Prosím! Nechte Krtečka žít! A nezabíjejte paní Krtečkovou!

Včera jsem si přečetla zprávu o tom, že Kateřina Miler prohrála spor o Krtečka. Nesmí dál tvořit svoje knížky a ta, co už je na pultech z nich musí zmizet. A tak jsem dnes ráno, hned jak jsem vysadila dcerku ve školce, naběhla do knihkupectví a zmíněnou knížku koupila. Paní knihkupkyně tam měla ještě dvě – jednu mi prodala a tu druhou si hned schovala pro svého vnuka, protože si vzpomněla, že to vlastně chtěla udělat. Takže tyhle dvě krásné knížky jsou zachráněné a doufám, že to podobně dopadne i s většinou ostatních. Protože co s nimi bude? Opravdu žijeme v době, kdy se pálí knihy?

Právo je právo a pravidla jsou pravidla. To učím i svou dceru. Ale také ji učím, že pravidla tu jsou proto, aby se nám tu spolu lépe žilo. Ale co na to Krteček a paní Krtečková? Momentálně to vypadá, že tihle dva kvůli našim pravidlům budou muset zemřít. Jak mám tohle vysvětlit svojí dceři?

Když jí babička dala druhou knížku Kateřiny Miler – Krtek a zahrádka četli jsme ji první dny desetkrát a víc za den, pak se frekvence snižovala a teď paní Krtečková, Krtek i ostatní zvířátka zaslouženě odpočívají na horní poličce, aby si trochu vydechli – a my s nimi :-). Když jsem tu knížku četla dceři poprvé (a musela se přečíst vždycky celá), trochu jsem se zarazila – paní Krtečková? On se Krtek oženil? A kde vzal mobil? A co ten traktůrek a vrták a peníze? Co je to proboha za novoty? Ale pak mě naštěstí můj zdravý rozum lehce profackoval a já se vzpamatovala. Mobil? Vrták? Tlačítka? Super! Vždyť to přece k našemu životu patří! Kdo dneska kope díry lopatou, když nemusí? A kdo má ještě doma pevnou linku? A proč zarputile servírovat dětem louče, koňské povozy, studny nebo kadibudky jen proto, že to k pohádkám prostě patří? Vždyť pohádky mají přeci děti učit! A jak je chceme s pomocí pohádky učit žít a vyznat se v tomhle přetechnizovaném světě, když tu nemáme krále a hrady a prince na bílých koních? (I když vlastně hrad i krále, který navíc srší bonmoty často až pohádkového charakteru, tu vlastně máme).

Takže prosím, nechte Kateřinu Miler tvořit. Nechte Krtka žít! Jeho otec zemřel, ale nechal nám tu svojí nástupkyni, poslal to dál, takže Krtek nemusí zemřít s ním! Energie se přetvořila a narodila se paní Krtečková s růžovou mašlí a „zněžnila“ Krtkův svět – přesně tak, tak jak to jingová energie umí. Krtek je teď trochu jiný, ale to musí (nebo by spíš měl být) a může žít dál a s ním i všechny ty krásné náprstníky, zvonečky a vlčí máky, o jeho kamarádech ani nemluvě.

Jenže jak to zařídit? Ostatní lidi prostě nezměním, to jsem pochopila už dávno. Ani můj spotřebitelský hlas, jakožto zástupce poptávky v tomto případě nabídku neovlivní, protože tady jde o právo. O právo, které nás má chránit, ale někdy nás také ničí, protože se necháme. A jsme zase na začátku – u lidí. Protože právo nemůže za to, že chybějící ujednání o odměně nakonec zabije Krtka. Taky na Vás Váš zdravý rozum křičí? A hlava se svévolně dává do kroutivého pohybu? Ale tak to je a takový svět jsme si vytvořili. Takže co? Nezbývá než doufat, že těch pár lidí, co má tu MOC zachránit Krtka, se konečně domluví? A nechá ho žít pro naše děti?

A co paní Krtečková? Zabije ji honba za penězi? Prý to smrdí plagiátem. A začíná to smrdět dalším soudem, tahanicemi a dalšími nepochopitelnými hádkami. Nepochopitelnými alespoň pro nás, kteří nevidíme, o kolik v tom všem jde peněz. Ale i to k našemu světu (bohužel) patří. Takže já musím končit, budu mít plné ruce práce s vymýšlením, jak to vysvětlím své malé dceři.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.