Dobrovolná smrt

V nedávné době začal v Belgii platit zákon umožňující dětem bez omezení věku dobrovolný odchod ze světa, tzv. eutanazii. Díky tomuto velice kontroverznímu kroku se v Evropě opět po nějaké době spustila debata o tom, zda je eutanázie přípustná či nikoli. V následující úvaze se tedy pokusím přijít s nějakým racionálním závěrem nebo odpovědí na otázku, zda jsme skutečně již jako západní civilizace dospěli do bodu, kdy jsme schopni nad touto tématikou racionálně uvažovat a postavit se k těmto kontroverzním otázkám čelem.

Christianizovaná Evropa

Samotné téma dobrovolné smrti – jinými slovy asistované sebevraždy – je pro naši společnost velice citlivé. Vždyť již od 4. století stojí Západní Evropa na křesťanských základech a můžeme si dnes sebevíc hrát na politicky liberální a tolerantní společnost, nicméně pravda je taková, že křesťanské hodnoty jsou v nás velice hluboce zakořeněny i v dnešních dnech a toto ideové a hodnotové zakořenění v nás ještě nějakou dobu určitě přetrvá. Avšak v 16. století přišlo v Západní Evropě cosi, co tradiční konzervativní katolický diskurs z velké části změnilo. Reformace přinesla alternativu, která pokořila hegemonní postavení katolictví a otevřela brány nového myšlení, otevřela možnosti nových idejí a lidské svobody. Nutno podotknout, že slovní spojení „Západní Evropa“ zde uvádím záměrně, jelikož od Schizmatu z roku 1054 byla Evropa rozdělená náboženskou ideologií na Východní a Západní, přičemž Východní Evropě vládlo přesvědčení ortodoxního křesťanství, Západní pak již zmíněné katolictví. Reformace se však týkala pouze oné katolické části Evropy.

Nové formy křesťanství přinesly také naprosto nové úhly pohledu na společnost a svět. Přinesly nové myšlenky, nové pojímání života. Odhlédneme-li od nového směřování ekonomického a politického, které dané oblasti, kde reformace zapustila své kořeny a udržela se, silně ovlivnila, můžeme v současné době vidět také spojitost mezi těmito pokrokovými myšlenkami a povolenou eutanazií. V současné době je tzv. aktivní eutanazie povolena v Lucembursku, Belgii, Nizozemí, ve Švýcarsku, v Oregonu a ve Washingtonu. Všechno to jsou oblasti, kde měly myšlenky reformace velice silný vliv, ať už se jedná o celý Benelux, samotné Švýcarsko anebo protestantské osadníky, kteří založili USA. Mezi země umožňující tzv. pasivní eutanazii (tedy přerušení léčby, díky které je pacient udržován stále na živu), není protizákonná v Dánsku, ve Finsku, ve Francii a v Německu. Zvláštním případem je však katolické Irsko, kde mají zakotveno tzv. „právo na smrt“, nicméně Irsko mělo vždy svou velice specifickou historii a s Evropou nebylo nikdy příliš spjato. Ve velmi výjimečných případech je také povolena v Itálii a v několika republikách v Mexiku, nicméně v těchto zemích je toto právo dobrovolného odchodu velmi omezeno.

V zásadě lze tedy říci, že to, kde se tyto zákony umožňující eutanazii v širokém měřítku objevují, silně reflektuje historický vývoj daných zemí. Nicméně jak je možné, že se proti takovým zákonům stále ještě ozývá tak ostrá kritika?

Liberalismus vs. konzervatismus

Jak jsem se již zmínil, nejsme ještě natolik liberálními, jak se může zdát. Nicméně, pravda je taková, že pomalu ale jistě od tak typického konzervativního myšlení minulosti, co se takovýchto otázek týká, postupně upouštíme a kontroverzní témata otevíráme čím dál tím více. Dle mého názoru je to do jisté míry správná cesta, a pokud máme věřit v nějaký myšlenkový pokrok lidstva, takovéto otázky, jako je právě otázka eutanázie, musí být kladeny a musí na ně být odpovídáno. Každopádně, jak jsem se snažil popsat výše, smýšlení nad takovými kontroverzními tématy je spjato s historickým vývojem dané země a staré konzervativní hodnoty jsou v nás stále zakořeněny. Paradoxně, jsem za to rád, jelikož tento fakt zabraňuje tomu, abychom byli svědky nezamýšlených důsledků přespříliš liberálních zákonů bez jakýchkoli předchozích debat a diskuzí. Jistá dávka zdravého konzervatismu je totiž pro onen správný myšlenkový pokrok stejně tak důležitá, jako jistá dávka zdravého liberalismu.

Eutanazie jako hřích?

