Sto let od konce myšlenkového vývoje

28. července 1914 započala První světová válka. Bylo tomu tedy přesně sto let, kdy se Evropa vydala vstříc do té doby nejhrozivějšímu válečnému konfliktu. Příčin tohoto konfliktu bylo více, rozdělení dvou mocenských bloků je všeobecně známé. Hlavním motivem Trojspolku bylo rozšířit svou moc, získat kolonie mimo Evropu a možnost s nimi obchodovat. Chtěli se dostat na mezinárodní trh, dveře jim však odmítali otevřít jiné evropské mocnosti. Jak Británie, tak Francie ten přístup ke koloniím měli a velice na tomto privilegiu bohatli. Když se k tomuto faktu v Německu přidalo Bismarckovo nekompromisní a zároveň velice promyšlené a složité diplomatické smýšlení, nicméně již bez Bismarcka, velký konflikt byl ještě blíže. Korunu tomu všemu přidala veřejnost té doby, především ta mladší, zejména v Německu a v Rakousku, které přicházející válka nejenže nevadilo, ona do ní vstoupila s nadšením. Mladí lidé jásali v ulicích, odjížděli na frontu s úsměvem, prahli po válce. Avšak neprahli po válce Velké. Prahli pouze po válce krátké, rychlé a jasné. Velmi rychle z toho nadšení následně vystřízlivěli. Co pro mě osobně vlastně znamená datum 28. Července 1914 a proč je to pro mě datum zlomové? Proč mám pocit, že již sto let stojíme na stále stejném místě co se myšlenkového vývoje týče? To se pokusím vysvětlit na následujících řádcích.

Předchozí myšlenkový a morální vývoj

Po celá staletí, ba tisíciletí evropské historie jsme se vždy pomaličku a polehoučku dostávali ve vývoji morálky a ve vývoji lidského a společenského smýšlení vpřed. Ať zmíníme nejslavnější antické myslitele Sokrata, Platona či Aristotela, myslitele středověku sv. Augustína či Tomáše Akvinského či myslitele období reformace Viklefa, Husa, Luthera či Kalvína nebo myslitele období Osvícenství Rousseaua, Voltaira, Montesquieua či Locka, vždy získáme nutkání být přesvědčeni o tom, že vývoj lidského smýšlení šel vždy více a více ve jménu obyčejných lidí a jejich každodenních pocitů a potřeb. Získáme nutkání býti přesvědčeni o tom, že morální a mentální vývoj naší společnosti šel vždy vpřed. Filozofové se po celá staletí snažili přicházet s novými myšlenkami, s novými myšlenkovými proudy, jež by byly schopny zachytit smysl vývoje společnosti. A i v této disciplíně můžeme pozorovat v průběhu dějin čím dál častější zahrnování obyčejných lidí a jejich potřeb do složitých filozofických úvah velikých myslitelů. Hérakleitos se zabýval mimo jiné dialektikou, Demokritos smýšlel již v těchto dávných dobách nad malými částicemi tvořící vše kolem nás. Posuneme-li se však do dob 19. století, filozofové mnohdy přidali ke svému smýšlení další faktor, faktor občanské společnosti a jejích práv a svobod. Tak například Hegel stále uvažoval o dialektice, nicméně součástí jeho díla byla také právě ona nově se vytvářející občanská společnost. Lidské smýšlení šlo skutečně vpřed, zahrnovalo čím dál více lidské individuality a jejich potřeby, jejich práva a svobody.

18. století bylo protkáno racionalitou. Racio bylo ústředním pojmem té doby, lidé se začínali řídit rozumem, nikoli svými pudy či vírou. Osvícenství bylo velkým důkazem toho, že humánnost společně s racionalitou dokáže v lidech probudit touhu po získání svých svobod, na které má každý člověk právo. Již zmíněné 19. století muselo následně už započíst do svých myšlenek onu občanskou společnost, které se utvořil základ právě ve století 18. Přišel Herder a jeho pojem národ, přišel Hegel a jeho smýšlení o občanské společnosti v souvislosti s dokonalým vrcholem snah lidské vůle o svou svobodu, v souvislosti se vznikem právního liberálně-demokratického státu. Myšlení se stále posouvalo ve jménu obyčejných lidí vpřed. Hegel připouštěl chyby v liberálně-demokratickém právním státě, mluvil zejména o liberalismu ekonomickém, který skutečně produkuje jistá negativa. Zastával však názor, že tento systém je skutečným vrcholem lidského snažení a společenského vývoje. Zastával názor, že smyslem filozofie je, aby se přemýšliví lidé sami přesvědčili o tom, že chyby a negativa, jež tento systém produkuje, jsou nutnou daní, kterou musíme jakožto společnost zaplatit. Filozofie pro něj byla vědou, která má ukázat, že tyto chyby v systému je nutno tolerovat, smířit se s nimi a pochopit, že pozitiva nad těmito negativy ve velké míře převládají. Války byly vždy, avšak to, co mělo přijít, se naprosto vymykalo jakékoli představě o vývoji morálky a lidskosti, vymykalo se to jakémukoli racio. Nebo je snad ona racionalita skutečně natolik relativním pojmem?

