Řekněte ještě dnes své práci NE!

Práce

„Jak si sakra může člověk užívat vstávání v 6:30 ráno, vyskočit z postele, obléknout se, nasnídat se, vysrat se, vychcat se, vyčistit si zuby, učesat se a bojovat s dopravou, aby se dostal na místo, kde v podstatě vydělává dost peněz pro někoho jiného, a přitom musí být vděčný za tuto příležitost?“ (Charles Bukowski)

Lidé se bojí, že když nebudou pracovat, nebudou mít peníze, tedy nepřežijí. Skutečnost, že jsou pasováni do pozice pracujících, z nich dělá přímo otroky. Honí se za prací, aby byli úspěšní, do konce svých sil. Ztrácejí čas, svobodu a následně také spokojenost a štěstí. Těsně předtím, než si koupí vstupenku do rakve, rekapitulují a zjišťují, že nic nestihli. Prohráli v kostkách se smrtí i vlastní popel. „Jak je to možné?“ říkají si. „Vždyť jsem celý život dělal to, co ode mě bylo očekáváno, abych byl správným člověkem! 8 hodin denně jsem prospal, 2 hodiny projedl a zbytek jsem věnoval naplno práci! Proč po mě nic nezůstalo? Kde je vidět všechna ta píle?“

Práce je jenom pojem. Skrývá se za ním však člověku nebezpečná podstata. Práce je podle zákona ‚výdělečná činnost vykonávaná v rámci pracovněprávního vztahu‘. Krade člověku roky života, aniž by měla nějaký hlubší smysl, než je finanční kontext. Bez ní si člověk připadá zbytečný, protože sama o sobě vytváří iluzi své nezbytnosti. Práce je vnímaná jako nástroj k uspokojení svých potřeb, jako prostředek ke štěstí. Celý systém fungování ekonomiky, kultury a vůbec celé společnosti je na práci postaven. Co je to společnost? Soubor všech lidí, jejích členů. My však pozorujeme, že velká většina populace štěstí skrze práci nedosahuje. Nejsou totiž schopni vydělat dostatek peněz, aby si vykoupili vlastní čas. Nedělají to, co dělat chtějí, dělají to, co přinese poptávka, aby získali prostředky k tomu, co dělat chtějí, viz úvodní citát. Pokud není každý jeden z nich uspokojený, pak je společnost nakažená a musí dojít ke změně.

Proč pracujeme?

Nikdo nedokáže dělat všechno, tj. vypěstovat si na zahrádce zeleninu, na poli obilí, ulovit maso, vše zpracovat, do toho stavět dům, vyrábět nástroje, všechno pak na trhu prodávat, vzdělávat se, učit druhé a tvořit kulturní odkaz. Společnost bez dělby práce je luxus, který si nemůžeme dovolit. Proto je každý člověk více či méně specializovaný.

Otázka zní: proč pracujeme? Můžeme pracovat z jiných důvodů, než z existenčních? Všichni ti, kteří považují práci za nějaký nástroj, za prostředek k dosažení uznání, peněz, společenského statusu, jsou právě těmi lidmi, kteří podporují špinavost celého systému. Jako když viry roznášejí bércový vřed po celém těle. Práce není a nemá být o financích. Ty byly vymyšleny až tehdy, kdy nastala potřeba práci nějak objektivně společensky měřit (o objektivitě hodnocení stejné práce v USA a např. v KLDR radno pomlčet). Osobně jsem přesvědčen, že pokud jedinou motivací „pracujícího člověka“ jsou peníze, jejichž zisk je zase motivován např. základními potřebami: nemám jídlo → potřebuji peníze → začnu pracovat → seženu peníze → získám si jídlo, pak je práce vlastně naprosto zbytečná, protože není nástrojem k uspokojování potřeb, jak se vehementně tvrdí. Jsou jím samotné peníze. Tento vztah má být ve skutečnosti mnohem jednodušší: nemám jídlo → získám jídlo.

