Extrémismus na vzestupu

Před pár lety jsem se zamýšlel nad nebezpečím vzrůstajícího extrémismu v Evropě a došel jsem k názoru, či jsem spíše doufal, že i přes jisté ukazatele, které stoupající extrémismus naznačovali, všechna nacionalistická, xenofobní, rasistická a extrémně pravicová rétorika postupně opět vymizí. V roce 2011 otřáslo světem vraždění norského radikála Breivika a v roce 2012 získala v řeckých parlamentních volbách neonacistická strana Zlatý úsvit téměř 7% hlasů, čímž vstoupila také do parlamentu. Protiislámská rétorika byla v té době také na vzestupu. Avšak takových krátkodobých společenských nálad bylo mnoho, notabene v žádném případě nelze spojovat například řádění masového vraha se společenskou náladou v Evropě, říkal jsem si tehdy a říkám si doteď. Nicméně, od mých prvních úvah na téma stoupající evropský extrémismu uběhlo pár let a já ve svých obavách nejen zůstávám, mé obavy v poslední době dokonce vzrostly, po nedělním úspěchu Švédských demokratů jsem se tedy pustil do sepsání svých myšlenek na toto téma znovu.

Po druhé světové válce se západní Evropa vydala cestou sjednocování, spolupráce, cestou jednoty v rozmanitosti. Po konci studené války se k tomuto ideálu začaly připojovat také státy Evropy východní. Vše vypadalo na zářnou budoucnost evropského kontinentu, sbližování pokračovalo, zastaralé nacionalistické myšlení se tvářilo, že je na ústupu a před námi vyvstala budoucnost sjednocené Evropy plné solidarity, založené na multikulturalismu a toleranci. Avšak počátkem nového tisíciletí začali události nabírat nový směr. Moderní liberálně-demokratický svět získal nového nepřítele – terorismus, finanční krize pak silně otřásla převážně západní ekonomikou. Evropská nezaměstnanost mladých je vysoká, v některých zemích až obrovská. Sociální rozdíly mezi bohatými a chudými se velmi rychle zvětšují, pomyslné nůžky se rozevírají. Evropa si v posledních letech prošla krušnými časy a ideje a hodnoty spojené s tolerancí, lidskými právy, se solidaritou a s jednotou v rozmanitosti berou v poslední době za své. Vystřídaly je totiž hlasy nové, hlasy nebezpečné. Vystřídaly je hlasy opírající se o populismus a návrat k nacionalistickým a xenofobním myšlenkám.

Co vlastně podepírá tuto mou hypotézu o návratu ke zpátečnickým myšlenkám? A proč jsou tyto myšlenky nebezpečné? Ve Švýcarsku v nedávné době občané v referendu odhlasovali zpřísnění migrační politiky a evropské volby ukázaly nové společenské nálady v celé své kráse. Ve Francii uspěla Národní Fronta Marine Le Penové, v Řecku i v Irsku získali silnou podporu nacionalisté, o radikální nacionalistické pravicové Dánské lidové straně ani nemluvě. Belgie, Španělsko, Itálie, Británie – v těchto zemích bují snahy jistých území o samostatnost či alespoň o větší autonomii. Vlámové, Katalánci, Baskové, Benátčané i Skotové cítí křivdu, vlastní nacionalistické cítění a naději na lepší život v samostatnosti a v nacionalismu, nikoli v supranacionalitě. Co na plat, každý národ má právo na sebeurčení a pokud se v potenciálních referendech obyvatelé těchto území vyjádří ve prospěch samostatnosti, nedá se nic dělat. Avšak, kde mizí ty ideje o jednotné Evropě v její rozmanitosti? Kam mizí ty ideje o sjednocení a o vybudování Evropanství a silné a jednotné Evropy?

