Příčiny problémů dnešní společnosti – Část I. Neoliberalismus

Když se v dnešní době rozhlédnu kolem sebe, zdá se mi, jako bych viděl jen samou nespokojenost, nespokojenost s životy, které lidé vedou a s faktory, které jejich životy ovlivňují. Odkud pramení tato všeobecná nespokojenost? Lidé nadávají na svou politickou reprezentaci, ať je jakákoli, nadávají na ekonomickou situaci své země, ať je jakákoli. Lidé nadávají téměř na vše, ať dané problematice rozumí, nebo nerozumí. Nikdy v minulosti se však nestalo, že by lidé rozuměli všemu, co ovlivňuje životy jednotlivců, kteří tvoří společnost. Nicméně se v minulosti také několikrát stalo, a trvalo to dokonce několik desítek let, že lidé byli skutečně spokojení, měli důvěru v ekonomické směřování své země a věřili své politické reprezentaci, která, jak vidno, skutečně zastupovala zájmy svých občanů. Mám na mysli země „západního bloku“ v dobách poválečných, popřípadě v době meziválečné. Co se však od té doby změnilo? Co bylo příčinou změny společenské nálady, která se stala spíše negativní a změny společnosti samotné, která se stala velice atomizovanou? Co zapříčinilo krizi důvěry občanů ve stát a v politickou reprezentaci, kterou můžeme všude kolem sebe vidět prakticky permanentně? Kam zmizelo heslo francouzské revoluce „svoboda, rovnost, bratrství“ a především hodnoty, které představuje? Otázek je mnoho a odpověď určitě není snadná. Avšak něco se v posledních dekádách v západní společnosti stalo. První událostí je nová politicko-ekonomická ideologie, která začala západní společnosti vládnout od 70. a 80. let 20. století. Touto ideologií je neoliberalismus. Další změnou, kterou naše společnost v posledních dekádách prošla, je změna v důsledku procesu globalizace a třetí změnou či událostí je postupné mizení skutečných levicových hodnot a osobností (zahrnujíc politiky, ekonomy, myslitele a další), které by je prosazovali. Nechci v žádném případě zarytě hlásat, že změna nálad ve společnosti je zapříčiněna zrovna těmito třemi faktory, jsem však přesvědčen, že není od věci se zrovna nad těmito faktory trošku pozastavit a kriticky je analyzovat. Na následujících řádcích bych se o to rád pokusil.

Nástup neoliberalismu

V roce 1944 vydal F. A. Hayek své, dnes už kultovní dílo Cesta do Otroctví, ve kterém přirovnává politicko-ekonomické směřování tehdejšího západního světa, které bylo orientováno převážně na sociálně-tržní ekonomiku, k Německu kolem roku 1920 a varuje, že pokud západní státy i nadále budou praktikovat myšlenku sociálního státu, čeká je stejný osud, který potkal Německo, tedy nástup autoritativního vládce a s ním spojená diktatura. Ve své době byl však F. A. Hayek prakticky úplně ignorován, jeho dílo nevzbudilo příliš velkou odezvu. Nicméně nebyl sám, který viděl ve státě, který je založený na demokratických principech avšak s důrazem na sociální práva, nebezpečí. Nedlouho potom, na jeho myšlenky navázal M. Friedman, který byl, stejně jako Hayek, ekonomem. Následně se k těmto myšlenkám začala zarytě hlásat například spisovatelka a myslitelka Ayn Randová, či jí ovlivněný Alan Greenspan. Postupně tento názorový proud začal nacházet stále více a více příznivců.

V 70. letech získali jak F. A. Hayek, tak M. Friedman Nobelovu cenu za ekonomii, v Británii se stala předsedkyní vlády M. Tatcherová a v USA R. Reagan. Neoliberální teorii, kterou hlásali, již nic nebránilo, aby se stala rovnocennou opozicí pro ideologický proud sociálně-tržní ekonomiky. Z důvodu ekonomické krize, která v 70. letech přišla na scénu a z důvodu, že do té doby velice uznávaný a praktikovaný keynesiánský konsensus byl otřesen, získal neoliberalismus velice silnou výchozí pozici, čemuž nasvědčuje také velice dlouhé působení M. Tatcherové v úřadě. Neoliberalismus, který jde určitě právě od této doby ruku v ruce s postupnou globalizací (které se budu věnovat níže), zde nebudu rozebírat dopodrobna. Určitě každý ví, že hlavní myšlenkou Hayeka i Friedmana bylo navrácení se ke klasickému liberalismu 19. století. Nicméně bylo to správné řešení? Nemělo to příliš mnoho negativních následků?

