Globální občanství

Už to bude pěkných pár týdnů, kdy jsem narazil na prohlášení jednoho z našich předních politologů a zároveň předsedy Občanské demokratické strany, Petra Fialy, které se objevilo na jeho facebookové stránce a znělo takto: „Dnešní situace na Ukrajině – bez ohledu na to, zda se zprávy o vpádu ruských vojsk potvrdí – ukazuje mimořádné nebezpečí, které ukrajinská krize znamená pro Evropu a pro nás. Upozorňuji na to už dlouho. Není to nic abstraktního, na co se večer podíváme ve zprávách a můžeme jít zase klidně spát. Je to konkrétní ohrožení České republiky, hrozí nám problémy bezpečnostní, ekonomické, sociální.“ Na první pohled není na tomto prohlášení nic zvláštního, vlastně na něm není nic zvláštního ani na pohled druhý. Bez ohledu na souhlas či nesouhlas s možností nebezpečí pro Českou republiku v kontextu Ukrajinské krize je toto prohlášení vskutku normální, nikoho nepohoršující, řekl bych. Dokonce si troufám tvrdit, že prohlášení tohoto typu vídáme vcelku často. Co mě však na tomto prohlášení tolik zarazilo? Právě ona normálnost.

Zamysleme se nejdříve nad touto pasáží: „není to nic abstraktního, na co se večer podíváme ve zprávách a můžeme jít zase klidně spát.“. Co tato pasáž vlastně znamená a proč nikoho nevzrušuje? Tato zdánlivě nevinná věta nám říká následující: i když denně umírají statisíce nevinných lidí po celém světě v nejrůznějších válkách, konfliktech, v důsledku přírodních katastrof či v důsledku existenciálních nedostatků, dokud tím nejsme přímo ohroženi my tady, můžeme si o těchto událostech v klidu přečíst v novinách, snad nad tím zaklít, avšak následně jít v klidu spát a dál na to nemyslet, jelikož je to něco abstraktního. Zdá se nám, že je to praxe přirozená, já osobně v tom však vidím cosi nepřirozeného, nelidského. Takové věci nejsou nic abstraktního, ale naopak něco velice reálného.

Po celá staletí se naše společnost snaží stírat rozdíly mezi lidmi. Ať už šlo z počátku o stírání rozdílu mezi vrchností a poddanými, mezi královskou krví a mezi krví obyčejných lidí, ať jde o snahy o smazání rozdílů mezi muži a ženami či o stírání rozdílů mezi různými rasami a etniky. Ano, všechny tyto procesy započaly již před nějakou dobou a trvají dodnes, jelikož stále nebyly dovršeny. Stále se nám ještě nepodařilo v úplné míře setřít rozdíly mezi mužem a ženou, mezi černochem a bělochem, mezi králem a obyčejným dělníkem. Upozorňuji, že nemluvím o nerovnosti způsobené odlišným vzděláním, o odlišnosti vytvořené až v průběhu života jiným využitím stejných a rovných příležitostí. Mluvím a nerovnosti nezaviněné, tudíž jaksi nepřirozené. Nikdo nemůže za to, že se narodí s jiným pigmentem, pohlavními orgány či s obyčejnou, nikoli „modrou“ krví. Za co však ještě nemůžeme? Nemůžeme za to, kde se narodíme. K bojům proti segregaci a rozdílnému pohlížení na lidskou bytost, které v současnosti jakožto společnost vedeme, bychom tedy, dle mého názoru, měli přidat boj další. Tímto bojem mám na mysli snahu o stírání rozdílu mezi vzdáleným a blízkým.

