Práh bolesti

Nesnesitelný pocit osamělosti, citové vyprahlosti, osobního vyčerpání, vztek a ta ukrutná nekonečná bolest…Ano, tohle je takzvané „dno“. Ne každý se tam dostal, ale ten, kdo sdílí stejné pocity, ví, o čem je řeč.

OSAMĚLOST – hrůzný to pocit. Vaše duše se kroutí a neví, co má dělat. Chcete s někým trávit čas, ale oni si na vás ani nevzpomenou. Vaším přáním je jít do kina, nebo jen sedět v parku a povídat si s přáteli, či se svým druhem – a tady je ten problém. Druhou rodinu v podobě kamarádů nemáte, a pokud ano, tak stojí za prd. Jinak byste se totiž osamělí necítili.

Ovšem je tu i případ osamění, kdy máte kamarády, dokonce i s nimi trávíte svůj veškerý volný čas. Jenomže okolo vás jdou samé zamilované hrdličky, jež vás dohání k šílenství. Řeknete to nejbližšímu člověku v partě, který vás sice vyslechne, ale nepochopí a proto se dál chovají stejně jako předtím a vy jste páté kolo u vozu. Proti tomu se nedá bojovat a tak rezignujete a prostě se začnete vymlouvat. Chvíli jste spokojení a soustředíte se na vaše oblíbené činnosti, začnete cvičit, nebo se učíte více do školy, v práci podáváte lepší výkon a máte více času na přípravu. Jenže vás to neuspokojuje a vaše dušinka je stále zkroucenější a hlouběji ve vás. Nakonec se z vás stane introvert, který se svými blízkými sdílí leda své zážitky ze všedního dne. Avšak své osobní pocity a myšlenky si nechává zásadně jen pro sebe – tedy, pro svůj deník, který schovává většinou pod postel nebo polštář. Nezbývá vám nic jiného než doufat, že se to jednou zlepší.

CITOVÁ VYPRAHLOST – není to horší pocit, protože prakticky nic necítíte. Mění se vám nálady. Většinou se střídá nevrlost a agresivita. Odsekávání místo odpovědi je na denním pořádku a nikdo se s vámi nebaví už jen proto, že se na něj zamračíte. Jenže kdo vám to může mít za zlé? Chováte se tak, jak se cítíte – což může být velmi matoucí. Poprvé jste velmi zklamaní a zasáhne to vaše myšlenky, jelikož máte místo hlavy velký otazník. Proč? Proč se to stalo právě mně? Potom to vzdáte. Z mé vlastní zkušenosti vím, že se s ničím nemůžete srovnat přes noc, ba možná ani za měsíc nebo rok. Je to zdlouhavý a unavující proces. Hlavně po citové stránce..Radost, štěstí, smích, dobrá nálada, nadšení – tohle pro vás neexistuje. Přetvářka, to je něco pro vás! Ano, za dobu neurčitou se z vás stane výborný herec nebo naopak robot, který doopravdy popírá cokoliv, co se týče pocitů a lidskosti. Nebaví vás dělat skoro nic. Fází zaměstnat se činností už jste dávno prošli. Světla jsou povolena pouze umělá, protože sluneční záření škodí vašim depresím. Skříň je stále plná, protože máte na sobě to samé pyžamo či oblečení, ve kterém se cítíte pohodlně.. Ovšem v některých případech se skříň záhadně vyprázdnila.  Ono to možná nebude až tak mysteriózní, jelikož se vám prostě nechtělo zapnout pračku.

Tohle všechno však předchází dalšímu trápení…

OSOBNÍ VYČERPÁNÍ – tady už to začíná být zajímavé! Dosavadní život byl oproti tomu, co vás čeká, úplný šálek čaje. Nejlepším kamarádem se stala postel, filmy, knihy a spánek. Jídlo buď vynecháváte, anebo se přejídáte. Poté už jste ve více depresivním stavu, a nakonec jim úplně podlehnete. Polapí vás jako krakatice. A z jejích spárů není lehkého vyproštění. Možná vám někdo pomůže a vytáhne vás, a v tom nejhorším případě se držíte zuby nehty na živu a čekáte, až povolí stisk, abyste mohli utéct a doufat, že vás nechytí znovu. Bude to dlouhá a úmorná cesta vyčerpá vás to natolik, že se do toho stavu nebude nikdy chtít vrátit. Vysaje to z vás veškerou energii a život, a nezbude nic jiného než čekat. Čas dělá zázraky. A pokud jste to ještě nepochopili, tak vám to dojde později. Snad.

VZTEK – po určité době vás samotné popadne vztek. První věc vás rozohní, tak moc že se zvednete z postele a nakopne vás to k tomu, abyste zase začali žít. Řekněme, že aspoň tohle vás dostalo z postele, když už nic jiného.

Hrdlo se stahuje, oheň zažehnutý se pomalu roztahuje po celém těle. Od hlavy po všech svalech, cévách až ke konečkům prstů. V hlavě máte změť záporných myšlenek a nočních můr, a špatných vzpomínek na trauma, do kterého jste se dostali. Samotná deprese je pro vás ten nejhorší zážitek, možná i víc nepříjemný než samotná situace, jež se vám stala.

Ale je to ta malá skulinka, ze které prosvítají paprsky slunce. Ta malá otravná víla, která vám lítá okolo uší a našeptává sladkým hláskem: „Už se probuď! Noční můra skončila…“  A vy opravdu vstanete a pokusíte se se sebou něco dělat, ale ještě předtím máte potřebu křičet. A křičte! Nahlas! Do všech koutů světa vykřičte, proč máte vztek a na koho. Upřímnost je hlavní a to, že uvolníte svoje pocity je začátek nové cesty…

Mé osobní zkušenosti dokazují, že už se do toho stavu nikdy nechci vrátit, ale co vám osud přichystá, nikdo neví. Nemůžu vám dát naději na to, že to bude lepší. Sama jsem zlepšení ještě nezažila. Ale teď už vím, že je to stav mysli, který musíte překonat sami. Nespoléhejte se na lidi okolo sebe. Pokud se z toho sami nevyhrabete, ať je to jakýmkoliv způsobem, tak se odsoudíte akorát k další BOLESTI – ano ta nemá zvláštní odstavec, protože doprovází každou ze zmíněných fází. Přátelé je dobré mít, do doby než budou důvodem pro přesáhnutí vašeho prahu bolesti.

To stojí k zamyšlení, nemyslíte?

Komentář

  1. Od Aneta

    Odpovědět

    • Od Gabca

      Odpovědět

  2. Od R.L

    Odpovědět

  3. Od Anonym

    Odpovědět

  4. Od Anonym

    Odpovědět

  5. Od Anonym

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *