25 let svobody?

Vzpomínka na listopad 1989 je už dnes téměř výhradně otázkou soukromého pocitu, který v sobě vědomě či nevědomě uchovávají konkrétní lidské bytosti se zkušeností československého zápasu o postoj k sobě samému i celému společenství. Třiadvacet let je dlouhá doba v lidském životě, v životě státu ještě delší. Co to znamená? Žili tu lidé, kteří vyšli do ulic poblázněni studentským hnutím, které cosi žádalo. Byla tu nastolena otázka změny kursu celého politického systému. Vedoucí úloha jedné politické strany ve státě a společnosti už nebyla tak „sexy“ jako kdysi. Obyčejní dělníci, kterým cosi  scházelo, zastavovali stroje, začali vyrábět transparenty a připravovat se na velkou akci. Jakoby to tenkrát byla pouze obměna hesla, místo Akce Zet, tu byla podpora studentského hnutí. Dělnický lid už nechtěl být pouze jakýmsi slovíčkem, prázdným heslem, kterému oni sami už nepřikládali žádný větší význam. Je možné, že celá pozdně osmdesátá léta byla prodchnuta tímto postupně ohlušujícím rachotem v hlavách těch, na kterých byla postavena celá ideologie. Už tu žádný prestižní proletariát nebyl. Po čem tedy toužili všichni ti, od kterých bychom nečekali sabotáž významných podniků tehdejšího Československa? Chtěli snad svobodu? Jakou? Socialismus s lidskou tváří už opravdu nebyl k udržení, co ale bylo důvodem k tak početné davové psychóze, která ochromila samotné základy onoho socialistického experimentu, jenž se tu a tam modifikoval, aby se obzvlášť některá sociální skupina nebouřila nebo nevytvářela racionální opozici vůči každému kroku, který vláda podniká na všech úrovních státní správy. Neexistence samosprávy v demokratickém slova smyslu může představovat určitý reálný psychologický základ pro to neskutečné nadšení do změn, které měly definitivně Československo přesunout z koleje A na kolej B, nebo naopak.

Víc jak dvě dekády po smrtelném úrazu celého komunistického bloku jsme opravdu někde jinde. Česká republika má ústavu, která je svým charakterem demokratická. Píše se v ní o navazování na prvorepublikovou skutečnost, o lidských právech se tam také píše. Na začátku je vždycky tma, jak glosuje jeden chlapec v jednom oblíbeném fantasy filmu. I tuto zemi zahalila hluboká noc během níž se v hlavách mnohých narodil plán, jak tuto zemi zruinovat a druhé poškodit, okrást. Sice se v listopadu moc „nestřílelo“, ale kolik nevinných lidí a třeba právě těch zfanatizovaných nevzdělaných dělníků skončilo na dlažbě, na úřadu práce jako ti nejposlednější, když se velmi záhy začaly zavírat fabriky, které k nim byly tak štědré a byly jejich druhými domovy. Jejich duše se dívaly do výloh se značkovým zbožím, které si nemohly dovolit. Pro tuto svobodu opustili a zradili své teplé místečko? Jaké vzdělání jsme my všichni měli o tom co je to svoboda, co to vůbec znamená a jaké bude mít parametry v nové demokratické společnosti? Nevěřím, že měli jasnou a zřetelnou představu pro co jdou na barikády. Volný trh je místem nikdy nekončícího boje za ubohou minutu na slunci. Je to moment vítězství, které ale znamená další boj za udržení toho, co jsme získali. Dnes tu jsou opět dělníci, kteří volí opět komunisty, protože věří, že za nich bylo lépe. Existence této politické partaje v českém stranickém systému je postaven na druhém příchodu Marxe, Lenina a Stalina. Je to víra v mrtvé „romantické básníky“, jejichž DNA by mohlo být v co nejbližší době opět uvedeno v provoz a tak možná budeme svědky zmrtvýchvstání laskavého kmenového společenství, ve kterém si budeme všichni rovni, protože rovnost je náboženstvím bez zbytečných průtahů, ve svém profilu neuvádí žádnou informaci o posledním soudu nebo věčném životě. Je to magnetická síla, která spoutává srdce smutných, odvržených, ponížených občanů v kapitalistickém systému výroby. To považuji za jeden z nejvíce negativních bodů celé transformace a cesty k narovnání vztahu k pojmu liberálně demokratická společnost a volný trh. Vztahování se k fantasmagorickým politickým hnutím je realita i po tak dlouhé době. I dnes jsou lidé hlásající toto „evangelium“, drží pevnou pozici v zákonodárném sboru, ačkoliv se s nimi nikdo ve sněmovně nechce bavit. Jak to vypadá, v některých případech se na pokračovatele předlistopadové KSČ bude „s radostí“ obracet s žádostí o podporu při přijímání zákonů i ministerský předseda Bohuslav Sobotka. Je to schizofrenická situace, jejíž řešení neexistuje. Co občan, to hlas, ať už je pro jakoukoliv politickou partaj či hnutí usilující o podíl na moci. To už jsme se naučili. Víme jak kroužkovat a pomáhat těm zdola, aby se vytáhli na kandidátce a mohli sehrát roli zástupce nás lidu.

