Jak budu žít za dvacet let?

Velmi obtížné je odpovědět na tuto otázku, ale v mé eseji se o to alespoň pokusím. Tak tedy, jak budu žít za dvacet let? Za dvacet let bude rok dva tisíce třicet dva a mě bude třicet osm let, spousta času, říkám si nyní. Ale ono to není až tak úplně pravda. Čím je člověk starší, tím více mu připadá, že čas utíká rychleji. A jak tento názor na běh času slyší odevšad z okolí, začne být tato představa skutečností.

Co bych tedy chtěl za těchto dvacet let dokázat? Co bych chtěl prožít? A hlavně – na co budu chtít vzpomínat? Nejsem na tomto světě příliš dlouho, osmnáct let je krátká doba a většina lidí by mi jistě mile ráda pověděla, že o životě nic nevím. Ono je to zřejmě pravda, o životě vím jen málo a až zkušenosti a prožité chvíle mne o životě naučí více. Avšak přesto bohužel často myslívám na to, že o životě vím mnohdy více než lidé, kteří tak rádi tvrdí, že o něm nevím nic. Co mě vede k této myšlence? Často přemýšlím o životě, o lidech kolem mne, o společnosti. Nicméně když se podívám na společnost a lidi ji tvořící trošku blíže, cítím rozčarování a zklamání. Příčinu těchto pocitů jsem dlouho popsat neuměl, ale nyní to dokážu. Příčina je v hodnotách, které tito lidé ve svých životech vyznávají. Ze všech stran slyším, jak mi lidé říkají, ať se učím, ať se vzdělávám, ať se dostanu na tu nejlepší vysokou školu. Když jim však odpovídám otázkou „Proč?“, odpovídají mi stále to stejné. Odpovídají mi, že budu mít lepší život, že se na mě budou lidé dívat s pokorou a respektem, ve společnosti budu mít prý postavení lepší a budu mít mnoho peněz a můj život bude mnohem lehčí a lepší. Nechci říkat, že mi vyprávějí lži, přiznávám, že pravdu určitě mají. V dnešním světě jsou zřejmě peníze důležité a bez lepšího vzdělání si v životě žádnou skvělou kariéru nevybuduji. Avšak je toto v životě to nejdůležitější?

Mnohdy mne zaráží jedna věc. Zaráží mne, že mi lidé jen zřídkakdy namísto těchto rad dávají rady jiné. Jen zřídkakdy se mi stává, že mi někdo řekne, ať se v životě nebojím jít vlastní cestou, ať se nebojím jít proti proudu, ať se neohlížím po jiných a dám na své pocity. Jen velmi málo mi lidé říkají, ať v životě ničeho nelituji, ať jsou mé úmysly vždy dobré, ať se snažím lidem pomáhat. Častokrát jsem zmatený, že se mi společnost nesnaží dodat více motivace, abych byl k ostatním pokorný, čestný, štědrý a mírumilovný. Kam zmizeli tyto lidské vlastnosti? Kam zmizely tyto ideály a morální hodnoty?, ptám se často sám sebe.

Ony však nezmizely, my na ně jen čím dál více zapomínáme. Společnost nás tlačí k individualitě a k individuálním úspěchům, což samozřejmě není úplně špatně, nemůžeme se přeci spoléhat vždy na jiné, to by bylo sobecké, avšak nesmíme na jiné zapomínat a dávat vždy přednost jen sobě. Občas přeci musíme ustoupit lepšímu a nesmíme se za každou cenu snažit druhého jakkoli poškodit, občas musíme pomoci druhému, když o ni požádá, i kdyby to vyžadovalo obětovat chvíli našeho času.

