Věda o duši člověka žijícího v 21. století

Zmatek. Uspěchanost. Přetechnizovanost. Peníze. Sobectví. Bída. Strach. Nelidskost. Hrubost. Vulgárnost. Despekt. Zvrácené hodnoty. Perverznost. Lži. Korupce. Nefungující rodina. Absence lásky a přátelství. Rozvody. Exekuce. Sebevraždy. Bezdomovci. Nejistota… Takhle specificky definuje většina mých klientů, se kterými se setkávám v rámci mého dobrovolnictví v domově seniorů, dnešní svět, přičemž podobné atributy přisuzují i dnešní generaci a dodávají, že vyrůstat

Otevři oči a buď překvapen, že máš oči, které můžeš otevřít

Věta, myšlenka. Tato slova mne naprosto pohltila. Dojala, a přitom jsem věděla, že přesně tuto myšlenku v sobě mám také. Jen jsem nevěděla kde, jak. Probudit ji, vypustit ji, předat ji dál. Kolik lidí si myslí, že vidí? Kolik lidí opravdu používá své oči, své smysly? První věc, na kterou hned ráno upřeme svůj pohled,

Jak by vypadal svět, kdyby neexistovaly emoce?

Úvod Co to jsou emoce? A jak bychom je definovali? Učebnice psychologie hovoří poměrně samozřejmě o tomto jevu, nicméně pro tento odborný esej bych rád emoce definoval ze své vlastní perspektivy, abych mohl využít nové pojetí emocí, jakožto pojmů, v následující analýze situace, možném řešení otázky z úvodu a ve stanovení výhod a nevýhod stavu bez emocí.

Právo na smrt? Právo na život?

Právo na smrt? Přirozeněji snad zní právo na život. Tu otázku si v životě může položit člověk zejména ve chvíli, kdy se cítí beznadějně zoufalý, kdy se mu vytrácí smysl života nebo kdy fyzicky nebo psychicky trpí. Odpovědět může ovšem každý člověk jinak. Je to spíše filozofická otázka. Nahlížet na odpověď může jednotlivec jinak než společnost. 

Čím víc to bolí, tím…

Prach, písek, moskyti, sucho v krku a pálící slunce v zádech. Nikde nikdo, jenom motorka pode mnou, nepřítomný myšlenky v hlavě a vidina podivnýho chrámu v horách, někde v dálce na konci cesty. Už jedu pěkně dlouho, bolí mě hlava, mám hlad a po zádech mi stéká pot. A když na chvíli zavřu oči, abych z nich dostal písek, tak

Třetině Čechů se nelíbí změna režimu a proč je to v Polsku jinak

Třetina Čechů si myslí, že změna režimu se nevyplatila. Nijak mě to nepřekvapuje a údiv nad tím, že podstatná část naší společnosti by se bez váhání vrátila před rok 1989, nesdílím. Přesto jsem si velice ráda přečetla diskusi vztahující se k tomuto průzkumu, zejména tedy reakce těch, kteří se s onou třetinou ztotožnili. Svůj názor

Máme právo rozhodovat o našich blízkých?

V posledních několika dekádách prošla problematika bioetiky závratným vývojem. Středobodem onoho vývoje byl jednoznačný posun k autonomii pacienta – lékař, dříve učený pán v bílém plášti, rozhodující o životě, smrti a léčbě, se stal spíše rádcem, nestranným auditorem, formulujícím se svými kolegy argumenty pro a proti. Je jen a pouze na pacientovi, aby zvážil, zdali se cítí být

Lidé si nejsou rovni. Rovnost neexistuje. Díkybohu.

„A každý, kdo káže opak, je buď hlupákem, demagogickým populistou, osvíceným idealistou nebo naivním filozofem…“ Genetické předpoklady, biologické znaky, sociální prostředí, individuální aspirace, vlohy, inteligence, zkušenosti aj. To jsou všechno aspekty určující jakýsi lidský kapitál, který je naprosto individuální a originální. Na světě neexistuje jeden člověk, který by se rovnal druhému. Všichni jsme svým způsobem

Smrt = vykoupení?

Smrt bývá považována za „to po životě“, ovšem není smrt spíše součástí života? Od kdy vlastně vnímáme smrt jako negativní? Málokdo smýšlí o vlastním životě jako o bezchybném díle Božím. I věřící se smrti bojí a čas od času na svůj život zanevřou. Konec čeká nás všechny, bez rozdílu pohlaví, věku či stavu konta. Je

Jsem smrt

Jsem Smrt. Nemám to slovo ráda. Zní to jako nadávka nebo jehličnatý strom. Víc by se mi líbil politicky korektní výraz „nepřítomnost života“, ale to se asi ještě dlouho neujme. A přitom život není než vzácným a nepatrným zábleskem existence uvnitř mne, bublinkou vzduchu ve vakuovém oceánu, nekonečném čase, jenž ji obklopuje ze všech stran.