Současnost a budoucnost EU

Proč byla EU vytvořena?

Primárním cílem ESUO, založené v roce 1951, a později EHS a EUROATOM, založené v roce 1957, bylo započít hospodářskou spolupráci evropských zemí a vytvořit uskupení, které by nebylo založeno na jakékoli velmocenské politice, nýbrž na spolupráci a demokratických principech. Významným krokem k tomuto ideálu bylo sblížení Francie a Německa již tak krátce po 2. světové válce, čímž bylo dosaženo prvního významného úspěchu na cestě k mírovému soužití evropských zemí, což bylo do té doby z historického hlediska v Evropě něco naprosto jedinečného. V roce 1967 byly tři výše zmíněné instituce sloučeny a vznikl „předchůdce“ Evropské unie, Evropské společenství.

Takové uskupení evropských zemí bylo pro starý kontinent něco nového. Od dob před Římským impériem až po 2. světovou válku byla Evropa zmítána konflikty. Konflikty vojenskými, založenými na boji o moc a území. Jistý zlom, alespoň se to tak zdálo, započal po Vestfálském míru, kdy začaly vznikat moderní státy, tzv. státy vestfálského typu. Avšak ani toto se nestalo důvodem k zastavení válečného běsnění na tomto kontinentě. Místo toho posléze započala velmocenská politika, politika pěti tehdejších evropských velmocí, která nakonec vedla ke snaze o vytvoření dalšího impéria, tentokrát včele s Napoleonem Bonapartem. Jeho obrovské úspěchy znamenaly nutnost vytvořit jistou rovnováhu sil v Evropě, rovnováhu takovou, aby žádná velmoc nezískala na kontinentě primární postavení. Jedním ze snah o takovou rovnováhu byla také Svatá aliance a následné půlstoletí kongresů, které měly zamezit jakýmkoli změnám v této velmocenské politice. Nicméně ani toto nevydrželo a na povrch se začaly „drát“ nacionalistické tendence. Největším symbolem sjednocení na národním principu se stal Otto von Bismarck, který započal nové směřování mezinárodní politiky v Evropě. Nicméně jeho neuvěřitelný cit pro diplomacii, kdy se snažil zachovat v Evropě mír pomocí různých aliancí a spojeneckých smluv, které se navzájem proplétaly, nemohl evropskému míru napomáhat napořád. Po jeho smrti totiž jeho nástupci stály před dvěma problémy. Prvním bylo postupné narušování rovnováhy sil a druhým byl fakt, že Bismarckovy schopnosti jsou pryč. Následovalo století 20., století plné utrpení. Nicméně po 2. světové válce, kdy byla Evropa natolik vyčerpaná, že si již nedokázala ani představit, že by měla být místem jakýchkoli dalších válečných konfliktů, v době, kdy byla Evropa v naprostém šoku z předcházejících zkušeností, začal se postupně křísit nápad evropského sjednocení, založeném na hospodářské spolupráci a mírovém řešení problémů mezi jednotlivými státy. Vize se začala stávat skutečností a Evropské společenství, později Evropská unie, skutečně dokázala mezi svými členy zachovat mír, který trvá až do dnešních dob.

Současný stav EU

Nicméně v poslední době mám pocit, že EU neplní svou funkci tak, jak bychom si všichni přáli a jak by bylo vhodno. Ano, v současné době zastřešuje již osmadvacet států, je také pravda, že je stále společenstvím, kterému se jakýkoli válečný konflikt stále vyhýbá, avšak stačí to?

Po rozpadu SSSR v roce 1991 stálo Evropské společenství před novou etapou. Stálo uprostřed světa, který se stále více zmenšoval z důvodu procesu globalizace a jehož mezinárodní politika se naprosto změnila. Před Studenou válkou byla Evropa prakticky středem všeho dění a o otázky v jiných koutech světa se prakticky nemusela zajímat, vystačila si sama. Nicméně po konci Studené války bylo vše jinak. Evropa povstala a celá se spojila. Vznikl název Evropská unie a následné rozsáhlé rozšíření unie a vznik Eurozóny skutečně všechny členské státy ještě více přiblížil. Nicméně Evropa již nebyla tak samostatná, jako před půl stoletím. Evropa, a to je důležité, byť se prakticky celá integrovala a stala se jedním celkem, přesto začala ve světě zastávat „jen“ roli rovnocenného hráče. Na poli mezinárodní politiky se stala jednou z více velmocí, nikoli hráčem, který si dokáže diktovat podmínky. V současné éře globalizace se již Evropa musí zajímat o to, co se děje na druhém konci světa, jelikož ji to silně ovlivňuje. Už proto je velice důležité, aby evropská integrace i nadále pokračovala a nadále se ještě více utužovala. Žijeme totiž ve světě mocných zemí, kterých je mnoho. A jedině integrovaná Evropa dokáže takovým zemím konkurovat a stavět se na jejich úroveň. Jedině integrovaná Evropa dokáže hájit zájmy Evropanů. Avšak hájí je dostatečně?

