Proč je dobré (ne)zbláznit se

1. Část: Jak jsem se začala potýkat s depresí

Přestalo mě bavit cokoliv dělat, snažit se, fungovat, existovat. Nechtěla jsem už cítit tu otřesnou bolest na hrudi, která mi každý den připomínala, do jaké situace jsem se dostala. Chtěla jsem umřít. Nikdo mi to ale nevěřil, a tak jsem dál čelila posměškům a narážkám, až jsem si sáhla na život. 26. března to bylo přesně šest let, co jsem se podruhé narodila.

Má první láska

„První láska je los, který nevyhrává, ale celý život si pamatuješ jeho číslo,“ píše francouzský spisovatel Émile Zola a jak neskutečnou pravdu ten pán má! Pamatuji si, jak jsem tento citát objevila ještě na základní škole a v duchu snila o tom, jaká ta první láska bude. Opravdu bude tak silná? Vášnivá? Nespoutaná? Kdybych tehdy jen věděla, jak dlouho si to číslo ještě budu pamatovat. Dostala jsem se na své vysněné gymnázium a hned po pár dnech vyučování tam byla láska z masa a kostí, ve stejné třídě, narozená ten samý den jako já, s totožným humorem, nádherným úsměvem a těma nejmodřejšíma očima na světě. Chvíli jí trvalo, než se z kamarádství přehoupla v lásku, ale byla tam.

Zamilovala jsem se jako už nikdy ve svém životě. Tedy zatím, je mi teprve dvaadvacet, tak nebudu tolik skeptická. Ze začátku se náš vztah zdál být celkem idylický, protože mu nechyběl základ pravého přátelství. Řekla bych, že mě můj první přítel uměl chápat beze slov, fungovalo mezi námi jakési prapodivné spojení, kterého jsem si všimla už první den. Takhle se dle mého názoru pozná osudové setkání, pokud na něj věříte. Jestli ne, vykládejte si to jako jakousi nevysvětlitelnou přitažlivost, která nebyla až tak fyzická jako psychická. Když roztál v dubnu poslední sníh, dali jsme se dohromady a já tehdy riskla, že si možná pokazíme tak hezké a upřímné kamarádství.

Po tom, co jsme se školou vyjeli na dvoutýdenní pobyt do Španělska, začal náš vztah dost skřípat. Vtipné je, že to já jsem ten iniciátor, který se chtěl za každou cenu rozejít. Nevážila jsem si ho. Jak roky plynuly, zpětně jsem přemýšlela, že kdybychom se potkali za jiných okolností, v jiném věku, mohlo to dopadnout jinak. Ale na „kdyby“ se nehraje a vše se stalo tak, jak se stát mělo. Znáte to, člověk zjistí, jak moc mu ten druhý chybí, až když ho ztratí. Zvlášť pokud ho potkáváte denně v jedné třídě. Neuměli jsme být spolu, ale ani bez sebe, a tak nastalo období divného kolotoče schůzek a hádek, vášně a agrese, lásky a nenávisti.

„V 16 letech přece nemůžeš mít deprese, jsi jen v pubertě.“

Aniž bych si to zpočátku uvědomovala, rapidně se horšil i můj psychický stav. Všichni v mém okolí to omlouvali nešťastnou láskou, zkombinovanou s pubertou a špetkou lehké pomatenosti. Moje tehdejší učitelka ZSV se mě snažila zaměstnat, jak jen to šlo. Účastnila jsem se spousty projektů a vetřela jsem se snad do všech mimoškolních aktivit, jen abych se co nejvíc rozptýlila. Nepomohlo to. Musím se přiznat, že si nepamatuji spoustu detailů, které si možná lépe vybavují mí spolužáci než já. Rodiče se na většinu věcí snažili zapomenout a vůbec si tyto chmurné časy nepřipomínat, čemuž se samozřejmě nedivím.

