Takový normální den učitelky MŠ

Blíží se první září. Čeká mě přípravný týden, ve kterém si vyzdobíme s kolegyní třídu, a potom hurá do nového školního roku.

Začínám v nové školce ležící uprostřed velkého sídliště. Má dohromady osm tříd, v každé je 28 dětí. Po dlouhé době mám předškoláky, takže mě čeká připravit je (pomoci dětem vyrovnat rozdíly) pro vstup do základní školy.

Těším se. Koupila jsem si nové oblečení, zašla si k holiči – děti přece musí mít upravenou učitelku… a také se připravila. Našla jsem si spoustu činností a zajímavých věcí, které bych ráda děti naučila. Je pondělí 1. září a já s rozechvěním vstupuji do budovy školky. Máme třídu v prvním patře a už dole u dveří mě zarazil hluk křičících dětí, nicméně odvážně zdolám schody a…

Stála jsem ve dveřích se svými novými bílými kalhotami, novým účesem a s úsměvem, který mi pomalu mizel z tváře. Kolegyně se marně snažila děti ztišit a nějak je zaujmout, všude byly poházeny různé hračky, pár dětí se válelo pod stoly, další běhaly po herně i třídě, nějaké zvláštní zvuky se ozývaly z toalet a než jsem stačila pozdravit (mě si děti leda tak zvědavě prohlížely, natož aby se zmohly k pozdravu) skočil mi někdo zezadu na záda s křikem „paní učitelko, on mi stahuje kalhoty“. Kolegyně mě s úlevou pozdravila a vytratila se něco vyřizovat. Nejdříve jsem na sebe upozorňovala normálním hlasem, pochodovala jsem po třídě s milým úsměvem, snažila se zaujmout, ale nic. Dvacet pět dětí se různě postrkovalo, běhalo a dohadovalo se o hračky. Dokonce jsem musela dva odtrhnout z přesily proti jednomu. Tak jsem zařvala. Jako lev. Bylo to jako by člověk zastavil zrychlený film. Děti se zvědavě podívaly, kdo je vyrušuje z jejich hry? (Pokud se to vůbec dá hrou nazvat?) Děti běhaly překotně od stavebnice ke stavebnici, braly si hračky, aby je zase vrátily, hádaly se, kdo hru vede, podle koho se bude hrát, urážely se a vše řešily různým postrkováním, či posmíváním. Takže jsem stála uprostřed zastaveného mumraje. Zvědavě jsme na sebe koukali. Pozdravila jsem je, pár dětí mi dokonce odpovědělo. Nařídila jsem jim uklidit hračky, za což jsem si vykoledovala obrovskou vlnu nevole, ale nevadí. Potřebujeme se přece seznámit. Představím se jim, více je však zaujme Toníkův krkanec. Říkají mi svá jména. Mechanicky. Hlavně ať už jdeme zase něco dělat a moc je neobtěžuji. Dorazila kolegyně. Oznámila mi, že máme nejhorší třídu. „Co to znamená?“, ptám se. Máme děcka, se kterýma si nikdo neví rady, a navíc nesmíš nic moc říkat rodičům, jdou si hned stěžovat k ředitelce. Fajn, řekla jsem si. Uvidíme.

Sídlištní předškoláci. Zvládnou sebeobsluhu, jsou samostatní, sebevědomí, ale také drzí, krutí a rozežraní. Žádné ADHD, normální bezhraniční výchova rodičů a z toho plynoucí rozežranost a absolutní nerespektování dospělé osoby. Den uběhl v neustálém překřikování a zklidňování. Zjistila jsem, že Toník nejen rád krká, ale také dělá vše naopak. Takže když jsme šli svačit, schoval se mezi lehátka. Pokud jsem ho chtěla dostat na svačinu, musela jsem ho najít a vláčet za obě ruce, protože na vše říká „ne, to neudělám, ani náhodou!“ Když jsem ho konečně posadila ke stolu a na vteřinu se otočila na Aničku strkající rohlík do čaje Adélce, byl Toník opět pryč. Venku zase křičel, že chce svačinu a bez zábran se na mě vrhl a kopal do mě a bouchal. Což se zájmem sledovaly ostatní děti. Kdo asi vyhraje? Fyzické tresty dětí jsou zakázány. O učitelích se nemluví.

