Psychoanalýza: Za Freuda i po něm – Část I.

„Nesmíme se nechat zmást důkazy.“

Sigmund Freud

Úvod

Nesmíme se nechat zmást důkazy. Tento slavný výrok se stal mottem celé práce a pomohl mi pochopit nelineárnost vývoje i neirelevantnost všeobecně přijímaných, často i dogmatických faktů a axiomů historie. Díky tomu a studiu vývoje psychoanalýzy jsem si uvědomil, že ne každá odpadlická myšlenka musí nutně znamenat cestu společenského výsměchu, a že jsou to právě tyto myšlenky, jež rozvíjí vědu, posouvají hranice vědění dále a nabízejí moderní pohled na problematiku, ke kterému obvykle odborná společnost dochází až o několik let později. A domnívám se proto, že je potřeba tyto myšlenky brát v potaz nejen v historii, ale i dnes a zamýšlet se nad jejich potenciálem a proto přistupuji v této práci k možnostem nám dosud nepochopeným se stejnou vervou a naivitou jako samotný otec psychoanalýzy.

Hned v úvodu této seminární práce je potřeba nastínit úvahový styl, kterým hodlám psát a který uznávám. Myslím si totiž, že práce tohoto typu by neměly být pouhým zapisováním nabiflovaných látek ze škol a opisováním či parafrázováním myšlenek někoho jiného. Proto se pokusím téma psychoanalýzy pojmout skutečně komplexně, nesoustředit se pouze na tradicionální vymezení tohoto pojmu jako freudovské psychoanalýzy, zahrnout do práce logickou kritiku i novátorské myšlenky, vysvětlit psychoterapeutickou praxi, pochopit klady i zápory psychoanalytického pohledu na psyché a z toho všeho vydedukovat kvalitní závěr. To vše s mým vlastním názorem, který je samozřejmě neodborný a často naivní, doufám však, že nikoliv scestný. V práci také občas sklouznu i k filosofii. Ať už v podobě řečnických otázek či kratších esejí o smyslu života, subjektivitě, společnosti etc. A dokonce si troufnu v malé míře zakomponovat do práce kontroverzní poznatky východního pojetí života a parapsychologie. Nicméně mé filosofické úvahy, vlastní názory i západní vědou nepřijímané zkušenosti hodlám psát tak, aby neporušovaly celistvost, serióznost a odbornost textu, aby se staly jen zpříjemněním čtení a aby naplnily svůj primární účel ukázáním druhé netradiční strany mince, neboť je logické, že bez zahrnutí všech aspektů dané problematiky je nemožné vytvořit komplexní náhled na psychoanalýzu – což je tedy trošku naivním cílem této práce.

Pro tuto seminární práci jsem zvolil docela netradiční strukturální postup – a to rozdělení do třech částí. V části první se zaměřím na vznik a vývoj psychoanalýzy až do dnešní doby. Je to fáze zdlouhavá a často nudná díky nespočetnému množství faktografie. Je však také nezbytná pro pochopení vývoje psychologie v souvislosti s kontextem doby. Tento aspekt mi také napomohl polemizovat nad možnou budoucností psychoanalýzy.

Druhá část je opět studium nabiflovaných látek a je určena především pro laiky. Jsou v ní stručně definovány základní psychoanalytické pojmy a vysvětlen obsah hlavních myšlenkových děl, která se nějakým způsobem nehodila do první části. Úkolem této krátké části je tedy především doplnit poznatky z části první. I proto je také nezbytná pro uvědomění si skladby a komplikovanosti psychoanalýzy a především pro pochopení struktury a vývoje lidské osobnosti a sexuality.

A konečně se dostávám k třetí části. Právě v této části se zaobírám problémy psychoanalýzy, přemýšlím nad její možnou budoucností, rozebírám své vlastní pozorování, aplikuji všechnu tu teorii do praxe a přemýšlím nad možnými aspekty lidské duše nejen z psychologického pohledu v podobě konceptu krátkých logických esejí.

Ale proč právě psychoanalýza? Protože nabízí ucelený pohled na lidskou psyché. Protože proniká svým přístupem léčbou slovem do jádra psychických problémů. Protože nejspíš neexistuje psychologická disciplína, která by ovlivnila více nejenom psychologii, ale i umění, filosofii a pohled na lidskou individualitu. Je docela pravděpodobné, že nebýt Freudova novátorského pohledu na duševní struktury a pochody, lidé by si dodnes naivně mysleli, že naše jednání není kauzální a že neexistuje nic jako nevědomé procesy. Vděčíme mu také za to, že započal novou éru psychologického nazírání na duševní choroby a za paradigmatický přístup k pacientům, díky kterému se stala z léčby duševních neuróz a později psychóz humánní doktrína, která položila základ moderní empirické psychologii – psychologii, která zamezila nazírání na lidský kolektiv jako na pouhou mašinérii, kterou z něj s oblibou dělala uvědomělá elita. A jelikož se neustále uplatňuje Darwinova evoluční teorie a společnost se vyvíjí mj. sociálně, měla by se i nadále vyvíjet psychologie, která je v dnešním rychlém, zmateném a příliš idealizovaném světě zanedbávána. A toto zanedbávání se může stát západní materialistické vyspělé společnosti osudným. I toto je součástí koheze mé práce.

Sigmund Freud

„Dějiny nejsou jen dějinami pokroku, velkých činů a velkých lidí, ale i lidské hlouposti.“

Josef Čapek

Dějiny klasické psychoanalýzy by se daly označit za dějiny jednoho muže – Sigmunda Freuda. Sigmund Freud, jeho myšlenky, díla i jeho kritici posunuli hranice psychologie o kus dál. O kus tak velký, že je Freud označován po boku Alberta Einsteina za jednoho z největších géniů 20. století. A domnívám se, že i přes všechny rozpory a neshody, které jeho teze mají, dokázal to, co téměř nikdo před ním. Pojmy jako oidipovský komplex, libido, ego, id, superego nebo vědomí, nevědomí a předvědomí jsou dnes součástí téměř všech intelektuálních dialogů a dostaly se tak do základní všeobecné znalosti každého laika. Především se mu ale podařilo odstoupit od zastaralého pohledu na lidskou psychiku a faktorů, které ji ovládají. Vytvořil tak velmi kvalitní základy pro budoucí myslitele: „Freud totiž vytvořil nový způsob chápání vnitřního světa lidského prožívání“[1]. Jeho obrovský přínos nejlépe vystihl prolog životopisného filmu Freud – Tajná vášeň, který musím nekvalifikovaně přeložit do češtiny sám, jelikož jsem se nedostal k české verzi: „Po celou dobu historie se v lidském myšlení objevily tři obrovské změny. Před Koperníkem jsme si mysleli, že jsme středem vesmíru. Že všechna vesmírná tělesa rotují kolem naší Země. Ale geniální astronom zničil toto dogma a my si museli připustit, že Země je jen jednou z mnoha, která krouží kolem Slunce a že existuje nespočet jiných slunečních soustav. Před Charlesem Darwinem jsme si mysleli, že jsme specifický druh oddělený od živočišné říše. Ale velký biolog nám dokázal, že jsme produktem evolučního procesu, jehož zákony nás nediferencují od ostatních živočišných druhů. Před Sigmundem Freudem jsme věřili, že to co říkáme, říkáme pouze ze své svobodné vůle. Ale významný psycholog prokázal existenci skrytých částí naší mysli, jejichž funkce, zahaleny v nejtemnějších tajemstvích, ovládají náš život. (…) Freudovo bádání do hloubky naší mysli je černé téměř jako peklo samo: Lidské nevědomí a jeho objasnění.“[2]

Nejstřízlivěji však, podle mě, Freuda popsal Morton Hunt: „Sigmund Freud je více než kterákoliv osobnost psychologických dějin pro své teorie přehnaně oceňován i tvrdě kritizován, jako osoba uctíván i zatracován, je považován za velkého vědce, kultovního vůdce i podvodníka.“[3]

Pro pochopení jeho myšlenek je potřeba však nejprve znát jeho život, který nebyl tak přímočarý a striktní, jak se na první pohled může zdát, a který často odpovídá nejen mottu této práce uvedeného jeho vlastním citátem, ale i úvodnímu Čapkovu citátu k této části. Kdo vlastně byl Sigmund Freud? Génius, zakomplexovaný ubožák nebo podvodník?

Život

Freudův život je neobyčejně dobře zdokumentován. Existuje nejméně třináct životopisů. Bylo publikováno mnoho primárních pramenů včetně několika korespondencí. Například korespondence s Eduardem Silbersteinem a Emilem Flussem z let jeho dospívání. Dále pak neúplná předsvatební korespondence s jeho snoubenkou Martou Bernaysovou a dopisy s Wilhemem Fliessem, které shromáždil Jeffrey Masson. Dokonce existuje i podrobný historický výzkum o Freudově životě včetně bizarní detektivní práce Petera Swalese, který se snažil odhalit totožnost prvních Freudových pacientů a okolnosti jejich léčby. Swales také zpracoval zprávu o Freudově užívání kokainu, vztahu k sestře jeho manželky a vztahu k jeho nejlepšímu příteli Wilhemu Fliessovi. Z toho vyplývá, že existuje jen pramálo nesrovnalostí a spekulací. Avšak i zde se vyskytuje subjektivní pohled každého autora a je pouze na čtenáři, jak se k Freudovu životu postaví. Já proto vycházím především z korespondence – a stavím se k jeho životu podobně, jako se k němu stavil on sám. A pro lepší přehlednost jsem ho rozdělil do několika částí, ve kterých se z ambiciózního žáka mění Freud přes frustrací plného neúspěšného vědce, ke geniálnímu psychologovi až k osamělému starci.

