Nechat zemřít nebo nutit žít?

Smrt a umírání jsou nedílnou součástí existence každého z nás, ve veřejné diskuzi se jim ale stále nedostává tolik prostoru, kolik by si podle mě zasloužily. Přičtěme to tomu, že umírající lidé nemohou pořádat pochody ani zakládat organizace a zdravým se do toho moc nechce, jakoby tím mohli smrt přivolat.

Nicméně všichni se jednou dočkáme a jen někteří budou mít to štěstí, že jejich konec života bude důstojný, bezbolestný, rychlý. Jiní mohou měsíce i roky trpět, odkázáni na pomoc lékařů a blízkých, zbaveni veškeré důstojnosti, v bolestech a bez naděje na vyléčení.

Dalo by se říci, že člověk má v dnešní době právo na kdejakou blbost, což může vytvářet iluzi svobody, jaká je to ale svoboda, když nemůžeme svobodně rozhodnout o ukončení vlastního života? Může jiný člověk rozhodovat o tom, jak dlouho bude nemocný uvězněn v životě, který již nechce žít? Otázka eutanazie ale není takto jednostranná a ani já si nejsem stoprocentně jistá, že se jedná vždy o dobrou věc. Svá pro a proti se pokusím shrnout v následujících řádcích.

Proč říci eutanazii ne?

Eutanazie je vražda a nikdo nemá právo rozhodovat o životě, který si sám nedal. Toto je nejčastěji prezentovaný argument proti eutanazii, který je dle mého názoru dosti chabý.

Život, který žijeme, nám byl dán jako dar od našich rodičů a každý by o něj měl pečovat, jak nejlépe umí. Prožít jej naplno, být za něj každý den vděčný a snažit se udělat své rodiče i celé své okolí šťastné, vést svůj život podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Ovšem jednou přijde chvíle, kdy se tento dar nenávratně „pokazí“ a touha zbavit se jej neznamená nutně neúctu k němu nebo k těm, kdo nám jej dali. Dostaneme-li vázu, která se rozbije, také si nebudeme ve skříni schovávat střepy a přestože se dar života a váza nedá příliš srovnávat, doufám, že pochopíte tento můj příklad.

Mě ovšem trápí jiný možný negativní aspekt eutanazie. Jestliže legalizujeme aktivní eutanazií, může nastat situace, kdy se nemocní lidé začnou cítit povinni ukončit svůj život. Umírající člověk ví, že péče o něj je velmi vyčerpávající, zatěžuje rodinu nejen finančně, ale i psychicky a personál v nemocnici se také většinou netváří nadšeně na přebalování, krmení, koupaní…  Nemocný se pak lehce může cítit jako přítěž a najednou už nebude vnímat ukončení svého života jako možnost, ale jako povinnost ulevit svým blízkým, protože to tak dělají všichni, i když by s nimi ještě rád zůstal.

Prozatím je taková situace nereálná, protože eutanazie je i v zemích, kde je legální, spíše výjimkou než pravidlem. Ovšem dostane-li se eutanazii někdy v budoucnosti globálního respektování, mohl by se tento aspekt stát reálnou hrozbou.

Proč říci ano?

Pro mě nejvýraznějším argumentem propagujícím eutanazii je vláda nad vlastním životem. Každý by měl mít možnost vybrat si, jestli své trápení ukončí, či jestli chce na tomto světě i přes bolest ještě chvíli zůstat.

Přestože dnešní medicína umí téměř zázraky, stále neexistuje způsob, jak udělat umírání důstojné. Umí částečně utišit i tu největší bolest, ale za cenu, že z člověka zbude jen ležící zelenina, stav ne příliš odlišný od smrti.

Umělé prodlužování života je nesmírně vyčerpávající jak pro samotného nemocného, tak i jeho rodinu a v případech, ve kterých již schází jakákoliv vůle žít, je asistovaná sebevražda mnohem lepší pomocí, než nucené přežívání. Čím déle bude člověk nucen žít život, o jehož žití nestojí, tím vetší k němu získá odpor, a my bychom přece neměli dopustit, aby naši blízcí umírali s nenávistí k životu, který jim byl dán.

Člověk přirozeně touží po dvou věcech – po svobodě a po moci a toto by umírajícím nemělo býti upíráno – svoboda rozhodnout o konci svého život a moc své rozhodnutí vykonat.

Jak si tedy odpovědět?

Kdyby byl život tak úžasně jednoduchý a pro rozhodovaní by stačilo zvážit pouze pro a proti, nepotřebovali bychom tady žádné užvaněné myslitele a filozofy. Ale není tomu tak a při rozhodování na kterou stranu se přiklonit v otázce eutanazie nestačí pouze říct „ne, je to vražda“ nebo „ano, je to důstojné“. V souvislosti s legalizací aktivní eutanazie totiž vyvstává spousta vedlejších otázek, na které je nutné hledat odpověď.

Měli bychom dovolit ukončit život i umírajícím dětem? A pokud ano, kdo bude za tyto děti rozhodovat, ony samy, či jejich zákonný zástupce? Můžeme přikázat doktorům, aby životy ukončovali, místo, aby je zachraňovali? Kdo by měl vlastně eutanazii vykonávat, lékař, blízká osoba nebo sám pacient? Jak určit kde leží hranice „života, který již nestojí za to žít“? A kdo dostane privilegium ji určovat? Pokud přistoupíme na ukončení života z důvodu nesnesitelného a nevyléčitelného fyzického strádání, proč nepřistoupit na stejnou praxi i v případě strádání duševního? Budeme muset za své usmrcení platit?

Napadá mě spousta dalších otázek a doufám, že stejně tak i vás. Já jsem se nad otázkou práva na smrt důsledně zamyslela a má konečná odpověď je ANO, pokud budu jednou odkázána na pomoc ostatních, trpící a nemohoucí, doufám, že budu mít možnost svobodně svůj život ukončit.