První návštěvu u psycholožky jsem absolvovala, když moje máma prohlásila, že se na mě už nedá dívat. Chodila jsem domů jen ve špatné náladě, zavírala se u sebe v pokoji, kde jsem se ve svém negativismu ještě víc podporovala. Sledovala jsem depresivní filmy, pouštěla si smutné písničky a plakala jsem. Hodně jsem plakala. Za ten půlrok to musely být potoky slz. Neuměla jsem se odtrhnout od mobilu a neustále jsem kontrolovala jakoukoliv aktivitu svého bývalého přítele na sociálních sítích. Psala jsem svým kamarádkám a zoufale je prosila o pomoc. Nebo spíš útěchu? Povzbuzení? Mrzí mě, jak moc jsem jim křivdila. Brala jsem jako hroznou zradu, že mi v posledních dnech školy naplno vpálily, že jsem zralá na psychiatrii. Víte, být denně v kontaktu s psychicky labilním člověkem není procházka růžovou zahradou. Sami máte co dělat, abyste to ustáli. Došlo mi to ale až postupem času a dalšími životními zkušenostmi. Navíc jsem měla enormní počet zameškaných hodin, protože jsem ve škole pokaždé vydržela jen chvíli a pak musela utéct pryč.

Psycholožka mi tehdy navrhla, abych zvážila přestup na jinou školu. Byla jsem pro, ale rodiče tento nápad příliš nenadchnul. Chodila jsem totiž na gymnázium, které jsem si vysnila, navštěvovala přípravné kurzy a dost se učila, abych se na něj dostala. Představa, že celá snaha padne vniveč a já odejdu, byla okamžitě zamítnuta. A tak moje trápení pokračovalo dál. Vzpomínám si, že si jeden den dokonce mámu zavolali do školy a řešili s ní moje depresivní chování. Pravidelně za mnou o přestávkách chodil můj třídní učitel a ptal se mě, jak se cítím, jestli jsem v pořádku, potřebuji pomoct a podobně. Je to zlatý člověk. Kéž bych si tehdy vzala alespoň jednu jeho radu k srdci.

Stále mi vězí v hlavě pro mě dost stěžejní moment. Situací, kdy jsem se zhroutila před více lidmi, byla spousta. Ale jeden okamžik přesto vyčnívá. Jednoho dne dostala moje spolužačka velice odvážný nápad. Pokusila se mě spolu s mým bývalým přítelem vzít ven na kávu, kde jsme si všichni měli promluvit a vyřešit náš nekonečný problém. Dopadlo to fiaskem. Když jsme se společně vraceli do školy, sesypala jsem se přímo na ulici ve městě. Na chodníku. Kolem chodili lidi. Museli se na mě dívat, jako bych se pomátla. Byla jsem neskutečně hysterická, křičela jsem na ně a měla záchvat breku. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem skutečně v háji. Protože člověk jako já, který si vždy dával záležet na svém vzhledu, projevu a tom, jak působí na své okolí, najednou seděl na špinavé zemi a bylo mu úplně jedno, co si ostatní myslí, nebo jak před nimi bude vypadat. Všechno mi to bylo fuk.

Rodiče mě proto vzali k psychiatrovi, který mi nasadil antidepresiva a já jsem byla neskutečně netrpělivá, protože jsem čekala, že zaberou okamžitě. Tak to ale samozřejmě nefunguje, první účinky se dostaví až po dvou týdnech, což jsem nedokázala překousnout. Připadalo mi to jako jíst lentilky, jen po nich necítíte žádnou sladkost v puse. Prostě si je zobnete a nic se neděje. Další překážkou bylo to, že jsem si vlastně ani pomoct nechtěla a nevyšla nikomu vstříc. V tu dobu už jsem s naprostou vážností přemýšlela o sebevraždě. Plánovala jsem, jak to udělat, hlavně aby to nikdo nezjistil.

Okno, okno, kdo je na světě nejsmutnější?

Ten den mě máma vezla do školy. Když auto zastavilo na školním dvoře a já z něj měla vystoupit, v slzách jsem ji prosila, že už tam nezvládnu jít. Byla jsem na pokraji svých sil. Jen při představě, že zase vkročím do naší třídy, se mi zvedal žaludek a poléval mě studený pot. Kluci mě tehdy nazývali „sebevražedkyní“, protože jsem se už veřejně netajila tím, že se chci zabít. V posledním měsíci byla psychická bolest natolik silná, že jediná chvíle, kdy jsem nic necítila, byl spánek. Tak moc jsem si přála nic necítit, být jen prázdnou schránkou bez emocí. Každým dnem jsem si v hlavě opakovala, že to musím skončit, protože to už zkrátka neustojím. Máma mi řekla, ať to ještě jeden den vydržím a pak začneme řešit přestup. To bylo alespoň nějaké slabé stéblo, kterého jsem se mohla chytit a donutilo mě jít do školy.

