Několik Vánočních kázání nejen pro věřící

Poznámka redakce:

Následující Vánoční speciál je souborem několika originálních kázání, které se tématicky týkají Vánoc. Autor – katolický kněz – se v nich snaží ukazovat netradiční stranu Vánoc, poukazuje na paradoxy, kterých se věřící i církev často dopouští a – ačkoliv je text psán původně pro věřící – nutí i nevěřícího čtenáře přemýšlet, přehodnocovat své dosavadní postoje a vnímat nemateriální část lidského života. A o to přeci o Vánocích jde.

Jelikož text není souvislý, můžete při čtení přeskakovat či si přečíst jen tu část, která Vás zajímá. V takovém případě využijte tyto odkazy:

První kázání – Na začátku adventu

Druhé kázání – O Vánočních konfliktech

Třetí kázání – Půlnoční

Čtvrtí kázání – Vánoce očima kněze

Páté kázání – Vánoční příběh

Šesté kázání – Svátek svatého Štěpána

Sedmé kázání – Novoroční zamyšlení

Na začátku adventu

Chtěl bych vzpomenout na jeden krásný výlet, který jsem kdysi zažil s malými ministranty. Bylo to na začátku září. Neměl jsem moc času, a tak jsem naplánoval alespoň krátký půldenní výlet pro nejmenší. Program byl jednoduchý: jeli jsme dvě zastávky vlakem a odtud jsme šli pěšky zpátky k našemu kostelu. Cestou jsme si udělali ohýnek a opekli si na něm párky. Putování jsme si zpříjemnili hrou zvanou plížení, chvílemi jsme si jen tak povídali.

Náš výlet by se dal shrnout do jedné věty: svezli jsme se kousek vlakem a po cestě zpátky jsme si opekli špekáčky. Avšak dětem to úplně stačilo. Přiznám se vám, že ještě dnes vidím ty rozzářené dětské oči, šťastné z toho, že mohly jet vlakem, nadšené z rozdělávání ohně, radostně hrající plížení.

Mnoho se dnes mluví o výchově. Kolik tun papíru se popíše, aby se analyzovala naše současná civilizace a hledaly se ideální způsoby výchovy. Máme množství metod, pomůcek i léků – ale nemyslím si, že by současné děti byly o moc šťastnější než kdysi. Čím to je? Možná že zapomínáme na to podstatné. Díky našemu zářijovému výletu jsem si znovu připomenul, že děti potřebují především náš čas a pozornost. A to je patrně to nejtěžší.

Proč ten výlet vzpomínám? Začíná advent. Je to doba přípravy na Vánoce. V kostele budou znít malebné adventní písně a budeme postupně rozsvěcovat svíce na adventním věnci.

Rok co rok si kladu otázku, jak správně prožívat advent, aby to nebyla jen nějaká fraška, ale skutečně plodně prožitý čas. A tak letos přicházím s tímto nápadem:

Zkusme se v adventu modlit za sebe a za své rodiny, abychom během vánočního volna měli odvahu dávat svůj čas svým blízkým, především dětem. Chápu, že před Vánocemi není moc času ke ztišení. Jak ale jinak chceme Vánoce prožít smysluplně, než že se na ně připravíme. Svět kolem nás žije ve shonu co nejvíc nakoupit, nazdobit, dobře se najíst a co nejvíc toho zhlédnout v televizi. Abychom nepodlehli tomuto tlaku, potřebujeme posilu. Samo nám to do klína nespadne.

Navenek to vypadá jako banální úkol. Máme se modlit. To víme a v kostele to slyšíme často. Když se nad tím ale hlouběji zamyslíme, uvědomíme si, že to zase není tak málo. A věřím, že díky upřímné modlitbě dokážeme už nyní v adventu moudře rozlišovat, co ještě musíme, co je důležité, a co bychom sice mohli udělat, ale nestojí nám to za námahu a vlastně to ani nemá skutečnou hodnotu.

