(Ne)klidné a veselé…

Tak jako každý rok, máme tady letos už poněkud komerčně pokrytecké svátky klidu a míru. Jakkoli jsem jako dítě svátky milovala, pamatuji si je jako dny plné světlem ozářené hromady sněhu a pravé vánoční atmosféry na vesnici. Pravda, na vesnici jen asi 20 kilometrů od Prahy, ale už to je zásadní rozdíl.

Nějakých devět let už přebývám v Praze. Letos má romantická duše ale sklízí samé smrtelné rány. Snad je to tím, že jsem se dobrovolně rozhodla ve skutečnosti si Vánoce neužít, protože mi u večerního stolu budou chybět blízcí, nebo za všechno mohlo mé, během prosince několikrát podlomené, zdraví.

Každopádně jsem letos nenašla chuť se ochomýtat centrem naší metropole a tlačit se s mraky lidí z Václaváku na Staromák a obráceně.  Připadá mi totiž, že ať jdu jakýmkoli směrem, pokaždé mám pocit, že jsem v protisměru. Nicméně jsem alespoň jednu cestu do centra absolvovala, a sice do Vinohradského divadla, takže jsem mohla vánoční atmosféru Prahy přece jen nasát.

Přestože zdaleka nebyl mráz, navlékla jsem svůj zimní, světlý kabát, který, jak jsem s hrůzou zjistila, po roce dost mizerně zapnu přes hrudník. No co, je elegantní, když to zamaskuju šálou, nebude to vidět. Cesta po Plzeňské na Anděl v tramvaji proběhla ještě jakž takž v klidu. Pak se ale nahromadily spousty lidí. Pustila jsem starší paní sednout, načež mě o zastávku dál pán středního věku o dvě sedačky dál nabídl, abych si sama posadila, prý, aby to bylo bezpečnější. Za chvíli mi to došlo. Vymstila se mi nevodná volba oblečení. Boha jeho, on si myslel, že jsem asi těhotná, kromě hrudníku mi narostlo i břicho! A to jsou teprve tři týdny do Vánoc.

Na Karláku začalo hotové peklo. Lidi se nacpaly už do tak naprásklé tramvaje. Trochu začínám litovat, že jsem tak hrdě odmítla místo na sezení. Stařičký pán o holi dobíhá tramvaj a k němu se vrhá o něco mladší pán, aby pozdravil svého patrně dobrého známého. Ovšem k nelibosti cestujících se vrhá z půlky tramvaje, takže kde koho pošlape a zprudí už i ty, co jim zatím tahle cesta byla lhostejná.

To nejlepší mělo ale teprve přijít. Kde? No jak jinak, než na Ipáku. Tahle stanice je ve skrze kritická, to ví každý pravidelný cestovatel pražské MHD. Ještě než se stačí vypakovat lidi z tramvaje, začnou se hromadit lidi do tramvaje – tohle není k vidění jen před Vánoci, naneštěstí je to pravidelný jev v dopravních prostředcích. Na poslední chvíli si jakási paní rozmyslí, že vystoupí, celou dobu ale blokuje staršího pána za sebou, který měl jasno už dřív a vystoupit chtěl.  Nasupeně do ní vrazí, aby mu uhnula, a ještě pronese cosi ve smyslu jejího dlouhého vedení. Paní se na schodech zastaví a začne pánovi vytýkat, že na ní sahá. Pán jí začíná nadávat do blbek. Tramvaj zavírá dveře. Oba nadávají řidiči, protože nestihli vystoupit.

Naštěstí cesta z Ípáku na Náměstí Míru pro tuhle chvíli probíhá už v klidu. Až do doby, než začneme vystupovat. Stařičký pán mě zdvořile pouští ze schodů, asi aby nezdržoval, jenže nahoře na schodech uklouzne zhruba ve stejnou chvíli, kdy já uklouznu dole pod schody a společensky se potkáme kdesi uprostřed schodů v nánosech bahna. Opět mě napadne, že ne jen, že jsem si nevhodně zvolila střih svého kabátu, ale také barvu – býval totiž krémové, světlé barvy. A boty na deseti centimetrových podpatcích tomu taky moc nepřidaly.

Ještě že to divadlo stálo aspoň za to.

Nadále se zdržuji jakýchkoli dobrovolných výletu do centra Prahy. Užívám si raději společenské návštěvy, na které jsem zvaná a na oplátku zvu já své přátele do našeho bytu.

U nás v bytě ale vánoční svátky nejradostněji prožívají naše dvě kočky. Náramně jim vyhovuje, že se zdržujeme nejčastěji u kuchyňské linky, takže je zde reálná šance, že něco odpadne a také je fajn, že často otvíráme ledničku, která je, jak už to tak bývá, láká od prvního dne jejich pobytu u nás. Také jim velmi vtipné přijde strhávat ze záclon ozdoby, zkoušejí doskočit na závěsné andílky na zdi a mají víc kytek na okusování. Záhadou je pro ně adventní vědec, protože ten se okousat dá jen velmi těžko, za to plamínek je vyloženě lákadlo a také rolničky, které jsou ukryté ve větvičkách, moc hezky zvoní a pěkně se kutálí po bytě.