Nepamatuji si, jaká byla zrovna hodina, ale jen co jsem přišla, sedla jsem si do lavice a pohádala se se svou tehdejší nejlepší kamarádku, protože jsem měla pocit, že mě nepozdravila. Ano, v té době už mě rozhodily naprosté maličkosti. Moje kamarádka po mě začala řvát. Prý nejsem normální a mám jít k psychiatrovi. Bingo, má zlatá, tam jsem už byla. Vidíš nějakou změnu? Zase jsem plakala.

Další hodina byla v patře, v počítačové učebně. Stála jsem na chodbě u okna a zpovzdálí poslouchala, jak se o mě baví moje spolužačky. Podle mě toho měly plné zuby stejně jako já. Nevydržela jsem to a šla jsem si dovnitř pro svoje věci s plánem, že zase zbaběle uteču. Když jsem míjela schody z poschodí, střetla jsem se pohledem s mým bývalým přítelem, který se náramně bavil. A bylo to. Poslední kapka, která ve mně vyplavila tolik adrenalinu, že jsem se rozběhla k prvnímu oknu, které jsem viděla, a násilím se ho snažila otevřít. Mezitím zazvonilo a spolužáci se nahrnuli do učeben. Mně se podařilo vyrvat pojistky a otevřít okno dokořán. Sedla jsem si na parapet… a pak mám temno před očima.

Říká se, že když člověk zažije extrémně traumatickou událost, jeho mozek ji vytěsní. Pro ochranu, nejspíš. Aspoň taková je má teorie a jsem ráda, že to udělal. Moje spolužačka mi zřejmě zachránila život. Viděla mě sedět v okně a začala hulákat na všechny ostatní. S učitelem se mě pak snažili vytáhnout. Na tuhle chvíli si už matně vzpomínám. Klepala jsem se, brečela a chtěla, ať mě pustí. Ať mě nechají umřít, uleví mému trápení. Vzápětí na to přiletěla učitelka ze ZSV a druhá z biologie. Obě mě z každé strany pevně objímaly a utěšovaly. V životě jsem se necítila hůř. Jestli se něco dá charakterizovat jako psychické dno, byl to pro mě ten den. Ten moment. Pocit největšího zoufalství a beznaděje.

Učitel mě pak vzal do náruče a odnesl do kabinetu učitelky Kamily. Dost často na ni myslím a chybí mi. A zároveň mám strach. Co si o mě myslí? Nezapomněla na mě? Říkala mi pravdu? Nicméně jednoho dne se s ní chci vidět a za vše ji ještě jednou poděkovat. Protože jestli jsem v té době od někoho cítila opravdovou lásku, byla to ona. Ať už byla opravdová, nebo ne. Zavolala mé mámě a objasnila ji, co se stalo. Zároveň se domluvily, že bude nejlepší, když mi pomůžou jinde, protože na tohle už nestačí. Vůbec mi to nedocházelo, byla jsem úplně mimo. Než máma přijela, posadila si mě na klín a kolébala mě jako malé dítě. Uklidňovala mě a hladila po vlasech.

Svou mámu dodnes obdivuji, že byla schopná přijet z práce, vyzvednout svou dceru, která chtěla před pár minutami skočit z okna, a odvést ji na psychiatrii. Nechápu, jak to zvládla. Každopádně v době mého pobytu v léčebně zestárla nejméně o deset let. Začala kouřit. Vidět svého rodiče takhle trpět, je věc, kterou nechcete zažít ani v té nejhorší noční můře. Mám z toho doteď husí kůži. Pozitivní na tom však je fakt, že se nám neskutečně zlepšily vztahy v rodině. Náš táta říká, že jsme jedna symbióza. Přestala jsem rodičům lhát, zatajovat věci a nyní je považuji za své nejlepší přátele. Ať se stane cokoliv, společně dokážeme všechno vyřešit.