Věřím, že díky této modlitbě nalezneme sílu umět se během Vánoc radovat z toho, že máme na sebe čas, že jsme jako rodina spolu, že si můžeme popovídat nebo někam spolu zajít. Všichni to potřebujeme, ale děti zvlášť. Děti často dostanou množství hraček, aby se zabavily a daly nám pokoj. To, co však ve skutečnosti potřebují, je náš čas. Dárky jsou důležité. Ale ještě důležitější je, aby dárek byl vyjádřením rodičovské lásky. Děti nepotřebují na prvním místě dárky, děti potřebují naši lásku.

Chápu, že když děti nebudou mít pod stromečkem tolik dárků jako jejich kamarádi, budou se na nás možná trochu zlobit. Buďme si však jistí, že za deset, dvacet či čtyřicet let nebudou vzpomínat na nablýskané hračky, ale na přítomnost rodičů, kteří je měli opravdu rádi.

Dnešní puberťák bude brblat, že nedostal nový mobil, aby se vyrovnal svým vrstevníkům. A když ho táta během Vánoc vytáhne na hory, bude mu znuděně dávat najevo, jak ho to nebaví. Za dvacet let si však na nový mobil nevzpomene. A za třicet let jeho nejhezčí vzpomínka z doby dospívání bude, jak ho táta během Vánoc vytáhl na hory a povykládal si s ním poprvé jako rovný s rovným.

Je to na první pohled banální úkol, který dnes nabízím jako náplň adventu – modlit se, abychom během vánočního volna měli odvahu dávat svůj čas svým blízkým. Když to však domyslíme do důsledků, není to žádná maličkost. Dobře prožité Vánoce nám nespadnou do klína. Záleží jen a jen na nás.

O vánočních konfliktech

Vánoce jsou překrásné svátky. Lidé si dávají dárky, navštěvují se, pouštějí si koledy. Všechno to vypadá hodně idylicky – radujte se, narodil se Kristus Pán. Nesem vám noviny, v Betlémě se narodil. Tichá noc, přesvatá noc…, ve které přišel na svět Spasitel.

Nicméně jako kněz moc dobře vím, že velké množství lidí se Vánoc bojí. Je to takový paradox – je mnoho lidí, kteří se bojí svátků pohody, kdy je rodina doma spolu a rozdávají se dárky. Čím to je?

Troufl bych si říci, že jevem, který nás docela hodně ohrožuje, je (laicky řečeno) jakýsi druh schizofrenie.[1] Hrajeme si na to, jak je všechno v našich rodinách krásné a jak se máme rádi. Ale ve skutečnosti to mezi námi skřípe. Jenže my si to nechceme přiznat. Tváříme se, že všechno je v pohodě, protože toužíme být v pohodě. Ale ono se nám to stejně nepodaří. V nejedné rodině to právě během svátků pohody a radosti docela silně zaskřípe. A tečou slzy…

Jak z toho ven? Nebylo by lepší zrušit Vánoce, zrušit těch 14 dní volna, které by mohly být krásné, ale bohužel často krásné nejsou? Myslím si, že rušit Vánoce by byla škoda. Řešení spočívá spíš v tom, objevit pravou podstatu Vánoc. Vánoce totiž neznamenají jen dárky ani hojnost jídla ani nablýskanou výzdobu kostela. Hlavní poselství Vánoc tkví v tom, že kdysi dávno na svět přišel Ježíš. Ježíš, který nás všechny miluje.

Nepřišel v žádné slávě, ale jako chudé bezbranné dítě v úplně cizím městě. Aby každému z nás řekl: „Člověče, mám tě rád. Mám tě rád a chápu tě, když se cítíš osamělý, smutný, bezbranný. Vím, co je to opuštěnost – narodil jsem se v cizím městě. A protože o mou těhotnou matku nikdo nestál, musel jsem přijít na svět ve stáji, kde smrděl hnůj. Vím, co je to chudoba. Moji rodiče neměli peníze na žádný hotel. Vím, co je to být bezbranný – museli jsme utíkat před vojáky, kteří mě chtěli zabít. Člověče, mám tě rád. A k tomu, abych tě měl rád, nemusíš být bohatý ani silný ani bezproblémový. Mám tě rád – takového, jaký jsi. A i kdyby ses cítil úplně opuštěný, já budu vždy s tebou. Dovedeš mi to uvěřit?“

A právě toto je nejdůležitější vánoční poselství: Bůh nás miluje. Jen tak. Od nikoho na zemi nemůžeme čekat lásku, která je stoprocentní. Životní partner zklame, děti zklamou, přátelé na nás někdy nemají čas. Ale Bůh nezklame. A to je podstata Vánoc…

Poznámka autora:

[1] Schizofrenie je ve skutečnosti komplikovanou chorobou. Laická veřejnost většinou hovoří o jednom zvláštním druhu této nemoci, kdy pacient jako by žil dva neslučitelné životy.

