byl nový volební systém co nejvíce proporcionální, a tedy spravedlivý. K tomuto jsem využil moderní teorii sociální stratifikace, která počítá se sedmi společenskými majetkovými třídami. Třídou nejnižší, nižší, nižší střední, střední, vyšší střední, vyšší a nejvyšší. Tyto třídy můžeme definovat více způsoby. Jednak na základě příjmů domácností, jednak na základě výše placených daní a jednak na základě absolutní hodnoty majetku domácností, či určitou kombinací zmíněných způsobů.

Roztřiďování podle absolutní hodnoty majetku by vyžadovalo po každém voliči majetkové přiznání, což je citelný zásah do práva na soukromí, který nejsem ani já ani případní voliči ochotni připustit. Zbývá tedy stratifikace podle daňového přiznání či podle výše příjmů. Jelikož výše daně se odvozuje z výše příjmů, jedná se o vcelku podobné možnosti. Já osobně preferuji přiznání daňové, neboť daný způsob bude občany odrazovat od optimalizace daní, což ve svém důsledku může zefektivnit výběr daně a posílit tak příjmovou stránku státního rozpočtu. Lidé navíc pocítí jasný hmatatelný důsledek placení daně, což může také sekundárně zmírnit jejich odpor vůči daním či jejich výši. Zároveň se zdá býti spravedlivé, že ten, kdo přispívá do státního rozpočtu větší měrou, má větší právo rozhodovat o tom, kdo a jakým způsobem pak se stáním rozpočtem zachází.

Nyní ke zmíněným sedmi majetkovým třídám. Ty se budou muset samozřejmě před každými volbami opětovně stratifikovat, neboť jsou samozřejmě propustné, a každý má právo si polepšit nebo naopak existuje riziko, že si finančně pohorší. Měly by být rozvrstveny tak, aby každá čítala relativně podobné procento voličů, avšak je jasné, že třída nejvyšší nemůže co do počtu třídě střední nikdy konkurovat. Nahrazuje to však právě výší prostředků, jež každý její člen odvede do státního rozpočtu. Jak tedy určit intervaly? Rozhodl jsem se svůj návrh demonstrovat na konkrétním příkladu, k němuž použiji data získaná Českým statistickým úřadem v České republice v roce 2012. Mnou vytvořený graf ukazuje procenta lidí dosahujících určitého intervalu průměrné měsíční daně z příjmů v roce 2012 vypočítané z rozložení hrubé mzdy (viz obr. 1).
.

Obr. 1 – Graf rozložení obyvatelstva podle výše placené daně z příjmů v ČR za rok 2012

Z tohoto grafu je patrné, kde zhruba můžeme hledat mezníky jednotlivých majetkových tříd. Jsem si však vědom, že daň z příjmů v České republice není absolutně rovná, nýbrž sleva na dani, která se odečítá v pevně dané částce, bez ohledu na to, jak vysokou daň dotyčný poplatník platí, a také odpuštění daně pro nízkopříjmové domácnosti, osoby se speciálním statusem nedosahující určitého příjmu (např. student) a další osoby, nám zde vytváří určitou míru progresivity daně. Zároveň v důsledku toho vzniká určitá skupina obyvatel, kteří jsou od daně z příjmů osvobozeni, což by se do rozdělování společnosti do daňových skupin mělo projevit. Na daňové poplatníky se pak vztahuje § 16, odst. 1 zákona 586/1992 Sb., o dani z příjmů (část první: Daň z příjmů fyzických osob), který stanoví, že sazba daně činí 19%. Paragrafy 15 a 34 tuto daň umožňují snížit na 15%. Z toho však nemohu vycházet, protože existuje možnost, že by se osoba, která by chtěla zvýšit sílu svého volebního hlasu, uvolila nevyužít této možnosti a platit celých 19%.

Konkrétně v České republice je k adekvátnímu rozdělení společnosti do skupin potřeba zohlednit ještě jeden aspekt, kterým je sociální pojištění. Toto za sebe odvádí OSVČ ve výši necelých 30% ze superhrubé mzdy, kdežto zaměstnanci ve výši pouhých 8%, placených zpravidla zaměstnavatelem. Tento značný nepoměr je tedy rovněž potřeba zohlednit, a to skrze vypočtení částky, kterou každá OSVČ za sebe a navíc každý zaměstnavatel za své zaměstnance odvádí, a následné přičtení takto vypočtené částky k dani z příjmů. Z grafu bychom zároveň museli vyškrtnout lidi odvádějící daně z příjmů na našem území, kteří nemají právo volit. Mnou prováděný výpočet je však pouze ukázkový a jeho primárním účelem je vysvětlit princip celého systému, nikoliv dojít k absolutně přesným výsledkům. Na takovou práci koneckonců nemám ani potřebná data. Proto se budu odrážet pouze od údajů, vyčtených z grafu 1.