Ilustrace: Dorota Nekolová

2. Část: Pobyt v psychiatrické léčebně

Po incidentu ve škole situace nabrala rychlý spád. Byla jsem však natolik v šoku, že jsem si neuvědomovala, jakou to bude mít dohru. Z kabinetu mé učitelky mě vyzvedla máma se slzami v očích a čekal ji jako rodiče opravdu nelehký úkol. Odvést mě do psychiatrické léčebny. Ta se stala mým domovem po dobu několika dalších týdnů.

Jak probíhal příjem

V den hospitalizace, poté co mě máma přivezla na akutní příjem, mě po nejrůznějších vyšetřeních a sdělování formalit poslali rovnou na dětské smíšené oddělení. Dostala jsem za úkol nakreslit obrázek naší rodiny, což jsem tehdy považovala za naprostý výsměch. Připomínalo mi to situaci z komerčních filmů, kdy podle toho, co nakreslíte, o vás prohlásí, jak moc velký „blázen“ jste.  Měla jsem odevzdat veškeré osobní věci, nicméně já si prozíravě schovala mobilní telefon a tvrdila jsem, že ho nemám. Jak mazané. Stejně mi ho po pár hodinách sebrali. Poté mě odvedli na samostatný izolovaný pokoj, ve kterém jsem musela zůstat čtyřiadvacet hodin. Byla v něm pouze postel, nešly otevřít dveře zevnitř a ve zdi bylo umístěno velké prosklené okno ze sesterny, tak aby vás měli neustále pod dohledem. Spolu se mnou sdílela pokoj i slečna stejného věku, byla zde na odvykací kůře po aktivním šňupání heroinu. Většinu dne prospala a já probrečela, tvořily jsme skvělou dvojku.

Celou tu dobu jsem si naivně myslela, že je to jen na zkoušku. Aby mě rodiče naoko vystrašili, ale pak pro mě přijeli a odvezli mě zpátky domů. Po probrání z prvotního šoku mi ale došlo, že tu určitě zůstanu a rozhodně se mi to nezdá. Druhý den k večeru jsem se mohla přestěhovat i se svými věcmi do prostornějšího pokoje, kde nás bylo šest. Začala jsem poprvé navazovat bližší kontakt s ostatními děvčaty. Samozřejmě jsem se začala vyptávat „zkušenějších“, kdy mě odsud pustí a co tu vlastně budu dělat. Běžně stanovená doba hospitalizace je 6–8 týdnů, v mém případě se mi povedlo téměř nemožné, a to dostat se odtud za necelý měsíc. Tehdy jsem to vnímala jako do detailu promyšlenou taktiku, kterou mi poradily holky odcházející domů. Přesněji řečeno, usmívat se, říkat všem, jak je mi skvěle, že lituji svého pokusu vzít si život, a hlavně – poslušně plnit předem dané rozkazy, polykat všechny prášky a neprotestovat. Než se mi podařilo přistoupit na pravidla téhle nové hry, udělala jsem několik pořádných scén, kdy jsem své rodiče po telefonu proklínala za to, že mě sem strčili a chytla pár otřesných hysteráků. Brzy jsem však pochopila, jak moc mi tyhle výlevy uškodí. Sebrali mi totiž mobil (dostávali jsme ho denně jen na půl hodiny, abychom mohli zavolat domů) a tím pádem omezili veškerý kontakt s okolním světem, který jsem měla. Pro mě naprosto nepředstavitelná situace.

Jsou v léčebně opravdu blázni?

Bůh mi odpusť, že jsem kdy někoho nařkla bláznem. V životě už bych psychicky labilnímu/nemocnému člověku neřekla takto hanlivým oslovením. Občas tak nazývám sebe, když se chci nad svou minulostí povznést a nebrat to tak tragicky a negativně. V léčebně se mnou byly holky jako já. Byly to osoby, které měly největší pochopení pro to, jak se cítíte. Všechny jsme táhly za jeden provaz, ač každá z nás měla jiné problémy. Setkala jsem se s dívkami, které se potýkaly se silnou psychózou, schizofrenií, anorexií, bulimií, sebepoškozováním, závislostí, halucinacemi nebo i poruchami učení a soustředění. Bavilo mě poslouchat jejich příběhy a dozvídat se, čím si prochází. Byla to pro mě jakási forma terapie. Měla jsem pocit obrovského sebepřijetí a sounáležitosti. V tu dobu bych za ně dala ruku do ohně a staly se mými blízkými přítelkyněmi. Dodávaly jsme si navzájem sílu a díky každé jedné z nich byl můj pobyt v léčebně o něco snesitelnější.