Metafora dítěte

V dnešní společnosti je nepřirozené nepracovat. Lidem totiž nebyla představena jiná alternativa. Od kolébky pozorují u svých rodičů vzorce chování spojené s prací, zvláště v dnešní době, kdy každý pase po kariérním postupu a své děti zanedbává. Když ještě v našem komunitním „obývacím pokoji“ visely rudé záclony, nepracovat byl přímo zločin. „Každý přeci musí pracovat, vždyť práce zušlechťuje ducha. Neboj se, soudruhu, společně splníme plány, vystojíme fronty na cukr a vůbec, když budeš vystrkovat růžky, ještě ušetříš na horském sluníčku- tady v Jáchymově ti udělají krásně antracitové opálení zcela zadarmo.

Výchova k práci= výchova k závislosti. Naučte své dítě, že bez práce nejsou koláče a bude si nadosmrti lámat kosti a potit krev, jen aby dostalo najíst od abstraktního rodiče-státu. Neučíme děti rybolovu, nýbrž tomu jak jíst rybu, kterou nemá. To je práce a to je špatné.

Je stále tak zažraná v kořenech myslí lidí, že člověk, který ji nevykonává, se automaticky stává terčem, ať už se jedná o extrémy bohatství i chudoby. Když vychováváme děti, nepřemýšlejme nad nimi tak, že my chceme, aby něco dělali, ale podívejme se, na co mají vlohy, a zeptejme se, co by je naplňovalo, co oni skutečně chtějí dělat. Stejně tak bychom se měli zamýšlet nad dospělými lidmi.

Dovolte, abych zaměnil odporné slovo „práce“ (které je rámcově spojeno právě s pejorativním ekonomickým hlediskem) za „provozování činnosti, která udává člověku smysl a životní směr“.  Činnost je ztělesněním času a energie vložené do kreace, změny nebo destrukce něčeho.

Peníze

Jak získat peníze? Ukrást? Zdědit? Vyhrát? Podnikáním? Investicí? Nebo snad prací? „Práce je poslední zoufalý pokus, jak přijít k penězům.“ (neznámý autor)- tím ještě nikdo nezbohatl. Při procházce polévkou společnosti, kterou navařila dnešní doba, slýcháme často přísloví jako: „První práce, potom koláče,“ nebo „všichni chtějí studovat, a kdo bude v téhle republice pracovat?!“.

Co jsou to peníze? Mohou peníze substituovat naši práci? Takový myšlenkový počin by byl strašlivý omyl. Peníze jsou sice jen cáry papíru nebo hypotetická čísla, ale jejich podstatou je moc. Lze pomocí nich naplňovat své potřeby. Skrze práci to, obávám se, není možné. Pracovat totiž znamená naplňovat cizí potřeby tím, že vyměňujeme svůj čas za dané peníze- uspokojení přichází až druhotně. Máme jakožto koneční tvorové vymezený čas na tomto světě a rozhodujeme se, co s tím časem uděláme. Jak může tolik lidí znevažovat sami sebe a pracovat? A co hůř, pracovat pro peníze?! Práce je vlastně jen substitucí peněz, nikoli naopak. Peníze jsou svoboda, práce je otroctví.

Vznik práce

Kde a jak vznikla? Kdo se zasloužil o to, aby přišla? Rád bych pokračoval ve vymezení pojmů z předešlé kapitoly- činnost X práce. Činnost ve specificky lidském slova smyslu vznikla už s člověkem. Je to aplikovaná vnitřní síla každého homo sapiens, díky níž upravuje okolní prostředí k obrazu svému. Bez ní se může směle prohlásit za kámen, který jen leží na písku a čeká, než jej odnese vítr.

Tvrdím, že Engels se svojí smyšlenkou o podílu práce na polidštění opice, nemusel být daleko od pravdy, pokud by myslel pojmem práce, pojem činnost. Bohužel, nestalo se tak. Musím proto až nyní napřímit tento vztah, který Engels vnutil světu jako pravdu. Práce z nás neudělala lidi- práce nás lidskosti naopak zcela zbavuje. Společensko-ekonomický systém založený na práci nefunguje. Pracujete? A proč? Myslíte si, že když nepracuji, tak jsem parazitem společnosti? Já si myslím, že pracující lidi jsou jako nákaza. To oni ničí společnost, protože ničí sami sebe.

