Zkušenost z uprchlického centra v Belgii

Nedávno jsem sepsal úvahu nad tématem vzrůstajícího extremismu v Evropě. I když jsem nevěnoval všechny řádky této úvahy čistě tématu o přistěhovalectví, mnoho reakcí bylo směřováno právě k problematice migrace. Není se co divit, toto téma je v poslední době stále více slyšitelné, objevuje se stále více v rétorice politických stran (převážně těch radikálnějších) a tyto strany získávají čím dál větší podporu. Problematika migrace je čím dál tím palčivější téma, kterému se věnuje například tato úvaha – Problematika migrace a její možné následky. Nicméně, co mě silně překvapilo, byl obsah kritických komentářů, komentářů autorů, kteří silně nesouhlasili s mou kritikou rostoucího extremismu a s mou nevolí radikálně zpřísňovat imigrační politiku zemí Evropské unie. Ano, nejsem pro striktní uzavření dveří před přistěhovalci toužícími po lepším a perspektivnějším životě. Avšak rozhodně jsem pro racionální, kritickou a na relevantních argumentech postavenou debatu nad tématem migrace. To se ale nedaří, proč?

Drtivá většina nesouhlasných reakcí se totiž nápadně podobala. Prakticky všechny kritiky mého postoje k otázce migrace se skládaly z následujících vět: „Přistěhovalci ničí naši západní, evropskou kulturu a civilizaci“. „Přistěhovalci se nechtějí přizpůsobit našim podmínkám a našim pravidlům“. „Přistěhovalci spoléhají na to, že my se přizpůsobíme jim a budeme jim poskytovat nejrůznější privilegia“. „Přistěhovalci způsobí to, že zde bude platit šaría a Vánoce přestanou existovat“. „Přistěhovalci jsou nekvalifikovaní a neumí jazyk, učit se ani nechtějí, jen budou zneužívat náš sociální systém“. A takto bych mohl pokračovat dále a dále. Vypadá to, že přeháním? Ani náhodou, drtivá většina kritických ohlasů ohrazujících se proti mému postoji vypadala právě takto. Vypadala právě takto jednoduše, generalizujíc veškerá negativa na celou skupinu imigrantů ztělesňujíc snad všechny předsudky, které kolem cizinců kolují a které nám pod nos předkládají právě ony v Evropě čím dál více populární populistické, nacionalistické až xenofobní politické strany. Jak jsem se zmínil výše, nejsem proti racionální diskuzi nad tímto palčivým tématem. Ale s výše zmíněnými argumenty přece nelze racionálně diskutovat. Pokusím se tedy přidat do této celospolečenské debaty jiný pohled, pohled založený na osobní zkušenosti z jednoho uprchlického centra v Belgii.

Do tohoto uprchlického centra jsem se vydal jakožto dobrovolník letos v létě. Rozhodnutí přihlásit se zde bylo vcelku impulzivní, nicméně, věděl jsem, že taková osobní zkušenost nemůže být ničím jiným než přínosem a zajímavou zkušeností. Nevěděl jsem, co mám od tamního prostředí a setkání se s tamními lidmi čekat, kromě zkušenosti (jejíž získání bylo předem nepopiratelné) jsem tedy neočekával nic konkrétního. Uvidíme, řekl jsem si. Ihned po příjezdu jsme si byli s ostatními dobrovolníky a za doprovodu tamního personálu prohlídnout ono uprchlické centrum. Toto centrum bylo samozřejmě na lepší úrovni než uprchlické tábory, které známe ze zemí třetího světa, které jsou situovány blízko válečných zón a čítají tisíce uprchlíků. Bylo koncipováno z několika budov, přičemž ve dvou se nacházely pokoje pro uprchlíky. Tyto pokoje byly jednoduché a velice malé, tvořila je stará plechová skříň, stůl a dvě poschoďové postele. V takové místnosti tedy bydlí celá rodina, popřípadě jednotlivci, kteří si příbuzní jakkoli nejsou. Kromě několika dalších budov (převážně neobydlených, na kterých pracovali právě uprchlíci, či kancelářských), fotbalového hřiště, volejbalového hřiště, basketbalového koše, pingpongového stolu a televizní místnosti a dětského hřiště zde nebylo prakticky nic, co by se dalo dělat. Co se týká počtu uprchlíků, nebylo jich zde v té době příliš mnoho, jen asi něco kolem šedesáti, přičemž mnoho z nich bylo dětí a převážné části těchto děti nebylo ještě ani patnáct let, mnohdy bylo dětem méně než deset. Co se týká struktury těchto lidí, byla velmi pestrá. Tito lidé pocházeli z Afghánistánu, z Pákistánu, ze Sýrie, z Čečenska, z Kosova, z Albánie či z několika afrických států a byli mezi nimi jak křesťané, tak muslimové. Měl jsem tedy možnost pozorovat, jak tito lidé žijí a jak si krátí své čekání.