Co jsme se ještě o sobě dozvěděli? Umíme dělat občanskou společnost, jež v politologických učebnicích zdůrazňována jako sociologický předpoklad demokracie. Jsou mezi námi jedinci a skupiny, které umí pracovat spolu bez asistence státu, dokážou sebrat poslední síly a vyjít do ulic, napsat petice a bojovat třeba za záchranu plejtváků v oceánech, nebo Dorotku z Děčína, která nemá co jíst. Solidarita je pojem, který nepotřebuje stát ani demokratickou ústavu, je to vztah člověka k člověku. Pocit sounáležitosti, idea komunity nám není cizí. Občané, kteří se nebojí být ani občany ani lidmi, zapalují pochodně, aby ti, kteří ztratili ve svém životě pevný bod či směr, mohli opět zasednout ke společnému stolu. Je tu ona touha po civilizaci, která nesbírá a nepohřbívá sociálně mrtvé bytosti s umenšenou schopností myslet, mluvit a vnitřně zlikvidovanou sebeúctou. Idea sociálního státu je opodstatněná a má své místo v 21. století i v České republice. Dávno už ale neplatí, že to někdo zaplatí a někdo bude svým životním stylem dobrovolně riskovat. Výroba dětí přece nemůže být pojímána jako profese, která mi zajišťuje celkem pohodlný život. Děti se snad začnou pojímat ne jako živé věci, jejichž existence mi usnadňuje život. Věřím, že každé narozené dítě v Čechách, na Moravě a ve Slezsku si zaslouží veškerou péči svých rodičů, kvalitní výchovu k lidství, zodpovědnosti a plnohodnotnému občanství. Tak snad všichni konečně dospějeme a přestaneme ze sebe navzájem dělat otroky svých vášní a slabostí.

Dnes už víme, že naše osobní štěstí a pojetí dobrého života není v rukou nějaké bezejmenné síly. My sami můžeme svobodně přemýšlet a tvořit. Můžeme znovu zabořit své srdce i duši do česky psané literatury bez toho, abychom se báli odmítnutí. V naší zemi je milion básníků, kteří otevírají nebe pro českou duši. Na této estetické skutečnosti je možné stavět při uskutečňování poselství základního zákona státu, jenž byl založen na úctě k lidské důstojnosti, nikdy neustávajícím dialogu. To všechno a ještě víc nám nabízí propojený svět skrze médium zvané internet. V době onoho sametového listopadu jsme k sobě promlouvali jinak, tvář na tváři. Pokud tedy budeme chtít uskutečňovat své nápady, nebude stačit psát je do počítače „na potom“. Všichni jsme víc než kdy předtím předmětem otázky, kterou si položil pruský filosof  Immanuel Kant „co mohu dělat?“. Solidarita otřesených není historický artefakt, je to každodenní napnutí lidské duše v zápase o vlastní identitu. Nebojme se žít s otázkou, kterou nám pokládá sám život, tedy: „Kdo jsi?“ Na trhu stejně jako na divadle musíme věřit vlastnímu jménu, jeho obsahu. Být občanem znamená navzájem si přiznat  rovnost ve veřejné diskusi a nevstupovat do dialogu do té chvíle, než si budu vědom toho, co všechno obnáší respekt k názoru druhého. Lidská tvář je místem, které může docenit pouze a jedině lidská bytost, protože právě my lidé se pro sebe „objevujeme“ skrze tvar, který později nazveme tváří.

My všichni jsme Česká republika. A pokud máme pocit, že se na někoho zapomnělo, nebojme se ho nebo jí oslovit a věnovat mu pět minut svého času. Jediný krátký rozhovor může změnit nejen život jednoho človíčka, může totiž proměnit celou společnost. Každý z nás může činit dobro. Kdo říká, že jsou Češi závistiví a nepřející národ? Jsou to obvykle dospělí, kteří byli dětmi a stále jimi jsou. Nikdo je totiž v životě nepohladil, nepochválil, jsou smutní. Podělme se s nimi o úsměv. To Havlovské srdce na Hradě stále svítí. Kdo chce, tak ho uvidí. Jsem přesvědčen, že to nebyla žádná falešná póza, ale trvalé poselství. Všichni do jednoho se můžeme stát velvyslanci českého národního stromu lípy. Věřím, že v brzké době jich vysadíme po celé zemi mnoho a nezapomeneme ho také pevně ukotvit v našich soukromých životech.

Naděje nemá charakter začátku a konce, proto ji můžeme zakoušet každý den našich životů. Můžeme o ní hovořit, sdílet a svými činy pomáhat naplňovat. Je to zkušenost, kterou český národ zakouší se železnou pravidelností. Právě v této chvíli tomu není jinak. Malujme obrazy, zpívejme písně, tvořme a nepřestávejme spolu sdílet prostřední pokoj každého z nás.

Komentář

  1. Od Filip Horák

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.