Dětství

Sigmund Freud (rodným jménem Sigismund Šlomo Freud) se narodil 6. května 1856 ve Freiburgu, tedy v Českém Příboře, v zaostalé části Rakousko-Uherska, jako syn asimilovaného židovského imigranta Jákoba Freuda z Haliče. Rodný dům v Zámečnické ulici č. 117 stojí v Příboře dodnes. Když se narodil, údajně jedna venkovanka prorokovala, že se z malého Sigmunda stane věhlasný muž. Rodiče Sigmundovi tuto historku často říkávali, což možná napomohlo jeho budoucí ctižádostivosti a pilnosti. Jeho rodina patřila k silné vlně emigrace z židovských ghett z východní Evropy směrem na Západ. K tomuto přesunu došlo v 19. století a zachovaly se i fotografie Freudova otce v tradičních šatech haličského ghetta. Freudova matka Amálie se narodila také v Haliči, ale vyrůstala v Oděse a ve Vídni. Rodným jazykem obou rodičů byl jidiš.[4] Rodina se kvůli hospodářské krizi, která vedla k bankrotu otce, musela odstěhovat. Ve Vratislavi sotva tříletý Sigmund uviděl plynová osvětlení evokující v jeho dětské mysli představu pekelných plamenů, což, jak se později potvrdilo v jeho autoanalýze, mělo za následek panickou hrůzu z cestování a především ze železnic, kterou nepřekonal po celý svůj život. Pro Freudovu rodinu se však nestala konečným přístavem Amerika ani západní Evropa jako u většiny židovských emigrantských rodin, nýbrž nedaleké velkoměsto Vídeň. Zde Freud jako malý nechodil do školy a základní vzdělání získal doma.[5] V deseti letech nastoupil na gymnázium.

Studium

Ve Vídni navštěvoval Freud jedno z nových gymnázií a jako nejstarší syn se logicky stal nositelem aspirací celé své rodiny. Vzpomínala na to i jeho sestra Anna Freudová Bernaysová: „Moje matka přirozeně od svého prvorozeného syna očekávala veliké věci.“[6] V roce 1865 tedy Freud nastoupil do prvního ročníku na Leopoldstatském obecním reálném gymnáziu.[7] Důraz se zde kladl především na přírodní vědy a moderní jazyky, což pomohlo Freudovi ujasnit si, co od života vlastně chce. Freud byl premiantem s výborným prospěchem a fotografickou pamětí, díky které vznikly např. Přednášky k úvodu psychoanalýzy, které přednášel zpaměti a zapisoval je údajně až následujícího dne – často v doslovném znění. Díky přátelství s profesorem židovského náboženství, doktorem Samuelem Hammerschlagem, získal přístup do vzdělané vídeňské židovské komunity. O blízkosti těchto velikánů svědčí i pojmenování Freudovi dcery Anny po Hammerschlagově dceři a Freudovi dcery Sophie po Hammerschlagově neteři.

Na Leopoldstadském gymnáziu se spřátelil i se svým spolužákem Heinrichem Braunem zakladatelem novin Die Neue Zeit. Pod jeho vlivem se Freud také rozhodoval, že by šel studovat práva, nicméně se nakonec, jako většina přistěhovalců na obou stranách Atlantiku, rozhodl pro studium přírodních věd. Svědčí o tom dopis jeho příteli Emilu Flussovi psaný 1. května 1873.[8] Pravděpodobně ho k tomuto rozhodnutí inspiroval také Goethův spis O přírodě. Začal se tedy pilně připravovat na maturitu. A ta se také stala jeho prvním velkým zklamáním, které popisuje v dopise Emilu Flussovi psaném 16. Června 1873: „Z pěti písemných prací jsem dostal výborně, dobře, dobře, dobře a uspokojivě. Velice mrzuté.“[9] Je zde patrná jeho ambicióznost a následné zklamání, které provází celou jeho ranou kariéru a které má nemalý vliv na jeho budoucí teze, přestože by se leckomu mohlo zdát, že Freud neměl špatné známky.

V říjnu roku 1873 nastoupil Freud jako sedmnáctiletý student na Vídeňskou univerzitu, kterou s jistým zpožděním ukončil až za osm let. V tomto období ho taky ovlivnila zpráva Heinricha Schliemanna o nalezení Tróje. Od té doby ho archeologie fascinovala a tato zkušenost se pravděpodobně promítla do jeho postupu odhalování nevědomí. Na univerzitě se zajímal především o evoluční biologii a fyziologii a seznámil se zde s profesorem zoologie Carlem Clausem a profesorem Ernstem Brückem a jeho asistenty Ernstem von Fleisch-Marxowem a Sigmundem Exnerem. V Clausově laboratoři také prováděl Freud svůj první výzkumný projekt. Navštěvoval psychiatrické přednášky známého Theodora Meynerta a filosofické přednášky Franze Brentana. Promoval v roce 1881 jako doktor veškerého lékařství.[10] Po studiích na něj čekala vojenská služba, kterou ale strávil bez větších problémů pouze ve vojenských nemocnicích.

Již během studií pracoval v Brückeho laboratoři a získal zde ty nejvyšší vědecké zkušenosti. O jejich přátelství svědčí i často citovaná poznámka: „Ve fyziologické laboratoři Ernsta Brückeho jsem konečně našel klid a úplné uspokojení – a také muže, k nimž jsem mohl mít úctu a mohl jsem je považovat za své vzory.“[11] V této době Freud ale zažívá také další dvě velká zklamání. Prvním byl velice rozšířený antisemitismus. Druhým Fredovým zklamáním byl pocit, že nemá dostatek talentu pro vybudování úspěšné kariéry jako vědce. Je to patrné z Freudova vzpomínání: „Navíc jsem byl během prvních let strávených na univerzitě nucen dojít ke zjištění, že mi osobnost a omezenost mého nadání upírají veškerý úspěch v mnoha oborech vědy, do nichž mne má mladická horlivost vrhla.“[12] Freud si byl jistý ve své intelektuální chabosti a věděl, že „nikdy nebude rozumět kvalitně například matematice a fyzice“ [13] a frustroval ho i pocit, že mnozí jiní toho schopni budou. Později se rozhodl vypořádat se svými nedostatky v matematice zápisem na Fleischovy přednášky pro amatéry – bez většího úspěchu.

Na univerzitě ho pak lákala i evoluční teorie a zabýval se proto výzkumem schopnosti produkovat sperma jednoho určitého lalokovitého orgánu u úhoře. Jako mladý materialista a Darwinův obdivovatel se snažil hledat chybějící články jeho teorie a odmítat veškerou Božskou roli ve vývoji života na Zemi. Nicméně mu ani tato práce díky jeho rivalům a postupné zažitosti Darwinovy teorie nepřinesla slávu a úspěch. Později plnil pár podřadných prací a odvážil se provádět fyziologický výzkum se Salomonem Strickerem v roce 1878 o vlivu kokainu na fyzickou sílu člověka. Opět neúspěšně, byť správně odhadl, že kokain nepřidává fyzickou sílu pacientovi. Jeho prvním větším úspěchem bylo až zmapování tehdy neznámé anatomie nervového systému. To ho však neuspokojilo, neboť se považoval pouze za člena týmu a nikoliv za úspěšné individuum. I přes další menší úspěchy a neúspěchy mu nakonec v roce 1882 Brück řekl, že by měl z laboratoře odejít.

Hysterie a vznik psychoanalytického sezení

Po této ráně Freud procházel svou životní krizí a neměl představu o své budoucnosti. Potřeboval peníze, aby se mohl oženit se svou přítelkyní Martou Bernaysovou a netušil, čím se bude zabývat. 5. Října 1882 dokonce Martě napsal, že zvažuje možnost zabývat se dermatologií.[14] Jeho situace se ale zlepšila, když si konečně našel zaměstnání jako lékař ve Vídeňské všeobecné nemocnici a v Ústavu anatomie, kde pracoval pod vedením psychiatra Theodora Meynerta. Zkoumal zde mj. nervová vlákna lidského embrya a znovu se neúspěšně pokusil o výzkum kokainu jako terapeutického prostředku. K problematice kokainu se vrátil ještě několikrát. V roce 1884 zkoumal společně s Kollerem anestetický a léčebný vliv kokainu. Freud přecenil tehda ještě neznámou drogu a ordinoval ji nejen sobě, ale i všem pacientům trpících únavou, depresemi a apatií. Carl Koller se díky následnému výzkumu, který prováděl již bez Freuda, proslavil jako objevitel lokální anestezie a Freud tak přišel o další možnost se proslavit.

Po všech těchto problémech se na něj ale usmálo štěstí v podobě dosažení pozice privat-docenta a získání grantu na studium syndromů hysterie pod vedením jednoho z nejznámějších neurologů 19. století Francouze Jeana-Martina Charcota, který svými experimenty s lidskou psychikou pomocí hypnózy, tvrzením, že hysterie není jen záležitost žen a studiem funkčních duševních poruch přivedl Freuda od neurologie k psychopatologii. Dokonce získal i dostatek financí pro sňatek s Martou, kterou si 14. září 1886 vzal. Právě Marta se stala jeho celoživotní láskou. Obdivoval ji již před svatbou a napsal ji tisíce dopisů. Rok po svatbě se jim narodila první dcera a do roku 1893 čítala rodina Freudových tři chlapce a dvě dívky. V roce 1895 se narodila poslední dcera Anna, která se vydala ve šlépějích svého otce a stala se spoluzakladatelkou dětské psychoanalýzy.

Freud se stále ocitá v existenčních potížích a absence financí jej stavěla do nezáviděníhodné situace. 25. Dubna 1886 sice zahájil klinickou praxi v Radhausstrase č. 7, což byla nejluxusnější lékařská čtvrt ve Vídni, nicméně by se jeho mzda v prvních letech dala „přirovnat k platu rozsvěcovače pouličních lamp.“[15]

Během výzkumu hysterie postupně odstoupil od ryze fyziologického řešení problému a právě v tomto období navazuje styky s židovským neurologem Josephem Breuerem a pokládá tak základní kámen analytickému sezení. V roce 1886 Freud referoval o své práci u Charcota na každodenním setkání Společnosti Vídeňských lékařů. Nikdo ještě tehda netušil, co všechno tenhle kontroverzní názor posilující význam psychiky dovede. Správnou cestu mu napomohl určit i Breuerův případ jednoho chlapce: „Jakmile se nám vyzpovídal, úplně se uzdravil. Ke vzniku nechutenství, potíží s polykáním a zvracení bylo třeba několika faktorů: chlapcova vrozená neurotická povaha, jeho hrozné leknutí, vpád sexuality v té nejhrubší podobě do jeho dětského světa a jeden obzvlášť směrodatný faktor – znechucení. Nemoc trvala tak dlouho, protože chlapec mlčel, což bránilo tomu, aby se rozrušení uvolnilo normálním způsobem.[16]

Po tomto případu začala s Breuerem aktivně spolupracovat a zdokonalovat Breuerovu metodu hypnózy. 28. Prosince 1887 se v dopise Fliessovi svěřil, že má malé, ale slibné úspěchy.[17] V roce 1892 jde Freud ještě dál a používá tzv. nátlakovou techniku (někdy označovanou jako dotykovou), neboť samotná hypnóza se mu zrovna nedařila. Nátlaková technika spočívala v přiložení ruky na čelo pacienta. Lékař následně tvrdil, že si pacient pamatuje, co se dělo v době, kdy se u něj poprvé objevily hysterické příznaky. V tomto období Freud léčí Cäcilii M. a přichází se zvýšenou rolí sexuality, což bylo pro Breuera příliš a jejich přátelství tak zaniklo. Freud označil Breuera za zakladatele psychoanalýzy, byť Breuer nechtěl mít s psychoanalýzou nikdy nic společného a tenhle titul odmítal.