Ročně na světě probíhá na čtyřicet válečných konfliktů a o drtivé většině z nich nemáme ani zdání. Problémem však je, že i kdybychom o nich zdání měli, nijak přílišně by nás tyto konflikty netrápily. Tento názor zastávám v souvislosti s válkami na Blízkém Východě, jelikož ty probíhají v posledních letech velice intenzivně, veřejnost je s nimi obeznámena vcelku dosti. Avšak místo soucitu, strachu, snahy o ukončení těchto konfliktů či veřejném angažováním se v těchto otázkách se lidé stali konzumenty mediálního cirkusu, jenž byl v kontextu s těmito válkami vytvořen. Denně slýcháme o bombových atentátnících, denně slýcháme o dobytí dalších a dalších měst dalšími a dalšími ozbrojenými skupinami. Co nás však alespoň na chvíli skutečně uchvátí v tom smyslu, že jsme v otázce skutečně alespoň na chvíli zainteresováni, je, když je veřejně na sociálních sítích popraven občan západu. Nicméně, dokonce ani tato událost v nás nevyvolává nějaký dlouhodobější pocit nutnosti býti v takovém konfliktu jakkoli zainteresováni či pocit nutnosti v této otázce vytvářet občanský nátlak na politickou moc. O otázce jakékoli metafyzické viny a odpovědnosti raději ani nemluvím. Současné dění na Ukrajině v nás probouzí alespoň částečně pocit lidské globální odpovědnosti a solidarity. Odpovědnost, svědomí, globální povědomí – to vše v nás skryto vyplývá na povrch jen výjimečně, na krátkou dobu. Jen v případě, že někde kolem nás se děje něco nového, jiného, senzacechtivého. Například současné dění na Ukrajině v nás probouzí jakýsi život v pravdě, odpovědnost za globální dění. Zdá se, že více lidem než obvykle není lhostejný život tamních civilistů. Ovšem role médií je zde silná, člověk opět dění sleduje pouze z gauče, jakmile se z něj zvedne, opět začne zapomínat. Tento pokus o život v pravdě tedy netrvá dlouho, následně se totiž opět vrátíme k životu individualistickému, k životu v nezájmu o okolní svět, k životu konzumnímu, točícímu se jen kolem nás a našich stále vzrůstajících potřeb. Velice rychle nás přestane trápit (pokud vůbec skutečně někdy začalo), že tamní obyvatelé trpí a žijí v nejistotě. Velmi rychle nás opět začne trápit (pokud vůbec alespoň na čas přestalo), jaká váza se bude hodit do našeho obývacího pokoje, která barva kalhot mi bude slušet více, či zda primář Mázl zvládne složitou životní situaci.

Pokud se chceme posunout dále, do vyšší společenské dimenze, je na čase začít stírat další rozdíl ve společnosti – rozdíl vzdálenosti. Není důležité, zda mě a trpícího dělí padesát či dvacet tisíc kilometrů. Oba jsme lidé, oba bychom měli cítit zodpovědnost jeden za druhého. Jen tak budeme v budoucnu schopni vytvořit globální společnost, globální občany, globální demokracii. Ano, je samozřejmě jednodušší rezignovat na dění od nás vzdálené, říci si, že se nás nijak netýká a žít spokojeně dál. Podle posledních evropských voleb to dokonce vypadá tak, že vzdálené je pro nás v jistém smyslu i dění v jiných částech Evropy, čím dál více lidí totiž začíná zastávat názor zbytečnosti Evropské unie a přiklání se k návratu k čistě národním státům bez existence jakékoli supranacionální úrovně. Následně pak lidé dodávají, že Řekové si za svou situaci mohou sami, nechme je v tom se vykoupat a neplaťme za ně jejich dluhy, není to přeci náš problém, je to daleko. A takových příkladů je jistě více.

Donedávna se zdálo, že po malých krůčkách postupujme k vytvoření globální společnosti vytvořené v první řadě jen v kontextu sjednocené Evropy. Teď se však zdá, že stírání rozdílu mezi vzdáleným a blízkým se nedaří ani v Evropě, natož pak v globálním měřítku. Úspěch opět získávají hlasy hlásající návrat k nacionalismu a ke starání se pouze o to, co se děje v hranicích státu. Pokud nejsou ohroženy hranice státu a životy občanů v něm žijících, není potřeba se tématem zabývat. Pokud se však, jakožto společnost, chceme posunout dále, pokud chceme žít i nadále v míru a pokud chceme mír dokonce šířit, neměli bychom se uzavírat do sebe. Musíme v sobě najít globální povědomí, soucítit s utrpením lidí také na druhé straně světa a chtít a tlačit na politickou moc, aby ani jim situace ve vzdálených regionech nebyla lhostejná.