Půlnoční

Rok co rok přichází o Vánocích do kostela rozmanitá skupina lidí. Rok co rok zde vítám všechny z vás, kteří do kostela zavítáte jen občas – dokonce někdy právě jen na půlnoční. Někdo možná přišel jen ze zvědavosti, jiný proto, aby Vánocům dodal nějaký tajemný rozměr, který právě zde v kostele cítí. A kromě toho jsme zde také my, kteří do kostela chodíme pravidelně a v dnešní bohoslužbě vidíme vrchol našeho vánočního slavení. Naše náboženské prožívání je v tuto chvíli v mnoha rozměrech odlišné. Přesto ale věřím, že toho, co nás spojuje, je mnohem více než toho, co nás rozděluje.

Především nás spojuje to, že všichni jsme lidské bytosti toužící po štěstí. Všichni toužíme, aby náš život byl krásný a naplněný. Všichni toužíme být dobří. Často se nám to daří. Někdy se nám však okolnosti našeho života tak nešťastně poskládají, že dovedeme ubližovat – a často o tom ani nevíme.

Všichni, jak tady teď v kostele jsme, jsme Bohem milovaní lidé. Bůh nás má všechny rád – nezávisle na našem chování, nezávisle na našem náboženském postoji, našich názorech i naší vlastní morálce. Ano, slyšíte dobře. Všichni jsme Bohem milovaní. Jen tak. Protože nás Bůh zkrátka chce milovat. Někdo tomu možná nedokáže vůbec uvěřit: „Jak mě Bůh může mít rád, když o jeho existenci občas pochybuji a ne vždy se chovám slušně? Určitě v tom bude nějaký háček.“ Jenže on v tom žádný háček není.

Dnes slavíme tajemství Božího příchodu na svět. Nekonečný, dokonalý a věčný Bůh sestupuje na zem v podobě malého bezbranného člověka, aby lidem všech národů i všech věků ukázal, že má člověka rád. A ve své lásce jde tak daleko, že sám na sebe bere lidskou podobu.

Samozřejmě – tímto svým příchodem na svět Bůh nedává odpověď na všechny lidské otázky a problémy. Dál na světě přetrvává zlo a násilí. Brzy po Ježíšově narození s ním museli jeho rodiče utéct před Herodem, který se chtěl malého Ježíše zbavit. Ale ať tak či onak, Bůh chtěl svým příchodem na svět lidem říci, že je má rád.

Kéž toto tajemství Boží lásky, které můžeme pozorovat v malém dítěti v jeslích, prozáří temnoty našich životů a dodá nám naději. Naději, že jsme Bohem milované bytosti, že Bůh právě pro nás a pro naši spásu sestoupil na zem…

Vánoce očima kněze…

Každý jsme jiný, a tak nemohu mluvit za ostatní kněze, jak prožívají Vánoce oni. Popíšu, co Vánoce znamenají pro mne, jaké mi přinášejí starosti a jaké radosti.

Vánoce, přesněji řečeno myšlení na Vánoce, pro mě začíná někdy v říjnu. V té době totiž vymýšlím vánoční kázání. Těsně před Vánocemi toho už nejsem schopen. Ostatně vysvětlím proč.

V polovině prosince začíná pro kněze předvánoční maraton zpovídání. Na dlouhých hodinách sezení ve studeném prostoru nejsou ani tak vyčerpávající upřímná vyznání – byť trvají dlouho, ale naopak krátké formální zpovědi, ze kterých nelze nemít pocit, že je to jen fraška nebo splnění povinnosti, aby takovému člověku Bůh jednou nemohl nic vyčítat. (Jen na okraj poznamenávám, že o zpovědi kážu často – ba co víc, už mám pocit, že to lidem musí lézt krkem…) Do tohoto maratonu, kdy mám hlavu jak Brno, se musí vejít ještě stavění stromků a Betléma. Ne, že bych to musel dělat sám, ale téměř pravidelně u toho dojde k nějakému napětí a pak z té trochy energie, kterou ještě mám, musím udobřovat členy farního společenství, protože „jsou přece Vánoce, tak si je nebudeme kazit žabomyšími spory“.