Pět případů ve Studiích o hysterii

Anna O.

Breuerův případ slečny Anny O. určitě přispěl ke vzniku analytického sezení. Poprvé zde byl použit pojem léčba slovem[18], jak ji Anna O. sama nazvala. Respektive léčba nasloucháním a mluvením, jelikož Breuer jako první ve svém oboru nechal mluvit pacientku a nevnucoval ji vlastní myšlenky. Totožnost Anny O. byla odhalena Ernestem Jonesem. Byla to známá sociální pracovnice Bertha Pappenheimová narozená v roce 1859 v ortodoxní židovské rodině, později slavná feministka. Bertha trpěla halucinacemi, duševní nepřítomností, měla křeče v obličeji, cítila bolest v levém oku, stahy v pravé paži i pravé noze. Dokonce ji ochrnuly krční svaly, měla silné bolesti hlavy a šilhala. Breuer ji začal navštěvovat každý den a pozoroval zlepšení jejího stavu pokaždé, když o svých halucinacích vyprávěla: „Z celé této práce bylo jasné, že každý produkt její abnormální aktivity fungoval jako psychický stimulus, dokud mi o něm nevyprávěla. Jakmile mi o něm pověděla, ztratil veškerou svou moc.“[19] Breuer postupoval jednoduchým postupem. Poté, co uvedl pacientku do hypnózy, se vracel v její minulosti do doby, kdy se nemoc projevila poprvé. Když se Bertha vzbudila, pamatovala si všechno a symptom zmizel. V červnu 1882 ji Breuer náhle přestal léčit. Naposledy ji uvedl do hypnózy z důvodů vsugerovaných silných porodních bolestí, neboť si přála porodit Breuerovo dítě. Psychoanalytický vztah Breuera a Berthy Pappenheimové skončil zamilováním analyzanda[20] do analytika. Freud později upozornil na možný sexuální zážitek z Berthiného dětství a označil tím její lásku k Breuerovi jako její poslední hysterický symptom. Panoval všeobecný názor, že s ní Breuer vedl sexuální poměr. Veškeré kontroverzní názory na ukončení této léčby však popřel Freud v dopise z 31. října 1882. [21]

Breuer díky tomuto případu vytvořil svou katarzní metodu[22], kterou později Freud přepracoval do dokonalejších volných asociací. A tu pak C. G. Jung proměnil ve svůj asociační experiment.

Emma von N.

Ve skutečnosti baronka Fanny Mizerová Freuda v roce 1889 požádala o léčbu, protože mívala halucinace, tiky a bolesti břicha. Freud se snažil pomocí hypnózy vrátit do minulosti Emmy, když mu jednou řekla, aby se jí pořád jenom nevyptával, ale nechal ji mluvit o tom, co mu musí říci.

Pacientka začala mluvit o záležitostech naprosto nesouvisejícími se symptomy hysterie, přesto Freud uviděl patřičný efekt, který stál u zrodu volných asociací a který nabízel léčbu pacientů bez použití kontroverzní hypnózy.

Cäcillie M.

„Právě Anna O.“ tvrdí Schwartz, „přivedla Breuera a Freuda na myšlenku, že je důležité naslouchat. Avšak až u případu Cäcilie M. přešel Freud k technice interpretace, jež se měla stát hlavním rysem jeho psychoterapie a později vedla k využití interpretací snů, přeřeknutí a skrytých významů ve vtipech. (…) Tyto dvě ženy poskytly Breuerovi a Freudovi inspiraci k využívání analytického sezení a stály u zrodu psychoanalýzy.“[23] Totožnost Cäcilie M. odhalil Swales. Byla to básnířka Anna von Liebenová narozená v roce 1847 jako dcera Sophie Gomperzové a bohatého židovského bankéře barona Eduarda von Tedesca. Je tedy velmi pravděpodobné, že v mládí užívala hojnosti své bohaté rodiny. V dospívání však Anna začala trpět neuralgií lícního nervu, bolestmi nohou a pronikavou bolestí mezi očima. Záchvaty bolesti mívala pravidelně dvakrát denně. Na doporučení Breuera ji začal Freud navštěvovat od roku 1889 dvakrát denně po dobu tří let.

Během této doby Freud pochopil, že Anniny příznaky jsou symbolické povahy a začal interpretovat její halucinace. To, co většina psychologů té doby viděla jako nesrozumitelné výplody choré mysli, viděl Freud jako poselství. Postupně začal pronikávat do tajů psychogenní povahy těchto symptomů. Většina Freudových konkurentů léčbu mluvením neuznávala a nadále předepisovali svým pacientům léky, elektroterapii, klid, cestování i drogy jako hašiš či LSD. Tyto aspekty vedly Freuda k velmi novátorskému postoji. Odmítl fyziologický základ hysterické paralýzy a zaměřil se na čistě psychologickou stránku problematiky. Na jeho kritický postoj vůči dříve oblíbené neurologii vzpomíná Jones: „Musím říci, že neznám nic jiného, co bylo pro psychologické porozumění úzkosti tak málo významné, jako znalosti o tom, kudy vedou nervové dráhy při excitaci.“[24]

Hysterie a vznik psychoanalytického sezení – pokračování

Je evidentní, že nebýt tohoto pokrokového smýšlení, lékaři by dodnes používali k odstranění podobných symptomů vytrhávání zubů, sterilizace, kastrace či elektrokonvulzivní šokové terapie. Společně s Breuerem rozvíjel katarzní metodu jakožto předchůdce psychoanalytické metody a sám dále rozvinul svou metodu volné asociace. Přestal používat nátlakovou techniku a z tohoto procesu se zachovala jen poloha vleže na pohodlném gauči, který se používá v psychoanalytické praxi dodnes. Postupně začala léčba přecházet od dialogu pacienta a lékaře k monologu pacienta. I přes soudobou kritiku a výsměch, i přes označení této metody za pseudovědu, i přes to všechno, co Freudovi předurčovalo neúspěch, se tentokrát pevně odhodlal vydržet a vytvořil tak nový psychologický směr – psychoanalýzu. Freud to jednoduše shrnul v dopise Fliessovi z 2. dubna 1896: „Jako mladý muž jsem neznal jinou touhu než touhu po filosofickém poznání a nyní se chystám tuto svou touhu naplnit, neboť přecházím od medicíny k psychologii.“[25]

První teorie

Při prvních pokusech o vytvoření své teorie se opíral především o své dřívější zkušenosti se symptomy hysterie, úzkosti, obsese a melancholie a držel se myšlenky, že se určité množství nervové excitace oddělilo od původního zážitku a ztratilo se někde v nervovém systému.[26] Tahle idea zobrazovala nervovou excitaci jako individuální reakci na prožitý (nebo, jak se dozvíme později, smyšlený) zážitek.

Pro hysterii to znamenalo, že excitace vznikala v psyché jako emoční trauma a následně by se přemístila do tělesných příznaků. Pro obsedantní neurózu to znamenalo, že docházelo k přemístění z jedné myšlenky na jinou, ze strachu ze zešílení k obsedantnímu přemýšlení. Paranoia se pak stala specifickou obsedantní neurózou, při níž se výčitky vůči sobě samému přemítly na ostatní lidi. Pro úzkostnou neurózu to znamenalo, že excitace vznikla v těle následkem frustrované sexuality. (Somatická excitace zůstává v těle a způsobuje vznik úzkosti.) Jednoduše řečeno, úzkost je důsledkem nahromadění libida a jejím nejvhodnějším odstraněním je pravidelné sexuální vybití.

Toto smýšlení zaručovalo Freudovi velmi zajímavý pohled na fobie – pohlížel na ně jako na určitou formu úzkostné neurózy. Promyšlenost tohoto schématu dodala Freudovi odvahu zkritizovat i obecně uznávané vysvětlení neuróz jako vrozené duševní degenerace: „Tyto specifické a určující příčiny nervových chorob nebyly dosud dostatečně prozkoumány, neboť pozornost lékařů je ještě stále zaujata velkolepou vyhlídkou, že jejich etiologie má základy v dědičnosti.“[27]

Při snaze pochopit důvod přemístění nervové excitace došel Freud ke kontroverzním názorům: „U neurastenie (tedy jistého druhu duševní únavy) to byla masturbace, u úzkostné neurózy to bylo nedostatečné vybití libida způsobené přerušovaným pohlavním stykem nebo pohlavní abstinencí a u hysterie a obsedantní neurózy to bylo pohlavní zneužití v dětství, u hysterických pacientů pasivně prožívané a u obsedantních neuróz s aktivní účastí pacienta, což mělo za následek vznik pocitů viny.“[28] Musím podotknout, že o problematice sexuality a sexuální frustraci se v 19. st. nemluvilo s takovou tolerancí, jako dnes a je proto logické, že široká veřejnost viděla ve Freudovi jen perverzního úchyla.