Právě v tomto podnadpisu, který jsem zvolil, cítím jak onen konzervatismus, tak liberalismus. Konzervatismus v tom smyslu, že jsem stále nezapomněl, co to znamená slovo hřích a že život má nějaký smysl a přeci není jen tak normální z něj „odejít“. Liberalismus v něm naopak evokuje onen otazník. Otázka, diskuze a následná odpověď, to je to, co nás žene dále a zároveň nám dává racionální mantinely pro naše liberální smýšlení. Důvod, proč jsem na začátku této úvahy zmínil reformaci je ten, že právě odklon od církevních dogmat avšak stále ještě v hranicích lidských a křesťanských hodnot je společně s brzkou politickou emancipací důvodem vyspělosti smýšlení výše zmíněných zemí. V těchto zemích debaty o kontroverzních tématech probíhají v racionální rovině a jsou, dle mého, návodem pro nás všechny. Toto již evokuje můj názor na věc, kterým je souhlas s eutanazií. Proč?

Jedna věc je radikální lpění na přesvědčení, že dobrovolný odchod ze světa je hřích. Druhá věc je poté názor, že dobrovolná smrt pro mě osobně není ničím, co by mělo být na denním pořádku, nicméně má tolerance a pochopení utrpení lidí, kterých se toto týká, mi vnukává myšlenku, že přeci jen bychom měli dát prostor k tomu, aby tito lidé svobodně rozhodli o svém osudu. Osobně nevěřím v naprostý individualismus a v myšlenky typu „hlavně mě nechte na pokoji, nemám k nikomu žádné závazky, dělám si, co chci“, věřím, že život je víc než jen ono „přežívání“ a že se za ním skrývá více, než nás učí různé myšlenkové proudy hlásící čistý individualismus, ateismus a nic víc. Ale i přes toto mé přesvědčení si myslím, že myšlenkový pokrok západní civilizace dosáhl bodu, kdy jsme schopni vycítit, že každý člověk má právo na to, rozhodnout se, co se svým životem. A že v jistých případech, kdy život daného jedince se již neodkladně blíží ke konci, by mu nemělo být bráněno jej předčasně ukončit. Svým rozhodnutím nikoho neomezuje, nikoho neohrožuje. Sice může svým jednáním jiného člověka psychicky velice ranit, nicméně opět je ve hře nutnost pochopení takového činu ze strany osoby, která bude tímto činem trpět. Ba co více, bude zde fakt, že se milujícímu člověku ukončí trápení a naskytne se možnost se s ním rozloučit. Nepochopení tohoto je již pouhopouhé nepřípustné zamezování svobody člověka rozhodnout se jak „odejít.“

Sporné situace

Výše jsem však popsal takřka ideální situaci. Člověk umírá, trpí, avšak je stále při vědomí a rozhoduje se naprosto svéprávně a při smyslech. Je schopen toto těžké rozhodnutí probrat jak se svými blízkými, tak s doktory a hlavně se sebou samým. Avšak dost případů nemá takovýto scénář. V mnohých případech za dotyčného, který je například dlouhodobě v kómatu, rozhodují blízcí. Takovýto případ je velice sporný. Ptejme se, může o našem životě rozhodovat někdo jiný, byť již jsme téměř mrtví? Moje odpověď v tomto případě z ní opět ano, může. V takovém případě o osudu dotyčné osoby rozhoduje osoba jemu nejbližší. Tedy ta, které ho nejlépe zná a má k němu nejužší citové vazby. V takovém krajním případě padá rozhodnutí na její bedra a jen tato osoba, se situací na sto procent obeznámená, se může rozhodnout podle svých vlastních pocitů.

Otázkou však zůstává nedávný belgický zákon, kdy neexistuje věková hranice pro asistovanou sebevraždu dětí. Bohužel, v tomto případě skutečně neumím odpovědět tak, abych byl sám se svým názorem spokojený a hlavně, abych o něm byl sám přesvědčený. Dítě kolem čtrnácti let věku již pravděpodobně je obeznámeno s tím, co se děje a co jej čeká. Nicméně i přesto musí toto rozhodnutí projednat s rodiči. Každopádně debata v tomto případě je možná. Ale co s dětmi mladšími? Co děti, kterým není ani deset let? Co když vysloví toto přání? Uvažují racionálně? I když se toto týká jen velmi malého počtu případů v Belgii, kdy tyto děti již skutečně umírají, je přesto velmi těžké najít v takovém případě vhodné řešení. Po přijetí tohoto zákona je však jasné to, že rodiče budou ti, na kterých bude ve výsledku záležet, zda přání dítěte vyhoví, či nikoli. Přesto věřím, že tento zákon má smysl a je racionálně odůvodnitelný.

Díky pokroku v myšlení se naše společnost ocitá před stále novými otázkami. Abychom na ně mohli skutečně racionálně a kriticky odpovídat, budeme si muset uvědomit, že život není jen o „přežívání“, nýbrž že v něm jde o něco víc. Musíme si uvědomit, že pojmy jako empatie, soudržnost či solidarita a pochopení nejsou žádná klišé. Ba naopak, pokud chceme budovat společnost liberální, nesmíme na tyto vlastnosti zapomínat. Jen díky nim budeme schopni ke kontroverzním otázkám přistupovat tak, jak je zapotřebí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.