Hlavní náplní naší práce jakožto dobrovolníků bylo malování chodeb a organizování aktivit pro děti, tzv. animátorství. Trávení času s tamními dětmi mě obohatilo asi nejvíce, problémy a životní situace, které mají za sebou a před sebou jsou rozhodně nezáviděníhodné, přesto se tyto děti převážně usmívaly a vzájemně si spolu hrály. Bylo velice zajímavé sledovat, jak jsou mezi dospělými viditelné etnické či náboženské hranice a jak se podle těchto etnických a náboženských znaků spolu také sdružují. Mezi dětmi byly tyto hranice absolutně nerozpoznatelné, bylo jim jedno, zda si hrají s muslimem či s pravoslavným křesťanem, s černým Afričanem či s Arabem. Výjimkou byl snad jen fotbal, který hráli všichni muži společně. Co si budeme povídat, fotbal skutečně lidi spojuje, ať se nám tato pravda může zdát jakkoli marginální, je to tak.

Jedním z argumentů, které kritici mého postoje často používali, je to, že přistěhovalci neumějí jazyk, učit se jej ani nechtějí a jsou celkově nevzdělaní. V onom centru probíhala během školního roku základní výuka, kterou realizoval dojíždějící učitel. Všechny děti tuto školu navštěvovaly a všichni lidé (jak děti, tak dospělí) se naučili francouzsky, jak nejrychleji to šlo. Rezignaci na vzdělání a na touhu naučit se nový jazyk jsem neviděl u nikoho. A to i přesto, že osud všech uprchlíků je velice nejistý. Všichni čekají buď na to, až jim belgická vláda přidělí povolení k pobytu, anebo na to, až je belgická vláda pošle zpět do jejich rodné země. A mnozí z nich tak v tomto centru čekají několik let, byť by se to stávat nemělo. Následně jsem si uvědomil, proč některým lidem udělalo vymalování chodby takovou radost. Bylo to proto, jelikož se na tu stejnou pochmurnou šedou barvu dívali třeba i dva, tři či možná i více let. Nicméně, i tyto podmínky pro ně jsou stále příznivější než situace předchozí.

Dalším častým argumentem kritiků přistěhovalectví a multikulturalismu je, že se nám tito lidé nepřizpůsobí a že čekají, že my se přizpůsobíme jim. Hlásají, že jsou závislí na našich sociálních dávkách, zneužívají našich sociálních systémů a pokud ne, tak nám kradou práci. Ano, skutečně se objevují tyto dva argumenty, mnohdy vedle sebe, což značí tak akorát urputnou snahu o diskreditaci všech přistěhovalců. Co ale takoví přistěhovalci ve skutečnosti chtějí? I to jsem si v tamním centru uvědomil. Většina přistěhovalců žijících v tamním centru byli celé rodiny i s dětmi. Skutečně, jen malá část přistěhovalců byli jednotlivci, povětšinou se jednalo o několik dětí s matkou, popřípadě o několik dětí s oběma rodiči. Pod neurčitou číslovkou několik je nutno si představit dvě až čtyři či pět dětí, početnější rodiny jsem, myslím, nezaregistroval. Po rozhovoru s matkou dvou malých dětí jsem si konečně uvědomil, co takoví lidé skutečně chtějí. Chtějí jen a pouze lepší budoucnost pro své děti. Tato rodina byla v centru již dva roky, své příbuzné neviděli již mnohem déle, a stále čekají na verdikt belgické vlády, která si v jejich případě dává velice na čas. Tato matka mi sdělila, že jediné co chce, je, aby měla každý den novou sílu a optimismus, který by mohla předávat svým dětem v naději, že jednou budou skutečně šťastnější a budou vést lepší a spokojenější život. Žádný náznak o nepřizpůsobení se, žádný náznak vysávání sociálního systému, žádné spoléhání se na to, že se belgická společnost podřídí jejím potřebám a zvykům. Jediné, co matky chtějí, je lepší budoucnost pro jejich děti a šanci na vybudování takového života pro ně.