Pak přijde Štědrý den. Pro mě osobně je to docela smutný den. Ten den si totiž dost silně uvědomuji, že jsem sám – bez rodiny a bez dětí. A protože právě na Štědrý den dopoledne přijde více esemesek od kněží s přáním pokojných Vánoc, jsem si jistý, že v tom prožívání štědrodenní samoty nejsem výjimkou. Ne, že by nebylo co dělat. Téměř pravidelně zazvoní na faru někdo, komu se rozpadá rodina, někdo, kdo přemýšlí o sebevraždě anebo je „jen“ v hluboké depresi. A téměř každý rok jsem volán do nemocnice k člověku, kterého tam museli nechat i na Vánoce. Většinou nejde ani o svátost nemocných jako spíš o povzbuzení nemocného i příbuzných, kteří na Štědrý večer nemohou být spolu.

Odpoledne pak přijde mše pro děti. Dětí je v kostele habaděj, ale větší část z nich je v kostele právě jen v tento den. Čekají nějakou show, kterou by vyplnily čas čekání na dárky pod stromečkem. Takže sečteno a podtrženo – nečekají se žádné složité myšlenky, žádná složitá liturgie a je potřeba co nejvíce zaujmout. Moc mi to nejde. Možná také pro ten vnitřní pocit, který jsem popsal výše, v kontrastu s kostelem plným dětí. Byť by bylo kázání sebelíp připravené, ta bohoslužba pro děti mě vždy dorazí.

Na půlnoční už se většinou těším. Snažím se ji mít zaměřenou pro nevěřící a hledající. Ukázat jim, že i oni zde mají své místo a Spasitel přišel na svět kdysi dávno i pro ně. Zatím to pokaždé vyšlo, atmosféra je super a nebudu lhát, když řeknu, že chvílemi je v kostele ticho, že by šlo slyšet spadnout špendlík. I když strach, že tam někdo něco vyvede, úplně odložit nedokážu.

První svátek vánoční – to jsou slavnostní bohoslužby, slavnostní zpěvy, slavnostní atmosféra… Vlastně ani nedokážu vysvětlit proč, ale čím více je všechno načančané, tím méně se s tím dokážu ztotožnit. Očekává se krásné a povzbudivé kázání, které ale nebude do ničeho šťouchat. A takové kázání se nedělá snadno. Po všech bohoslužbách a povinnostech pak usedám na Boží hod večer do křesla a v hlavě mi hučí jak po jízdě na dlouhém toboganu. Ještěže je tu kocour, který mi na klíně spokojeně vrní a dělá mi tichého společníka.

Tím to ale vše zdaleka nekončí. Přijdou prázdniny mezi svátky. Zpovědi nebo duchovního rozhovoru se domáhají lidé, u kterých se během svátků doma rodina rozhádala anebo kteří se cítí osamoceně a zdrble. Do toho by bylo pastoračně moudré udělat nějaký výlet pro děti. A také se nyní musí uzavřít účetnictví a vypracovat finanční zhodnocení farnosti, které bývá zvykem číst na Silvestra nebo Nový rok.

Pak je tu Nový rok a zase začíná každodenní běh – zajištění Tříkrálové sbírky, na Tři krále požehnat křídu, poschovávat stromečky v kostele a začít pomalu přemýšlet nad tím, co kázat na Popeleční středu.

Když jsem to všechno popsal, tak snad pochopíte, že během Vánoc mě neoslovují přesladké koledy a velkolepá hudba. Nicméně neříkám, že radost neprožívám. Má radost je však ukryta někde jinde. Třeba v rozzářených dětských očích, které jsou šťastné, že na konci mše pro děti na Štědrý den dostanou obyčejný obrázek. Skutečnou radost mám ze svého kocoura, který šťastně vrní, když se s ním rozdělím o kousek ryby. Skutečnou radost mám z návštěvy, se kterou nemusím rozebírat a řešit farní a církevní záležitosti, ale můžu jen být obyčejným a unaveným člověkem.

