Habermasova teorie strukturální přeměny veřejnosti a její přínos pro současnost

Vznik občanské společnosti a veřejné sféry podle Habermase

Asi málokdo popsal natolik precizně a podrobně vznik a následnou přeměnu veřejnosti a veřejné sféry jako takové, jako to udělal Jürgen Habermas. Vznik občanské společnosti dává Habermas do souvislosti se vznikem moderního státu, časově tedy tento počátek vývoje můžeme zařadit někdy na přelom 16. – 17. století, popřípadě jej můžeme spojit s rokem 1648. Právě v tomto období je předešlý feudalismus postupně eliminován, šlechta a aristokracie je postupně nahrazována byrokratickým státním aparátem, díky němuž je řízen chod moderního státu. Tato postupná emancipace lidí od feudální moci minulosti přinesla vznik jakési prvotní občanské společnosti, což následně zapříčinilo postupné získávání občanských práv a svobod. Toto vše mělo za následek vznik oddělené veřejné a soukromé sféry, přičemž v občanské společnosti vidí v publikum shromážděné individuální soukromé osoby. (Habermas, 2000: 87)

Samotný vznik a následný vývoj moderního státu jdoucí ruku v ruce s vývojem občanské společnosti otevírá prostor pro rozvoj tržního hospodářství, pro rozvoj kapitalismu. Právě tyto dva aspekty této doby, tedy vznik moderního státu a tržního hospodářství, vytvářejí podmínky pro vznik plnohodnotné veřejnosti. Jedním z důležitých ukazatelů vzniku veřejnosti je především institucionalizace veřejných zájmů a svobod. Habermas vyzdvihuje především tisk a vznik salónů. Veřejnost jako taková podle Habermase vzniká později, na přelomu 18. a 19. století, a rozděluje ji nejdříve na tzv. veřejnost literární a z ní se postupně tvořící veřejnosti politickou, vznášející již požadavky politické. Jak jsem se již zmínil, nejdůležitějšími aspekty, umožňují vznik takové veřejnosti, byly tisk a salóny. Nicméně, co se tisku týká, nejednalo se o média v dnešní podobě, jak jsme na ně zvyklí. Jednalo se o velice inkluzivní plátky, které vycházely jednou za delší časový úsek, a jež se zaměřovaly především na publikování obsáhlejších esejů a úvah na nejrůznější společenská témata (mezi publikujícími uveďme například Rousseaua či Kanta). Co se salónů (či kaváren) týká, jednalo se o místa, kde se scházeli nejrůznější lidé, kteří následně diskutovali nad velmi rozličnými tématy. Jak v tisku, tak v těchto salónech, žádné téma nebylo tabuizované, základním znakem těchto institucí byla právě otevřenost, jak otevřenost vzhledem k aktérům a účastníkům diskuzí, tak otevřenost vzhledem k tématům. Co je důležité zmínit je fakt, že postupná demokratizace literatury a kultury vůbec, jež je neodmyslitelně spjata s dobrým fungováním veřejné sféry, je umožněna komodifikací, tedy tím, že se kultura stává zbožím. Díky tomuto se dostává mezi obyčejné lidi, kteří toho pozitivně využívají.

Nicméně, nastává proces, který Habermas nazval „strukturální přeměnou veřejnosti“, tedy proces, ve kterém se ona právě vzniklá veřejnost mění, transformuje v něco jiného, mění svou původní podobu, ideál veřejné sféry je nahrazován něčím jiným, horším. Tento proces Habermas nazývá „refeudalizace“ veřejnosti.  (Habermas, 2000: 344)