Všechny děti jsou převlečené u dveří. Nejméně pěti dětem, které váží snad stejně jako já, začínají vyrážet krůpěje potu. Toník stále hystericky řve, že bez autíčka nejde ven. Děti ho upozorňují, že hračky si ven nebereme. Agresivita Toníka se stupňuje. Napadne Terezku a než se stihnu prodrat přes hlouček dětí, má Terka vyražený dech. Děti opět sledují, kdo vyhraje. Možná je až zarážející, jak v klidu a bez větších emocí tento nerovný souboj děti sledují a není nikoho, kdo by se jí jakýmkoliv způsobem zastal. (Tedy kromě křiku “paní učitelko, on jí bije!”) Původně jsem chtěla “přehlédnout”, že si Toník autíčko bere ven. Ale potom, co se začaly ozývat i další děti, že chtějí své hračky stejně jako Toník, rázně jsem další debaty ukončila. Má snaha, aby se Toník Terezce omluvil, je zbytečná. Toník vztekle odmítá a trvá si na svém, že si to zasloužila, protože neměla mluvit, že si nemá brát ven hračku. Beze slova stahuji řvoucímu Toníkovi tepláky, natahuji věci na ven a snažím se nazout boty. Cítím, že mě hryže do zadku. Jak asi tohle vysvětlím doma? Beru mu z ruky autíčko, za což si vysloužím další kopanec.

Ano, mám ve třídě i hodné a slušné děti. Z 26 je jich slušných a hodných určitě polovina. Jenže co s tím, když se nechají strhnout. A většinu času mi zaberou právě tyto děti, které neustále bojkotují naprosto vše – kromě vlastní zábavy samozřejmě. Nezbývá mi už pak ani čas právě na ty děti hodné a tiché. Jaké vlastně jsou? Co je trápí? Rozumí všemu, co se je snažím naučit?

Vyběhla Markéta. Má potvrzené ADHD, ale vypadá spíše, že onemocněla slintavkou. Z úst až na triko ji visí husté sliny, kterými straší kamarády a opět řev. Chce se mi utéct. Jsem zpocená, bolí mě v krku z překřikování a cítím bezmoc. S kolegyní vyrážíme na hřiště. Máme toho obě dost, moc nenamluvíme, ale pohledy mluví za vše.

Dvojice se nám nedaří udržet, držím tři děti a mluví na mě v rychlém tempu dětí asi šest. Vyčerpaně na vše kývám a s předstíraným zaujetím se zmůžu jen na „opravdu?“ Vlastně ani nevím, na co odpovídám.

Hřiště se zdá fajn. Žádný úraz, děti běhají, křičí a snad se unaví… A zase Toník. Vedle hřiště jsou navezeny velké kameny a děti ví, že na ně nesmí. To však neplatí pro Toníka, který vylezl hned na ten největší. Pošklebuje se na nás a nesleze ani po pátém upozornění. Motivace mě nenapadá žádná. Tedy jedna ano, ale ta je zakázána. Mám na výběr. Buď si ho nevšímat a nenápadně postávat vedle kamene a v případě pádu rychle reagovat, či ho opět řvoucího tahat dolů násilím. Samozřejmě uprostřed panelákového sídliště a pod dohledem spousty maminek, které mě rozmáznou na Facebooku jako neschopnou a zlou učitelku. Vybírám si první variantu. Po chvíli Tonda opravdu sleze a znuděně jde hledat další lumpárnu. Neuběhlo ani patnáct minut a přiběhl Honzík s pláčem, že mu Tonda nadává. Zavolám si jej a ptám se, co mu řekl. Tonda sděluje, že Honzík ukazuje na hřišti šulína. A Honza se ptá, co to je. S kamennou tváří odpovídám, že penis. Tak to teda nemám – křičí a zřejmě je zmaten i Tonda, odcházejí společně. Nevím, co si povídají, ale očima posunuji hodinky ke konci pracovní doby.

Máme oběd. Protože naše paní ředitelka propustila polovinu provozních zaměstnanců, vydáváme si na třídě stravu samy. Takže dorazíme s dětmi do šatny, dohlédneme na převlečení dětí a uložení věcí do skříněk. Toník opět řve, schovává se a odmítá se převléknout. Vzdávám to. Nechávám ho v šatně a jdu nalévat polévku. Kolegyně se snaží křikem děti ztišit. Podaří se jí to. Alespoň u jídla rozumíme vlastnímu slovu. Začínají se ozývat děvčata: „Paní učitelko, mi ta polévka nechutná. Mně je špatně. Mně bolí bříško. Já to nemám ráda. Nemusím to jíst? Můžu to odnést?“ Pokouším se je přesvědčit alespoň k ochutnání. Michalka natahuje na zvracení. Honza jde snad po páté čůrat. Velím, „odneste to.“ Rozdáváme druhé jídlo. Karlík nám asi usne, Toník je stále v šatně. Markéta si nalila čaj do brambor a všichni u stolu propukli v hurónský smích. Hltám své jídlo, snažím se nevnímat… bohužel se mi nedaří.