A říkám si v duchu, že ty skutečné Vánoce také nebyly načančané. Nepeklo se cukroví a nezkoušely se koledy. Nebyla to idylka s padajícím sněhem a ozdobenými stromky. Ve stáji páchl hnůj, byla zima a Josefa s Marií přepadla nejedna pochybnost, jestli je Bůh opravdu s nimi. Možná že úzkostí a otazníků bylo víc, než jsme schopni si připustit. Takže – shrnuto a sečteno – se možná dotýkám té skutečné vánoční reality. A určitě nejsem sám…

Vánoční příběh

Petr a Jana byli tři měsíce manželé a žili v Praze. Za měsíc se jim mělo narodit dítě. Petr byl ekonom, Jana učitelka. Oba v Praze studovali, po škole si našli práci a začali spolu žít. Když Jana zjistila, že je těhotná, chtěli se vzít. Nechtěli dělat žádnou velkolepou svatbu. Jednak na ni neměli peníze, a přišlo jim to i zbytečné, když už spolu nějakou dobu žili. Chtěli se prostě vzít v kruhu svých nejbližších. A tady nastal trochu problém s Petrovými rodiči.

Petr pocházel z tradičně založené oblasti kousek od Ostravy. Jeho rodiče byli rezolutně proti komorní svatbě. Svatba – to je velkolepá událost, při které se rodina musí tak trochu ukázat. Jsou tady přece určité zvyky a tradice… A co by na to řekli sousedi? A příbuzní? Když na to Petr s Janou nepřistoupili, Petrovi rodiče ani nejeli na svatbu, která se odehrála mezi pár přáteli v Praze. Jana už rodiče neměla. Máma zamřela na rakovinu, když jí bylo pět, a táta to pak nezvládal a upil se. Janu vychovávala teta. I to byl jeden z důvodů, proč Petrovi rodiče Janu neměli rádi. Pochází z nějakých divných poměrů…

Ve vztahu Petra a Jany byl ještě jeden háček. Petrovi nějak nesedělo datum početí dítěte. Nechtěl ale do celé situace vrtat a věřil Janě, že by ho přece nepodvedla. Jana byla upřímná a jejich vztah byl čestný. Proto to Petr nijak nerozváděl, ale pochybnosti jej občas napadly.

Blížily se Vánoce a do porodu zbýval ještě měsíc. Petr se tedy osmělil a zavolal rodičům, jestli by nemohli na svátky dojet. Klidně i na den. Vadilo mu napětí v jejich vztahu, a tak ho chtěl prolomit. „Tak teda dojeďte, vyhazovat vás nebudem,“ řekla otráveně Petrova máma.

Když Petr s Janou dojeli na Štědrý den k rodičům, doma to sice vonělo všemi možnými způsoby a v obýváku bylo přetopeno, ale atmosféra byla na bodu mrazu. Nešlo necítit, že doma nejsou vítanými hosty. Možná, že i to napětí Janě neprospívalo a nebylo jí dobře. Odpoledne se vydali do kostela na mši pro děti – spíš proto, aby na chvilku odešli z toho domácího dusna. Během bohoslužby Janu přepadly křeče, a tak nezbylo než zavolat sanitku. Asi není nutné vysvětlovat, že nejeden člověk v kostele utrousil nejapnou poznámku o tom, proč ti dva šli do kostela, když Janě nebylo dobře. Vždyť tak kazí druhým vánoční pohodu.

Po dvou hodinách trápení přišlo na svět zdravé dítě.