Jaké jsou výhody činnosti, za kterou nedostaneme zaplaceno? Může sloužit k přímému uspokojování našich potřeb. Vytváříme pomocí ní dějinnou stopu, máme pocit mimořádnosti a užitečnosti, zapomínáme na starosti a bavíme se danou činností, jsme schopni u ní relaxovat atd.

Pojďme nepracovat. Zaveďme do priméru i sekundéru stroje a věnujme se pouze službám a umění, tj. věnujme svůj čas do svých talentů, ty rozvíjejme a žijme život šťastně. Rogers a sebeaktualizace- na tu se musíme hlavně zaměřit. Že je to lenost? Nikoli. Je to přiřazení smyslu naším schopnostem. Je to ocenění našeho mozku. Vždyť když bude každý uspokojen do maximální míry, sníží se kriminalita, spory, ztratí se chudoba- je to nejefektivnější cesta. Země na to má potenciál a člověk také. Všemu škodí jen a jen práce. Tím, že lidé pracují, si sami přivazují k noze kámen. Když je pak život hodí do vody, samozřejmě že nevyplavou.

Druhá společenská smlouva je nezbytná. Spočívá v tom, že uvede lidi zpět do přirozeného stavu, aniž by se zbavili pokroku, naopak zavede konečně pokrok také na ideové a morální bási, nikoli jen technické. Byla by podřízena procesu nenahraditelnosti. Práce, které může vykonávat v podstatě každý, práce, kde lehce nahradíme jednoho člověka jiným, bychom zrušili. Hodnocené by byly jen práce, kde člověk sám o sobě utváří nové hodnoty a má záměr věci tvořit, měnit nebo ničit, kreativním způsobem. Např. kopat uhlí umí 4 miliardy lidí, zatímco nakreslit Dojem, východ slunce umí jen jeden. Nicméně nějaký specifický, novátorský a nenahraditelný způsob kopání uhlí, díky němuž v podzemí vytvoříme katedrálu, je také uměním, tedy činností, nikoli prací.

Závěr

Závěrem bych rád dodal několik postřehů. Naučit se říkat ne je možná obtížné, ale začnete si sami sebe vážit. Řekněte ještě dnes práci NE. Začněte být činní, protože o tom je život. Pak přijde celoplošné štěstí, které povede k vyšší produktivitě i spokojenosti celé planety.

Zamýšleli jste se někdy nad tím, kde se vzala prokrastinace? Vždyť prokrastinace je typicky lidská vlastnost, kterou naší neustálou, VNUCENOU, snahou pracovat v sobě zabíjíme, aniž si uvědomíme důsledky. Ona se však nenechá prací tak snadno vyhnat. Nelze urvat plevelu stonek a myslet si, že už nevyroste. Věřím tomu, že díky ní existuje ještě stále naděje na pomyslné podepsání oné druhé společenské smlouvy, že nás dokáže vést přes úpěnlivé pokusy vůdčích elit vychovat v nás pocity méněcennosti.

Tags:

Komentář

  1. Od Patricia Carvalho

    Odpovědět

  2. Od teta

    Odpovědět

  3. Od Aleš

    Odpovědět

    • Od Pusa

      Odpovědět

  4. Odpovědět

    • Od anonym

      Odpovědět

  5. Od akai

    Odpovědět

  6. Od Marek

    Odpovědět

    • Od Miroslav

      Odpovědět

  7. Od Anna Bukovanská

    Odpovědět

  8. Od R

    Odpovědět

    • Od Adam Klocek

      Odpovědět

    • Od Anonym

      Odpovědět

      • Od Hugo

        Odpovědět

  9. Od miroslava

    Odpovědět

    • Od Adam Klocek

      Odpovědět

      • Od Hugo

        Odpovědět

    • Od Lucka

      Odpovědět

  10. Od xx

    Odpovědět

    • Od Adam Klocek

      Odpovědět

      • Od Hugo

        Odpovědět

  11. Od Kugelig

    Odpovědět

    • Od Adam Klocek

      Odpovědět

      • Od Hugo

        Odpovědět

Napsat komentář: Aleš Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.