Freud postupně vytváří teorii sexuální etiologie neuróz, kterou předvádí v sérii sedmi článků z let 1894 až 1896. Popisuje tam i několik případů, které jsou známy z jeho spisů[29] a z dopisů Fliessovi.[30] Myslím si, že pro sexuální vysvětlení těchto neuróz postačí pouze dva případy:

  • Jeden muž byl jako chlapec zneužíván ženou, které musel stimulovat genitálie svou nohou. Následně se u něj rozvinula fixace na nohy projevená hysterickou paralýzou obou nohou.
  • Jedna žena byla napadena mužem, který se první zeptal, jestli je její sestra doma. Tato žena následně trpěla pravidelnými záchvaty úzkosti a dokázala se zklidnit pouze v přítomnosti její sestry.

V tomto období se Freud také setkává s velkým množstvím těžkých případů týkajících se sexuálního zneužívání dětí. Tyto případy bohužel smutně zrcadlí dobu, ve které se na konci 19. století Freud nacházel. Sexuální obtěžování dětí bylo ještě stále aktuální, společnosti přirozené a velmi početné. (Resp. to tak vypadalo.) V roce 1896 byl Freud jen krůček k vytvoření nové psychologie. Stále ale ještě lpěl na neurologii a bral vyprávění svých pacientů naprosto vážně a jejich vytěsněné vzpomínky řadil do hypotetického nevědomí, kde se přeměnily na symptomy, jež se Freud snažil rozpoznat, odhalit tak jejich příčinu a pacienta tím vyléčit.

Ideový zlom

Postupně se přibližoval stále víc čisté psychologii a začínal být nejistý ve své sexuální etiologii neuróz. O rok později si stěžoval Fliessovi, že to není s hysterií tak jednoduché, jak si prvně myslel, a že sexuální zneužívání nemůže být její jedinou příčinou. O půl roku později, 21. září 1897[31], Fliessovi dokonce napsal, že už nevěří své teorii o pohlavním zneužívání jako o univerzální příčině neuróz. Nakonec si nebyl jistý ani schopností rozlišit realitu od emocemi nabitých představ uvnitř vědomí analyzandů. Začínal zpochybňovat výpovědi svých pacientů a 27. dubna roku 1898 napsal, že už nevěří své neurotice.[32] O čtyři dny později vše vysvětlil Fliessovi v dalším dopise: „Jsem úplně ponořen do snáře.“[33]

Těžko říci, co se ve Freudovi změnilo a jaké okolnosti ho k tomu hnaly, ale Freud definitivně přestal rozvíjet problematiku hysterie a začal se věnovat práci na téma Výkladu snů. Rozvíjel volné asociace, hledal smysl v nevědomých procesech vytěsnění a zdokonaloval Breuerovu katarzní metodu. Jeho nadšení potvrzuje i glosa zapsaná v dopise Fliessovi 27. září 1897 : „jaká škoda, že se člověk nemůže živit řekněme výkladem snů.“[34] Freud opouštěl od konceptu nemocné psyché a snažil se proniknout do tajů normální lidské psychiky. K tomu používal sebeanalýzu neboli autoanalýzu. K sebeanalýze vedlo Freuda více aspektů. Freud nejenže byl opravdu závislý na nikotinu a pár minut bez doutníku pro něj znamenalo urputnou nervozitu, ale celý život trpěl migrénami neznámého původu, nočními můrami, občasnými depresemi i neznámými stavy, které sice nijak neohrožovaly Freuda na životě, ale velmi jej znepokojovaly. Při zkoumání sebe samotného se opíral především o zážitky z dětství a je známo, že to bylo Freudovo největší odhalení veřejnosti, které publikoval v roce 1900 ve Výkladu snů. V tomto období ho také inspirovaly Eseje renesančního umělce Michela de Montaigneho zaměřené na introspektivní psychologii. Freudovi toto snažení přineslo očekávané výsledky. Hunt popsal Freudovu autoanalýzu takto: „Descartes, Kant, a James – možná i Sokrates – studovali svou vědomou mysl, ale jen Freud se snažil rozluštit tajemství své nevědomí mysli.“[35]Po autoanalýze se cítil daleko lépe, stal se vyrovnanějším a sebejistějším. K chápání snu jako sdělení sebe sama sobě samému napomohl sen, který se zdál Freudovi po pohřbu jeho otce. Na pohřbu totiž Freud jako jediný neplakal, přestože ho měl rád, a měl pocit, že by plakat měl. Ve snu se mu následně zdálo, že by „oči měly být zavřené“.[36] Po první analýze toho snu zjistil, že to měly být jeho oči při pohřbu a pochopil skrytý symbolický význam snů.

Nejdůležitějším objevem tohoto snažení je objevení oidipovského trojúhelníku: „Objevil jsem, a to i sám u sebe, že jsem zamilován do své matky a žárlím na svého otce, což nyní považuji za univerzální jev raného dětství.“[37]  K tomuto objevu patrně přispěl i aspekt dozvědění se o vlastním sklonu k latentní homosexualitě vůči Fliessovi. [38] Toto incestní tvrzení vzbudilo obrovskou vlnu negace a kritiky dokonce ze strany bývalého přítele Breuera. V tomto období také definoval nevědomí, libido, orální a anální stádium a dětskou sexualitu a vytvořil topografický model vědomí.

Svůj sklon ke generalizaci, kritizovaný již Breurem, dovršil Freud ve svém Výkladu snů, kterému věnuji samostatnou kapitolu, neboť podle mě neexistuje intimnější zpověď Sigmunda Freuda. V této knize shrnul Oidipovský a Láiovský komplex v podobě Sofoklovy hry Král Oidipus. I přes velké závěrečné nejistoty a vyčerpání Freud vydal svůj Výklad snů a definitivně se vzdálil neurologii, což se také stalo záminkou k ukončení jeho přátelství s přírodně zaměřeným Fliessem. Na přelomu tisíciletí opustil od všeobecných traumat v dětství a radikálně se tak postavil zády ke svým dřívějším pacientům. Někteří psychologové si dodnes myslí, že to byla chyba a že se Freud pouze snažil ochránit tehdejší městskou smetánku před fiskálním odhalením o zneužívání dětí. Mezi zastánce této teorie patří např. Jeffrey Masson.

Nicméně Freud se nesmířil pouze s jedním radikálním řešením a začal hledat hranici skutečnosti a fantazie. Došel ke kompromisnímu názoru, ve kterém připisuje určitou váhu skutečnosti i fantazii. Kritika však právem poukázala na nezodpovězenou otázku, odkud se tyto představy berou, v případě, že jsou tedy plodem fantazie. Freud proto přichází s velmi nečekanou teorií kolektivní paměti celého lidstva: „Odkud pochází potřeba vytvářet si takové představy a materiál k nim? Není pochyb o tom, že je pudového původu. Jak ale vysvětlíme, že se vždy objevují stejné fantazie se stejným obsahem? Na to mám odpověď, která se vám bude zdát velice odvážná. Domnívám se, že tyto PRVOTNÍ FANTAZIE (jak bych rád nazýval představy tohoto typu a zajisté i některé jiné) jsou naším fylogenetickým majetkem. Díky nim se jedinec, kdykoli je jeho vlastní zkušenost nedostačující, napřáhne a sáhne po zkušenosti minulých věků. Zdá se mi docela možné, že vše, co nám dnes pacienti v průběhu analýzy vyprávějí jako své představy o svedení v dětství, co nám vyprávějí o sexuálním vzrušení stimulovaném pozorováním pohlavních styků rodičů, o hrozbě kastrace – nebo spíše o kastraci samotné, bylo v prehistorických dobách lidstva realitou. Jsem přesvědčen, že dítě ve fantazii pouze zaplňuje mezery ve své vlastní individuální zkušenosti prehistorickými zkušenostmi. Znovu a znovu nás to vše vede k domněnce, že se v neuróze skrývá větší množství informací o prapůvodních formách lidského vývoje než v jakékoli jiné oblasti.“[39]

Freud prochází životním zlomem. Přechod od neurologie k psychologii a otočení se zády k dřívějším pacientům nejsou všechno. Dokonce se distancuje od všech svých děl v období 1895-1900. Změnou v tomto období se zabývalo několik historiků, spisovatelů, psychologů, filozofů i životopisců.[40] Mezi různými pohledy na toto období nechybí ani prohlášení o sexuálním zneužívání Freuda jeho otcem a jeho následnou smrtí jako přímou souvislostí, nebo odsouzení jeho nátlakové techniky jako vnuknutí imaginárních vzpomínek a sugesce a následnou manipulaci s pacientem. V tomto stěžejním období taky označil Breuerovu charakterizaci dvojích stavů vědomí za naprosto chybnou, radikálně odsoudil všechny výpovědi svých pacientů mezi léty 1895-1900 a domníval se, že veškeré dětské vzpomínky na pohlavní zneužití otcem musely být jen představami. Ve Výkladu snů se také rozhodl, že hybnou silou všech snů musí být nesplněná přání, a jejich interpretaci popsal slavným výrokem jako královskou cestu k poznání nevědomí v duševním životě. Co ho k tomu vedlo, se ale pravděpodobně už nikdy nedozvíme.

Výklad snů

Přelomové novátorské dílo Sigmunda Freuda se dá jednoduše charakterizovat jako kontroverzní. Na vědecké bádání je až příliš srozumitelné a čitelné, na poetické vyjádření je až příliš uzavřené a na filosofickou esej zase příliš jednoduché, nicméně je nezbytné jej uvést jednak kvůli osobnímu odhalení Freuda, které se často rovná jedné frustraci za druhou a jednak kvůli pochopení těžkosti přijmutí psychoanalýzy jako exaktní vědy.

V úvodu knihy se zaobírá historickým pojetím snu. Připomíná, že naši předkové vídali ve snech mystické sdělení svých bohů a často jim také přidávali schopnost předpovídat budoucnost. Zlomovou myšlenkou v této zažité představě je Aristotelův spis O snu – ve kterém Aristoteles odmítá božskou povahu snů a jako první přichází s názorem, že na snový život působí podněty zvenčí, které se mnohonásobně zvětšují při právě prožívaném snu. Čímž Aristoteles začíná novou éru chápání snů, ve které se k problematice vztahu snu a vědomí, k paměti ve snu, k jeho zdrojům i k otázkám morálnosti ve snech vyjadřuje spousta myslitelů našich dějin, kterými Freud argumentuje. Patří tam Lubbock, Spencer, Taylor, již zmíněný Aristoteles, Gruppe, Schelling, Burdach, Fichte, Haffner, Maury, Jessen, Maass, Radestock, Artabanos, Cicero, Hildebbrant, Wundt, Delboeuf, Strümpell, Vokelt, Schopenhauer, Fechner, Spitta, H. Ellis, Scholz, Platon aj.