Zvonek. Rodiče si jdou pro děti po O. Začínám si zvykat, že jich ani polovina nepozdraví. Zdravím tedy já jako první. Alespoň odpoví. Říkám nashledanou a nic. Ani dítě, ani rodič. Polknu pocit hořkosti a jdu dohlédnout na děti v umývárně, kde je zase křik, že Toník splachuje dětem, které sedí na záchodě. Půl role papíru je vyrolována na zemi. S částí papíru v zadku běhá kdosi po toaletách a opět je to pro všechny důvod k hlasitému křiku. Mechanicky dělám svou práci. Hlavně klid, nevzrušuj se, nejsou to tvé děti. Ale je to skutečně tak? Jsem přece učitelka. Já je přece musím zvládnout, naučit je slušnosti, kamarádství, předat jim vědomosti… pracovat s dětmi v souladu s RVP PV a všemi možnými zákony a nařízeními. Opravdu v souladu? Musím se sama usmát. Kdyby tak ministerstvo snížilo počty dětí na třídě. Alespoň v krajích, kde už přeplněnost školek neplatí. Chybí nám děti, přijímáme dvouleté bez hygienických návyků, i takové děti, které potřebují spíše speciální školu. Nemáme na výběr. Kdo by chtěl dnes jít na zkrácený úvazek, či přijít o práci úplně?

Děti leží na lehátkách. Z nařízení ředitelky po stížnosti rodičů nesmí mít předškolní děti peřinky ani pyžama. Leží na holých lehátkách v oblečení. Vrtí se, přelézají a šprtají do kamarádů. Čtu jim pohádku, ale stále je musím uklidňovat. Perou se o plyšáky, lezou pod lehátka, pár dětí si stěžuje, že je jim zima. Musíme chvíli vydržet – než provozní vytře a podlaha uschne. V jednu už pracujeme na grafomotorických listech. Tedy děti znechuceně, chtěly si raději hrát. Jsou podrážděné, unavené, protivné. Konečně jsou dvě a podává se svačina. Opět rachot, děti se strkají u vozíku s jídlem, polovina nechce pomazánku. Za chvíli začnou chodit rodiče.

Stojím odhodlaně ve dveřích. Hovořím s maminkou Toníka, že by bylo dobré, kdyby navštívila psychologa. Toník má problémy s chováním a respektováním čehokoli a kohokoli a bylo by dobré vše eliminovat před vstupem do základní školy. Maminka mě poučí, že je Toník nadmíru inteligentní a vlastně se jen nudí. Nikde s ním nepůjde. Pak přišla maminka Vlastíka. Opět stojím pevně rozhodnutá ve dveřích, bránit svou profesi. Snažím se vysvětlit mamince, že když má Vlastík v šesti letech skoro šedesát kilo, není to v pořádku. Než jsem stihla vyjmenovat srdeční a kloubní onemocnění, posměch kamarádů, nepohyblivost při cvičení, maminka mě usadila, že jí lékařka řekla, že se Vlastík vytáhne a tím zhubne. Že je to v pořádku. Maminka má metr šedesát a tatínek také. Tak nevím, po kom se vytáhne.

Poslední má snaha byla u maminky Markétky. Poprosila jsem ji o vyjádření z PPP o ADHD, kde bude určitě popsán postup, jak s Markétkou dále pracovat. Odbyla mě tím, že si to mám najít a nastudovat na internetu.

Co říci dále. Je to teprve začátek školního roku. Pochopila jsem, že nové kalhoty i holič jsou zbytečné. Možná maska zombie, či nějaké jiné příšery z počítačových her, by děti zaujala mnohem více. Spočítala jsem si, že budu učit děti ještě minimálně třicet let. Do důchodu mám jít skoro v sedmdesáti. Usmívám se. To nemohu zvládnout. Už teď potřebuji osobního trenéra, psychologa a také kus lesa, kde mohu sedět alespoň jednou za čas úplně sama. Nevidět lidi, neslyšet hlasy, jen zírat do zelených větví a na okamžik se od všeho osvobodit. Napadá mě strašidelná myšlenka. Ještě stihnu děti, těchto dětí…