Strukturální přeměna veřejnosti

Stejně jako má komodifikace zásluhu na tom, že se veřejnost stala tím, čím se měla stát, tedy informovanou, inkluzivní a hlavně schopnou kritiky a sebereflexe, má, podle Habermase, stejně tak následně vinu na tom, že se veřejná sféra „refeudalizovala“. „Spolu s politicky vlivnými reprezentanty kulturních a náboženských sil vede tato vzájemná konkurence organizovaných soukromých zájmů a „neomerkantilismu“ intervencionistické správy k určitě „refeudalizaci“ společnosti, a to do té míry, jak s propojením veřejné a soukromé oblasti politické instance přejímají nejen jisté funkce ve sféře směny zboží a společenské práce, ale naopak i společenské síly na sebe berou funkce politické. – Proto se tato „refeudalizace“ rozšiřuje i na politické kompromisy se státem i mezi sebou navzájem, pokud možno s vyloučením veřejnosti, musí si však přitom prostřednictvím rozvoje demonstrativní či manipulativní publicity zajistit plebiscitní souhlas mediálně vytvořeného publika.“ (Habermas, 2000: 344)

Co tím chtěl tedy Habermas říci? Jaké jsou příčiny této „refeudalizace“ veřejnosti? Základním znakem této „refeudalizace“ je dle něj vzájemná infiltrace veřejné a soukromé sféry. Striktní oddělení těchto sfér mizí především s nástupem masovosti, masové společnosti. Ať už jde o masové politické strany, vznik odborů či obchodních komor, všechny se infiltrují ze sféry soukromé do sféry veřejné a naopak. Dalším důležitým bodem této transformace (a snad bodem nejdůležitějším), je nástup masových médií. S celkovým nástupem masovosti do společnosti se mění nejen role politických stran, které se postupně proměňují ze stran masových na strany catch-all, které se dále transformují (právě v souvislosti s infiltrací soukromé a veřejné sféry) na strany kartelové a podnikatelské, ale mění se také formát médií a informací, které denně vstřebáváme. Takové transformované politické strany již neplní svou původní politickou funkci, mizí skutečná veřejná debata o problémech, hlavní a nejdůležitější otázky se projednávají v zákulisí a za zavřenými dveřmi. V politické sféře začínají hrát také čím dál důležitější úlohu marketingoví a PR experti, kteří mají za úkol jedinou věc – přilákat voliče (respektive obyčejné zákazníky) pomocí důmyslně připravené a velice nákladné reklamy, pomocí silné medializace, která se již nespoléhá na předkládání skutečných problémů a jejich řešení, nýbrž na předkládání obyčejných a velmi jednoduchých hesel a sloganů obyčejným lidem silně ovlivněným masovými médii.

Co se týká právě masových médií a přeměny struktury nám předkládaných informací, v souvislosti s přeměnou struktury veřejnosti můžeme sledovat také silný ekonomický tlak právě na média. Ty se postupně odklánějí (tento proces již je vcelku dlouho také zakončen) od původních struktur informací, které se týkaly skutečných problémů, byly inkluzivní a rozsáhlé, začleněné v obsáhlých esejích, jejichž úkolem bylo donutit člověka se nad danými problémy skutečně zamyslet a předložit mu k úvaze různá řešení. Od tohoto stylu předávání a přijímání informací se přešlo k médiím vydávaným převážně denně, které obsahují velké množství drobných a mnohdy nic neříkajících informací a komentářů od mnohdy nic neříkajících lidí. K dovršení tomu všemu jsou tato média z velké části závislá na inzerentech, kteří mají často velké slovo při rozhodování o tom, co bude publikováno, a co ne.

Návaznost na současnou společnost a napravení chyb

Mnoho myslitelů kritizovalo Habermasovo pojetí oné ideální veřejnosti přelomu 18. a 19. století. Bylo mu vytýkáno, kromě jiného, především to, že otevřenost salónů, kterou Habermas toliko vyzdvihuje, byla pouhou iluzí. Jen určitá exkluzivní skupina lidí si totiž mohla dovolit být součástí takových diskuzí, jen určitá skupina lidí byla dostatečně finančně zabezpečená, aby mohla svůj volný čas využít právě k veřejným diskuzím nad vážnými tématy. Stejně tak vzdělání, v té době postavené především na zvládnutí racionální argumentace a na kritickém myšlení, nebylo dostupné zdaleka všem. Habermas si tedy tuto veřejnost minulosti značně idealizuje, což ale sám také zčásti připouští. Co se Habermase samotného týká, chtěl by se navrátit k jeho ideálu veřejnosti, jež je založená na racionalitě, diskuzi, inkluzivitě a na veřejném řešení skutečných problémů společnosti. Nicméně, rozhodně nechce ničit jisté prvky současné emancipované společnosti, jakými jsou například odbory, nátlakové skupiny či politické strany, namísto toho říká, že je potřeba právě tyto instituce podřídit větší kontrole veřejnosti, pak bychom se prý mohli opět přiblížit onomu zmiňovanému ideálu minulosti.