Petrova máma reagovala na radostný telefonát z porodnice podrážděně: „No to nám tak ještě scházelo. Co tomu řeknou příbuzní a sousedi?“ Ani se nezeptala, jestli při porodu nenastaly nějaké komplikace. Starost o to, jak bude před lidmi vypadat, zcela zahltila její myšlení. A tak hned rozeslala sms po celém příbuzenstvu, že si Petrovi a Janě sice narodilo dítě, ale že za nimi do porodnice nemají chodit. „Čím méně povyku kolem toho bude, tím líp.“

A tak jediný, kdo Janu v těch svátečních dnech v porodnici navštěvoval, byl Petr. Vlastně bych málem zapomněl – jediný, kdo ještě Janu potěšil, byla jedna romská uklízečka, která na porodním oddělení pracovala. Všimla si Jany, všimla si, že za ní vlastně nikdo nechodí. A tak Janě donesla pár kousků vlastního domácího cukroví. Smutek i touha někoho potěšit totiž nerozlišují mezi tím, jakou barvu pleti člověk má a co dělá.

Petrovi a Janě bylo trochu úzko, ale radost z narození zdravého dítěte byla naštěstí silnější než odmítnutí a opovržení ze strany nejbližších. Měli další příležitost pochopit, že všechno, co se v životě člověku stane, s sebou nese příležitost k růstu a k další cestě. Všechno to smutné ty dva – vlastně ty tři – zocelilo a posílilo.

Takto by možná vypadal vánoční příběh přeložený do dnešního jazyka. On ve skutečnosti v podobném duchu je napsán i evangelní text, jen my v něm díky romantické a idylické vánoční atmosféře čteme jen to, co číst chceme.

Až zase během Vánoc upadneme do pohádkové idylky betléma zahaleného sněhem, kde to všechno voní, zkusme si otevřít Bibli a vnímat v příběhu o Ježíšově narození to, co tam skutečně je, a dát stranou to, co je dílem jakési tradice. Jinak nám hrozí, že se nám z biblického příběhu stane pohádka: Žili byli jednou dva chudí lidé – Josef a Maria, a těm se mělo narodit děťátko. Kvůli sčítání lidu museli před jeho narozením putovat daleko, až do městečka Betléma. Jenže tam se pro ně nikde nenašlo místo, jen ve stáji pro dobytek. A v té stáji se narodil malý Ježíšek.

Možná, že takovýto pohádkový příběh vyprávíte o Vánocích dětem. U dětí je to v pořádku. Dokud nevyrostou, budou i tento příběh chápat tak trochu jako pohádku. Problémem ale je, když příběh o Ježíšově narození vnímáme jako pohádku, i když jsme dospělí. Ten příběh totiž není pohádka. Ten příběh má v sobě hluboké poselství. Zkusme se v takovém světle podívat na dnešní evangelium.

Příběh začíná tím, že Maria, Josefova manželka, poznává, že je těhotná a Josef ví, že to není s ním. Je až nepochopitelné, že Bůh se svým příchodem na svět nebojí vstoupit do tak citlivé oblasti manželského života.

Josef by měl podle Mojžíšova zákona takovou ženu vydat k ukamenování. Ale protože to byl muž velkorysý, zachová se decentně – chce se s Marií tajně rozejít a takzvaně jí dát šanci.

A tu dostává Josef vnuknutí, aby Marii neopouštěl, protože se zde děje něco, co lidským rozumem není uchopitelné.

Kolik jen otazníků muselo mezi Marií a Josefem viset?

Kolik pochybností je asi napadlo vůči sobě navzájem?

A kolik pochybností je napadlo vůči Bohu?

Opravdu je toto Boží úmysl? Moc zbožně ta situace přece nevypadá.

Příběh o Ježíšově narození je příběh o pochybnostech a otaznících. Zároveň je to příběh o důvěře a naději. Není to pohádka, nejedná se o scénář pro sladký holywoodský film s happyendem. Jedná se o příběh, který je našim životům velmi blízký. Vždyť koho z nás občas nenapadne pochybnost? Kdo z nás si občas v životě nepoloží otázku, jestli to, co se v jeho životě děje, je skutečně v Božím plánu?

Ten vánoční příběh je nám hodně blízký. Záleží však na nás, jestli ho budeme vnímat jen jako krásnou pohádku, anebo jako příběh, který je i o nás. O tom, že i když je Bůh s námi, tak v životě prožíváme pochybnosti a napětí.

Přeji nám odvahu umět evangelní příběhy o Ježíšově narození číst pravdivě a bez onoho pohádkového nánosu. Přeji nám, abychom je vnímali ne jako sladkou idylku, ale jako povzbuzení pro naše každodenní zápasy.