Máme komunikativní kruh. Téma zní Já a moje rodina. Abychom se mohli vůbec v klidu pobavit, musím děti nejdříve unavit. Osvědčil se mi bubínek. Půl hodiny před vzdělávacími činnostmi nechám děti v herně běhat, skákat a plazit se v rytmu bubínku. Až je unavím, začnu s výukou. Zatím to zabírá tak na půl. Děti sedí v kruhu, pošťuchují se, vykřikují. Toník a Markéta si hrají na kozy a ze třídy se ozývá hlasité mečení. Děti se sice smějí, ale postupně se zklidňují a zapojují se do hovoru o svých rodičích. Popisuji dětem model rodiny, máma, táta, děti, babička, děda. Vedu je k úctě ke svým rodičům. Dozvídám se, že jen deset dětí žije se svými rodiči. Jinak mají jiné tatínky, nebo tety, nebo více tatínků a nových tet. Nejsou smutní, předbíhají se, kdo více zaujme svou situací. Nejistě se hlásí spíše ti, kdo mají celou rodinu. Anežka z ničeho nic říká, že maminka se s tatínkem prala o peníze a do toho se přidal Jirka, že tatínek nic nedělá, jen leží a pije pivo a on může ochutnávat pěnu, načež se děti zase začnou překřikovat, že také ochutnávají pěnu a některé dokonce i víno. Poučím je o škodlivosti alkoholických nápojů a snažím se debatu převést na veselejší téma a navrhuji dětem, jak pomoci mamince doma. Dávám jim to za domácí úkol.

A je mi jich najednou líto. Tyhle sídlištní děcka, která neví co je úplná rodina, bezpečné zázemí a jejichž výchova probíhá hlavně ve školce a zájmových kroužcích, mají často nevyrovnané rodiče, kteří si neví rady ani sami se sebou.

A možná mám prostě jen divokou třídu a až se sžijeme a já najdu způsob, jak je zpomalit, zklidnit a jak jim pomoci vnímat opravdové a krásné věci kolem sebe, jak si uvěřit a mít úctu k sobě i druhým – napíšu článek o velké výzvě, kterou jsem dostala a zvládla.

Musíme si uvědomit, že vychováváme děti pro dobu, která přijde za 20 let. Jaká bude? Co bude v té době prioritní? To nemůžeme s určitostí nikdo říci. Věda a výzkum letí kupředu rychlostí blesku. Co však vím naprosto jistě je, že tyto děti budou stále potřebovat a hledat lásku, víru v sebe, obrovskou schopnost přizpůsobovat se novým situacím a změnám. Vše ustát co možná nejvíce korektně a čestně. Také vydržet v boji proti nekorektnosti a nečestnosti. Nejvýznamnější dobou pro utváření lidské osobnosti je právě období předškolní. Považuji se tedy hned po rodině za toho nejdůležitějšího, který může spoustu věcí ovlivnit k lepšímu a dát dětem směr, kterým by se nová generace mohla ubírat. Proto je velmi důležité, kdo se pedagogem stává. Proto je velmi důležité vše, co dětem říká, co je učí a jaké názory jim sděluje. Proto je velmi důležité, jak se sám chová. Snad budu mít dostatek síly napomoci i této třídě.