Jsou v současné společnosti náznaky, které by dávaly Habermasovi za pravdu? Dle mého určitě ano. V současné době můžeme prakticky ve všech západních demokraciích (bez ohledu na délku jejich existence) sledovat kritický pokles volební účasti občanů, kritický nárůst nedůvěry občanů v politiku samotnou, čím dál větší nárůst podpory nacionalistických a populistických stran či stran „jednoho muže“. V současné společnosti můžeme jasně vidět strukturu, na které jsou postavené politické kampaně, můžeme jasně vidět podobnost těchto kampaní s obyčejnými masovými reklamami na konzumní zboží. Volič se stává obyčejným zákazníkem, politická strana a její ideje obyčejným zbožím. Nutno dodat, že o idejích nemůže být již mnohdy ani řeč, jelikož kolem idejí stran se to v dnešní době skutečně již netočí. Další známkou toho, že na Habermasových myšlenkách je více pravdy, než se může na první pohled zdát, je informovanost občanů, jejich vzdělání a znalosti. Již jsem nastínil vzdělání na přelomu 18. a 19. století. Ano, nebylo umožněno každému, jen malá skupina lidí si jej mohla dovolit. Avšak toto vzdělání bylo založeno na racionálním uvažování, kritickém a individuálním myšlení, bylo skutečně inkluzivní alespoň co se výuky a myšlení týká, což se následně promítalo také do struktury salónů a kaváren, promítalo se to do myšlenek, které lidé v těchto salónech sdíleli, promítalo se to do tisku, který toto velice obsáhlé, individuální a racionální smýšlení publikoval ve zmiňovaných esejích a úvahách. Společnost měla, řekl bych, nakročeno správným směrem. Ale jak je to v dnešní době?

Vzdělání je sice skutečně dostupné prakticky všem, v tom vidím změnu pozitivní. Nicméně kvantita převyšuje kvalitu a rozsáhlost či dosah myšlení studentů je v dnešní době značně omezen. Kritické a racionální uvažování, které Habermas v minulosti toliko vyzdvihuje (a nutno podotknout také idealizuje, avšak ne v tak velké míře) je v současnosti utlačováno jednotícím stylem myšlení, konformitou a konzumem přicházejícím s rozvojem masové společnosti, konzumního kapitalismu a masovosti médií. Tržní kapitalismus, jehož hlavním účelem je ziskovost, získal své místo ve sféře veřejné, čímž došlo skutečně k infiltraci dvou v minulosti diverzifikovaných sfér společnosti. Tato infiltrace měla za následek to, že soukromé zájmy, nátlakové a podnikatelské skupiny získaly v politické sféře obrovský vliv, strany se staly stranami kartelovými. Jak ukazuje výše zmíněný citát, tyto skupiny nejen, že se dle mého názoru po vzoru Michelsova „želeného zákona oligarchie“ silně oligarchizují, nýbrž se také snaží od této své oligarchizované skupiny odstřihnout celou veřejnost, chtějí eliminovat jakoukoli veřejnou kontrolu. Podporu lidu, tedy veřejnosti, však získat musí, nicméně pomáhá jim v tom prakticky naprostá absence racionálního a kritického uvažování veřejnosti, jež je úspěšně eliminováno onou masovostí, jak médií, tak také vzdělání.

