Ukrajina a návrat do reality

 Chvíli to trvalo, než jsem si utříbil myšlenky okolo této události natolik, abych nad ní mohl zapřemýšlet trošku komplexněji a s nadhledem, bez emocí a snahy přidat se na jednu či druhou stranu a její činy následně obhajovat. V následující úvaze bych se tedy rád zaměřil na současnou „ukrajinskou krizi“, jak tuto událost nazývají média, z trošku širší perspektivy s přihlédnutím k historii fungování mezinárodních vztahů. Nechci v žádném případě obhajovat ani Putinovy kroky, ani názory ozývající se ze západu. Rád bych si zachoval (někdy možná až příliš) chladný odstup. Proč si tedy myslím, že současná situace na Ukrajině je zlomovým bodem, který nás probouzí z pomyslného spánku?

Prvotní rozhořčení

V posledních týdnech se v médiích a z úst nejen řadových občanů, nýbrž i z úst vrcholných politiků, analytiků a expertů rojí otázky, co že si to ten Putin vlastně dovoluje? Jak je možné, že takovým způsobem porušuje teritoriální integritu suverénního státu? Jak je možné, že používá své vojenské síly k obsazení území cizího státu? Jak si to ten tyran vlastně představuje? Vždyť explicitně porušuje mezinárodní právo a snad všechny bilaterární smlouvy uzavřené ve 20. století a týkající se územní integrity Ukrajiny. Ano, to je všechno pravda a z morálního hlediska je to nepřípustné. No a co?

Jedna věc mě velice udivuje. Ta obrovská bezmocnost, která je tak jasně vidět při výstupech současných odborníků. Neslyšel jsem, že by někdo z nich pojmenoval věci pravými jmény. Všichni se odvolávají na mezinárodní právo a na systém mezinárodního uspořádání vytvořený po 2. světové válce. Nicméně ten je pravděpodobně nenávratně pryč. Opravdu jsme si toho nikdo nevšimli? Všichni dosud žijící pamětníci si pamatují nanejvýš první světovou válku. Co bylo před ní, však zatemnilo hrůzné „krátké dvacáté století“. Po druhé světové válce se političtí lídři světových mocností poučili z chyb Versaillského mírového uspořádání, které bylo rozhodně velkou příčinou 2. světové války, a nastolili poválečné uspořádání odlišné, netrestající. Následné bipolární rozdělení světa na dvě supervelmoci, jejichž moc se vzájemně vyrovnávala, nám vnuklo iluzi či mýtus nutnosti míru ve světě. A do jisté míry byl tento mýtus pravdivý, evropská hospodářská integrace a světová mocenská rovnováha zapříčinila to, že jsme uvnitř Evropy skutečně žádný válečný konflikt nezakusili. Válečné konflikty se odehrávaly pouze na periferii sfér vlivu, čili dost daleko od našich očí a myslí.

Avšak neuvědomili jsme si jednu zásadní věc – pomíjivost pravdivosti tohoto mýtu světového míru založeného na zásadách mezinárodního práva a poválečného mezinárodního uspořádání. S koncem studené války a s rozpadem SSSR však započala nová éra. Éra dosti vzdálená od hrůz 2. světové války na to, aby lidé začali věřit tomu, že mír je samozřejmý a dodržování mezinárodních smluv taktéž, a dosti blízká 2. světové válce na to, aby lidé nezapomněli porušování statutu quo morálně odsuzovat s odvoláváním se na hrůzy minulé. Právě proto je nyní celý svět (minimálně svět západní) v šoku z toho, co si Putin dovoluje. Nicméně pravda je taková, že jsme 70 let žili v jakémsi vakuu dějin. Díky dobrému poválečnému uspořádání jsme zažili velice dlouhé období míru a až příliš jsme si na něj zvykli. Současná abnormalita je pro nás nepřijatelná a neuvěřitelná. Nicméně, co je v dané situaci abnormalita?

Abnormalita je ve skutečnosti dlouhé období míru, které bylo, jak jsem se již zmínil, pouhým mýtem. Mýtem do jisté míry pravdivým. Pravdivým v tom smyslu, že jsme opravdu žili v míru, nepravdivým v tom smyslu, že mír ve skutečnosti uzavřen nebyl. Určité části světa se zmítali ve válečných konfliktech a jen díky rovnováze sil se tyto konflikty udržely na periferii a nám bylo umožněno žít v obklopení mýtu míru.

