Problematika migrace a její možné následky

V současnosti se stále častěji na veřejnosti objevují diskuze spojené s imigrací, s přistěhovalectvím a s otázkou cizinců vůbec. Důležitým impulsem pro zahájení těchto debat byly události, jež se staly v nedávné době ve středozemním moři, kdy se několik skupinek emigrantů z Afriky pokusilo dostat na italské pobřeží a mnoho lidí při těchto pokusech zahynulo. Takové případy nejsou ničím novým, setkáváme se s nimi pořád, nicméně několik posledních případů bylo značně medializováno, což zapříčinilo právě probíhající diskuze. Nicméně jsou tyto diskuze věcné? Opravdu je radikální řešení otázky přistěhovalců, které je slyšet čím dál hlasitěji, na místě? Nejsou tyto diskuze doprovázeny více vášněmi a emocemi namísto racionálního uvažování? Otázky to nejsou snadné a pravděpodobně na ně nenaleznu jasné odpovědi. Avšak rád bych se nad touto problematikou zamyslel s jistým nadhledem.

Nová pracovní síla či její přebytek?

V USA i v Evropě se čím dál více ozývají hlasy požadující zpřísnění imigrační politiky. Argumenty jsou vcelku jednotné, opírající se o tvrzení, že vyspělé státy (v tomto případě tedy USA a státy EU i mimo ni) nemůžou v žádném případě takový nápor cizinců zvládnout. Dále tito lidé hlásají, že cizinci přicházejí povětšinou z chudších zemí, jsou ochotni pracovat za menší mzdu a trpět delší pracovní dobu. Tato jejich tvrzení se určitě z velké části zakládají na pravdě, ale otázkou je, zda vlády jednotlivých států nemají jisté „páky“ na to, aby omezily práci na černo a více dbali na dodržování zákonem dané pracovní doby. Stručně řečeno, cizinci berou občanům daného státu práci a ti jsou touto skutečností omezováni. Frustraci a větší vášně v tomto ohledu prohlubuje dále fakt, že samotní Evropané mají problém s tím najít práci. Zejména mezi mladými lidmi je situace již opravdu kritická.

Nicméně není se co divit, velké podniky směle přesouvají svou výrobu do zemí, kde je právě pracovní síla levná. Tam, kde svou výrobu nepřesouvají či ani tento přesun neuspokojí tamní poptávku nezaměstnaných, lidé ze zoufalosti a v naději migrují do států vyspělých. Ale v těchto vyspělých státech se již vytvořila propast, obrovský přesun do terciálního sektoru a odliv průmyslové výroby a postupný zánik výroby zemědělské vytváří problém. Problém vysoké nezaměstnanosti. Jedinou možností pro samotné Evropany již zbývá rekvalifikace a dlouhé dojíždění za prací. Samotní Evropané se to již pomaličku učí, nicméně je to pro ně změna, nejsou zvyklí za prací cestovat, měnit během života obor a vydat se novým směrem. Cizinci tento problém nemají, cestují za prací přes půl zeměkoule běžně, taky se velice rychle přizpůsobují velice dynamickému trhu práce. Jednoduše řečeno, jsou schopni lépe reagovat na požadavky globalizovaného a neregulovaného trhu. Ve svých zemích jsou na tom tak bídně, že je to často otázka přežití nejen jejich, ale i jejich rodin. Důkazem toho jsou obrovské sumy remitencí, což jsou peníze, které cizinci posílají ze zemí, do kterých imigrují domů své rodině.

Občané chudých států jsou tedy v nezáviděníhodné situaci. Ve svých domovinách nejsou schopni zajistit přežití své a své rodiny. Důkazem jejich špatné situace je právě imigrace do vyspělých zemí. Avšak v těchto zemích začínají být nenáviděni jejími občany, které postupně ovládají xenofobní nálady a hlasatelé tvrdé imigrační politiky hrají (stejně jako mnohdy v minulosti) na nacionální cítění. Je tedy radikální zpřísnění imigrační politiky tou správnou cestou? Skýtá to pro země, které ji přijmou, jen výhody?

