Nerušený život v české kotlince

V posledních měsících se nám před očima naskýtá vcelku žalostný pohled, a to zejména v souvislosti se stále palčivějším problémem rostoucího přílivu běženců, kteří míří do Evropy za lepším životem. Onu žalostnost však nevidím jen v médiích, které nám zprostředkovávají obrázky z italských a řeckých břehů. Vidím ji především v české společnosti, která doslova oplývá xenofobií – tedy strachem z cizího. Ten pociťuji v diskuzích na sociálních sítích, pociťuji jej při vášnivých debatách mých sousedů, kteří se při pravidelném pití kávy na svých zahrádkách pasují do role expertů na sociologickou a mezikulturní problematiku. My tady na ně přeci nejsme zvědaví, máme svých problémů dost, jdou zde zabrat naše území a nás samotné z něj vyhnat. Přináší zde své právo a své zákony, naše kultury nejsou schopny žít vedle sebe. Nechtějí se přizpůsobit a jejich motivy jsou a priori nekalé. Proti těmto živlům se musíme všemi silami bránit a nevpustit je do našeho suverénního státu. Uchráníme tak svou kulturu, uchráníme tak své rodiny a své životy, uchráníme naši zemi.

To jsou fráze, které lze vyčíst z nálad velké části naší společnosti. Jsou to názory, které si neseme na našich bedrech, je to iracionální strach, kterým jsme opředeni, což se projevilo mimo jiné při rozhodování o přijetí patnácti syrských rodin, nyní se tyto nálady projevují v diskuzi o přerozdělování uprchlíků napříč Unií. Nechci zde rozebírat relevantnost a účelnost návrhu Evropské komise. Jde mi o to pochopit obavy Čechů, strach o existenciální otázku našeho národa v souvislosti se současnou migrační krizí. Tyto nálady a smýšlení totiž pravděpodobně pramení z naší izolovanosti a z neschopnosti vidět svět ve své komplexnosti, což má zřejmě své kořeny mimo jiné v naší nedávné a dlouhotrvající totalitní minulosti. Česká republika je jedna z nejhomogennějších společností v Evropě, drtivá většina české společnosti nemá se soužitím s cizinci zkušenosti. A to i přesto, že jsme součástí (z velké části) integrované Evropy, přestože jsme součástí globalizovaného světa a interdependence nás obklopuje. Česká společnost si však stále namlouvá, že si můžeme žít nerušeně a suverénně v naší české kotlince bez toho, aniž by se nás okolní pulzující a zmenšující se svět jakkoli dotýkal. Opak je však pravdou. Svět se změnil, procházíme další revolucí. Po neolitické a průmyslové zde máme revoluci digitální, která je ztělesněním rychlosti a propojenosti nejen vzdálených míst na naší planetě, nýbrž také jejích problémů. A pokud si myslíme, že se nás netýká krize, jako je například ta v Sýrii, mimořádně velký populační růst v oblastech jako je Bangladéš, ekonomický růst Číny či změna klimatu, jsme na velkém omylu. Následky těchto procesů se dotknout také naší české kotlinky. A tím, že před těmito problémy budeme ustupovat a dělat, že s nimi nemáme nic společného (jak je tomu v současnosti v případě imigrační krize), procitnutí by v budoucnosti mohlo být o to horší.

Co v současné době vlastně znamená státní suverenita? Skutečně ještě někdo stále věří, že se dokážeme jakožto národ autonomně rozhodovat o všem, co nás napadne, a to bez ohledu na vnější skutečnosti? Nikdy tomu tak nebylo a nikdy tomu tak ani nebude, suverenita je mýtus, který si neseme od uzavření Vestfálského míru. Ale dokonce i onen vestfálský systém je již v rozkladu a pokusy o jeho udržení jsou nejen iracionální, ba až nebezpečné. Naše česká kotlinka nemůže zůstat homogenní a uzavřená, pokud se o to budeme pokoušet, nic dobrého nám to nepřinese. Je možná na čase přijmout fakt, že svět existuje i za hranicemi našeho státu (popřípadě za zdmi hotelových komplexů, které se za těmito hranicemi nacházejí) a že se nás tento svět také bezprostředně týká, jsme s ním propojeni a že na řešení problémů, které se v něm vyskytují, se musíme podílet. A prvním krokem, jak v tomto malém, propojeném, rychlém a globalizovaném světě dlouhodobě obstát je otevřít se novým věcem, novým kulturám, novým názorům. Neříkám zbavme se naší kultury a hodnot, na kterých stojí západní (a tedy i naše) společnost. To v žádném případě, tyto hodnoty je nutno naopak bránit. Avšak tím, že se před okolním světem uzavřeme a nebudeme chtít být jeho součástí, promrháme možnost mít na jeho budoucí podobu vliv, nebudeme mít možnost čerpat jeho výhody.

S touto snahou jak o mentální, tak fyzickou izolovanost jde pravděpodobně ruku v ruce také neschopnost empatického uvažování. Samozřejmě, že zde nemůžeme přesídlit všechny syrské občany, přesto by nám naše empatická stránka měla našeptávat, abychom jim pomohli, aby nám jejich osudy nebyly lhostejné. Proč se tak bojíme cizince poznávat a sdílet s nimi jejich myšlenky? Protože je ani jejich myšlenky neznáme. Je to začarovaný kruh, ze kterého se vysvobodíme jen, když přestaneme být zahleděni sami do sebe a do mýtu o suverenitě našeho národa a o nutnosti chránit naši kulturu tím, že se před jinými uzavřeme. Doma jsme tam, kde nám rozumí a kde nás tolerují, nikoli tam, kde se nějakým jednotným způsobem označujeme. V loňském roce jsem strávil nějaký čas v uprchlickém centru v Belgii jako dobrovolník. V tomto centru byli umístěni žadatelé o azyl z Afriky, z Evropy i z Asie, příslušníci několika vyznání a mnoha ras a etnik, přičemž velkou část z těchto imigrantů tvořily ženy s malými dětmi. A světe div se, možná jsou příslušníky jiné kultury, ale po rozhovorech s těmito matkami mi bylo jasné jedno – především chtějí lepší život pro své děti. Nikdo z nich zde nepřišel s motivem zničit naši vládu práva, náš právní stát. A po celodenním hraní si se syrskými dětmi, kdy za mnou přišel jejich otec a potřásl mi upřímně rukou, mi opravdu nepřišlo, že ke mně cítí vztek a opovržení, ba naopak vděk a úctu.

A snad právě ona otevřenost (nejen) naší společnosti je to, co bude pro 21. století rozhodující. Její úmyslná izolace naopak může ve své holé kráse předvést pravdivost teorie sebenaplňujícího se proroctví, jež se bude blížit Huntingtonově teorii o střetu civilizací. Neříkám přijměme miliony běženců nebo pošleme všechny naše úspory do zemí třetího světa. Ono by snad i stačilo netlačit naše politiky, kteří chtějí být logicky znovu zvoleni, do situace, kdy budou nuceni přijímat rétoriku radikálních a populistických stran, aby o své voliče ve velkém nepřicházeli. Jen v takové situaci se totiž české i evropské politické elity budou moci současným problémům našeho světa skutečně věnovat a hledat jejich racionální a schůdná řešení. V případě, že se budou o těchto tématech bát mluvit, ba je dokonce řešit, problémy se budou kupit a jejich následky budeme i v české kotlince pociťovat stále citelněji.

Komentář

  1. Od Polášek

    Odpovědět

  2. Od Kuba

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.