Nutnost následného vystřízlivění

Nyní se budu věnovat tomu, co je potřeba si ve velmi blízké budoucnosti uvědomit. Ve velmi blízké budoucnosti budeme nuceni si uvědomit minulost. Po internetu se v jednu chvíli šířil článek zastávající názor, že Putin se navrací do 19. století. Ale to není pravda. S jistou nadsázkou můžeme tvrdit, že 19. století v jistém smyslu stále trvá a 20. století (nebo spíše jeho druhá polovina) bylo skutečně jen onou abnormalitou dějin. Nebo možná ještě lépe, nutným následkem velmi krutého a krvavého válečného konfliktu.

Moderní dějiny se povětšinou datují od roku 1648. Třicetiletá válka byla vyvrcholením pnutí mezi evropskými mocnostmi, pokud již v té době můžeme mluvit o mocnostech. Následný třicetiletý válečný konflikt skončil poválečným konsensem v podobě Vestfálského míru a následné mírové uspořádání se uskutečňovalo pomocí rovnováhy sil, nicméně poté přišla Velká Francouzská revoluce a z ní vzešlý vítěz jménem Napoleon. Po krvavých a vleklých napoleonských válkách se mír v Evropě opět udržoval díky rovnováze sil a také díky kongresům Svaté aliance. Avšak ani toto uspořádání nemohlo vydržet věčně a přichází nacionalistické tendence a následná 1. světová válka. Kvůli špatnému poválečnému uspořádání přichází následně další světová válka. Po té již opět přichází, jak to po takových vyčerpávajících konfliktech bývá, období míru a mocenské rovnováhy. Avšak s rokem 1991 i toto období rovnováhy sil končí. Z počátku se zdálo, že jasným hegemonem ve světě bude USA se svými idealistickými myšlenkami šíření demokracie ve světě. Ale stalo se něco jiného. Stalo se to, že moc, v té době již ve velice globalizovaném světě, se rozprostřela mezi nově vzniklé velmoci. Nadvláda USA a celé „americké století“ byly u konce. Rusko bylo po rozpadu SSSR silně oslabeno, nicméně pouze fyzicky, sny o síle rovné světové velmoci se nerozplynuly. Jen bylo potřeba takové politické autority, která by sílu Rusku navrátila. Touto osobou se stal Vladimir Putin.

Jeho kroky můžeme morálně odsuzovat donekonečna. Nicméně pravda je taková, že v minulosti vždy vládly světovému uspořádání velmoci a vždy, když dovršily proces získávání síly a moci, začaly ji ve světě prosazovat. Stalo se to mnohokrát v Evropě, stalo se to mnohokrát v Asii. A stalo se to nyní v Rusku. V současné době má Putin v Ruské federaci snad nejvyšší podporu obyvatel. Je sice kritizován za svou domácí politiku, nicméně co se zahraniční politiky týká, jeho podpora je extrémní. Připadá Vám to zvláštní? Mně tedy ne, Putin sleduje své národní zájmy, a na to přece občané slyší, nebo ne? Henry Kissinger ve svém životním díle Umění diplomacie píše: „Drtivá většina vedoucích postav Ruska – bez ohledu na politické přesvědčení – odmítá přijmout zhroucení Sovětského svazu a legitimitu následnických států, zvláště Ukrajiny, kolébky ruského pravoslaví. Dokonce i Alexandr Solženicyn, když požadoval, aby se Rusko zbavilo noční můry, kterou představovaly nedobrovolně podrobené národy, vyzýval k tomu, aby si Moskva zachovala Ukrajinu, Bělorusko a téměř polovinu Kazachstánu.“ (Kissinger, 1999: 852). Ano, Kissinger toto píše na počátku 90. let, nicméně je to opravdu tak dávno? Rozhodně ne.

