Proč jsem hrdým pacifistou?

V souvislosti s růstem počtu válečných konfliktů na naší planetě vyvstává opět po nějaké době otázka legitimity vojenské služby a branné povinnosti a já se rozhodl prostřednictvím kratičké úvahy o této problematice opět přispět svou špetkou do mlýna. Arabské jaro, ukrajinská krize, vznik a agrese Islámského státu, to všechno lze považovat za indikátory konce období détente a zostření situace, co se válčení ve světě týče. V očekávání možných válečných konfliktů začínají se zejména evropské státy ptát sama sebe, zdali jsou dostatečně obranyschopné, zdali by jejich občané v případě potřeby dokázali vzít do ruky zbraň a jít se bít a umírat za svou vlast a zejména pak, zdali to po nich dnes ještě někdo může legitimně požadovat.

Záměrně jsem tento řetězec otázek otočil a primární otázku, od níž se odvíjí všechny ostatní, jsem uvedl až na konec. Jinými slovy pokud uznáme požadavek státu vůči svým občanům, aby bojovali a umírali za svou vlast jako nelegitimní, je naprosto zbytečné, abychom je na jakýkoliv boj pak připravovali a pokud je na boj nepřipravíme, je vcelku logické, že státy nebudou obranyschopné vůči jakékoliv agresi. Anebo ne? Lze se snad bránit tak, abychom nemuseli posílat vlastní občany na téměř jistou smrt? A pokud ano, jaký vliv má toto zjištění na legitimitu požadavku, aby na jistou smrt odcházeli?

Z toho, co jsem zatím napsal je jistě patrné, že celý problém je velmi komplikovaný a argumentů a faktů, kterých lze použít je mnoho. Začnu tedy tím, že se pokusím charakterizovat moderní způsob boje možná v poněkud futuristickém měřítku. Následně ukážu, proč již dnes občané nemusí nutně odcházet na smrt a že jejich přítomnost ve válečném konfliktu stejně téměř nic nezmění. Odtud tedy vyvodím nelegitimitu celého požadavku na to, aby občané nasazovali své životy při obraně státu, což nás dovede k nesmyslnosti jakékoliv povinné vojenské služby. Doufám, že mé argumenty dokáží čtenáře přesvědčit.

Postmoderní válka

Jak jsem slíbil, vrhnu se tedy nejprve do popisu moderního válečnictví a začnu konstatováním, že nejen od středověku, ale i od první či druhé světové války se toho ve způsobu válčení mnoho změnilo. Doby kdy běžel muž proti muži svíraje ve své ruce meč, halapartnu, flintu nebo kulomet jsou již dáno pryč. Vývoj jaderných, chemických a biologických zbraní udělal již dávno z vojáků pouhá čísla v položce ukazující náklady bitvy v lidských zdrojích. Moderní válečnictví nepotřebuje téměř pěšáků. Jedinou výjimku tvoří úzká skupinka profesionálů zaměřená na rychlé přepadové akce nebo naopak na ochranu důležitých objektů a osob, které by mohly být cílem útoku přepadové skupinky znepřáteleného státu. Zbytek válčení zajišťuje dnes již jen technologie. Že ji někdo musí ovládat? Ano to je vskutku pravda. Musí ji s trochou nadsázky ovládat skupina speciálně vycvičených profesionálních hráčů bojových počítačových her, kteří sedí hluboko pod zemí u svých konzolí, jimiž ovládají ty nejmodernější zbraňové systémy, kterým běžný občan ani trochu nerozumí.

Stěžejní je tedy otázka, kam chce stát své peníze na zbrojení investovat. Do vyzbrojení všech svých občanů jednoduchými zbraněmi (neboť ty složitější stejně nebudou schopni používat bez řádného několikaletého výcviku) a také do jejich proškolení v alespoň základních bojových dovednostech, anebo do několika moderních zbraňových systémů? Zkuste si poslat právě vycvičenou tisícičlennou jednotku mladých kluků vyzbrojených kulomety a pistolemi proti bezpilotní stíhačce a několika těžce opancéřovaným dálkově ovládaným tankům. Vím, že by bylo vcelku morbidní v takové situaci vůbec pomyslet na sázky, ale jakou šanci byste odhadem dali těm ubohým chlapcům?