Společně s nimi dochází Freud k několika závěrům. Zjišťuje, že „sen vládne vzpomínkami, které nejsou přítomné našemu bdění“[41] a dokazuje to sny, ve kterých snící vládli znalostmi, které za normálních stavů vědomí neznali. Argumentuje Scholzem: „to, co jsme jednou duchovně vlastnili, se nikdy nemůže úplně ztratit.“ Je evidentní, že poznání o obrovském množství informací a vzpomínek, ve vědomém stavu neuvědomovaných, vedlo Freuda k vytvoření jeho konceptu předvědomí a nevědomí. Další myšlenkou je rozdělení podnětů a zdrojů snů do čtyř kategorií. Patří tam vnější podráždění smyslů, vnitřní podráždění smyslů, vnitřní tělesné potřeby a ryze psychické zdroje podnětu. Za zmínku určitě stojí i etika ve snu, ve které staví do otevřené polemiky názory tvrdící, že člověk se ve snu stává doopravdy sám sebou (např. Shopenhauer) a názory těch, co od podvádění životních lásek, krádeží, nestudu a nelítostných vražd zbavují snícího morální zodpovědnosti. V neposlední řadě musím zmínit také kategorii manifestních a latentních obsahů snů., pomocí kterých Freud sny vykládal.

Nejdůležitějším poznatkem této části studie je ale to, že sny mají svůj vlastní určitý smysl, který podle odborné materialistické veřejnosti staví Freudovy přednášky do stejné roviny jako spirituální seance báby kartářky. O tento poznatek se opírá i jeho nejslabší a zároveň nejsilnější část – vlastní výklady snů – , které popisuje jako vědeckou metodu a nikoliv jako nepopulární věštění: „ Jako tato [metoda] vykládá jednotlivosti, nikoli hned celek; jako tato od počátku chápe sen jako něco složeného, jako konglomerát psychických útvarů.“[42]

Abychom se ale konečně dostali také k té intimitě, o které byla řeč. Snář je plný Freudových snů, ukazující nám jeho závist vůči Kollerovu objevu účinku kokainu a jeho vlastní pocit viny z ordinování kokainu svým pacientů. Práce je taky plná frustrací z dob neuznávaného Freuda – neurologa a je plná oprávněných obav o psychoanalýzu, neboť je v té době hojně označována za nevědeckou pavědu. Díky těmto pocitům a snům, ve kterých své pocity uspokojuje tím, že ze sebe shazuje veškerou vinnu, přichází s prvním, téměř dogmatickým axiomem, že sen se vždy snaží o splnění přání: „sen ve své nejniternější podobě znamená splnění přání.“[43]

Abych se zbytečně nerozepisoval o dávno překonané práci rozšiřující povědomí o psychoanalýze mezi laickou veřejnost, shrnu ji několika slovy – Výklad snů není z vědeckého hlediska důležitý jako univerzální psychoterapeutický návod. Je důležitý spíše z hlediska jeho novátorského pohledu, který se stal základním konceptem dnes uznávaných dynamických psychoterapeutických praktik a především také z pohledu bibliografického, ve kterém nám ukazuje Freuda zklamaného, nevyrovnaného a neurotického – ukazuje nám Freuda pravého a nefalšovaného – Freuda jako člověka.

První roztržky

Výklad snů přinesl Freudovi uznání. Z neznámého živořícího psychologa se stala osobnost s vysokými příjmy na vrcholu intelektuální činnosti a s prvními stoupenci. (Později se nejvěrnější zastánci Freudismu stýkali ve spolku zvaného Komité. Jeho členové byli spjati přísahou, jako symbol nosili prsten a patřili tam Jones, Ferenczi, Rank, Sachs, Abraham a Eitingon). Sdružení vídeňských psychoanalytiků kolem Freuda se začalo rozrůstat, a nevyhnulo se proto také několika sporům. Ty nejznámější spory jsou spojeny se jmény Alfreda Adlera a Carla Gustava Junga. Jung zkritizoval Freudovu neschopnost uznávat spiritualitu a náboženské hodnoty a postavil se do opozice vůči materialismu západní vědy a Adler zkritizoval přílišný vliv Freudovi sexuality v etiologii neuróz a rozšířil nevědomé jednání osobnosti o aspekt účelu jednání

Alfred Adler

Alfred Adler se narodil 7. února 1870 v Penzingu, na venkovském předměstí Vídně nedaleko zámku Schönbrunn. Byl druhým ze šesti dětí a osoba jeho staršího bratra Sigmunda se pravděpodobně promítla do jeho pojmu komplexu méněcennosti. Po dokončení gymnázia nastoupil v roce 1888 na lékařskou fakultu Vídeňské univerzity. Zde však navštěvoval jen povinné předměty a všechny rigorózní zkoušky absolvoval s ohodnocením dostatečný – tedy nejhorším hodnocením, se kterým bylo možno nepropadnout. Už v roce 1895 pracoval na oddělení lékařství Vídeňské polikliniky, která poskytovala zdarma péči lidem z dělnické třídy. Adler se také později připojil ke skupince socialistů a stal se členem Rakouské Sociálně Demokratické Strany. Nikdy se však aktivně politicky neangažoval a byl proti bolševické revoluci. Byl úplným opakem Freuda, který coby vynikající student se zájmem o výzkum léčil především bohaté pacienty, mluvil suverénně a vytříbeně a pracoval ve výzkumné laboratoři. Adler byl de facto lékařem chudých a léčil bez rozdílů, zatímco Freud vyslovil poněkud snobský názor, že nemá cenu přijímat pacienty bez dostatečného vzdělání. I přes tyto kontrasty našel Adler ve Freudovi učitele. Po rozporu s Freudem se vydal vlastní cestou a založil individuální psychologii, někdy označovanou jako holistickou.

Carl Gustaf Jung

Carl Gustav Jung se narodil 26. července 1875 ve Švýcarském Kesswilu. Od malička prožíval otcovy pochybnosti s vírou, a coby citlivé dítě se několikrát pokoušel navázat kontakt s Bohem. Tahle zkušenost se posléze promítla do celého Jungova díla. V letech 1895-1900 studoval na univerzitě v Bazileji a později v Curychu, kde začal pracovat v proslulé psychiatrické léčebně Burghölzi. Zajímal se zde mj. o asociace a asociační experiment, což ho přivedlo k novátorskému pohledu na psyché Sigmunda Freuda. Jejich korespondence se postupně dostala až do úrovně otce a syna. Její ukončení vedlo k odtržení dvou psychoanalytických směrů a vznikla tak Jungova analytická psychologie.

První roztržky – pokračování

Freud začal vést setkání psychoanalytiků, později nazvaného Středeční psychologickou společností. Mezi první členy patřil Freud, Alfred Adler, Wilhelm Stekel, kterého Freud léčil z impotence, Max Kahane, Otto Rank a Rudolf Reitler. Tato rodící se nová psychologie se zabývala i analýzou problematiky masturbace, hysterického zvracení, nutkavého červenání, lhaní, chorobného pochybování, mateřské lásky a psychologií jedináčků či funkční impotencí. Freudovi se podařilo založit Mezinárodní psychoanalytickou asociaci a roku 1908 proběhl první mezinárodní psychoanalytický kongres v Salcburku, kde se Freud seznámil s Ernestem Jonesem, který se zasloužil o šíření psychoanalýzy v Británii, a s Abrahamem Ardenem Brillem, který rozšířil psychoanalýzu zase v USA.

S rozrůstající společností se ale rozrůstala i nekontrolovatelnost výroků členů. To mělo za následek klesající úpadek psychoanalýzy a dokonce výsměch kritiky. K tomu všemu se přidal i zvětšující se antisemitismus a fakt, že psychoanalýza byla de facto židovskou vědou. Tohle všechno ubíralo rodící se psychologii prestiž a budilo posměch. A nepřidala tomu ani skutečnost, že se spousta nováčků-psychoanalytiků pokoušela rozebrat slavné osobnosti lidský dějin, což samozřejmě nemohlo skončit jinak, než pořádným fiaskem. Freud to věděl. Spásu uviděl v Jungově katolického vyznání a germánské krvi a začal s ním spolupracovat. Freudova pozornost se proto přesunula z Vídně do Curychu. A navrhl Junga na doživotní funkci Mezinárodní psychoanalytické společnosti. Tento aspekt i následné častější teoretické rozpory s Alfredem Adlerem, který se začal zabývat ego-pudy, tedy vědomým záměrným chováním a pořadím sourozenců jako primárním zdrojem neuróz, vyvrcholily konfliktem 19. května 1909 na Středečním setkání ohledně problematiky mužské sexuality. Adler přestal uznávat přílišnou úlohu Freudova sexuálního pudu, začal pracovat na vlastní analýze a hledal příčiny neuróz nikoliv v neúspěšné sublimaci základního pudu – libida – v dětství, nýbrž v konfliktních situacích v určitém společenském vztahu. Adler byl nucen odstoupit z Vídeňské psychoanalytické společnosti a založil Společnost pro svobodný psychoanalytický výzkum.[44]  Společně s ním odešel i Stekel a dalších osm psychoanalytiků.

Tato skutečnost společně s narůstajícími rozdíly mezi Freudem a Jungem rozdělila psychoanalytickou společnost do jakési hierarchie:„Adlerova psychologie vědomého života se dostala na vrchol psyché, Freudova psychologie vytěsnění a nevědomé motivace ležela pod ní a Jungova psychologie kolektivního nevědomí ležela ještě níže.“[45] Spory ohledně důležitosti a „hloubce“ těchto teorií se nevyřešily dodnes. Přesto nabrala korespondence mezi Freudem a Jungem vážnosti, avšak jako korespondence s Fliessem. 13. června 1912 rozpory začaly nabývat na síle a Freud napsal Jungovi dopis, ve kterém zkritizoval jeho názor, že úzkosti nejsou spojené s incestem, ale že vznikají jako následek přemístění přelétavé úzkosti. Tento zdánlivě banální spor vyústil v ukončení jejich přátelství. Následně Jung zkritizoval Freudův přístup ke svým přátelům a žákům, jako přístup lékaře k pacientům. Toto bylo již na Freuda dost a přátelství definitivně ukončil. Jung na to reagoval snad nejznámějším sloganem celé jejich korespondence: „Vy sám dokážete nejlépe posoudit, co to pro Vás znamená. Zbývá jen ticho.“[46] Tento spor však psychoanalýzu také obohatil. Jungův pojem extroverze a introverze libida společně s Adlerovými egoistickými pudy přivedl Freuda na teorii narcismu.