Jaká je tedy možnost nápravy a návratu k ideální veřejné sféře, kterou popisuje Habermas? Anebo spíše, abych to formuloval lépe a vzal v potaz také Habermasovy kritiky, jaká je možnost navrácení skutečné a autentické veřejné sféry a vytvoření ideálu, který Habermas popisuje, tedy ideálu racionálně a kriticky myslící veřejnosti mající mnoho volného času a prostředků využívajících je právě k účasti na veřejných debatách nad celospolečenskými problémy a absorbující pouze hodnotné a inteligentní názory vyskytující se v esejích a úvahách? Nuže, dosti zákeřná to otázka, avšak na konec této své eseje si dovolím předložit svůj názor.

Hlavní příčinou úpadku veřejné sféry je dle mého názoru prakticky to stejné, co popisuje Habermas, tedy zmasovění společnosti. Obrovská atomizace a nesourodost společnosti na jedné strašně, na druhé pak konformita v myšlení, vzdělání, vstřebávání a poskytování informací. Absence kritického a racionálního uvažování, tristní nedostatek veřejné kontroly nad veřejnými (rozumějte infiltrovanými veřejně-soukromými) institucemi a komodifikace prakticky všeho, veřejného i soukromého (a tedy toho, že ze všeho se stává jen zboží, z nás všech se stávají jen zákazníci, oběti reklam a marketingu), vedla k tomu, že demokracie se nevyvíjí, spíše naopak, stagnuje. Lidé politikům nevěří a přestávají věřit také režimu, zaměřují se převážně na sebe, na individuální existenční nutnosti, od celospolečenských problémů se odvrací. A pokud ne, jsou ve víru neobjektivní a přílišné přeinformovanosti nuceni k tomu, že si skutečně racionální a kritický názor vytvořit snad ani nedokáží. To vede k tomu, že samotný princip demokracie samozřejmě nemůže fungovat, že ono démos kratein postrádají svůj původní smysl, lid je svrchovaný jen pomyslně, jen na papíře, hlavni slovo mají opět oligarchizované organizace, které nejsou pod žádnou veřejnou kontrolou a které participují jak ve sféře veřejné, tak ve sféře soukromé, proplétají své ekonomické zájmy se zájmy celospolečenskými (politickými) a dovádějí tím společnost k opětné feudalizaci.

Na závěr bych tedy snad jen dodal, že jednou z možností (snad ne jedinou) k návratu (k vytvoření) Habermasova ideálu veřejné sféry je umožnit vzdělání všem, avšak změnit jeho struktury, změnit současný masový pohled na vzdělání samotné, změnit to, aby na vzdělání již nebylo pohlíženo jen jako na prostředek k budoucímu finančnímu a materiálnímu zisku, nýbrž aby na něj bylo pohlíženo jako na prostředek vybudování lepší, racionálně a kriticky myslící a vzdělané společnosti. Dalším důležitým aspektem, který by mohl vést k Habermasovu ideálu, je dosažení bodu, kdy lidé již nebudou nuceni se každý den, týden, měsíc starat o to, zda dokáží uspokojit své základní existenční nutnosti. Jen natolik bohatá společnost, jejíž členové se nemusí ohlížet každý měsíc na to, zda zaplatí nájem či obědy dětem může pomýšlet na vybudování takové veřejné sféry, která by byla skutečně a doslova inkluzivní. Existence takových životních nutností a neustálá obava o jejich naplnění vede nutně k silné individualizaci společnosti, k odklonu od celospolečenských témat. V nejhorší podobě k příklonu k silnému extrémismu. Třetím bodem, kterého je nutno podle mě dosáhnout, je smysluplné a hodnotné využívání volného času a především přístup k hodnotným a důležitým informacím, nikoli přístup k obrovskému množství něčeho, co se pokládá za důležité a kvantitativně velice silné, ve skutečnosti je to však nic neříkající a hodnotově prázdné. Snad k takovému ideálu, vedoucímu k Habermasově idejím, jednou, jakožto společnost, dojdeme.

Použité zdroje

Habermas, J. 2000. Strukturální přeměna veřejnosti: zkoumání jedné kategorie občanské společnosti. Vyd. 1. Praha: Filosofia.

Komentář

  1. Od Beatrice

    Odpovědět

  2. Od Anonym

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.