Nejvíc mají kočky o zábavu postaráno, když spěchám. To je množství rozházených věcí po bytě, zalehlé a chlupaté boty, vyházený písek ze záchodu, popadané kytky, případně pokud ne popadané, tak alespoň pořádně rozhrabaná hlína, rozhrabošený odpadkový koš a další zábavné disciplíny.

A tak jsem si takhle o adventu, když už definitivně převládla má nechuť brouzdat se po večerech Prahou s půlkou republiky, pozvala alespoň přátele do bytu. Je uklizeno, připravené občerstvení, láhev vína (pro jistotu několik) a už chybí jen nakrmit kočky a bude vše komplet. Jenže jak si příroda žádá, kočky se potřebují nejen nakrmit, ale také vyprázdnit. V domě s přístupem ven to nebývá takový problém, horší je to v bytě. Takže poslední věc, vyměnit kočkám záchod, ať mi neudělají ostudu. Ještě osvěžovač vzduchu, vonné svíčky, jeden kominík a je to. Zbývá vynést odpadky ven do popelnice.

Posbírám tedy věci, popadnu klíče a pytel narvaný kočičími výkaly a vycházím ze dveří. Otočím se, chci zavřít… A vidím kočičí ocásek. Jenže ze špatné strany dveří. Boha jeho! Moje noční můra, že mi jedna z našich koček z útulku uteče na chodbu jedenácti patrového paneláku, se právě naplnila. Čas se zpomalil. V jediném okamžiku se marně natahuji po klice dveří ve snaze je co nejrychleji zabouchnout, aby neutekla i druhá kočka, ještě vykřiknu „Pepino!“ což to nebohé zvíře spíš ještě víc vyděsí, mávnu rukou v pokusu jí čapnout, jenže v téhle ruce mám pytel plný výkalů a už jen bezmocně vidím, jak se pytel trhá a jeho obsah se sype po panelákové chodbě a rozprskává se po podlaze a na zdi. Zapomněla jsem zmínit, že jedna z našich koček má pravidelně průjem. Zhruba ve stejné chvíli mi vyzvání telefon, volá mi brácha, na kterého mám symbolicky nastavené vyzvánění Hallelujah od Handela, takže v tu chvíli výborná zvuková kulisa.

DO – HÁ – JE… jde mi hlavou. (Zde je značně použita cenzura, od toho, co mě v tu chvíli napadalo je „Do háje“ jen slabý odvar.) Znáte ten pocit naprosté konsternace, kdy si myslíte, že je před Vámi tolik práce a starostí, že nevíte kde začít? Tak asi takhle jsem si připadala já. Kočka na útěku z domova, chodba plná kočičího exkrementu, ohozená protější zeď u výtahu. Vymalováno. Doslova.

Kočka! Musím nejdřív chytit kočku, která v děsu zamířila po schodech dolů. Naštěstí je naše kočka dost upovídaná a pořád si pomroukává, takže jí sice v dalším patře ve tmě nevidím, ale alespoň jí slyším. Z pátého patra běžím dolů po tmě a podle sluchu. Slyším jí až do třetího patra. Asi. Hádám po paměti. Co nejjemněji se snažím našeho miláčka přilákat. A přitom se modlím, ať hlavně nikdo v pátém patře z mých sousedů nemá ten nevhodný nápad vylézat z bytu, nebo nedej bože tam vyjet třeba výtahem. Kočku se mi daří chytit nakonec až téměř v prvním patře, protože se mineme na schodech a to ještě několikrát. Letím s kočkou do bytu, hodím jí za dveře a čeká mě ta méně příjemná část. Mám náplň práce na dalších skoro čtyřicet minut. Vonné svíčky došly a osvěžovač vzduchu jsem kompletně vyplácala na chodbu.

Když už se mi podaří vše dát jakž takž do pořádku, vracím se i já do bytu. Dobře, než někdo přijde, uvařím si ještě aspoň kafe.  Proč mám pocit, že se něco pálí…? Na okně byla vonná svíčka. Slovo „byla“ tu má zásadní význam.  „Pepino, ty tele!“  Vodu z konvice původně na kafe leju na doutnající koš, kam svíčka dopadla.  Tak, teď už si jdu ale konečně dát to kafe. Strčím do zásuvky rychlovarnou konvici, zapnu ji a… bytem se rozprostře tma. Vyletí mi pro změnu pojistky v téměř celém bytě.

Brácha se mi pokouší dovolat podruhé…

Takže, hlavně veselé Vánoce, pro teď a pro další roky se všemi našimi milovanými mazlíčky.

Tags:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.