Měli se více učit, nebo se lépe narodit?

Článek Saši Uhlové v Respektu č. 21 mě natolik zaujal, že jsem se rozhodl k tomu něco dodat. Ekonomické těžkosti, se kterými tolik lidí dnes zápasí, a to i přes zdánlivé bohatství naší společnosti, je téma, které mě vždy zajímalo a poněkud trápilo, ačkoliv naštěstí nemohu říct, že jsem se v podobné situaci někdy ocitl.

Nemůžu si pomoci: pokaždé, když jdu do supermarketu a vidím ty beznadějné výrazy pokladních, které to vzdaly a automaticky jenom vykonávají celý den stejný úkon jako stroj, nebo když vidím chlapy makat venku v horku nebo za deště na asfaltu nebo na stavbách, tak vždy cítím nespravedlnost. Když jsem byl malý kluk a ještě jsem neznal nemilosrdná pravidla volného trhu, tak jsem nemohl přijít na kloub tomu, proč někdo mohl pracovat pohodlně v kanceláři, kdežto někdo musel tvrdě makat venku.

Dnes již ty důvody znám, ekonomii jsem studoval, nějakou dobu dokonce jejím zákonům uvěřil, ale přesto mi to stále nedává smysl. Tito lidé dělají práce, které nikdo dělat nechce, berou za to mizerné peníze, jsou neustále pod tlakem vyhazovu, protože jsou snadno nahraditelní, živoří na nejnižších příčkách sociálního žebříčku, a k tomu všemu si ani nezaslouží trochu soucitu těch, kteří se mají o dost lépe.

Ano, možná je pravda, že se měli více učit, že se měli více snažit, ale copak my víme o podmínkách, v jakých vyrostli? Každý dobře informovaný člověk – jak se tito vševědoucí soudci tváří, že jsou –, dnes ví, že schopnost člověka se učit, zajímat se o svět kolem sebe závisí do značné míry na sociálním prostředí, ve kterém vyrostl, na podnětech, které dostal, když byl dítě a vytvářel svá přesvědčení o tom, jak svět funguje a co dává smysl dělat nebo nedělat. Takže asi spíše než se více učit, měli se lépe narodit, narodit se do stejně dobrých rodin jako ti, kteří je tak snadno odsuzují.

Přesto samá potřeba nějak odůvodnit jejich stav rozsudkem stylu „já se snažil, oni ne“ svědčí o, z psychologického hlediska, prosté věci: pocit viny a rozpaků z potíží druhých. Je to potřeba utišit hlas svého svědomí očerňováním druhých, aby se tak ospravedlňovaly jejich potíže, jejich bolest. Ani ne tak dávno je elity měly za otroky, čili předměty, věci, které nemají city, a o jejichž štěstí se nemusíme starat. Dnes tomu tak již naštěstí není, ale stejně je  někdo potřebuje shazovat a odsuzovat, aby mohl vysvětlit, proč se má lépe než oni. Přitom, kdyby nevědomě v tom taky nevnímal jistou nespravedlnost, tak by ani necítil potřebu najít nějaké odůvodnění toho, že on je nahoře a druhý dole.

A to vychází z jasné věci: hluboko v nás máme zakořeněnou pravdu, že jsme si všichni rovni, a to i přes, nebo lépe řečeno, díky našim rozlišnostem, které sečteny dohromady vytvářejí krásnou a pestrou komunitu lidských bytostí schopných dokázat leccos. Uvažovat o lidech čistě jako o bezvýznamném článku výrobního procesu, který si zaslouží jen tolik peněz, kolik mu Mr. Volný trh přizná, je barbarství, na které se za několik let budou dívat naši potomci se stejným údivem, jak se dnes díváme na otroctví našich předků.

Tím nechci nijak podceňovat motivační prvky vyššího výdělku u intelektuálně náročných profesí, kde člověk potřebuje dlouho studovat, než dosáhne jisté úrovně prospěšnosti pro společnost. Z druhého hlediska společnost, která toleruje takové obrovské rozdíly mezi příjmy vyšších vrstev a almužnou těch nejnižších, je společnost, která se řití špatným směrem a to z několika důvodů. Kromě důvodu etického, který jsem výše nastínil, je tu štěstí: taková společnost uznává jako hodnotu jedině peníze a přehlíží prospěšnost dané práce pro celek a štěstí jednotlivců nemůže dopadnout dobře, protože ať se nám to líbí nebo ne, peníze jsou jen (velmi užitečným) lidským výtvorem, naopak to neplatí. Jak nám legenda Golema vysvětluje, když se prostředek stane mocnější než jeho stvořitel, tak to nemůže dopadnout dobře.

Další důvod je čistě ekonomický a Keynes to pochopil velmi jasně: ekonomie je založena na spotřebě, čili na kupní síle milionů jednotlivců, kteří svými malými nákupy hýbou celou ekonomikou. Není založena na poptávce podniků, do kterých můžete nalít veškeré dotace, ale zcela zbytečně, pokud po jejich výrobcích/službách není poptávka, tedy pokud drobní spotřebitelé nebudou mít peníze na jejich výrobky a služby. To je jasné jako facka, pochopilo by to i šestileté děcko, ale špatně se to poslouchá těm, kteří jsou nahoře a kteří jen chtějí akumulovat a k tomu vytvořili od 80tých let patřičnou extremistickou ideologii s heslem „brát chudým a dávat bohatým“. Ti pak svými obrovskými příjmy maximálně potěší nějakou tu cizí značku luxusních aut nebo nějaký ten odlehlý nejen daňový ráj, kde stráví dovolené za své „těžce“ vydělané peníze.

Ztratili jsme cit pro obyčejnou solidaritu, přičemž žijeme ve společnosti, kde každý z nás má kolem sebe jen potenciální soky. Dnešní spolupracovník může být zítra našim soupeřem. Tak si namlouváme, že kdo je na tom špatně, zavinil si to sám, abychom od sebe zahnali strach, že bychom se jednou do podobné situace mohli dostat i my. Přitom kdokoliv četl příběhy lidí, kteří se dostali na dno, dobře ví, jak snadno a rychle se to může stát. Mluvit o vině těchto lidí svědčí o přílišném zjednodušení komplexnosti lidských životů.

Další trapnou mantrou je, že měli studovat něco užitečného. Takže pokud je někdo nezaměstnaný a někde je vysoká poptávka po svářečích, tak je to jeho vina, měl se vyučit  svářečem, teď by měl práci. A co když klasická montovna zavře a přemístí se dál na Východ? No tak přece měl studovat více a nespokojit se učňákem na svářeče. Přece každý moudrý člověk ví, jak to chodí v průmyslu. A tak dále… Vždy můžeme hledat vinu těch, kteří jsou nezaměstnaní, abychom se ujistili pocitem, že my jsme v bezpečí, my přece studovali a shodou okolností studovali zrovna to, co trh poptává. To vše do té chvíle, než se trh změní s takovou rychlostí, se kterou nebudeme schopni se „přenaučit“, a pak už se nám snad věci budou zdát o dost složitější.

 

Článek byl prvně publikován na autorově blogu.

Komentář

  1. Od Jan

    Odpovědět

    • Odpovědět

      • Od Jan

        Odpovědět

    • Od Teresa Kaszycki

      Odpovědět

  2. Od Lukáš Hendrych

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.