Neoliberalismum nejen jako směr ekonomický

Ekonomika je určitě velice silně spjata s politikou. Hlavním úkolem ekonomických liberalistů je ekonomickou a politickou moc co nejvíce oddělit, přesto tento úkon nevylučuje onu spjatost ekonomiky a politiky. Proč? Pokud liberálně zaměření myslitelé chtějí co nejvíce oddělit moc ekonomickou a politickou, musejí tím logicky moc politickou velice omezit. Podle Hayeka i Friedmana by stát měl mít jen velice úzké pole působnosti, které by se vztahovalo pouze na obranu občanů před vnějším a vnitřním nebezpečím, dále by měl hrát roli soudce při řešení sporů mezi občany a v poslední řadě by mělo být funkcí státu vytvořit obecně platná pravidla či rámec, ve kterém nebude nikdo zvýhodněn, a který bude všem znám, a který by neměl být následně již upravován. (Hayek, 2004: 67, 76-77 a Friedman, 1993: 36).

Právě tímto zásahem do moci státu se z neoliberalismu stává také směr, který si klade za cíl vytvořit ideologii politickou, nejen ekonomickou. Následné kroky, které praktikovala jak M. Tatcherová, tak R. Reagan, jako například obrovská míra privatizací, snižování daní a praktiky nezasahování státu do chodu ekonomiky státu, uvedly tuto ideologii v praxi. Pro lepší pochopení následujících řádků nyní nahradím pojem ideologie pojmem filozofie, podle mého názoru to v tomto kontextu nebude příliš velký problém.

Důsledky nové filozofie

Ayn Randová se ve svém filozofickém myšlení, které vytvořila a praktikovala, a které se nazývá objektivismus, zabývá myšlenkou, že filozofie je v Aristotelovském smyslu slova architektonická. Tento filozofický směr uvádí, že každý jedinec ve společnosti ve svém každodenním životě jedná, ať už vědomě či bezděčně, na základě nějaké všeobecně přijímané filozofie, která v té dané společnosti zrovna převládá. Toto jednání se objevuje v běžném jednání lidí a ti si podle ní také utvářejí a žijí své životy. Podle Randové to v minulosti byla forma kolektivisticko-altruistické morálky, která převládala v západních společnostech, a to byla podle ní filozofie špatná, ba až zhoubná. (Rand, 1967: 322) Tato filozofie měla tedy za následek hegemonní postavení sociálně-tržní ekonomiky v západních společnostech v letech, které jsem výše popsal jako roky, kdy byli lidé spíše spokojeni spokojení.

Jaká je ale nová neoliberální filozofie? Méně sociálního státu, více individualismu a vlastní zodpovědnosti. O tom, myslím si, není třeba polemizovat. A jsme u toho. Novým politickým elitám v západních společnostech se opravdu od 70. a 80. let 20. století daří směřovat smýšlení společnosti spíše k soutěživosti a k individualismu, ke snažení dosáhnout vlastních cílů vlastními prostředky a vlastím úsilím bez cizí pomoci. Ono to na první pohled nemusí vypadat nijak odpudivě a nelidsky, ona samotná myšlenka vlastní zodpovědnosti za svůj život je správná, avšak opravdu naplňujeme tuto pěknou myšlenku v posledních třiceti letech tak, jak byla zamýšlena ve svých počátcích?

