Příčiny problémů dnešní společnosti – Část II. Globalizace

Téma globalizace je v posledních několika dekádách velice probírané. Někteří k tomuto procesu přistupují se skepsí, někteří jej naprosto odmítají a někteří jej berou jako fakt. Já osobně se přikláním k názoru, že proces globalizace s námi nebyl, ve formě, jak jej nyní známe, odjakživa. Dle mého názoru se procesem globalizace můžeme zabývat někdy od období po 2. světové válce, důležitost tohoto procesu však můžeme pociťovat zejména od doby, kdy se rozpadl SSSR, tedy od roku 1991. V této práci se nebudu zabývat procesem globalizace obecně, je to téma široké, zasahující do všech sfér lidského života. Bylo toho o ní publikováno mnoho, jako příklad doporučím knihu Anthonyho Giddense Unikající svět, která je vytvořena z jeho cyklu přednášek pro stanici BBC v roce 1999. Ve své práci bych se rád věnoval jedné části globalizačního procesu, s globalizací ekonomickou. V jakém smyslu je tedy téma globalizace užitečné rozebírat v této mé práci?

Mezinárodní finanční instituce

V jistém smyslu je, jak jsem se zmínil, dobré mluvit o procesu ekonomické globalizace již od doby po 2. světové válce. Zejména konference v Bretton Woods z roku 1944 může být v tomto směru brána jako zlomová. Vznikly zde totiž tři mezinárodní instituce, které fungují dodnes. Jsou jimi International Monetary Fund (IMF), General Agreement on Tariffs and Trade (GATT, v roce 1995 nahrazena institucí World Trade Organization) a International Bank of Reconstruction and Development (IBRD, dnes součástí World Bank). O čem bych se však rád zmínil je kritika Josepha Stiglitze, jenž je bývalým viceprezidentem Světové Banky a byl také jejím hlavním ekonomem. A právě J. Stiglitz si stěžuje na nedemokratičnost těchto institucí. Pozastavuje se nad tím, jak je možné, že některým zemím globalizace pomohla a některým naopak uškodila. Došel k názoru, že státy, kterým globalizace prospěla, na ní vydělaly díky tomu, že si samotný proces globalizace řídily podle sebe. Využily jisté ekonomické regulace k tomu, aby zajistily díky globalizaci své zemi ekonomický přínos. Zaměřovaly se především na export a dávaly si pozor na příliš velký příliv zahraničních investorů do jejich země. Zaměřovaly se spíše na své vlastní podniky, které se snažily učinit konkurenceschopné na globalizovaném trhu. Investovaly do vzdělání, vědy, do rozvoje vlastního státu a až poté otevřely své brány. Otevřely je až tehdy, kdy na to byly skutečně připravené. Nicméně MMF, který by měl pomáhat státům, které jsou ve vážné ekonomické krizi, dělá naprostý opak. Nastavuje státům, které si od něj vzaly půjčku, přesně taková pravidla, která si nastavily ty státy, které na procesu globalizace obrovsky prodělaly. Jednou z hlavních podmínek MMF je totiž úplné otevření finančních a kapitálových trhů dané země pro zahraniční investory a spekulanty. Jenže takový akt je pro slabé, často rozvojové země, které jsou na tom ekonomicky velmi špatně, často zničující. Takový příval spekulací a kapitálu totiž v takových zemích vytvoří jen obrovskou finanční bublinu, která časem praskne. Domácí ekonomika na tom nemá šanci vydělat, podpora tamních společností je prakticky nulová. Podobné přístupy volí ve své strategii také Světová Obchodní organizace a Světová Banka. Hlavní slovo v těchto třech institucích mají USA. Například Číně, i když je ekonomicky srovnatelná s USA, není povolen přístup k většímu podílu na rozhodování v nich, jelikož tyto instituce fungují na principu spíše akciové společnosti, nikoli na principu demokratickém. (Stiglitz, 2002) Dalším problémem jsou například cla. Člověk by si pomyslel, že cla jsou ve většině případů již minulostí nebo se velice zmírňují. Nicméně pravda je taková, že hlavně cla uvalená na zemědělské výrobky jsou velice vysoká. Hlavní slovo v této otázce mají ekonomiky rozvinuté, které tímto způsobem prakticky znemožňují vstupu na trh státům rozvojovým, které tak nemají prakticky žádnou šanci na globalizace prosperovat, jelikož jejich hlavním zdrojem příjmů je právě zemědělství.