Nejsem proti racionálním diskuzím na téma přistěhovalectví, pouze pro takovou diskuzi potřebuji relevantní, racionální a podložené argumenty. Ať se jedná o osobní zkušenosti s problematikou migrace či o výzkumy a statistiky, každý podložený argument je argumentem. Avšak za argument nemůžu považovat to, když mi lidé píší a říkají, že přistěhovalci jsou a priori paraziti neochotní se přizpůsobit spoléhající na to, že my se přizpůsobíme jim. Za argument proti přistěhovalectví nemůžu považovat řeči typu „oni nám zruší Vánoce a bude tady platit šaría“. Má zkušenost z uprchlického centra je jen malým střípkem v rozsáhlé a složité debatě. Já jen vím, že jsem tam potkal mnoho skvělých lidí, kteří chtěli hlavně lepší život pro své děti, což zahrnuje také lepší vzdělání, životní podmínky, větší životní možnosti. Já jen vím, že jsem tam potkal ženu ve středních letech, která se mermomocí chtěla účastnit sportovních aktivit, jelikož doma jí to umožněno nebylo. Já jen vím, že jsem tam poznal mnoho skvělých dětí, které ještě před pár týdny či měsíci žily ve válečných zónách, ve městech, která byla centrem válečných konfliktů.

Rozhodně netvrdím, že mezi přistěhovalci nejsou výjimky, jistě jsou mezi nimi radikálové, extremisté, fundamentalisté. Na tyto lidi se musíme zaměřit. Mnohdy se však jedná o rodiny hledající nový domov a lepší život. Společně s kvalitním evropským vzdělávacím systémem a s podporou rodičů můžeme dokázat to, že se tyto rodiny v nové společnosti asimilují a přizpůsobí se jejím zvykům a hodnotám. Pravidla musí platit pro všechny stejně, nejsem pro to, aby si někteří byli rovnější než jiní. Zavírání dveří před utečenci je však, podle mého názoru, v rozporu se samotnými hodnotami, které naše evropská civilizace zastává a které si tak dlouho budovala. Nesnažme se eliminovat možnost utečenců k tomu, aby nalezli v Evropě novou naději pro sebe a své děti. Snažme se eliminovat důvody, které tyto lidi ženou k těmto zoufalým činům utíkat s celými rodinami v nuzných podmínkách ze svých rodných zemí do naprostého neznáma. Neradikalizujme naše pohledy na cizince, jiné národnosti a náboženské skupiny. Radikalizujme tak možná naše schopnosti tlačit na politickou reprezentaci, aby dělala vše pro to, aby tito lidé neměli důvod utíkat ze svých zemí. Poznal jsem v onom centru mnoho lidí, žádnému z nich však nezávidím jejich životní osudy a to, čím si již – mnohdy ve velice nízkém věku – museli v životě projít. Poslední věcí, kterou bych chtěl v takovém případě vidět, je to, že jim někdo ukáže papír s razítkem, na kterém stojí „zamítnuto“ a pošle je zpět do země, ze které byli nuceni utéct. Uvědomme si, že případná eliminace těchto skupin nevyřeší naše společenské problémy. Tyto skupiny nejsou příčinou našich problémů, a pokud to někdo hlásá, je to obrovské a nebezpečné zjednodušování nezaložené na relevantních argumentech. Pokud toto hlásá radikální politická strana, měli bychom zbystřit a dávat si pozor. Notabene v případě, když taková politická strana získává stále větší podporu.

Komentář

  1. Od Pinokio

    Odpovědět

  2. Od Filip

    Odpovědět

    • Od Lukáš Hendrych

      Odpovědět

  3. Od Hana

    Odpovědět

    • Od Lukáš Hendrych

      Odpovědět

      • Od Tomáš Gabík

        Odpovědět

    • Od Jan

      Odpovědět

  4. Od Jan

    Odpovědět

    • Od Lukáš Hendrych

      Odpovědět

      • Od Jan

        Odpovědět

    • Od Ondřej

      Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.