Komentář

  1. Od Hanka K.

    Odpovědět

    • Od Anonym

      Odpovědět

      • Od Tereza

        Odpovědět

      • Od Anonym

        Odpovědět

      • Od Anonym

        Odpovědět

  2. Od anonym

    Odpovědět

    • Od Pet Pet

      Odpovědět

  3. Od Kolezu

    Odpovědět

  4. Od Lenka Chvalová

    Odpovědět

    • Od Polki

      Odpovědět

      • Od Anonym

        Odpovědět

    • Od Tereza

      Odpovědět

  5. Od peeet

    Odpovědět

  6. Od Renáta Sobotková

    Odpovědět

  7. Od anonym

    Odpovědět

    • Od Dan Čech

      Odpovědět

    • Od anonym

      Odpovědět

    • Od Pavel

      Odpovědět

    • Od Anonym

      Odpovědět

      • Od Duška

        Odpovědět

    • Od Anonym

      Odpovědět

      • Od Jana

        Odpovědět

    • Od Anonym

      Odpovědět

  8. Od Iva Piňousová

    Odpovědět

    • Od Míla

      Odpovědět

      • Od Iva Piňousová

        Odpovědět

      • Od Lubomír

        Odpovědět

        • Od Pavla

          Odpovědět

          • Od Jenda

            Odpovědět

            • Od Anonym

              Odpovědět

          • Od Lubomír

            Odpovědět

            • Od mamina

              Odpovědět

  9. Od Anonym

    Odpovědět

  10. Od Anonym

    Odpovědět

    • Od David Lacko

      Odpovědět

    • Od Anonym

      Odpovědět

      • Od Irena

        Odpovědět

    • Od Veronika

      Odpovědět

    • Od Anonym

      Odpovědět

    • Od Polki

      Odpovědět

      • Od Duška

        Odpovědět

        • Od Polki

          Odpovědět

  11. Od Gabriela Lacková

    Odpovědět

    • Od Duška

      Odpovědět

  12. Od Marcela

    Odpovědět

    • Od Alice

      Odpovědět

      • Od Marcela
        • Od Alice

          Odpovědět

          • Od Dominika

            Odpovědět

            • Od David Lacko

              Odpovědět

              • Od Dominika

                Odpovědět

  13. Od anonym

    Odpovědět

    • Od L.Hajek

      Odpovědět

    • Od Alice

      Odpovědět

      • Od Dominika

        Odpovědět

  14. Od Katka
  15. Od Rodič dítěte MŠ

    Odpovědět

    • Od Anonym

      Odpovědět

  16. Od Gabriela Lacková

    Odpovědět

    • Od Hanka

      Odpovědět

    • Od Anonym

      Odpovědět

    • Od J.

      Odpovědět

  17. Od Dominika

    Odpovědět

    • Od David Lacko

      Odpovědět

  18. Od N. Konečná

    Odpovědět

    • Od R. Fiala

      Odpovědět

    • Od Anonym

      Odpovědět

  19. Od Anonym

    Odpovědět

  20. Od Eliška Serafínová

    Odpovědět

  21. Od ředitelka MŠ

    Odpovědět

    • Od R. Fiala

      Odpovědět

      • Od Anonym

        Odpovědět

        • Od Duška

          Odpovědět

          • Odpovědět

            • Odpovědět

    • Od David Lacko

      Odpovědět

    • Od Miroslava

      Odpovědět

      • Od Alena Marušková

        Odpovědět

    • Od E. Fialová

      Odpovědět

    • Od N. Konečná

      Odpovědět

  22. Od Alice

    Odpovědět

  23. Od Alice

    Odpovědět

  24. Od maminka

    Odpovědět

  25. Odpovědět

    • Odpovědět

      • Od Zdenka

        Odpovědět

        • Odpovědět

  26. Od Matěj Kasal

    Odpovědět

    • Od Anonym

      Odpovědět

  27. Od Jan

    Odpovědět

  28. Od Vlaďka

    Odpovědět

    • Od Míla

      Odpovědět

      • Od Matěj Kasal

        Odpovědět

        • Od Míla

          Odpovědět

          • Od Matěj Kasal

            Odpovědět

            • Od Míla

              Odpovědět

              • Od Alena Marušková

                Odpovědět

          • Od Duška

            Odpovědět

            • Od Míla

              Odpovědět

              • Od Sára

                Odpovědět

                • Od Duška

                  Odpovědět

                  • Od Míla

                    Odpovědět

                • Od Zdena

                  Odpovědět

      • Od Duška

        Odpovědět

      • Od Berenika

        Odpovědět

    • Od Jitka

      Odpovědět

    • Od hanech

      Odpovědět

  29. Od Míla

    Odpovědět

    • Od Jan

      Odpovědět

      • Od Míla

        Odpovědět

        • Od Jan

          Odpovědět

          • Od Míla

            Odpovědět

            • Od Jan

              Odpovědět

    • Od Bara

      Odpovědět

      • Od Duška

        Odpovědět

  30. Od Míla

    Odpovědět

    • Od Petra

      Odpovědět

    • Od Gabriela Lacková

      Odpovědět

      • Od Georgica

        Odpovědět

    • Od Jitka

      Odpovědět

  31. Od Gabriela Lacková

    Odpovědět

  32. Od Jitka

    Odpovědět

  33. Od Markéta

    Odpovědět

    • Od Eva Mrowiecová

      Odpovědět

      • Od Markéta

        Odpovědět

        • Od Anonym

          Odpovědět

          • Od Eva

            Odpovědět

            • Od Klaus Mike Hübner

              Odpovědět

        • Od Duška

          Odpovědět

    • Od David Lacko

      Odpovědět

    • Od honza

      Odpovědět

  34. Odpovědět

  35. Od Duška

    Odpovědět

  36. Od Eva Mrowiecová

    Odpovědět

  37. Od Katerina Kovarikova

    Odpovědět

  38. Od Klaus Mike Hübner

    Odpovědět

  39. Od Martina Paluzgová

    Odpovědět

    • Od Gabriela Lacková

      Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.