Jak můžeme otevřeně hlásat snahy o větší sociální, ekonomickou a politickou rovnost, o šíření demokracie a o spokojenější společnost, když se ekonomicky nejsilnější státy chovají takto? Je to čisté pokrytectví a je to, dle mého názoru, jedna z hlavních příčin neustálé nerovnosti, která ve světě panuje. Nechci hledat spojitosti tam, kde nejsou, nicméně povšimněme si analogie myšlenky o silných světových ekonomických hráčích, kteří si získali svou pozici a za žádnou cenu ji nechtějí pustit i za cenu, že tak omezují rovnost příležitostí jiným, ekonomicky slabším státům a myšlenky, kterou jsem zmínil výše, a to o lidech, kteří se vypracovali na velice vysokou pozici a získali tak velké bohatství a hlavně moc, kteří však udělají vždy vše pro to, aby si tuto moc udrželi, i kdyby to mělo být na úkor spravedlnosti. Slovy Josepha Stiglitze, „máme systém, který nazývám globálním vládnutím bez globální vlády“ (Stiglitz, 2002), a já s ním naprosto souhlasím. Není zde globální regulace, která by nastavila neřízené globalizaci v neoliberálním kontextu jisté hranice. A v tomto tkví problém.

Přesun výroby a pracovní síly

Čím se dále vyznačuje ekonomická globalizace ve smyslu, ve kterém se o ní zde zmiňuji? Již jsem se zmínil o snaze mezinárodních finančních institucí o globalizaci neregulovaného finančního a kapitálového trhu, díky kterému mimochodem získávají velkou moc hlavně bankéři a finančníci, kteří obchodují na světě ročně s dvaceti až se čtyřicetinásobkem světového HDP, což krásně reflektuje skutečnost, že většina „velkého byznysu“ je skutečně jen v rovině dohadů a odhadů, v dnešním světě není důležitá skutečná výroba, nýbrž prodej. Otázka ale je, co se to vlastně prodává a co se vlastně kupuje a komu to ve skutečnosti vynáší velké zisky. Nicméně toto téma v této práci podrobněji probírat nehodlám, jelikož to není téma jednoduché a zaslouží si větší prostor. Kromě již zmíněných mezinárodních institucí bych se tedy rád v kontextu globalizace zmínil o něčem jiném. O přesunu výroby a pracovní síly.

S příchodem globalizace založené na neoliberální ideologii spojené s otevřením finančních a kapitálových trhů v zemích, které nejsou dosti silné na to, aby obstáli před obrovskými nadnárodními podniky, nastává situace, kdy tyto obrovské podniky přesouvají do těchto zemí svou výrobu. Důvod je jediný, je tam levná pracovní síla. Mnohem levnější než tam, kde výrobky takové společnosti jdou nejvíce na odbyt. Tato společnost však tyto své velké zisky nevyplatí zaměstnancům v zemi, kde sídlí. V dnešní době můžeme být rádi, že daná společnost má vůbec své sídlo v zemi, odkud pochází a platí tam řádně daně. Již toto je dnes vzácný případ z důvodu neřešené otázky tzv. daňových rájů. Tento odsun výroby do zemí s levnější pracovní silou následně způsobuje obrovský odliv občanů rozvinutých zemí z primárního a sekundárního sektoru do sektoru terciárního, tedy do oblasti služeb. Jenže počet pracovních míst ve službách nebude růst do nekonečna a již samotný sektor služeb není v dnešní době zrovna ztělesněním stálého a stabilního příjmu.

Předchozími dvěma odstavci jsem chtěl především demonstrovat chování velkých nadnárodních korporací. Nejde jim o nic jiného než o zisk. Nebezpečí v dnešní době toliko praktikované neoliberální filozofie je také v tom, že dává velkou naději systému bez regulací, ve kterém se takové velké společnosti vytvářejí a následně nepodléhají žádné kontrole. Politikům by mělo jít o blaho státu a občanů. Je to tvrzení idealistické, avšak stále věřím, že politika má svůj smysl, který by měla sledovat. Nicméně velké korporace nebyly vytvořeny pro zastupování zájmů občanů. Znovu opakuji, že byly vytvořeny jen pro svůj vlastní zisk. Stále si myslím, že jistá regulace ze strany státu má ve své moci učinit taková opatření, která by byla ve prospěch občanů a celé společnosti, aniž by musela jakkoli omezit svobodu podnikání a kapitalismus samotný. Jsem přesvědčený, že malé a střední podniky a podnikatele by tato regulace nemusela zasáhnout vůbec, ba jsem dokonce přesvědčen, že by byla k jejich prospěchu, jelikož by se omezila ta drtivá konkurence shora a na trhu by se otevřel větší prostor také pro menší „hráče“.

Použité zdroje

Stiglitz, J. 2002. Globalism´s Discontents. The American Prospect [online]. [cit. 27/1/14]. Dostupné z: http://prospect.org/article/globalisms-discontents

Poznámka redakce:

Esej Příčiny problémů dnešní společnosti je sérií tří úvah, která se skládá ze třech kapitol: Část I. Neoliberalismus, Část II. Globalizace a Část III. Absence levice

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.