Přenos

Vznik analytického sezení přinesl i možnost sledovat pocity, jež se objevují během léčby. Vztah analyzanda a analytika se stal tématem rozsáhlých diskuzí ve Středeční psychologické společnosti. Přenos, subjektivita a sugesce se tak staly téměř okamžitě předmětem zkoumání. Freud pochopil, že psychoanalýza se opět objevila na tenkém ledě. Uvědomil si, že lékař musí být jednak jako zrcadlo, čili odrážet pouze to, co od pacienta přijímá a jednak nesmí cenzurovat volný tok jeho vlastních reakcí na pacientův výklad: „lékař musí nasměrovat své nevědomí jako receptivní orgán k nevědomí pacienta, jež mu předává jisté informace.“[47]

Freud k problematice přenosu poukazuje na svůj případ: [48]Jedna jeho pacientka si navykla nosit mu květiny. Freud však po čase cítil potřebu požádat ženu, aby mu už květiny nenosila. Toto odmítnutí evokovalo v ženě depresi a prozkoumání jejích citů vedlo Freuda daleko do minulosti. Jako zlomový okamžik svého života žena označila aspekt potrestání otcem za krádež jeho peněz v dětství kvůli barvičkám na barvení velikonočních vajíček. Freud došel analýzou ale ještě dál. Zjistil, že tato žena v dětství často chodila s chůvou k určitému doktorovi, neboť právě tato chůva měla s doktorem pohlavní styk. Je velice pravděpodobné, že dívenka byla svědkem vyplácení chůvy doktorem, který vždy dal pár drobných i dívce, která začala chápat peníze jako něco, za co může vyměnit lásku. Tím, že sebrala peníze otci, se mu snažila vyjádřit lásku a otcův trest, který byl odmítnutím její lásky, se pro ni stal ponížením, které ji zlomilo.

Je zřejmé, že nejdůležitějším aspektem této léčby byl Freudův subjektivní pocit, že musí květiny odmítnout. Začal se proto zabývat vztahem pacienta a lékaře podrobněji. A především se zabýval přenosem, jenž je v podobě opakování starých zkušeností doprovázen silnými pocity.

Reakce analytika na analyzanda je i dnes předmětem odborných diskuzí. Tyto reakce jsou nejčastěji nazývány protipřenosem (event. kontrapřenosem), který v sobě zahrnuje velké množství rozdílných emočních procesů „včetně projektivní identifikace, již lze popsat jako pocity terapeuta, které klient sám není schopen mít, dále komplementární protipřenos, pocity terapeuta, které měly v minulosti významné osoby při reakcích na pacienta, a nakonec konkordantní protipřenos, tedy pocity terapeuta, jež jsou odrazem toho, co cítí sám klient.[49]Anna Freudová pak přenos rozdělila do několika typů. Patří tam přenos libidinózní vyznačující se prudkým vzplanutím citů (strach, láska, nenávist) analyzanda vůči analytikovi, pak přenos obrany a agování v přenosu.

Freud tedy začal vytvářet jakýsi profil ideálního analytika. Došel k závěru, že ideální analytik by měla být kompletně zanalyzovaná osoba s vyřešenými vlastními vnitřními problémy. Z těchto důvodů byl v roce 1910 také přijat Nunbergův návrh na výcvikovou analýzu pro všechny analytiky.

Jednou z definic přenosu je, že přenos je  „přesměrování pocitů a přání, zvláště těch nevědomých zachycených v dětství, směrem k novému objektu.“[50] Freud poukazoval na nebezpečnost především jednoho konkrétního přenosového vztahu vyplývajícího z této definice. A to na imaginaci idealizovaného a milujícího otce, jež se nejčastěji projevovala zamilováním pacientky do svého lékaře. Domnívám se, že postačí uvést dva příklady nezvládnutí tohoto přenosu. Prvním je výše zmíněný Breuerův případ Anny O., ve které Breuer nepochopil, že pacientčina zamilovanost je posledním nevyléčeným symptomem, který bylo třeba odstranit. Druhým případem je Jungův případ Sabiny S.

Sabina S.

Sabina S., svým pravým jménem Sabina Spielrein, byla ruská židovská dětská psychoanalytička. Narodila se v roce 1885 v Rostovu na Donu bohaté rodině Nikolaje a Evy Spielreinových. V devatenácti letech ji byla diagnostikována hysterie a byla hospitalizována v psychiatrické léčebně v Curychu v Burghölzi, kde v té době pracoval Carl G. Jung, který na ni začal používat Freudovu psychoanalýzu. Jung zjistil, že příčinou jejich symptomů je fyzický trest jejího otce v době jejich 4 let, který ji však vzrušoval. Od té doby ji při každém ponížení přepadala nekontrolovatelná vzrušenost. Díky Jungovi se ale vyléčila a v roce 1911 vystudovala medicínu. Později se ale díky Sabininu deníku, korespondenci mezi Jungem, Freudem a Sabinou a novými dokumenty objevenými v 70. letech 20. století prokázalo, že s ní Jung vedl pohlavní poměr. Sabina se do něj platonicky zamilovala a Jung tento přenos nezvládl a využil ho i přesto, že zrovna čekal se svou manželkou Emmou dítě. K Jungovu nezvládnutí přenosu patrně částečně přispěl jeden jeho pacient v Bulghölzi. Léčil zde Ottu Grosse, který se vyznačoval především svým polygamním přístupem k životu a později vytvořil i hnutí osvobození libida, ve kterém nešlo o nic jiného, než o snahu neblokovat své sexuální touhy a potřeby.[51]

Přenos – pokračování

Přenos ale netrápil jenom Freuda. Stal se předmětem téměř všech psychoanalytických psychoterapií, včetně Adlerovy a Jungovy terapie. Adler význam přenosu zlehčoval. Nadále vyzdvihoval snahu jedince o vytvoření sociálního vztahu. Neschopnost a selhání vytvořit takový vztah pak Adler interpretoval pomocí přenosu, přičemž terapeutův cíl je pomoc pacientovi tento vztah s okolím vybudovat.

Jung přistupoval k problematice přenosu mnohem intenzivněji a definoval i základní pojem psychoanalýzy – nevědomí – po svém. Zahrnul do problematiky přenosu své kolektivní nevědomí i psychickou realitu archetypálních obrazů, které se staly difůzí individuální psychiky, což vedlo k vytvoření Jungova pojmu projekce, čili nacházení vlastních vlastností u jiných. Freud chápal vědomí jako vysoce organizovaný vnitřní proces vnímání umožňující uvědomit si působení nevědomých duševních procesů. „V tomto smyslu je Freudův model duševních procesů jako procesů nevědomých přímým spojovacím prvkem mezi nervovým zpracováním vnějších signálů a jejich integrací (nevědomou) do psychických jevů.[52]Jung naopak chápal nevědomí jako skladiště vytěsněného materiálu jedince i všech vzpomínek lidstva. Vědomí pak byl jakýsi ostrov, který plaval v moři nevědomí. Jung byl také jedním z prvních, kteří spatřili potenciál psychoanalýzy i jinde, než jen v empirické psychologii a se svou náklonností ke spiritualitě a významu náboženských zkušeností chtěl použít psychoanalýzu jako nadstavu filosofie.  Z těchto důvodů byla jeho klinická praxe méně striktní, než Freudova. Tvrdil, že klasický přenos není pro léčbu zapotřebí. Naopak jako jeden z prvních vyzdvihl význam protipřenosu jako samostatného klinického nástroje.

Nejednalo se zde ale jenom o subjektivitu a individualitu psychoanalytika. Další stěžejním problémem byl i aspekt sugesce. Nejenže byla patrná selekce v kladení různých otázek psychoanalytika, dokonce bylo evidentní, že zde fungovala i autosugesce – Psychoterapeut mohl mít mylný pocit, že analyzandovy reakce potvrzují jeho domněnky. Podle Freuda byla sugesce přenosovou reakcí pacienta na lékaře. Jako příklad uváděl hypnózu a tvrdil, že „sugestibilita subjektu není způsobena tajemnou mocí hypnotizéra, ale (přenosovou) reakcí pacienta na hypnotizéra, která může zahrnovat lásku nebo strach z autority.[53]Na rozdíl od hypnotizéra, který k pacientovým nevědomým procesům něco přidává, psychoanalytik využívá přenosové reakce, aby z pacientových nevědomých procesů něco ubral. (Např. odpor a zapomenuté vzpomínky.)

Přesto všechno se psychoanalýza nezbavila obvinění z neempirické vědy a perverzní scenérie. Minulé i dnešní kritice však ještě stále nedochází, že empirická věda tak, jak ji známe v západní společnosti, vyžaduje absolutní generalizaci. Potřebuje všeobecně platné matematické vzorečky, měřitelné fyzikální zákony nebo třeba chemickou tabulku prvků. Lidská psychika se ale nedá zesumírovat do žádných tabulek. Každý jedinec je totiž individuální a potřebuje originální přístup. A pouhým experimentem toho nedosáhneme. Více ale až v úvahové třetí části.

20. a 30. léta

Je smutným paradoxem, že až první světová válka přinesla psychoanalýze všeobecné uznání, protože psychoanalytikové si vedli perfektně při odstraňování traumat z války. Válka samotná navíc inspirovala Freuda k vytvoření konceptu pudu smrti, čímž jeho pudová teorie nabyla po narcismu a libidu třetí dimenze. Roku 1923 vydává jeden ze svých nejdůležitějších spisů Já a Ono, v němž rozvinul strukturální model psychoanalýzy a obohatil psychologii o pojmy id, ego a superego.