Myslím, že tuto kapitolu mohu s čistým svědomím uzavřít s tvrzením, že moderní válka již nepotřebuje tisíce pěšáků a že jejich nasazování do boje je vlastně rozsudkem smrti bez jakéhokoliv vlivu na výsledek války.

Běž umřít!

Závěry z předchozí kapitoly nyní využiji, jak jsem slíbil, k pojednání o legitimitě požadavku, aby občané šli se zbraní v ruce hájit zájmy svého státu. Na jedné straně nám zde stojí nepopiratelná nejvyšší hodnota – právo na život každého svobodného člověka. A na straně druhé? Bezpečnost státu, udržitelnost jeho společensko-politického systému, práva a svobody všech jeho občanů. Na první pohled by se zdálo, že životy několika málo pěšáku jsou ničím v porovnání s životy celé společnosti. Tato argumentace však stojí zcela na předpokladu, že poslání těchto mužů do války může zajistit vítězství a s přihlédnutím na závěry z předchozí kapitoly si tento předpoklad dovolím zpochybnit. Chceme reálné důkazy? Polsko na počátku druhé světové války poslalo proti německým tankům svou vcelku početnou kavalerii. Co se týče počtu vojáků, byla bitva v zásadě vyrovnaná. Na rozdíl od Němců, kteří přišli jen o několik tanků, však byla celá polská armáda rozprášena a většina vojáků zabita či zajata během několika dní. A rozvoj technologie se od té doby nezastavil, ba naopak stále se zrychluje. Fyzické schopnosti a křehkost života člověka však zůstávají stále stejné. Výsledek bitvy by tedy v dnešní době byl ještě jednoznačnější a pro špatně vyzbrojené a jen zpola vycvičené „vojáky“ ještě smrtonosnější.

Kde je tedy legitimita rozhodnutí poslat své občany na smrt bez naděje na vítězství? Proč bychom měli umírat v předem prohrané válce? To, že stát není obranyschopný, není přeci vina občanů, ale vlády, která se rozhodla neinvestovat do rozvoje vojenských technologií. Proto radím snad zavčasu: neodvozujme již sílu armády od počtu bojeschopných mužů, ale od vyspělosti bojových technologií. Nespoléhejme se na to, že rádoby hrdinské oběti občanů nám vyhrají válku a raději se snažme naše občany z boje vynechat ve jménu jejich ničím neomezitelného práva na život.

Snad jsem již dostatečně vysvětlil své stanovisko a mohu s čistým svědomím konstatovat, že požadavek, aby občané bojovali a nasazovali své životy za svou vlast, je dnes již naprosto nelegitimní.

Povinný vojenský výcvik

Dalším tématem, o němž musím pojednat, abych mohl bez výčitek pronést, že jsem celé téma vyčerpal, je otázka povinného vojenského výcviku. Má vůbec smysl lidi držet určitý počet měsíců ba i let na vojně a učit je zacházet se zbraněmi, které v době případné války již budou stejně zastaralé a nepoužitelné? Je-li zbytečné a navíc neospravedlnitelné posílat občany do války, proč bychom je měli na válku připravovat? To jsou otázky, na něž nelze najít uspokojivou odpověď a které jasně poukazují na nesmyslnost povinného vojenského výcviku.

Bylo by však ode mě zbabělé vyhnout se dalším vedlejším argumentům podporujícím povinný vojenský výcvik, které tak často slýcháváme. Zejména příslušníci starší generace, kteří si vojnu zažili na vlastní kůži, tvrdí, že je alespoň naučila disciplíně, respektu k nadřízeným a poslušnosti, samostatnosti a také snést nebo rozdat nějakou tu ránu při hospodské potyčce.