Ona nutnost vystřízlivění podle mě spočívá v tom, že bychom sic neměli přestat s morálními odsudky takovéto expanzionistické politiky a měli bychom mít stále na zřeteli lidská práva a jejich dodržování, na druhou stranu musíme najít míru mezi morálním odsuzováním a silným řečněním a mezi tím, co z těchto morálních odsudků jsme schopni si na Putinovi prosadit. Dále je nutno si přiznat, že ne celý svět je ztotožněn s takovým pohledem na dodržování lidských a občanských práv a na dodržování mezinárodního pořádku, jaký zastává západ. USA, pravda, nikdy nevedly expanzi za účelem územních zisků. Nicméně národní zájem je u nich, zejména v posledních dvou dekádách, na prvním místě. V nejlepším případě jsou USA schopny skloubit své idealistické poslání exportu demokracie s národním zájmem, nicméně můj pocit je takový, že vždy převládá národní zájem, notabene v době, kdy USA cítí, že jejich síly slábnou. Nebo jsou minimálně doháněny mocnostmi jinými. Putin sleduje své národní zájmy, chce obnovit dávné ruské impérium. Možná nám to připadá zvláštní a máme pocit, že i když proces demokratizace je v Ruské federaci pomalý, přece jen musí mít za následek změnu v mocenském směřování země. Ale pravda je jiná. „Na území bývalého Sovětského svazu není každý antikomunista demokratem, a ne každý demokratem se staví proti ruskému imperialismu.“ (Kissinger, 1999: 852) A nejde jen o bývalý SSSR. Každá bývalá velmoc (a zejména starší generace v ní žijící) vzhlíží ke slávě dob minulých a k naději její restaurace.

Jaký by měl být další postup?

Po onom vystřízlivění, tedy po pochopení faktu, že Putin nejedná jako despotický egoistický absolutista, nýbrž jako člověk prahnoucí po obnovení síly dávného impéria a sledující čistě racionálně své národní zájmy, je potřeba se k této skutečnosti postavit čelem. „Konec studené války vedl k ještě silnějšímu pokušení přeměnit mezinárodní prostředí k americkému obrazu. Wilsona omezoval domácí izolacionismus, zatímco Truman narazil na stalinistický expanzionismus. Ve světě po skončení studené války jsou Spojené státy jedinou zbývající supervelmocí, která má schopnost intervenovat po celé zeměkouli. Moc je dnes však rozptýlenější. Ubylo problémů, v nichž je relevantní vojenská síla. Vítězství ve studené válce postavilo Ameriku do světa, který se v mnohém podobá systému evropských států v osmnáctém a v devatenáctém století a také praktikám, o nichž měli američtí státníci a myslitelé vždy pochybnosti“ (Kissinger, 1999: 842), zmiňuje ve svém díle Kissinger. Dle mého názoru má pravdu v tom, že jsme se opět ocitli v systému mezinárodních vztahů minulých století, navíc ještě v globalizovanější podobě. Nicméně od dob, co tyto řádky psal, se změnilo postavení USA. Už není onou supervelmocí, ale jen jednou z velmocí. Dále relevance vojenské síly se opět od počátku 90. let pravděpodobně změnila. Musíme s ní znovu, bohužel, počítat. Dále se Kissinger zmiňuje, že „neúčinný Kelloggův a Briandův pakt z roku 1928, v němž se státy zřekly války jako prostředku politiky, ukázal meze výlučně právních omezení. Jak později předvedl Hitler, ve světě diplomacie je nabité dělo často mocnější než právnické elaboráty.“ (Kissinger, 1999: 845). Nechci v žádném případě Putina srovnávat s Hitlerem, nicméně paralela s vahou, kterou má vojenská síla, je určitě na místě. Dalším postupem po onom vystřízlivění by tedy mělo být pochopení důležitosti vojenské síly států v současném světě. Nutné podotknout, že nejen síly vojenské, ale samozřejmě také síly politické a ekonomické.

Díky nutnosti vojenské, politické a ekonomické síly, která je v současném světě na místě, je, podle mě, také velmi důležitá ona užší politická, bezpečnostní a také ekonomická integrace Evropské unie. „Vítězství ve studené válce značně ztížilo realizaci wilsonovského snu o univerzální kolektivní bezpečnosti. V nepřítomnosti potenciálně dominantní mocnosti nepohlížejí hlavní státy na ohrožení míru totožně a nejsou schopny při překonávání těch hrozeb, které rozpoznají, podstupovat stejná rizika.“ (Kissinger, 1999: 846) To je velká nevýhoda při takové velmocenské hře, před kterou svět a Evropa (opět) stojí. Tato nevýhoda se mimochodem jasně ukazuje při řešení právě „ukrajinské krize“, kdy Německo, Francie a VB mají vzájemně odlišné názory na řešení situace. V takové chvíli se USA stávají vlastně jedinou mocností schopnou proti Putinovi nějakým způsobem zasáhnout. Je to velice nepříjemná situace, když vezmeme v potaz, že se jedná o území bezprostředně sousedící s EU. V takové chvíli má být přece EU hlavním hráčem velmocenské diplomatické a geopolitické hry. Kvůli slabé integraci členů EU je to však zatím utopie.