V témže roce ale Freud onemocněl rakovinou horní čelisti, kvůli které podstoupil 32 operací a na kterou nakonec také zemřel. Rozhodl se proto zabývat již jen tématy, které ho doopravdy baví a zaměřil se na kulturně-psychologické teorie. V Roce 1930 taky získává první regulérní ocenění, Goethovu cenu za sloh. Děkovnou řeč však musela, stejně jako při odhalování pamětní desky na Freudově rodném domě, přednést jeho dcera Anna, neboť Freud prošel rozsáhlou amputací horní čelisti a de facto nebyl schopen mluvit. Přesto až do své smrti léčil pacienty a byl i v tomto meziválečném období literárně činný. Pesimismus z postupující rakoviny, z kruté války, ze zabíjení i z pomíjivosti života zesílil ve Freudovi potřebou klást si existenciální otázky ohledně života a smrti – pomocí pudu života, protikladu pudu smrti, si třeba klade otázku, zdali je smrt přítomna v životě už od narození. Přestože Freud mnoho dalších ocenění nezískal, jeho přínos nejen do psychologie byl už v té době jasný mnoha intelektuálům. 198 umělců, filosofů a vědců, včetně Alberta Einsteina, podepsalo děkovný dopis za záslužné činy a přínos vědě 20. století, jež měl Freud na svědomí. [54]

Poslední léta

Freud nedožil svůj život v ovacích a obklopen zasloužilou úctou. Hrozba fašismu jej nakonec dostihla i v Rakousku, přestože byl Freud přesvědčen, že Hitler si na Rakousko netroufne, a že nacismus v inteligentním Německu neobstojí. Jeho pozdní rozhodnutí o emigraci tak nakonec zachránila přízeň italského fašistického diktátora Benita Mussoliniho, který Freudovi emigrovat do Británie 4. června 1938 dovolil, neboť jej uznával za jeho práci. Toto uvažování však nebylo stejné pro většinu nacistů a fašistů, kteří Freudovy práce hromadně pálili. Připadaly jim zvrhlé a především naprosto odporovaly jejich norimberskému konceptu všemocného árijského nadčlověka. K tomu Freud poznamenal jen: „Jaké děláme pokroky! Ve středověku by mne byli upálili, dnes se spokojují s tím, že pálí moje knihy.“[55]Freud však nebyl politicky moc v obraze. Mýlil se, když se domníval, že první světová válka nepřijde. Mýlil se, když si myslel, že se nacismus nedostane do Rakouska. A mýlil se i teď. Genocida a koncentrační tábory by bezpochyby potkaly i Freuda a ten by tak skončil v plynové komoře.

Psychoanalýza se znovu octla v ohrožení. V roce 1933 se Německá všeobecná společnost pro psychoterapii dostala pod nadvládu NSDAP a došlo ke Gleichschaltungu, ve kterém říšský vedoucí prohlásil, že psychoanalytikové musí studovat Mein Kampf, na kterém musí být psychoanalýza založena. Psychoanalýza se ve válce sužované Evropě rozdělila na vědu Árijskou a Židovskou, přičemž je asi jasné, jaká budoucnost měla čekat psychoanalýzu židovskou. V koncentračních táborech také zemřely všechny čtyři jeho sestry a jeho dceru Annu drželo gestapo. Tyto chvíle označil Freud za nejhorší v životě a přál si už jen zemřít na svobodě. I přes svůj zdravotní stav emigroval do Británie.

V Londýně Freud dožil své poslední dny. Opět se projevil jako silná osobnost, když i ve svém chabém stavu pracoval na svém posledním díle Nárysu psychoanalýzy, které však bohužel nestihl dokončit. Na díle pracuje do poslední chvíle a zároveň se věnuje četbě detektivek Agathy Christie a Dorothy Sayersové, což se stalo opravdovým překvapením pro jeho bližní. Podle osobního lékaře Maxe Schura, který sepsal vzpomínkovou knihu Freud žijící a umírající, odmítal utěšující léky kvůli čilosti a jasnosti jeho mysli. Když se však bolesti staly nezvladatelnými, požádal Schura o smrtelnou dávku morfinu. 21. září 1939 Schurovi řekl: „Drahý Schre, slíbil jste mi, že mi pomůžete, když už nebudu moci dál. Jsou to pro mě hrozná muka a nemá to smysl.“[56] Den nato upadá do bezvědomí a 23. září 1939 ve tři hodiny ráno pokojně a ze své svobodné vůle zemřel ve věku 83 let zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud. Navzdory židovským tradicím byl 26. září 1939 zpopelněn. Na smutečním obřadu promluvili Ernest Jones a Stegan Zweig.

Důležití pacienti

Případ Anny O. je známý především kvůli skutečnosti, že vedl k vytvoření teorie léčby mluvením – byl tedy důležitým stejně jako většina mnou zmíněných případů. Přesto přikládám ještě pár důležitých pacientů. Někteří z nich jsou důležití, protože jsou jednoduše slavní, jiní zase, protože vedli Freuda k určité myšlence.

Dora

Dora, ve skutečnosti Ida Bauerová, napomohla pochopit Freudovi význam snů, sexuality a roli přenosu. Hlavní roli v její nemoci hrála masturbace a klíč k jejímu vyléčení tkvěl v interpretaci jejích snů. Její analýza však byla neúspěšná a Ida sama ji přerušila.

Malý Hanz

Malý Hanz, vlastním jménem Herbert Graf, byl synem muzikálního vědce Maxe Grafa. V dětství Herbert přestal vycházet z domu, protože se bál, že ho kousne kůň. Terapie probíhala netradičně, neboť Freud pověřil analýzou jeho otce a sám se stal jen pozorovatelem. Pomocí interpretace oidipovského komplexu pochopil přenesenou symboliku koně jakožto strachu z otce a jeho fobie ustoupila. Když se s Malým Hanzem setkal o několik let později, svěřil se mu Hanz, že si ze své dětské analýzy nic nepamatuje. Tento aspekt odporoval Freudovu dosavadnímu pohledu na psyché a vedl ho k vytvoření pojmu předvědomí.

Krysí muž

Krysí muž byl vzdělaný muž trpící bizardní obsesí. Jeho pravé jméno bylo Ernst Lanzer a jeho obsese, způsobena ztrátou skřipce při vojenském cvičení, spočívala ve strachu z mučení zasouváním krys do řitního otvoru a trpěl paranoiou, že mu, jemu zesnulému otci i snoubence toto mučení hrozí a že tomu může zabránit koupí nového skřipce. Freud Ernsta úspěšně vyléčil a potvrdil tak svá slova, že psychoanalýza je vhodná především pro léčbu obsesí a hysterie.

Vlčí muž

Vlčí muž byl těžce nemocný ruský šlechtic, který přišel po říjnové revoluci o všechen majetek. Jmenoval se Sergej Pankejev a jeho nemoci téměř hraničily s psychózami, proto Freud nevěřil, že ho vyléčí. Jeho přezdívka vznikla ze snu v dětství, který způsobil jeho neurózy a ve kterém ho pozorovalo několik velkých vlků s dlouhými ocasy. Freud sen interpretoval jako jeho dřívější zážitek pozorování rodičů při souloži. Pro Freuda byl Vlčí muž důležitý, neboť jím mohl argumentovat Jungovi. Jednak díky tomu, že Sergej byl rus a Jung označil psychoanalýzu jen jako popis židovské mysli a jednak proto, že jeho dětská mysl byla plná sexuality.

Karl

Freudův případ dospívajícího chlapce Karla předznamenal jeho vyzdvihování sexuality. Karl napadl svého otce. Freud hypnózou zjistil, že to udělal z důvodu, že jeho otec znásilňoval jednu ženu – tou ženou byla jeho matka. Freud pochopil zamilovanost tohoto chlapce do své matky, nicméně však ještě nebyl připraven takovéto tvrzení pojmout. Odmítl chlapce léčit a ten o půl roku později umírá v blázinci. Tento případ přivedl Freuda na myšlenku sexuálních zkušeností jako příčiny neuróz.

Freud a náboženství

Sigmund Freud zastával velmi chladný přístup k náboženství. Obtížně bychom hledali striktnějšího ateistu. Měl vůči náboženství takovou averzi, že jej označil za kolektivní nutkavou neurózu. Přesto se k těmto tématům vracel často. V roce 1913 vydává Totem a tabu, v němž popisuje Boha pouze jako symboliku milujícího otce. V dílech Nespokojenost v kultuře a Budoucnost jedné iluze přirovnává náboženství k iluzi evokující v lidech pocit řádu, smysluplnosti, bezpečnosti a spravedlivosti. Domnívám se, že Freud ani tak neodsuzoval iluzi náboženství jako kolektivní chování lidí. Jednou pronesl, že společnost má degradující charakter. Osobně bych tuto myšlenku rozvinul o premisu degradace a upravil tento výrok následovně: společnost má degradační charakter pro nadprůměrné jedince, stejně jako má posilující charakter pro jedince podprůměrné. Když tuto myšlenku aplikujeme na aspekt potřeby kolektivu k vytvoření náboženství, obohatíme společnost o skutečnost kolektivní filosofie, která má pro uvažující jedince degradační potenciál, neboť ho svým dogmatickým přístupem omezuje. Potenciál, který Freud odsuzoval.

K judaismu si Freud vypěstoval neméně kritický vztah, přestože byl hrdý na to, že je žid. Ve spisu Totem a tabu dokonce vyslovil tezi, že Mojžíš byl Egypťan a že celý koncept judaismu je založen na židovském pocitu provinění.

Freud a umění

Freud byl uměním očarován odjakživa. V mládí četl Goetha, Shakespeara i Homéra. Díky Sofoklovu dramatu Král Oidipus zase dokázal popsat oidipovský komplex. S oblibou analyzoval umělecká díla. V roce 1907 analyzuje neznámý román Gradiva Wilhelma Jensense. O sedm let později analyzuje Michelangelovu sochu Mojžíše. V eseji Dostojevský a Otcovražda označuje trilogii Bratři Karamazovi za největší román v dějinách lidstva. Analyzoval povídky E. T. A. Hoffmanna a Stefana Zweiga a Shakespearův román Král Lear. V textu Jedna vzpomínka z Dichtungund Warhreit se věnuje jedné dětské vzpomínce Goetha a na podobné myšlence píše i své nejznámější kulturně-analytické dílo Vzpomínka z dětství Leonarda da Vinci, ve kterém se zabývá da Vinciho genialitou, jeho homosexualitou i tajemným úsměvem Mona Lisy a rozebírá da Vinciho fiktivní vzpomínku na obrovského havrana v jeho kočárku.