Čím dál více evropských politických stran ve své rétorice najíždí na populistickou a nacionalistickou notu. Přispěla k tomu také v poslední době silně bující debata o migraci v kontextu s tím, co se v poslední době děje ve Středozemním moři, převážně u pobřeží s Itálií. O migraci jsem psal již v úvaze s názvem Problematika migrace a její možné následky, o příklonu občanů k populismu jsem psal v úvaze Zmatení občané a jejich příklon k populismu. Nedávný opětovný úspěch Orbána v Maďarsku je v této úvaze o populismu zmíněn, jeho nedávný projev však ne. Ve svém červencovém projevu, který pronesl k maďarskému etniku žijícímu v Rumunsku, totiž zmínil svou novou a velkou vizi, vizi iliberálního maďarského národního státu, založeného na práci a národní jednotě. Následně také zmínil nutnost ochrany maďarských menšin v jiných zemích. Nápadně se touto rétorikou přiblížil Putinovi či Erdoganovi. Úspěch Erdogana v tureckých prezidentských volbách z minulého měsíce je další kapkou do už tak přeplněného rybníka jménem „nebezpečí pro demokracii“. Vím, že se zde nabízí argument, že Turecko do Evropy nepatří a byť oficiálně touží být součástí Evropské unie, skutečnost je poněkud jiná. Nicméně, musíme si uvědomit, že Turecko je regionální velmoc a hlavně člen NATO. Budeme na jednu stranu přistupovat s odstupem k tamní situaci a ignorovat tamní Erdoganovi jasně autoritářské, nedemokratické a o radikálnější islám opírající se praktiky a na druhou stranu se na něj spoléhat při potenciální nutnosti společné vojenské akce? Oba státníci, jak Erdogan, tak Orbán, se ve svých krocích až nápadně podobají přístupu Vladimíra Putina a jeho praktikám. Odsuzujeme Putina, seč to jde, avšak Maďarsko v čele s Orbánem je členem Evropské unie a Turecko v čele s Erdoganem je členem Severoatlantické aliance. Erdogan zakazuje Twitter a Youtube, praktikuje politiku Islámu, Orbán otevřeně mluví o vzniku iliberálního státu a návratu k nacionalismu, přesto se mi zdá, jako bychom to přehlíželi.

V poslední části této úvahy bych se rád zmínil o nedělních parlamentních volbách, které proběhly ve Švédsku. Švédsko bylo vždy bráno jako jedna z nejvyspělejších demokracií a jako jedna z nejsolidárnějších společností. Avšak i zde se probudili ony nacionalistické, xenofobní a populistické řeči o čistém etniku a zlu přicházejícím ze zahraničí. Již čtyři roky ve švédském parlamentu seděli členové Švédské demokracie, což je radikální pravicová strana, některými médii popisovaná jako strana neonacistická. Podle Deutsche Welle se členové této strany dokonce aktivně podílejí na podpoře neofašistů na Ukrajině. Nutno podotknout, že skutečných neofašistů, nikoli oněch „neofašistů“, o kterých neustále mluví silní zastánci Putina. Před čtyřmi lety získala tato ultrapravicová strana 5,7%, nyní získala 12,9% a je třetí nejsilnější politickou stranou ve Švédsku. Při volební účasti přes 83% je podpora této strany viditelně velice silná. Je to snad ukazatel, kam každá moderní demokracie pomalu směřuje? Směřují snad nálady občanů moderních liberálně-demokratických evropských demokracií ven z Evropské unie (tato strana je také protievropská, v Europarlamentu sedí v jedné koalici s britským UKIP a s našimi Svobodnými) a zpět k silnému nacionalismu či až ke xenofobii? Směřuje evropská demokracie založená na solidaritě, multikulturalismu, toleranci a na jednotě v rozmanitosti zpět k pofidérní demokracii založené na nacionalismu, národní síle či dokonce na xenofobii a rasismu? Dávejme si pozor, aby se tato pesimistická predikce nestala skutečností. To jsme se z minulosti opravdu nepoučili?

Komentář

  1. Od Polki

    Odpovědět

  2. Od Tomáš

    Odpovědět

  3. Od Tomáš

    Odpovědět

    • Od Lukáš Hendrych

      Odpovědět

      • Od civrdoin

        Odpovědět

  4. Od Jan

    Odpovědět

    • Od Lukáš Hendrych

      Odpovědět

  5. Od Raidra Loith

    Odpovědět

    • Od Filip Horák

      Odpovědět

      • Od Raidra Loith

        Odpovědět

        • Od Filip Horák

          Odpovědět

          • Od Filip Horák

            Odpovědět

            • Od Lukáš Hendrych

              Odpovědět

        • Od Anonym

          Odpovědět

          • Od Gottfried Krammel

            Odpovědět

            • Od Filip Horák

              Odpovědět

          • Od civrdoin

            Odpovědět

      • Od Gottfried Krammel

        Odpovědět

      • Od Karel Janák

        Odpovědět

    • Od Lukáš Hendrych

      Odpovědět

  6. Od jarda novák

    Odpovědět

    • Od Gottfried Krammel

      Odpovědět

      • Od Lukáš Hendrych

        Odpovědět

    • Od Filip Horák

      Odpovědět

      • Od Gottfried Krammel

        Odpovědět

        • Od Filip Horák

          Odpovědět

          • Od civrdoin

            Odpovědět

    • Od Lukáš Hendrych

      Odpovědět

      • Od civrdoin

        Odpovědět

  7. Od Filip Horák

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.