Co tímto vším tedy myslím? Jak tedy budu žít za dvacet let? Neřeknu vám, čím budu, kde budu žít, ani vám nepovím, s kým budu žít a kolik dětí budu mít. Také vám nemůžu říct, zda budu mít jedno, dvě, či tři auta, dům na pláži či byt ve městě. Nevím, zda se odstěhuji či zůstanu zde. Mohu vyjmenovat několik věcí, které bych za dvacet let rád měl, ale to není důležité, jelikož věci mne šťastným neudělají. Mohu také napsat, jaké zaměstnání bych rád měl a jakou kariéru bych si rád vybudoval, avšak ani toto není v životě natolik podstatné, abych na tom postavil své sny a představy o své budoucnosti. Je mi sice pouze osmnáct let, jsem mladý a snad i naivní idealista. Netvrdím, že bych nebyl rád, kdybych měl za dvacet let velký dům, luxusní auta ba snad za domem přístav a v něm jachtu. Také neříkám, že nechci dobré vzdělání a úspěšnou kariéru, avšak navzdory tomu mi má lidskost, kterou v sobě dosud mám, nedovoluje dávat tyto mé životní vize do popředí.

Jaké plány tedy v životě mám? Abych na tuto otázku odpověděl, jsem nucen malinko poupravit prvotní otázku. Není důležité ptát se: „Jak budu žít za dvacet let?“, nýbrž tázat se: „Jaký budu za dvacet let?“ Mým hlavním životním cílem totiž není obrovský výdělek, nahromadění majetku ani držet v rukou moc nad jinými. Mým hlavním životním cílem je, abych byl šťastný, avšak ne za cenu cizího neštěstí. Občas je samozřejmě člověk nucen udělat v životě rozhodnutí, která nejsou snadná a mohou někomu ublížit a proto je mým dalším životním cílem být vždy uvědomělý a své činy si promýšlet předem. V životě se chci vždy řídit svým rozumem, svou intuicí a svými pocity. Chci být tolerantní a ohleduplný k názorům a postojům ostatních, zachovávat objektivitu, chci si v životě užívat okamžiků, ne jen neustále plánovat a myslet na budoucnost. Dále chci být prospěšný společnosti, ne jen sobě. Chci odhodit ty špatně vlastnosti, jako je chamtivost, sobeckost, tvrdohlavost, neupřímnost a neústupnost. Nechci na sobě vidět příznaky závisti, ani zloby. Chci v sobě najít pochopení pro jiné a v jiných pochopení pro sebe. Nechci myslet pouze na sebe, nýbrž brát v úvahu i ostatní a přemýšlet o důsledcích svých rozhodnutí předem. Občas se v životě samozřejmě něco nepovede, občas nám život přinese nepěkné chvíle plné zklamání, ale podle mého názoru se právě v takových chvílích ukáže, jaký skutečně jste. Takové chvíle plné bolesti a zklamání nesmí zlomit váš charakter, nesmí zničit vaše ideály, nesmíte se na jiných mstít.

Co se mě týče, myslím si, že je důležité ctít mravní a morální hodnoty, je důležité v sobě probudit dobré vlastnosti, jako například lidskost, a potlačit ty špatné, jako je například chamtivost. Důležité je být vděčný za krásné a bezstarostné chvíle strávené s milovanou osobou, s rodinou či s přáteli, to jsou chvíle, na které budeme ve stáří vzpomínat. Tomu se říká síla okamžiku. A pokud ani za dalších dvacet let neztratím tyto ideály a budu se jimi řídit, pokud i za dvacet let ze mě bude mluvit ta dobrá stránka člověka, kterou, jak věřím, v sobě každý má, bude to znamenat, že jsem neztratil svůj charakter. Bude to znamenat, že jsem zůstal sám sebou. Bude to znamenat, že se na smrtelné posteli budu moci ohlédnout za svým životem a říci si, že jsem žil správně, že jsem byl užitečný a přinesl jsem do společnosti kousek dobra, štěstí a radosti. Budu si moci říct, že ničeho nelituji.

Komentář

  1. Od Polášek

    Odpovědět

  2. Od Anonym

    Odpovědět

  3. Odpovědět

    • Od Lukáš Hendrych

      Odpovědět

  4. Od Patrik Battya

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.