Celý život udržoval vztahy s umělci celého světa. Analyzoval Gustava Mahlera a vedl korespondenci s Arthurem Schnitzlerem, Arnoldem Zweigem a Romainem Rollandem. Jeho blízkými přáteli se stali spisovatelé Stefan Zweig a Thomas Mann.

Interakce mezi Freudem vytvořenou psychoanalýzou a uměním té doby byla vzájemná. Psychoanalýza totiž nebyla pouhou exaktní vědou, byla také uměním a filosofií. Byla nemateriálním pohledem prozrazující smysl života a tak není divu, že Freud inspiroval umělecký směr surrealismus, kterému postavil základy svým výzkumem nevědomí. Samotný název surrealismus znamená ve volném překladu nadrealismus a jeho zakladatel André Breton hojně čerpal z Freudových myšlenek, když vytvářel svou metodu volného psaní. Přestože v roce 1914 v surrealistickém manifestu poděkoval Breton Freudovi, Freud zastával vůči tomuto kontroverznímu umění negativní postoj, který změnilo až osobní setkání s další velkou osobností surrealismu – Salvadorem Dalím.

Poznámky pod čarou:

[1]Schwartz, Joseph (2003), Dějiny Psychoanalýzy, Praha: Triton, s. 25.

[2]The Freud – The Secret Passion [film] (1962) directed by John Huston, USA: Universal-International

[3]Hunt, Morton (2010), Dějiny psychologie, Praha: Portál, s. 163

[4] Západogermánský jazyk, kterým mluví cca. 4 miliony Židů; někdy nazýván také židovská němčina (pozn. autora)

[5] Sigmund Freud [online], poslední aktualizace 18. 8. 2012 [cit. 27. 8. 2012], Wikipedie, dostupné z WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Sigmund_Freud>

[6]Bernays, Anna Freud (1940), My Brother Sigmund Freud, The American Mercury, v. 51, s. 335-42

[7] Později známé jako Sperlovo gymnázium (pozn. autora)

[8]Freud, Ernst L. (1969), Some Early Unpublished Letters of Freud, International Journalof Psycho-Analysis, v. 50, s. 419-27

[9]Schwartz, Joseph (2003), Dějiny Psychoanalýzy, Praha: Triton, s. 29

[10] Dětství a studentská léta [online], poslední aktualizace neuvedena [cit. 27. 8. 2012], Město Příbor, dostupné z WWW: <http://www.pribor.cz/www/cz/zivotopis/detstvi-a-studentska-leta/#article_1715>

[11]Freud, Sigmund (1925), An Autobiographical Study, Pelican Freud Library, v. 15., London: Penguin Books, pp. 189-225 (SE, v. 20), s. 192

[12] Tamtéž, s. 191

[13]Jones, Ernest (1953), Sigmund Freud: His Life And Work. Volume One: The Young Freud 1856-1900, London: The Hogarth Press

[14]Freud, Ernst L. (ed.) (1960), The Letters of Sigmund Freud 1873-1939, Translated by Tania and James Stern, London: The Hogarth Press

[15] Vystřízlivění z opojení hypnózou a začátek nové hvězdy [online], poslední aktualizace neuvedena [cit. 27. 8. 2012], Město Příbor, dostupné z WWW: <http://www.pribor.cz/www/cz/zivotopis/vystrizliveni-z-opojeni-hypnozou-a-zacatek/#article_1717>

[16]Breuer, Joseph and Freud, Sigmund (1895), Studies on Hysteria, Pelican Freud Library, v. 3v harmondsworth: Penguin (SE, v. 2), s. 289

[17]Masson, Jeffrey Moussaieff (trans. And ed.) (1985), The Complete Letters of Sigmund Freud to Wilhelm Fliess, 1887 – 1904, Cambridge, MA: The Belknap Press

[18] Někdy ji také Anna O. sama označovala i za vymetání komína – angl. „Talking Cure“ (pozn. autora)

[19]Breuer, Joseph and Freud, Sigmund (1895), Studies on Hysteria, Pelican Freud Library, v. 3v harmondsworth: Penguin (SE, v. 2), s. 19

[20] Analyzand = analyzovaná osoba (pozn. Autora)

[21]Forrester, John (1990), The Seductions of Psychoanalysis. Freud, Lacan, Derrida, Cambridge: Cambridge University Press, s. 19

[22] Metoda je založena na principu katarze, což je jakési vnitřní očištění (pozn. autora)

[23]Schwartz, Joseph (2003), Dějiny Psychoanalýzy, Praha: Triton, s. 56

[24]Jones, Ernest (1953), Sigmund Freud: His Life And Work. Volume One: The Young Freud 1856-1900, London: The Hogarth Press, s. 224

[25]Schwartz, Joseph (2003), Dějiny Psychoanalýzy, Praha: Triton, s. 66

[26] Tamtéž, str. 69

[27]Freud, Sigmund (1986), Heredity and the Etiology of the Neurosis, SE, v. 3, s. 146

[28]Schwartz, Joseph (2003), Dějiny Psychoanalýzy, Praha: Triton, s. 70

[29]Freud, Sigmund (1896), On the Etiology of Hysteria, SE, v. 3, s. 206 a 215; Freud, Sigmund (1986), Heredity and the Etiology of the Neurosis, SE, v. 3, s. 152; Freud, Sigmund (1986), Futher Remarks on the Neuro-Psychosesof Defence, SE, v. 3, s. 180

[30]Masson, Jeffrey Moussaieff (trans. And ed.) (1985), The Complete Letters of Sigmund Freud to Wilhelm Fliess, 1887 – 1904, Cambridge, MA: The Belknap Press

[31] Tamtéž

[32] Tamtéž

[33] Tamtéž

[34] Tamtéž

[35]Hunt, Morton (2010), Dějiny psychologie, Praha: Portál, str. 177

[36]The Freud – The Secret Passion [film] (1962) directed by John Huston, USA: Universal-International

[37]Masson, Jeffrey Moussaieff (trans. And ed.) (1985), The Complete Letters of Sigmund Freud to Wilhelm Fliess, 1887 – 1904, Cambridge, MA: The  Belknap Press, dopis Fliessovi z 15. října toku 1987

[38] Sigmund Freud [online], poslední aktualizace 18. 8. 2012 [cit. 27. 8. 2012], Wikipedie, dostupné z WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Sigmund_Freud>

[39]Freud, Sigmund (1916), A General Introduction of Psychoanalysis, New York: Pocket Books (1953) (SE, v. 16), s. 380

[40]Např. Jeffrey Moussaieff Masson, Frank Cioffi, Marianne Krull, Peter J. Swales, Valerie Sinason, Ronald Clark, Peter Gay, David Smith, David, Henri F. Ellenberger nebo Lloyd deMaus (pozn. autora)

[41]Freud, Sigmund (1999), Výklad snů, Pelhřimov: Nová tiskárna Pelhřimov, str. 13

[42] Tamtéž, s. 65

[43] Tamtéž, s. 81

[44] Jelikož Adler nechtěl používat pojem psychoanalýza vůbec, školu později přejmenoval na tzv. individuální psychologii (pozn. autora)

[45]Schwartz, Joseph (2003), Dějiny Psychoanalýzy, Praha: Triton, str. 120

[46]McGuire, William (ed.) (1974), The Freud/Jung Letters, Translated by Ralph Mannheim and R. F. C. Hull, London: Routledge and The Hogarth Press, korespondence s Jungem 6. Ledna 1913

[47]Freud, Sigmund (1912), Recommendations to Physicians Practising Psychoanalysis, SE, v. 12, s. 115

[48]Freud, Sigmund (1913), Two Lies Told by Children, SE, v. 12, s. 306-7

[49]Schwartz, Joseph (2003), Dějiny Psychoanalýzy, Praha: Triton, s. 285

[50]Webster’s New Collegiate Dictionary, 8. vydání 1976

[51] O této příhodě byly napsány knihy: John KerryNebezpečná metoda; Sabine RichebächerováŽivot mezi Jungem a Freudem; Elisabeth MártonIch Hiess Sabina Spielrein a Roberto FaenzaStrážci duše. A dokonce byl i natočen film: Nebezpečná metoda [film], režie David Cronenberg, Velká Británie/ Německo/ Kanada/ Švýcarsko: Bontonfilm, 2011 (pozn. Autora)

[52]Schwartz, Joseph (2003), Dějiny Psychoanalýzy, Praha: Triton, str. 139

[53] Tamtéž, s.142

[54] Sigmund Freud [online], poslední aktualizace 18. 8. 2012 [cit. 27. 8. 2012], Wikipedie, dostupné z WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Sigmund_Freud>

[55]Začátek rakoviny a smrt [online], poslední aktualizace neuvedena [cit. 27. 8. 2012], Město Příbor, dostupné z WWW: <http://www.pribor.cz/www/cz/zivotopis/zacatek-rakoviny-naciste-a-smrt/#article_1721>

[56] Tamtéž

Poznámka autora:

Článek je součástí jedné mé starší seminární práce ze střední školy (rok 2011-2012). Seminární práce je proto silně ovlivněna nejenom mou odbornou neznalostí (v té době jsem se o psychologii zajímal pouze jako laik, proto některé citace pocházejí dokonce z wikipedie a mnohé poznatky postrádají komplexnější nečernobílý pohled), ale především tajemností temné psychoanalýzy, která nahlíží na život svým originálním a často absurdním a nevědeckým přístupem. Seminární práce je rozdělena do několika částí: Psychoanalýza: Za Freuda i po něm – Část I.Psychoanalýza: Za Freuda i po něm – Část II.; Psychoanalýza: Za Freuda i po něm – Část III.; a Věda o duši člověka žijícího v 21. století

Komentář

  1. Odpovědět

  2. Odpovědět

  3. Od Fuchs

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *