Povídka Archív

Příští stanice: Minulost

“Roku 2082 proběhlo dědické řízení jistého pana M. Vše, co své rodině odkázal, byl sešit pamětí na zapomenuté období lidských dějin. Nikdo však o ně nestál a jednotlivé listy postupně nahlodal zub času. Po padesáti letech byly nalezeny vojenskými jednotkami, které procházely českou pustinou a hledaly nové zdroje jídla. Jeden z mladých vojínů si sešit

Anorexie

Ve skrovně zařízeném, šedo-bílém pokoji, panovalo tíživé ticho. Přerušoval ho jen pleskot kapek, vytékajících z okapu a následně dopadajících na parapet. I ten byl, stejně jako všechno v tomhle pokoji, neutěšený a šedý. Náhodný divák, který by do pokoje zavítal, by si nejspíš pomyslel, že je ve vězení. Rozhodně by ho nenapadlo, že tohle je pokoj třináctileté dívky.

První vůle

Rytíř orla se Kvelsdulfovi vůbec nevěnoval, jen dále zpracovával zabitého vojáka. Mezitím přicupitali žrecové, kněží silných paží, kteří obvykle obřad lidské oběti vykonávají. Popadli rozbitého germánského Kelta a nesli jej směrem k obětišti. Co se to však děje? Nenesou jej na obětiště, neulehčí mu trápení? Nesli jej pod pyramidu. Procházeli spetitými chodbičkami vlhkých zdí do nitra

Lumpové a beránci

Poznámka redakce: Následující článek je úryvkem z knihy Lumpové a beránci, ve které manželé Helena a Martin postupně odhalují prohnilost našeho politicko-ekonomického systému a ve fiktivním příběhu čelí ne příliš pozitivní budoucnosti Evropy v podobě řetězce událostí, které nakonec mohou způsobit dokonce rozpad eurozóny a další finanční krizi. Je však potřeba zdůraznit, že velká část predikcí knihy se

V jednu v noci

Je jedna hodina v noci a mně je špatně ze všeho, nejvíc však ze sebe samé. To ostatní by se ještě dalo přežít, před tím se dá utéct. Když budu chtít, dokážu všechno. Když budu chtít, uteču celému světu. Ale sobě ne. Protože když nevyjdu se sebou, neexistuji. Nebo jsem schizofrenička. Přemýšlím a klesám tak

Zpověď milenky

Nejdražší příteli, dělí nás tolik dní, měsíců, snad už roky od posledního setkání. Byli jsme spolu, byli jsme šťastní, poznali jsme lásku, poznali jsme nenávist, poznali jsme jeden druhého, poznali jsme hořkosladkou příchuť života, naučili jsme se žít. Přišel však čas a ty víš, že k tomu muselo dojít a já musela jít dál. Nejsem z těch,

Ozvěny budoucnosti

S příchodem života do zsinalých hor, do syrových bloků kamení, jež trápily se od počátku věků nad nekonečnou samotou a mlčenlivostí, svět potemněl. Obohacen o vůli odlišnou samovolných přírodních procesů, které v cyklech až k dálavám budoucnosti se nesou, aby jejich nekonečná změna, změnou skutečnou vlastně ani nebyla, neboť neustále vznikají a zanikají bez možnosti úniku z nutnosti setrvávat

Patočka

Nikdy jsem nepocítila takovou úzkost, jako když zemřel filosof. Bydlela jsem naproti jeho bytu a někdy jsem zkoumavě rozčísla záclonu, abych zjistila, jestli ještě žije. Zdálo se, že moc dobře zapadá do svého světa. A co já? Střídala jsem chlapy u nás v masně jak na běžícím nikdy nekončícím páse. Byla jsem drsná jak slupka od

Slovo a prostřední pokoj

I. S tradicí je spojen klid, klid duše, která se v jistotě pravdivosti poznaného ocitá ve stavu božského opojení. Duše je smířena sama se sebou, vichřice nesamozřejmého opustila region lásky a bezvětří se stalo dominantním znakem skleslého prožívání skutečnosti přítomného okamžiku. Z lásky se stala tradice a pohřbila všechny naděje na slovo, které by promluvilo k ostatním duším, neboť

Čím víc to bolí, tím…

Prach, písek, moskyti, sucho v krku a pálící slunce v zádech. Nikde nikdo, jenom motorka pode mnou, nepřítomný myšlenky v hlavě a vidina podivnýho chrámu v horách, někde v dálce na konci cesty. Už jedu pěkně dlouho, bolí mě hlava, mám hlad a po zádech mi stéká pot. A když na chvíli zavřu oči, abych z nich dostal písek, tak