Svátek svatého Štěpána

Je zvláštní, že hned den po Božím Hodu vánočním církev předkládá památku prvomučedníka Štěpána. Čím to je? Proč si máme kazit tu hezkou vánoční atmosféru příběhem člověka, kterého ukamenovali?

Možná, že vánoční atmosféra na nás působí až příliš moc idylicky, a tak nám svátkem svatého Štěpána chce církev připomenout, co to opravdu obnáší přihlásit se k Ježíšovi, který se před dvěma tisíci lety narodil v Betlémě. Podívejme se proto detailně na závěrečnou epizodu ze Štěpánova života a hledejme, jaké poselství si z ní můžeme vzít pro své životy.

Na scéně vystupují dvě skupiny lidí. Na jedné straně je to Štěpán. Stojí zde sám jako obžalovaný a zřejmě mu je jasné, že za svůj postoj bude muset zaplatit životem. Nicméně z něj vyzařuje podivuhodný pokoj. Písmo dokonce říká, že se jeho tvář podobala tváři anděla. Štěpánův pokoj je velmi podobný pokoji, který vyzařoval z Krista, když stál obžalovaný před Pilátem. Štěpán se připodobňuje svému Mistru a Pánu.

Na druhé straně naší scény jsou farizeové, kteří jsou plni hněvu, který je až zarážející. Nechtějí ani poslouchat Štěpánovu obhajobu, a tak si raději zacpávají uši. A přitom hlavní důvod, proč chtějí Štěpána připravit o život, je jejich víra. Je to zvláštní: ve jménu věrnosti Bohu chtějí farizeové připravit Štěpána o život. Ale může vézt věrnost Bohu opravdu až k zabití člověka? Není zde někde chyba?

Domnívám se, že ve chvíli, kdy začínají všichni zlostně Štěpána kamenovat, jim na prvním místě nešlo o věrnost Bohu, ale o prosazení svého. A tak si raději zacpávali uši, aby jim Štěpánova řeč nezačala hryzat ve svědomí.

Postoj farizeů – těch, kteří Štěpána kamenovali – je pro nás velkým varováním. Pravá víra přece nikdy nesmí vézt k tomu, abych ublížil či dokonce zničil svého bližního. Oni se spíše schovali za masku víry, kterou se snažili sobě i jiným dokázat, že mají pravdu.

Jestli budeme umět naslouchat těm, kdo mají jiný názor, než my, pak sice riskujeme, že nás jejich názory zviklají.  Ale donutí nás to si svůj názor pořádně obhájit sami před sebou. Jestli se ale budeme snažit prosadit za každou cenu svou – a budeme si to maskovat tím, že jednáme ve jménu Božím – pak se i nám stejně jako farizeům může stát, že paradoxně Boha opustíme. Pravda totiž znamená hledání, kterým člověk prochází celý život. Pravda se nedá uchopit jednou provždy.

A tak i když nás dnešní Štěpánův příběh docela vytrhuje z někdy až idylické vánoční nálady, přesto nám ukazuje, co skutečně znamená následovat Krista, který se kdysi dávno v Betlémě narodil. Následovat Krista znamená hledat celý život pravdu a být pro ni neustále otevřený. Neboť Kristus samotný je Pravda…

Novoroční zamyšlení

Pokud půjdete na Nový rok odpoledne na procházku někam do lesa, možná že budete mít štěstí a narazíte na několik zajímavých lidí. Budou oděni do sportovního oblečení, ale na první pohled bude zřejmé, že to nejsou zkušení sportovci. Budou se snažit běžet, ale moc jim to nepůjde. Říká se jim „novoroční běžci“. Tito lidé nemají nic společného s novoročními otužilci, kteří právě na Nový rok lezou v Praze do studené Vltavy. O koho tedy jde?