Nejprve k hospodským potyčkám. Pokud je někdo takový barbar, že se v opilosti bije v hospodě, na místo, aby dokázal konflikty řešit diplomaticky nebo soudní cestou, nemá co dělat v civilizované demokratické společnosti, neboť je pro ni spíše přítěží. Pokud pak společnost tyto tendence sama skrze vojenský výcvik podporuje, je sama proti sobě, neboť jedním z jejich základních cílů musí být ochrana života, zdraví, tělesné integrity a vůbec bezpečnosti svých členů.

Dále tedy k tvrzení, že vojenský výcvik podporuje samostatnost. Toto tvrzení vyvrátím hned několika argumenty. Zaprvé jsem přesvědčen, že nejen já, ale i kdokoliv jiný jsme schopni naučit se skládat oblečení, vařit jídlo a udržovat základní hygienu i bez tohoto, abychom museli stát v pozoru, třikrát denně si čistit boty a snášeli křik nadřízeného při drhnutí podlahy v páchnoucích umývárnách pomocí zubního kartáčku. Zadruhé nevím co má absolutní poslušnost, poslouchání povelů na slovo, pochodování v řadě jako ovce nebo pokřikování „Ano pane!“ společného se samostatností. Vojna naopak odnaučuje samostatnému myšlení, kreativitě a potlačuje jakýkoliv projev svobody a individualismu, vlastností tolik potřebných pro správné fungování demokratické společnosti složené z myslících, svéprávných a odpovědných lidských bytostí. Tímto jsem již napadl a vyvrátil i třetí argument tvrdící, že vojna alespoň naučí disciplíně a poslušnosti. Ještě jednou jen závěrem zopakuji, že disciplína a poslušnost nejen, že přirozeně likvidují samostatnost, která má údajně také být výsledkem vojny, ale že jsou zejména v demokratické společnosti extrémně nežádoucí. Zároveň bych se rád zeptal, kde je tedy ta disciplína příslušníků předchozí generace, kteří si vojnou prošli, a kteří dnes bez okolků holdují alkoholu, rozpoutávají právě ty hospodské potyčky, o nichž již byla řeč a nadávají doma sprostě svým manželkám a dětem či je dokonce mlátí? Kde je ten obrovský nárust disciplíny, morálky a mravnosti společnosti, který měla vojna údajně poskytnout v porovnání s novou, vojnou nedotčenou generací? Ano správně, žádný přínos není a vojna vůbec nic nezlepšila, ba naopak troufám si tvrdit, že mohla i leccos zhoršit.

Abych tedy svou argumentaci shrnul, považuji vojnu nejen za zbytečnou z hlediska obranyschopnosti státu, ale také za přirozeně nevhodný element likvidující důležité vlastnosti člověka potřebné ve svobodné demokratické společnosti.

Závěr

Nazval jsem tuto úvahu, „Proč jsem hrdým pacifistou?“ a považuji za vhodné na tuto otázku v závěru odpovědět. Pacifismus neznamená jen odmítání války za každou cenu a za všech okolností. To by koneckonců bylo nerozumné a někdy i sebevražedné. Pacifismus v mém pojetí je spíše názor, že na světě je pouze několik málo hodnot, za než by měl být člověk ochoten položit život. Po vzoru Čapkovy matky tvrdím, že ne každá válka si oběti na životech zaslouží a zaslouží si je pouze tehdy, když mají nějaký význam. Záleží především na tom, z jakých důvodů a za jakými cíli se válka vede. Ano, rozhodně jsou ideály a hodnoty, za něž bych i já byl ochoten bojovat a umírat, přineslo-li by to něco. Na rozdíl od Karla Jasperse však nepociťuji metafyzickou vinu za to, že já nebojuji a žiji, zatímco ostatní umírají ve chvíli, kdy by má oběť nic nepřinesla. A jelikož současné válečnictví mi prakticky neumožňuje obětovat se takovým způsobem, který by byl benefitem pro hodnoty a ideály, jež zastávám, nevidím tedy žádný důvod, proč se současných válek účastnit. Právě tato úvaha ze mě tedy dělá hrdého pacifistu.