Sebestředné smýšlení

Vcelku chápu nálady rodilých Evropanů a Američanů, kteří čím dál více volají po přísnější politice v otázce přistěhovalectví. Sami mají problémy najít si práci, kdyby je neměli, asi by ty hlasy nebyly tak slyšet a byly by rozhodně umírněnější. Ale podívejme se k příčinám problému. Pokud se vrátím k jedné své předešlé úvaze pojednávající o globalizaci, můžeme vidět jistou spojitost. Zmiňuji v ní velké nadnárodní podniky a s ní výše zmíněné přesuny výroby. Dále také mezinárodní finanční instituce, které jednají nedemokraticky a svým počínáním ekonomicky chudé a sociálně slabé země srážejí ještě více na kolena, místo, aby jim pomáhaly se rozvinout. V takových zemích je nemožné udržet jejich obyvatele, jelikož budou chtít jít za lepším životem, mají na to přece právo. V jejich zemích jim však takový život není umožněn žít. Problém se tedy opět přesouvá na rozvinuté státy, které na chudých častokrát parazitují. Že bychom se točili v kruhu? Je to na delší debatu a chtělo by to určitě podrobnější analýzy a studie, nicméně otázka je to zajímavá a určitě hodná zamyšlení.

Zmínil jsem, že je nemožné lidem, kteří chtějí ze své země (v případě Afriky prakticky z celého kontinentu) uniknout v tomto počínání zabránit. Avšak v současnosti se již přemýšlí nad tím, jak to dokázat. Příliš přísné imigrační zákony ve velké většině rozvinutých zemí mohou skutečně způsobit to, že lidé z rozvojových zemí nebudou mít jinou možnost, než tam zůstat či imigrovat jen do země, ve které budou podmínky velice podobně špatné. Co se v takovém případě může stát?

V takové situaci bychom skutečně dosáhli toho, že rozvinuté státy budou řešit problémy na pracovním trhu pouze se svými občany, nikoli s cizinci. Občané v takovém případě budou pravděpodobně spokojení. Samozřejmě pouze v případě, že by se problémy s nezaměstnaností skutečně vyřešily, v opačném případě by se ukázalo, že otázka přistěhovalectví byla jen a pouze problémem zástupným a že skutečná příčina tkví někde jinde. Tento názor mimochodem zastávám já, více se o tom zmiňuji ve svých předešlých úvahách na téma „Problémy dnešní společnosti“. Ale dejme tomu, že se situace ve vyspělých zemích uklidní a sociální a společenské nepokoje do jisté míry vymizí. Co se ale stane v zemích rozvojových?

Demografové předpokládají, že do roku 2050 se v nejlidnatějších částech světa populace zdvojnásobí. Těmito oblastmi mám na mysli především oblast Indického subkontinentu a pás střední Afriky. Indie se sice stává ekonomickou velmocí, nicméně ekonomická síla neznamená, že uspokojíte tak početnou populaci. Střední Afrika není ani ekonomicky silná, nemůže tedy v tomto případě ani pomýšlet na uspokojování potřeb svých obyvatel. Pokud se tedy lidé v rozvinutých státech rozhodnou své hranice pro tzv. ekonomické migranty na dobro uzavřít, tito lidé budou nuceni zůstat tam, odkud pocházejí, budou se tam nadále množit, přelidnění dosáhne úrovně mnohem větší než je tomu v současné době a nastane pravděpodobně katastrofa. Otázkou však zůstává, dá se tomuto předejít? V této chvíli mě napadá jediná možnost. Tou možností je zaměřit svou pozornost právě na tyto chudé oblasti, především v Africe, a pomáhat jejich ekonomickému rozvoji. Nicméně nesmíme zapomenout ani na kulturně-historický kontext těchto území. Aplikovat na tato území čistě evropský model teritoriálních států s centralizovanou demokratickou vládou nemusí vždy fungovat, ve výsledku se tato snaha může jevit dokonce kontraproduktivní. Avšak stále to nevylučuje možnost zaměřit svou pomoc primárně na tyto oblasti, pomoc především ve sféře ekonomické či v oblasti vědy, školství a výzkumu, nikoli explicitně jen ve sféře politické.

Je pracovní síla z ciziny a priori negativní?

V souvislosti s touto otázkou zmíním Švýcarsko. Před krátkým časem zde Švýcaři v referendu přijali nový protiimigrační zákon, který velice zpřísňuje imigrační politiku. Nutno podotknout, že nejen pro migranty ekonomické, ze zemí ekonomicky slabých, nýbrž také pro Evropany. Byť tento zákon v referendu prošel jen díky velice těsné většině, nic to nemění na faktu, že byl poprvé přijat zákon vytvořený stranou silně nacionalistickou. Evokuje to snad budoucnost evropských států? A nejen těch? Budeme se opět uzavírat před světem a budeme se tak snažit zkřížit cestu globalizaci?