„Z poválečných prezidentů se pouze Nixon zabýval Sovětským svazem jako geopolitickou hrozbou. Dokonce i Reagan značně sázel na konverzi sovětských vůdců. Nikoli překvapivě se po komunistickém zhroucení předpokládá, že nepřátelské úmysly jsou ty tam, a protože wilsonovská tradice odmítá konflikty zájmů, je americká strategie od skončení studené války vedena tak, jako by již tradiční zahraničněpolitické faktory nepůsobily. Ti, kdo se zabývají geopolitickou a historií, mají o tomto jednostranném přístupu pochybnosti.“ (Kissinger, 1999: 850-851) Kissinger v tomto o dvacet let předběhl svou dobu, když poukázal na podceňování dějin a geopolitiky. Po uvědomění si nutnosti opět silné vojenské, politické a ekonomické moci EU, je tedy dále velice důležité uvědomění si fakt, že geopolitika a geostrategie skutečně nejsou pouhou ozvěnou minulosti.

Závěrem

Rád bych nyní shrnul myšlenky, které jsem sepsal výše. Za prvé je nutné překonat současný šok z chování Ruské federace a posunout se od neustálého morálního odsuzování, které nic nezmění, k racionálnímu uvažování o dané situaci. Tímto racionálním uvažování je ono vystřízlivění, při kterém si musíme uvědomit, že Putin skutečně jedná racionálně, jedná tak, jak bylo vždy v minulosti zvykem u všech velmocí, které mají moc, a jen abnormalita dlouhého období míru nám dává pocit, že mýtus světového míru nebyl jen mýtus, ale něco daného. Za třetí je nutností uvědomit si, že vojenská, politická a ekonomická síla jdou ruku v ruce a není možné se soustředit pouze na ekonomiku a růst HDP, když máme velice slabou politickou reprezentaci nedisponující skutečnou faktickou mocí a domnívám se, že ani legitimitou (viz má další úvaha na téma „Zmatený občan a jeho příklon k populismu“). Není také možné chlubit se růstem HDP a ekonomickým potenciálem, když postrádáme čím dál více vojenskou sílu. Ano, jsem pacifista, nicméně realita mě nutí myslet realisticky. Idealistické myšlenky jsou důležité, nicméně jsou na místě, až když je situace pod kontrolou. K tomu je však potřeba síla jak ekonomická, tak politická a vojenská.

Kissinger se ve svém díle také zmiňuje, že „dlouhodobé vyhlídky na mír budou ovlivněny reformou Ruska, avšak krátkodobé vyhlídky budou záviset na tom, zda lze přimět ruské armády, aby zůstaly doma.“ (Kissinger, 1999: 853). Onou reformou můžeme rozumět idealistické myšlení plné idejí o takové demokracii, o které mluví USA. Podle mě již nemáme prostředky k tomu, abychom Putinovi zabránili posílat vojáky na Krym, potažmo na Ukrajinu. Nicméně mělo by to pro nás být poučení do budoucna. Snad již není pozdě. Aby nedošlo k omylu, zmiňuji se zde převážně o Rusku, avšak mé myšlenky jsou v tomto ohledu spíše obecné. Rusko zde dávám pouze za příklad. Rusko dalo stimul k tomuto vystřízlivění, ale tento stimul mohl podat také kdokoli jiný. V souvislosti s tímto tvrzením si zde dovolím dát ještě jeden citát Kissingera: „Wilsonismus má v Asii jen málo učedníků. Nikdo tam nepředstírá, dokonce ani v několika málo existujících demokraciích, že je stoupencem kolektivní bezpečnosti a že by spolupráce měla být založena na společných vnitropolitických hodnotách. Veškerý důraz je kladen na rovnováhu a na národní zájem.“ (Kissinger, 1999: 863). A tak to bylo vždy, a dokud lidstvo neprojde nějakou blíže nespecifikovanou duchovní revolucí, budeme muset s tímto přístupem počítat i nadále. Neměli bychom na to zapomínat.

 

Použité zdroje

Kissinger, H. 1999. Umění diplomacie: od Richelieua k pádu Berlínské zdi. 3. vyd. Praha: Prostor.

Komentář

  1. Od Luba

    Odpovědět

    • Od Lukáš Hendrych

      Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.