V posledních dekádách jsme od malička vedeni k tomu, být zodpovědní za svůj život za každou cenu. To určitě není na škodu. Dále jsme však učeni od malička k velké soutěživosti a připravováni k tomu, že nás v nedaleké budoucnosti čeká tvrdý boj na trhu práce o nějaké to slušně placené místo, abychom mohli skutečně zodpovědně žít, jak jsme k tomu byli vedeni. Jelikož jak chcete zodpovědně žít, když nemáte dostatečně vysoké příjmy? Spojitost mezi penězi a zodpovědným životem je zde vidět celkem jasně. Lidé mají být nezávislí na cizí pomoci a jednat tak, aby sami, jakožto jednotlivci, dosáhli vlastního štěstí. Lidé, kteří žili v době, kdy byl praktikován onen keynesiánský konsensus spojen se sociálně-tržním státem, věděli, proč tuto filozofii zastávají. Zažili totiž hrůzy války, bídu, zažili doby velmi zlé, a tudíž se cítili více spjatí jeden s druhým. Cítili, že solidarita je potřebná, cítili soudržnost a věděli, že zde nejsou jen oni, jednotlivci, nýbrž je zde celá společnost, která musí držet při sobě, když se chce dostat z časů zlých. Podle sociologa Ronalda Ingleharta to nevadí, naopak díky nové generaci, která tyto hrůzy války nezažila, spějeme k nové, postmateriální společnosti, která bude založená na postmateriálních hodnotách, mezi které bychom mohli zařadit orientaci na život v míru, ochranu životního prostředí či ochranu zvířat. Nicméně dle mého názoru se mýlil. Společnost dospěla spíše k filozofii individualistické, založené na hodnotách materialistických, k filozofii konzumu. Ve spojitosti s tímto smýšlením je poté pohlíženo na sociální pomoc jako na něco špatného, jako na něco kontraproduktivního, co nadělá více škody než užitku. K tomuto tématu se však ještě později vrátím.

Nebezpečí nové filozofie

V souvislosti s nebezpečím, která nám neoliberální ideologie přináší, nechci mluvit o ztrátě lidskosti, která nám hrozí, když budeme přílišně dbát na hodnoty materiální. Takové tvrzení je velice radikální a zasluhuje delší diskuzi a odborné studie. Čili toto téma vynechám a budu se věnovat trošku něčemu jinému.

F. A. Hayek, jakožto hlavní myslitel a strůjce této nové hegemonní společenské ideologie, se ve svém díle Cesta do otroctví zmiňuje, že se obává stále vzrůstající moci zákonodárců a tedy stále vzrůstající moci státu, která bude v budoucnu vždy použita proti občanům tohoto státu. (Hayek, 2004: 81) Říká tedy, že je nutno co nejvíce zúžit rozsah moci, kterou stát má. O vše ostatní, že se postará naprosto neregulovaný, volný trh. To je pravá podstata ekonomického liberalismu a jedna z hlavních myšlenek, na kterých stojí dnešní neoliberalismus. To je však, dle mého názoru, myšlení nebezpečné. Z jakého důvodu mám tento pocit?

Během posledních dekád můžeme v celé západní společnosti pozorovat jasný propad důvěry lidí v politiku. Účast ve volbách se v posledních letech prakticky stále snižuje, a to nejen v zemích postkomunistických, ale také v zemích, ve kterých má demokracie hlubší kořeny, jako například v USA či v Británii. Odkud pramení tato nedůvěra, když ještě v době poválečné byla důvěra v politiku, státní správu a v demokracii vůbec, neotřesená? Co se mě týká, vidím problém opět v převládajícím názoru, který zastával už Hayek. Zákonodárce je a priori špatný, je proti svým občanům, moc využívá ve svůj prospěch a tudíž by bylo lepší, kdyby měl co nejméně pravomocí a co nejméně zasahoval do života občanů. Volný trh bez přívlastků a omezení moci zákonodárného sboru a vlády má být řešením. S následnou vlnou privatizací v 70. a 80. letech 20. století (a dále hlavně po rozpadu SSSR), které byly neregulované, masivní a mnohdy velice pochybné, se otevřely brány pro tzv. politiku klientelistických stran tj. politiku, která se odklání od občanů směrem k byznysu a k soukromým záležitostem. Tímto se neuvěřitelně silně propojil svět politiky a svět soukromého obchodu. Masivní a neřízené privatizace byly možná některými lidmi, kteří je praktikovali, skutečně brány jako něco pozitivního, co bude ve výsledku velice prospěšné pro celou společnost. Nicméně opak je pravdou a propojení soukromé a veřejné sféry je více než zřejmé v mnoha zemích. Co způsobí, když se politická reprezentace odkloní od občanů? Občané v ni ztratí důvěru a odkloní se také oni od ní. Je to logické. Více k tomuto tématu doporučuji odbornou studii Michala Klímy Koncept klientelistické strany ve třetím vydání Politologického časopisu v roce 2013, která je, podle mě, s výše zmíněnou problematikou úzce spjata a velice dobře a odborně ji popisuje.