Nyní již k samotnému rozdělení společnosti do sedmi zmíněných skupin. Z grafu 1 je patrné, že rozložení společnosti podle hrubé mzdy opisuje Gaussovu křivku. Z toho můžeme předpokládat, jak by graf vypadal, kdyby byl konkrétnější (tj. kdyby mzdové pásma měla rozpětí např. okolo 10 Korun českých. Na základě tohoto předpokladu pak mohu rovnoměrně rozdělit sedm skupin obyvatelstva. Podělíme-li celkový počet lidí (tj. 100%) počtem skupin (tj. 7) získáme ideální počet lidí v každé „voličské“ skupině (tj. 14,3%). A jelikož jsme již výše uvedli podmínku relativní podobnosti skupin co do počtu členů a možný rozdíl mezi nejméně početnou a nejpočetnější jsme určili ve výši 50% z nejnižší skupiny, víme, že se můžeme pohybovat zhruba v intervalu od 10 do 16 procent voličů. Podstatné je vždy zachovávat danou podmínku maximálně 50% odchylky.

Další graf (viz obr. 2) tedy ukazuje mnou vytvořený přepočet vycházející z předchozích informací. Na horizontální ose vidíme jednotlivá daňová pásma a na ose vertikální pak procento voličů, které zaobírá daná voličská skupina z celkového počtu. Samotným obsahem grafu je pak logicky sedm sloupků reprezentujících sedm voličských skupin.

Obr. 2 – Graf rozložení obyvatelstva do sedmi voličských skupin vycházející z výše placené daně z příjmů v ČR za rok 2012

Ve svém výpočtu jsem docílil jednak požadované maximální odchylky v početním zastoupení voličských skupin ve výši padesát procent, jednak jsem se snažil o to, aby mnou vytvořené rozdělení korespondovalo s rozložením obyvatelstva podle výše placené daně z příjmů (viz obr. 1). Oproti nejpočetněji zastoupeným středním vrstvám, v nichž jednotliví voliči tudíž disponují nejslabším hlasem, jsou mírně posíleny jednak vrstva nízkopříjmová, jednak (a to trochu značněji) dvě třídy vysokopříjmové. Tato úprava by mohla motivovat voliče k menší optimalizaci daně, neboť postup do vyšší příjmové skupiny je svázán se silnějším hlasem. U nejnižších vrstev předpokládám podstatně silnější motivaci ve finanční nouzi. Chudý člověk pravděpodobně nebude úmyslně zůstávat chudý, aby měl o pár procent silnější hlas u voleb, a bude mít tendenci postupovat po grafu směrem výše. Následně již bude motivován podle prvního zmíněného scénáře.

Není zde ani důvod bát se jakési oligarchie či plutokracie, neboť, jak lze vypozorovat z daňových intervalů, druhá nejvyšší třída je tvořena občany s příjmy do 50 000 Kč měsíčně. Nejvyšší třída pak zaobírá velmi široké daňové a tedy i příjmové, zejména z toho důvodu, aby její početní zastoupení splnilo požadované podmínky. Naprosto nejbohatší vrstvy společnosti tedy mají pouze určitou část hlasů nejvyšší majetkové třídy kompenzovanou lidmi s nadprůměrnými, avšak nijak extrémně vysokými příjmy. Z tohoto usuzuji, že jsem nijak přílišně nediskriminoval ani neupřednostnil žádnou příjmovou skupinu. Zároveň opět podotýkám a zdůrazňuji, že tyto třídy jsou naprosto otevřené a propustné, a tudíž volič může být pro každé volby zařazen do jiné skupiny a jednotlivé intervaly se vzhledem k daňovému rozložení obyvatel budou také měnit. To je další aspekt vylučující jakoukoliv diskriminaci.

Tento systém je na základě právní úpravy velmi lehce modifikovatelný. Lze tedy ústavně definovat, zdali chceme tíhnout k bipartismu kombinovanému s parlamentním systémem po vzoru Velké Británie, či spíše k multipartismu kombinovanému s prezidentským systémem. Podrobnosti, jak k těmto stranickopolitickým systémům dojít, řeším v následující kapitole. Nyní ještě vysvětlím, proč jsem zvolil zrovna tyto dva stranicko-politické systémy. Bipartismus kombinovaný s prezidentským systémem se mi nejeví jako vhodná kombinace, neboť může poměrně snadně docházet k zablokování celého systému ve chvíli, kdy dochází ke kohabitaci mezi parlamentem, ve které má primát strana opoziční k prezidentovi. Multipartismus dává v prezidentském systému prezidentovi možnost přesvědčit určitý počet stran, které s jeho kroky mohou být více či méně názorově sladěny, což hrozbu blokace systému významně snižuje.