V současné době je stále více slyšet hlasy euroskeptiků a lidí, kteří si myslí, že EU je omezuje, že EU členským státům jejich zájmy spíše poškozuje, než hájí. Stále více slyším hlasy plné nespokojenosti a zoufalství. Stále více slyším hlasy plné nacionalismu a snah o odtrhnutí se od unie. Jak je možné, že je takových názorů čím dál více a ne čím dál méně? Jaké jsou příčiny tohoto stavu?

Příčin může být více a je potřeba o nich diskutovat. Nicméně z této skutečnosti vyplývá jedno – EU se začala od svých občanů odklánět, EU už natolik nezajímají jejich zájmy. Anebo je zde druhá možnost. EU přestala se svými občany komunikovat a ti pomalu zapomínají, za jakým účelem tady EU vlastně je. Ať už je hlavní příčina jedno, nebo druhé, tak i tak je to velice špatně. Co se odklonu od samotných občanů týká, zdá se mi, že unii jde v poslední době především o dobrý rating členských zemí a záchranu evropských bank, než o skutečnou podporu Evropanů. Jak jinak si vysvětlit stále vzrůstající nezaměstnanost mladých lidí a stále sílící nespokojenost? Ptejme se sami sebe, není Evropská unie v současnosti jen „lokajem“ mezinárodních finančních institucí, jako je například Mezinárodní měnový fond? Nepochybně před nedávnem proběhla finanční krize, nicméně opravdu je nutno stále dokola touto krizí strašit, nebylo by vhodnější určit si jinou taktiku v boji proti problémům, se kterými se současná Evropa potýká? Ačkoli, co když je to jinak?

Zmínil jsem se o špatné komunikaci s občany členských států. Je vcelku dost dobře možné, že úmysly Evropské unie a její strategie a vize jsou dobré a perspektivní. Je možné, že instituce EU nejsou jen těmi „lokaji“ mezinárodních nekontrolovaných a nedemokratických institucí. Třeba je zde problém spíše na úrovni národních států. Ty prostě nejsou schopny či nechtějí o těchto problémech informovat a diskutovat se svými vlastními občany. Politické špičky členských států možná ve většině případů nechtějí veřejné mínění směřovat k věcným debatám o Evropské unii, jelikož by to směřovalo k větší integraci a ke zmenšení moci samotných států. Řekněme si upřímně, co obyčejný občan vlastně ví o Evropské unii? Má dostatečné množství objektivních a relevantních informací o tomto společenství, jehož je součástí? Otevírají se věcné otázky projednávající se na úrovni unie v jednotlivých členských státech? Mám pocit, že odpovědi na tyto otázky jsou vždy záporné.

Co se mě týká, příčiny vzrůstající nespokojenosti jsou různé. Jednou z nich je také to, že dnešní generace už pomalu zapomíná, za jakým účelem byla vlastně vytvořena. Jak jsem se zmínil výše, žijeme ve velice dlouhém období míru, lidé už zapomněli na hrůzy válek, zapomínají kvůli tomu také na potřebu pospolitosti, solidarity a integrace států. Díky těmto pojmům můžeme žít v míru tak dlouhou dobu. Avšak hlavní problém současné EU tkví ve dvou výše zmíněných bodech. Jak v odklonu od zájmů občanů směrem k zájmům jiným, převážně k zájmům čistě obchodním na úkor obyčejné lidské solidarity, tak ve špatné komunikaci s občany Evropské unie, kteří zapomínají, nevědí a přestávají věřit. Opět se u nich objevuje názor, že lépe si vystačí sami.