Přelom a vítězství zvrácenosti

Po Hegelovi přišli také další myslitelé, nicméně jejich smýšlení, byť bylo podle mého názoru opět krokem vpřed, bylo následně silně zneužíváno ve prospěch vzniku a prosazování zvrácených teorií a budování zvrácených společenských systémů. Ať již se jednalo o Marxe, Nietzscheho či Schopenhauera, jejich teorie započaly být značně relativizovány, jejich smýšlení bylo mnohými převráceno a naprosto zdeformováno. Již to nemohl zachránit ani Kant se svým kategorickým imperativem, jež máme podle něj všichni v sobě. Snad je to tak, ale jak slibně vypadala cesta k jeho objevení, tak rychle byla tato cesta zničena právě onou relativitou dobra a zla, onou relativitou světa, do kterého jsme právě 28. července 1914 vstoupili naplno. Proč vidím v tomto datu takový zlom?

Jak jsem se již zmínil, do té doby, do doby před První světovou válkou, vidím ve světě a ve smýšlení společnosti neustálou cestu vpřed. S počátkem Velké války však přichází úpadek celé společnosti. Mladí lidé se hlásili do války s nadšením, ve válce viděli spasení a příchod lepších zítřků. Ve skutečnosti však oslavovali smrt, utrpení, krutost a bolest. Nejmodernější technika byla používána ve jménu prolévání krve, ve jménu vražd milionů životů. Nicméně, nesmíme býti jen pesimističtí, tuto do té doby nejkrutější válku přece jen vyhrály demokratické státy, mnoho dalších demokracií po této válce vzniklo. Liberalismus a demokracie, zdálo se, odolaly a vypadalo to, že také přetrvají. Návrat a vítězství Hegela? Navrácení se k jeho myšlence o dokonalosti nedokonalé liberální demokracie? Ne. Přišlo na řadu právě ono relativizování. Na východě se započal budovat komunismus na základě překroucené a zdeformované marxistické teorie po vzoru Lenina a Stalina. Vyzdvihování násilí a totalitního smýšlení. A to nebyl jediný protivník liberální demokracie. Prakticky ihned po Velké válce nastupuje také fašismus a následně nacionální socialismus čerpající své základy rasové teorie z pokřiveného darwinismu spojeného s Nietscheho „nadčlověkem“. Relativismus ve své plné kráse, je jedno co slyšíte a vidíte, je jedno co čtete a co kdo hlásá. Každý si to může hlásat po svém, přistoupit k tomu čistě relativisticky. S podporou nových typů médií a nových druhů propagandy se následně lež stává pomocí relativních pohledů a správného vymývání mozků davů, pravdou.

Pesimismus, nuda, melancholie, deprese. To byly ústřední pojmy Velké války a období po ní. Takto započalo ono „krátké 20. století“. Tomuto předcházející dekadence, následně existencialismus modernismus, dadaismus, avantgarda. Jak typické pro tuto dobu. Společnost přestala být ukotvená, započala býti rozháraná, bez nějakého jasně daného postavení, což vedlo ke zmatení. Relativismus pojmů stal se oblíbeným a způsobil objevení mnoha a mnoha křižovatek, myšlení individuí již nic nespojovalo. Snad kromě nutnosti vydělat finanční prostředky na přežití lidi přestalo spojovat vše. 20. století, které započalo 28. července 1914, vrhlo lidi do prázdnoty, prázdnoty myšlenek i smyslu lidské existence. Veškeré snažení o posun lidské mentality, lidského smýšlení, se zastavil u Hegela a jeho filozofie, že svoboda lidské vůle došla k dokonalosti, že dále to již nejde, smiřme se s negativy systému, smiřme se s negativy života.