Parlamentní multipartismus naopak produkuje slabou a neefektivní vládu, jejíž pozice je neustále ohrožována nejen opozicí, ale i (a to zejména) vnitřními rozpory ve vládní koalici, jejíž vznik si tento systém prakticky nutně vyžaduje. Místo zablokování zde naopak hrozí neefektivnost, nečinnost a nestabilita celého systému, což je stejně nebezpečný fenomén.

Naproti tomu prezidentský systém řeší největší nevýhodu multipartismu – pomalé a složité rozhodování. Exekutiva totiž potřebuje rozhodovat velmi rychle, což v multipartismu dokáže pouze vláda na parlamentu nezávislá. Z hlediska legislativy pak již nevadí toto pomalé rozhodování, neboť zákon má naopak být projednáván dlouho a pečlivě. Zákon by se rovněž neměl při každé příležitosti měnit a co je ještě důležitější, nemělo by docházet k inflaci práva. Zde je ještě vhodné dodat, že jasný, přehledný a nepříliš často měněný právní řád je nutnou podmínkou předvídatelnosti práva a právní jistoty, což jsou principy, které bezesporu patří do rámce ústavně deklarovaného materiálního právního státu. V multipartním parlamentu bez potřeby vytvořit vládní koalici budou přijímány takřka výhradně zákony, s nimiž souhlasí opravdu většina společnosti, a to jak početní, tak i většina názorových skupin. Ideální by podle mého názoru bylo, kdyby se „koalice“ tvořily ad hoc (tedy pouze dočasně vhledem k určitému zákonu) a následně opět rozpadaly. Je totiž logické, že politické programy různých stran se v určitých bodech střetávají a v jiných zase odklánějí. Takto by se vlastně naplnila v praxi teoretická koncepce parlamentu, prezentovaná Johnem Lockem.

Parlamentní bipartismus pak opět řeší největší nevýhodu prezidentského bipartního systému, kterým je blokace vlády parlamentem ovládaným opozicí (například skrze neschválení zákona o státním rozpočtu). Ve chvíli kdy vládu skládá strana vítězná v parlamentních volbách, je kooperace mezi vládou a parlamentem již předem zajištěna. Dochází zde však k potenciálně nebezpečné kumulaci moci zákonodárné a výkonné v rukou jedné strany a jejím prostřednictvím jedněch lidí. Z tohoto důvodu preferuji spíše prezidentský multipartimus. V rámci této práce však rozeberu cesty, jak dospět k oběma těmto stranicko-politickým systémům, neboť tato práce si neklade za cíl pojednat hlouběji o ideálním stranicko-politickém systém, nýbrž o volebních systémech.

V obou vhodnějších případech (jak v prezidentském multipartismu, tak v parlamentním bipartismu) pak budou mít mnou navrhnuté modifikace aktivního volebního práva v porovnání s „klasickými volebními systémy“ jisté výhody. Vláda v parlamentním bipartismu bude mít podstatně vyšší legitimitu, neboť v rámci konvenčního většinového volebního systému ji někdy nemusí volit ani polovina voličů (viz volby do House of commons ve Velké Británii). V modifikovaném systému si naopak bude muset zajistit podporu většiny voličských skupin reprezentujících logicky většinu populace i většinu názorových skupin (vysvětlení viz dále). V parlamentním multipartismu naopak získává v porovnání s klasickým volebním systémem podstatně vyšší legitimitu parlament, neboť jsou zde zastoupeny všechny daňové a tedy majetkové skupiny voličů. Parlament je tudíž dokonale názorově proporcionální a žádný jednotlivec (vyjma nevoličů) ani voličská skupina si již nemohou stěžovat, že jejich názor nebyl vzat v potaz (vysvětlení viz dále).

Tolik tedy k aktivnímu volebnímu právu. Konkrétní náležitosti a systém volby proberu ve IV. Části.

Poznámka redakce:

„Demokracie nebo Ochlokracie?“ je analýza prvků dnešní demokracie, která přináší také vlastní úpravu volebního práva. Z kapacitních důvodů je rozdělena na čtyři části:

Část I. se týká teoretického úvodu. Část II. se zabývá aktivním volebním právem. Část III. si bere na paškál pasivní volební právo a analyzuje roli politických stran a Část IV. pak kromě závěrečného shrnutí nabízí také již zmíněnou vlastní a originální úpravu volebního práva.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.