Nebezpečné důsledky

Pokud budeme i nadále ignorovat výše popsané skutečnosti, hrozí nám to, co se již několikrát v minulosti stalo. Nespokojenost, sociální problémy, zoufalství a následná ignorace těchto problémů (či také jejich špatné řešení) je následováno nacionalistickými tendencemi a radikálními názory. Následné osamostatnění se takového státu, odtržení od integrujícího se celku, znamená obrovské oslabení takové země. Mnozí sic argumentují Švýcarskem, ale já znovu opakuji, to je něco jiného. Švýcarská historie a postavení, které si ve světě za staletí své existence vybudovalo, mu dává jistou výhodu a možnost zůstat (alespoň prozatím) skutečně neutrální. To je však jedna z mála výjimek. Drtivá většina zemí by v případě takového osamostatnění zůstala sama, sama ve světě, kde se opět probouzí mezinárodní politika sobě rovných velmocí, jež si hledají nové a nové vlastní sféry vlivu a bojují za své zájmy v těch oblastech světa, kde státy nejsou schopny se vůči agresi silného vnějšího nepřítele bránit. V dnešní době se právě takovou zemí stává stát, který se odpojí od většího integrovaného celku a myslí si, že mu v dnešní době nic nehrozí, že politika nehraje žádnou roli a že stačí mít uzavřené ekonomicky výhodné kontrakty s jinými zeměmi. Podle mého názoru je to představa naivní, ba nebezpečná.

Jakým směrem by se měla Evropská unie vydat?

Nevypíšu zde jasný návod, jakým směrem bychom se měli všichni společně vydat. Otázka je to složitá a o to více důležitá. Politické špičky všech členských států by si však měly uvědomit jednu věc. Měly by si uvědomit, že v dnešní době, kdy stojíme již za prahem nové éry, éry, ve které je budoucnost velice nejistá, je velice důležité mít jasnou dalekosáhlejší politickou vizi, která by sahala na vyšší, globální úroveň. Nemůžeme již jednat jen v kontextu Evropy, musíme jednat v kontextu celého světa. A byť žijeme v Evropě již dlouhou dobu v míru, neznamená to, že celý svět se stal krásným a mírumilovným místem. Již je po Studené válce, bipolární rozdělení světa je pryč, dvě supervelmoci postupně střídá mnoho velmocí. Uvědomme si, že tohoto stavu můžeme využít, můžeme opět na světě nastolit jistou rovnováhu sil. Pokud se nám to povede, nemusíme se bát žádného dalšího globálního konfliktu, politické špičky ví, že by to byl konflikt naprosto katastrofální. Nicméně stejně jako Rusko chtělo v minulosti dosáhnout rozpadu Osmanské říše, aby v této oblasti získalo vliv, nesmíme v současné době dopustit rozpad Evropské unie. Stalo by se totiž to, že by se celá rozdrobená Evropa postupně stávala obyčejnou sférou vlivu různých světových velmocí. Evropská politika musí být jednotná, s jasnými cíli, jen tak bude silná a schopná prosadit si svou ve prospěch svých občanů. Z tohoto důvodu věřím, že federalizace Evropy je na místě, jednotná politika Evropy je potřeba. Avšak nesmíme opomenout na demokratické principy, které musí být zachovány. Přispět by k tomu mohl jistý druh decentralizace na úroveň mnohem menší, než je úroveň států. Nicméně pouze v určitých otázkách, u kterých by nevadilo, že by odpovědi na ně nebyly celoevropsky jednotné. Je na čase otevírat debatu o skutečně důležitých otázkách, o důležitých problémech. O problémech, které budou mít v budoucnosti následky. Teď jde jen o to, zda na ně budeme připraveni a zda pro nás ve svém důsledku budou pozitivní.

Komentář

  1. Od LK

    Odpovědět

  2. Od Lukáš Mikula

    Odpovědět

  3. Od Ester

    Odpovědět

    • Od michaela straková

      Odpovědět

      • Od petr stastny

        Odpovědět

        • Od Roman

          Odpovědět

  4. Od Roman

    Odpovědět

  5. Odpovědět

  6. Od Alexandra Moravcová

    Odpovědět

    • Od Lukáš Hendrych

      Odpovědět

    • Odpovědět

      • Od Lukáš Hendrych

        Odpovědět

        • Od Roman

          Odpovědět

  7. Od Nikolaj Zakreničnyj

    Odpovědět

    • Od Lukáš Hendrych

      Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.