Ale proč se domnívat, že volná ruka trhu, bez jakýchkoli zásahů politiků do chodu státu nejen v oblasti hospodářství, povede společnost lepším směrem a bude pro společnost větším přínosem? Většina argumentů lidí, kteří si myslí, že to tak bude, stojí na tom, že zdravá konkurence a společnost postavená na rovných příležitostech vede ke spravedlivému střídání lidí s velkou ekonomickou mocí, podle toho, jak ustojí onu konkurenci. Tak se podle nich předejde nespravedlnosti a „nahoře“ (rozumějte skupinu lidí, kteří mají skutečně velkou moc ve státě, díky jejich velkému bohatství a díky důležitým společnostem, které vlastní, jako například elektrárny, vodárny, apod.) se udrží jen ti, kteří si to skutečně zaslouží a obstojí v této soutěži. Nicméně pravda je taková, že když jednou máte moc, nechcete se jí již nikdy vzdát, jelikož, říkejte si, co chcete, moc je jako droga, je opojná a nic není těžšího než zbavování se závislosti na ní. Avšak pokud mluvíme o zákonodárcích, funguje zde tzv. princip anticipovaných reakcí, který jednoduše říká, že pokud se nám nelíbí kroky daného politika (respektive politické partaje), zvolíme v následujících volbách politika (partaj) jinou. Tím, že politika znovu zvolíme, mu dáme najevo sympatie, a naopak. Volby jsou jedním ze základních pilířů demokracie a politici, jenž zvoleni nejsou, moc nezískají, popřípadě i ztratí. Ale jak je to ve filozofii neoliberální, kterou zastával Hayek, Friedman či Tatcherová? Majitelé velkých společností nejsou občany voleni. Nenakážete jim „nevytvářejte monopoly!“, „zvyšte mzdy zaměstnancům!“, „šetřete životní prostředí!“. Byť by to bylo pro společnost prospěšné, samotná společnost tvořená občany o tom nemůže rozhodovat. A v tom vidím asi největší nebezpečí nové ideologie – nemožnost uhlídání zdravé konkurence a společnosti rovných příležitostí, jelikož bez jakýchkoli regulací si následně velké společnosti a jejich majitelé a vrcholoví manažeři budou dělat, co chtějí. Takoví lidé (zdůrazňuji, že ne všichni, ale rozhodně mnozí), nezačali provozovat podnikání za účelem pomoci jiným, nýbrž za účelem zisku (toto mj. také stojí v obecné definici samotného pojmu podnikání). Když takový člověk získá opravdu velkou moc, žije v domnění, že si ji zasloužil. To může být pravda, jen je problém v tom, že takový člověk již nikdy neuvidí hranici mezi tím, co si zasloužil a co je v souladu s pravidly volného trhu a s definicí podnikání a mezi tím, co je již za ní. Takový člověk udělá vše proto, aby svou moc a bohatství již neztratil. I za cenu porušení zdravé hospodářské soutěže, klientelistických vazeb v politice, vytváření monopolů a uplácení. Takový člověk není volen a nemůže být občany odvolán. Netvrdím, že to tak nutně budou dělat všichni, nicméně bez jisté regulace ze strany státu to možné je a tudíž jistá omezení a dohled státu je nutný. Moc nesmí být státu odejmuta, stát a státní moc má stále ve společnosti své místo. Nenechme se oklamat dojmem, že to tak není a že stát dělá vše špatně.

Použité zdroje

Hayek, F. 2004. Cesta do otroctví. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal.

Friedman, M. 1993. Kapitalismus a svoboda. Vyd. 1. Praha: Liberální institut.

Rand, A. 1967. Capitalism: the unknown ideal. 7th print. New York: Signet Books.

Poznámka redakce:

Esej Příčiny problémů dnešní společnosti je sérií tří úvah, která se skládá ze třech kapitol: Část I. Neoliberalismus, Část II. Globalizace a Část III. Absence levice

Komentář

  1. Odpovědět

    • Od Lukáš Hendrych

      Odpovědět

  2. Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.