Na Nový rok je zvykem dávat si různá předsevzetí. Nemálo lidí má problémy s nadváhou a někteří z nich si právě na Nový rok řeknou, že začnou sportovat. V televizi v poledne vidí otužilce, kteří hrdinsky vstupují do studené Vltavy, a tak si řeknou: když oni dokážou vlézt do studené vody, co bych já nedokázal běhat v tomto počasí. A tak se obléknou do sportovního oblečení a v desetistupňovém mrazu vyrazí k běhu. Nic nepomáhá domlouvání partnerů, dětí nebo i vnoučat. Člověk si řekl, že bude sportovat, a tak je potřeba začít hned a být nekompromisní. Jak na Nový rok, tak po celý rok.

Ten, kdo se dlouho nehýbal, kdo nemá dobrou kondici a je přejedený vánočních dobrot – ten při běhání v mrazu snadno zkolabuje. V lepším případě končí večer v nemocnici se zápalem plic, v horším případě končí v márnici. Pokud tedy svůj novoroční sportovní pokus přežije, je velmi pravděpodobné, že se běhání bude štítit. A přitom – kde byla chyba? Co je špatného na předsevzetí, že budeme hubnout a sportovat?

Předsevzetí je naprosto v pořádku. Chyba je v tom, že se realizuje nevhodným způsobem.

Na Nový rok si často dáváme předsevzetí. Je to dobrý zvyk. Nemálo lidí však se svými předsevzetími po týdnu končí a jsou z toho navíc frustrovaní. V čem je problém?

My lidé si hrozně rádi hrajeme na borce a supermany. Rádi ukazujeme druhým, ale především sami sobě, jak jsme dobří. A tak si rádi dáváme náročná předsevzetí. My přece nejsme žádná béčka, ne? Jenže v tom je celý kámen úrazu. Předsevzetí, které je nad naše síly, nás brzy přestane bavit. Rezignujeme, a ještě jsme na sebe naštvaní. Myslím si, že právě zde je ideální prostor pro našeho Nepřítele, který nám našeptává: Makej, dělej… Cože, ty si dáš předsevzetí, že budeš hubnout? Tak to nikdy po páté hodině večer už nesmíš jíst! Jinak se na to vykašli, to nemá smysl… Ty se chceš líp chovat k lidem? Výborně. Dej si předsevzetí, že ode dneška s každým vyjdeš. Přece nejsi žádný slaboch, ne? S chutí do toho…  A za rohem si ten Zlý škodolibě strouhá mrkvičku, protože nás opět dostal do pasti: dali jsme si předsevzetí, které nám dlouho nevydrží, a naše odhodlání brzy ochabne.

Znám lidi, co si při každé zpovědi dávají předsevzetí, že se budou půl hodiny denně modlit. Při další zpovědi pak brečí nad tím, že jim to vydrželo jen týden. A já jim říkám: zkuste si dát nižší laťku. Třeba že se budete denně modlit pět minut. A až se vám to bude půl roku dařit a stane se to běžnou součástí vašeho dne, pak si délku modlitby zvyšte na deset minut, pak na patnáct… A někdo mi na to řekne: „Pět minut, pane faráři? Tak málo? To by byla ostuda…“ A tak si takový superman dá znovu předsevzetí, že se bude modlit denně půl hodiny, po týdnu opět rezignuje a po čase nad tím zase bude při zpovědi plakat… Má to nějaký smysl?

Dávejme si na Nový rok předsevzetí. Není advent ani půst, nemusíme si dávat zbožná předsevzetí. Klidně si můžeme předsevzít, že nebudeme jezdit autem tak riskantně jako loni. Nebo že budeme míň nadávat na věci, které nemůžeme změnit. A nebo klidně ten sport! Dejme si takové předsevzetí, které je nám šité na míru, které konkrétně nám osobně prospěje.

Ale nepodlehněme prosím tomu ďábelskému pokušení dávat si nereálné cíle. Buďme pokorní. Dejme si malý a splnitelný cíl, jehož splnění nám přinese radost a povzbudí nás. Nehrajme si na supermany. Ne nadarmo se říká, že cesta do pekla je dlážděna dobrými předsevzetími…

Poznámka redakce:

Článek je složen z následujících publikací: 1) Moravec, Pavel (2013). Mozaika: Úvahy pramenící z hledání odpovědí na provokující otázky. Brno:Cesta, a 2) Moravec, Pavel (2014). Kněžské puzzle. Brno: Cesta, a je zveřejněn s laskavým svolením autora i nakladatele.