Nutnost opětovného myšlenkového navázání

Kam zmizeli velcí filozofové starých časů? Kde jsou pokračovatelé Hegela? Heidegger, Husserl, Patočka. Ano, to byla skutečně velká jména. Kdo však dnes ví něco o myšlenkách těchto filozofů? Fenomenologie se snažila proniknout do poznání toho, jak jevy ve své holé kráse a skutečnosti působí na naše vědomí. Nejsou však až příliš ovlivnění oním relativismem v intelektuálních kruzích, jež jsem výše toliko kritizoval? Nevím, možná ano, možná ne. Co například jeden z předních myslitelů současnosti, Habermas? Jeho teorii jsem přiblížil v jedné z mých minulých esejí, dle mého názoru ve své teorii strukturální přeměny veřejnosti vcelku trefně přichází s popisem úpadku naší společnosti od dob Hegela až do doby současné. Spojuje to především s nástupem konzumu, masovosti ve společnosti. Já to kromě tohoto spojuji také s tím, že právě během První světové války započala éra zneužívání velkých filozofů a jejich myšlenek ve prospěch neuvěřitelných do nebe volajících zvráceností a krutostí a zároveň s oním úpadkem, dekadencí, avantgardou a melancholií, jež od té doby prostupuje naší společností. Zneužili jsme myšlenek Marxe, Nietscheho či Schopenhauera, dopustili jsme, aby se toto zneužití a znesvěcení jejich myšlenek stalo skutečností a nad to všechno jsme se z důvodu deformace těchto myšlenek začali dívat na tyto myslitele skrze prsty. Zasekli jsme se v myšlenkovém vývoji v 19. století a to jen proto, že století 20. bylo století deformování myšlenek velkých filozofů ve prospěch sobeckých a mocenských potřeb, ve prospěch totality.

V dnešní době již neznáme velká jména filozofů současnosti, nejsou totiž bráni v potaz. V dnešní době oslavujeme rádoby sečtělé makroekonomy jakožto modly. Skutečné myslitele snažící se posunout lidské smýšlení dál poukazováním na nelogičnost a iracionalitu dogmat současné společnosti naopak haníme pro jejich nekonvenčnost. Namísto abychom si jejich neotřelosti a nových způsobů myšlení vážili s odkazem na staletí minulá, kdy nás takovíto myslitelé posouvali vpřed, asociujeme je pouze a jen s totalitáři století minulého, kteří velké filozofy a jejich myšlenky pouze sprostě využili a my na to skočili. Habermas či Chomsky, jedni z mála myslitelů dnešní doby, kteří se snaží navázat na nekonvenční myšlení velkých filozofů minulosti. Prostor však získávají minimální, častěji jsou silně a iracionálně kritizováni, než aby byli vyslyšeni. Jen abychom však neměli příliš dlouhé vedení, krátké 20. století je pryč, tehdejší pořádky jsou pryč také. Jsme ve století 21., ve století naprosto jiném, ve kterém můžeme čekat mnoho změn. Budeme však připraveni jim čelit, přizpůsobit se dynamice nového světa a zároveň se poučit z chyb minulých? Pokud chceme být připraveni, nesmíme se otáčet zády novým myšlenkovým proudům navazující na tradici myšlenkového vývoje, který jakoby skončil u Hegela. Měli bychom se vrátit do dob, kdy lidé jako Marx či Kant chtěli jít dále. Nesmíme však připustit, aby bylo nové smýšlení opět zneužito. Hegel tvrdí, že liberální demokracie je vrcholem všeho. Nepopírám, že to je zatím ten nejdokonalejší systém, který jsme do této chvíle poznali. Nicméně, pravdou je, že pokud budeme brát tuto informaci jako samozřejmost a nebudeme hledat chyby, racionálně kritizovat a nebudeme se snažit tyto chyby napravovat, velmi rychle se může stát, že namísto myšlenkového posunu vpřed se navrátíme opět do časů temných, do časů, kdy mocichtivost a touha po bohatství a slávě jistých lidí zastínila snahu myslitelů o posun společenského smýšlení směrem kupředu, ve prospěch všech. Při pohledu kolem sebe můžeme pozorovat, že liberální demokracie, taková, jakou ji známe, není systém, který se automaticky kdekoli udrží. Jistí lidé umějí velmi obratně využít chyb systému ve svůj prospěch a populisticky občany od tohoto systému odradit. Nicméně, v této době máme z tohoto systému jen jedinou cestu, cestu zpět, zpět do totality či minimálně autoritářství. Kde jsou velcí myslitelé, jež se s tímto problémem dokáží vypořádat a jejichž myšlenky budou vyslyšeny? Věřím, že zde jsou, jen nedostávají svůj potřebný prostor, jen jim dostatečně nenasloucháme.

Komentář

  1. Od Filip Horák

    Odpovědět

    • Od Lukáš Hendrych

      Odpovědět

  2. Od David Lacko

    Odpovědět

  3. Od Martin Koloušek

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.