V souvislosti s výše nastíněnou problematikou stírání rozdílu mezí vzdáleným a blízkým vidím velký potenciál (ba zodpovědnost) ve sjednocené Evropě. Výše jsem vyjmenoval několik snah o stírání rozdílů a o bourání předsudků, které jakožto společnost již několik desítek a stovek let vedeme. Nicméně, ať se v minulosti jednalo o reformu či zrušení feudalismu, ať se jedno o zrušení otroctví, nevolnictví či poddanství, ať se jednalo o boj za sociální, lidská a občanská práva či o boj za prosazení náboženské tolerance a mnoho jiného, všechny tyto snahy mají svůj původ na evropském kontinentu, mají své kořeny u evropských myslitelů a jejich myšlenek. V jistém smyslu tedy můžeme mluvit o jakési normativní progresi společnosti, která měla své kořeny vždy v Evropě. Jak však toto souvisí s vytvořením globálního občanství?

Teoretik mezinárodních vztahů Alexander Wendt ve svém díle mluví o třech stupních anarchické kultury v mezinárodní sféře. Prvním stupněm je Hobbesovská kultura, kterou znázorňuje, v jednoduchosti řečeno, válka všech proti všem. Druhou kulturou v mezinárodních vztazích je následně kultura Lockeovská, která by mohla být časově vymezena od roku 1648, tedy od Vestfálského míru, až po současnost. Posledním stupněm ve vývoji má následně být kultura Kantovská, založená na všeobecném a trvalém míru, kdy státy jsou členy širší komunity, ve které jsou zájmy společné nadřazeny zájmům vlastním. V tomto bodě se již existence státních hranic zdá jako zbytečnost. O této zbytečnosti mluví například Andrew Linklater, který tvrdí, že státní hranice mají daleko větší význam, než jim z normativního pohledu náleží a jsou jen omezením v lidském životě. A právě projekt evropské integrace je podle některých autorů a myslitelů prvním experimentem, který se snaží přejít z kultury Lockeovské do kultury Kantovské, ve které signifikance státních hranic mizí a je nahrazena společným, komunitním cítěním a ideou jednoty a společných zájmů. Jürgen Habermas o tomto experimentu mluví jako o experimentu vytváření postnacionální demokracie, kde politická jednota není vázána nacionalismem, nýbrž svým závazkem ke světoobčanství.

Závěrem bych tedy snad jen dodal, že pokud chceme opravdu mířit ke zboření další společenské bariéry, k další „společenské revoluci“, a to k vytvoření globálního občanství, ve kterém bude rozdíl mezi vzdáleným a blízkým něčím dávno zapomenutým, měli bychom se spoléhat na nás – Evropany. Evropa vždy posouvala společnost (minimálně společnost západní) směrem vpřed. Byla oním progresivním motorem lidského myšlení, který postupně začínal brát zřetel na otázky vztahující se k individuálním právům jedince, k jeho životu a štěstí. Naše západní kultura má jistě mnoho problémů a nedostatků, nicméně řeči o nějaké „západní avantgardě“, jež musí být přemožena, rozhodně nejsou na místě. To Evropa dává světu onu potřebnou normativní progresi v lidském smýšlení. Nesnižujme se na úroveň těch, kteří po nás námi vytvořené ideje postupně přejímají, buďme jim i nadále inspirací a vzorem. Evropská integrace je prvním krokem k vytvoření Kantovského ideálu, krokem velkým, avšak v porovnání s cestou, která je v tomto směru ještě před námi, krokem nepatrným. Přesto je důležité vytrvat a úspěšně tak položit základy odstranění dalšího společenského předsudku – předsudku o rozdílu mezi vzdáleným a blízkým, tj. mezi cizím a známým.

Komentář

  1. Od Ondřej H

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.