Švýcaři argumentují stejně tak, jak jsem zmínil výše. Hlásají, že se přestávají cítit jako doma, říkají, že cizinci jim berou práci, na kterou mají přece přednostní právo oni, když jsou ve Švýcarsku doma. Zajímavým příkladem je nemocnice v Bazileji. Drtivá většina nemocničního personálu (od pozic nejnižších až po ty nejvyšší) je tvořena cizinci. Avšak při výběrových řízeních na tato místa byla kritéria nastavena pro všechny stejně, jak pro Švýcary, tak pro cizince. Cizinci v tomto případě prostě jen splňovali přijímací kritéria lépe, místa si tedy zaslouží. Nejde ani o menší plat, ani o ochotu pracovat déle, jde o lepší schopnosti. Takových případů ve světě najdeme více. Často se stává, že vysoké pracovní pozice ve vědě, v akademických kruzích či v medicíně, zastávají cizinci. Toto přeci samotným státům pomáhá, nebo ne? Nicméně i přes tento fakt se v poslední době objevují více a více názory, že tvrdší imigrační pravidla by se měla vztahovat i na lidi velice vzdělané, dnes se hodí spíše používat nehezké sousloví ekonomicky prospěšné. Až zde nás pomaličku vede nějaký blíže nedefinovaný strach, že ztrácíme svou identitu, své místo na zemi, svou jistotu či výjimečnost.

Přestože EU podporuje výměnné pobyty studentů (do roku 2030 je plánováno, že každý středoškolský či vysokoškolský student pojede alespoň na jeden semestr do ciziny) a tím podporuje internacionální mobilitu a pohlíží na migraci spíše pozitivně, veřejnost smýšlí stále častěji opačně. Zřejmě to je zakotveno v nás, Evropanech samotných, v našich historických zkušenostech. Vyvstává však otázka, není podmínkou toho, aby globalizace byla pozitivní a prospěšná co největšímu počtu lidí opustit tento styl života, kdy jsme vázáni na jedno místo, stát či město? Lze tento styl života opustit? Na druhou stranu pokud tento styl opustíme, nevzdáme se tím opravdu vlastní identity a nebudeme upadávat ještě do větších depresí?

Závěrem

Naprosto neřízená, živelná migrace nám pravděpodobně skutečně vytvoří více problémů, než jich máme doposud. Avšak naprosté uzavření se před okolním světem bude mít pravděpodobně také následky spíše negativní. Jednak se může stát, že odepřeme mnohým odborníkům vykonávat svou práci a tím poškodíme vědu a výzkum jako takový. Jednak tím ani nepomůžeme chudým oblastem, jež jsou již dnes přelidněny a již dnes tam probíhají prakticky permanentní války. Co by se mohlo v takových oblastech stát za pár desítek let je dnes možná až nepředstavitelné. Pro představu, zvěrstva páchaná Hitlerem byla před 2. světovou válkou také nepředstavitelná, byla zastavena až díky spojení tří světových velmocí, které se zavázaly, že budou s nacistickým Německem bojovat až do jeho naprostého zničení. V případě, že chudým oblastem budeme upírat naši pozornost, zbývá nám jen doufat, že světové velmoci nebudou mít dost vlastních problémů a budou i v budoucnosti schopny se spojit proti nepříteli. Avšak bojím se, že se tomu tak stane opět pouze v případě, pokud bude tento nepřítel ohrožovat jejich vlastní zájmy a geopolitické postavení.

Jak vidíte, uvažovat o otázkách migrace v kontextu současnosti, není vůbec snadné a spíše než k relevantním závěrům se dostáváme jen a pouze k dalším otázkám. Nicméně pravda je taková, že někdy je naprosto nejdůležitější položit si ty správné otázky, abychom mohli dojít k racionálním a věcným odpovědím a tím najít relevantní řešení problémů. Jak živelná migrace, tak uzavření se do sebe sebou pravděpodobně nese povětšinou negativa. Najít střední cestu bude těžké. V první řadě se však budeme muset smířit s tím, že již nehrajeme jen na evropském hřišti, nýbrž na hřišti světovém. Neměl by nám být již lhostejný osud Afriky či Střední Asie. Nemělo by nám tam jít jen a čistě o sféry vlivu a nerostné bohatství. Je na čase se začít zajímat také o zájmy samotných dekolonizovaných území a jejich občanů. Pokud tak neučiníme, odpovědnost za následky takové nečinnosti přiřknou dějiny nám.

Tags:

Komentář

  1. Od Anonim

    Odpovědět

  2. Od Ouch je to zde

    Odpovědět

  3. Od Anonym

    Odpovědět

  4. Odpovědět

    • Od Lukáš Hendrych

      Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.