Vlastně si vybavuji i neskutečně hezké a zábavné momenty. Třeba když jsem ve své bundě našla balíček žvýkaček. Rozumějte tomu absolutně nedostatkové zboží, které vám na sto procent zabaví jako v lágru, protože co kdybyste se náhodou chtěli udusit záměrně? Jakmile na to přišlo celé osazenstvo našeho oddělení, chodily holky za mnou a smlouvaly za sladkosti, drbání na zádech či jiné benefity, jen abych jim jednu dala. Ještě ten den jsem z plného balíčku žvýkaček neměla nic.

Samozřejmě byl zákaz používání jakýchkoliv ostrých předmětů, včetně žiletek. Po dvou týdnech jsem proto vypadala jako šimpanz. Když jsem se chtěla zbavit svého porostu, musela jít se mnou do koupelny sestřička a pozorovat mě, jak si holím nohy a intimní partie. Bylo mi to jedno. Povídaly jsme si u toho, jak doma slavíme Velikonoce a jestli mě chodí kluci vymrskat. Ideální prolomení bariéry.

Občas jsem byla svědkem věcí, které se mnou dost zamávaly. Jednou si holčina z mého pokoje pokusila pořezat zápěstí špendlíkem. Okamžitě šla na samotku a nesměli jsme s ní několik dní promluvit ani slovo. Nebo jsem šla po chodbě, kde jedna z holek bez přestání skákala s rozběhem do zdi. Pak si na to ale rychle zvyknete, zvlášť když procházíte venku přes jiná oddělení. Na procházkách nás sestřičky z legrace strašily, že když budeme zlobit, dají nás do opuštěné budovy na elektrošoky. Vtipné to však moc nebylo.

Běžný denní program

V léčebně má člověk přísně daný režim, který se na minutu přesně dodržuje. Zpětně musím uznat, že je to dost účinný způsob, jak zaneprázdnit pacientovu mysl, protože pak nemá čas přemýšlet nad tím, jak moc se mu chce umřít. Vstáváte brzo ráno a chodíte spát okolo osmé hodiny večer, o víkendech jsme měli dovoleno chodit spát v devět a dívat se na námi vybraný film. Přes den jelo v televizi Óčko a my s holkami znaly všechny top hity roku 2014 nazpaměť. Zakázáno bylo jakékoliv zpravodajství či jiné pořady, které by nás informovaly o aktuálním dění mimo nemocnici. Dopoledne jsme chodili i s chlapeckým oddělením společně do školy, zvlášť pro základní a střední vzdělání. Učila nás jediná paní učitelka s neskutečnou trpělivostí a ochotou. Postupně s každým z nás projela učivo z našich individuálních studijních plánů, případně nás z dané látky vyzkoušela. Poté následoval oběd. Dodnes mi v hlavě utkvěl obrovský pocit lítosti, když holčičky s poruchami příjmu potravy nutili sníst naprosto všechno. Kolikrát se i stalo, že se z toho pozvracely. V mezičase jsme buď něco tvořili a byli zavření v dílnách, nebo chodili ven na procházky, hráli společenské hry a pleli chodníky okolo nemocnice. Mělo nás to naučit větší zodpovědnosti a píli.

Vycházky mimo areál byly podle zásluh. Jestli jsme neprotestovali, nic si neudělali, všechno snědli a podobně. Já se jich dobrovolně zřekla po návštěvě muzea. Bylo mi tak zle a úzko z pocitu, že bych mohla potkat své spolužáky, až jsem se venku sesypala a museli jsme všichni jít zpátky. Opakovalo se to, i když mě mí rodiče s bratrem vzali do 5D kina a na kávu do místního nákupního centra. Neustále jsem se ohlížela, jestli mě někdo nepozoruje, nesměje se mi, nesoudí mě. Po návratu domů se ale situace poměrně rychle zlepšila.

„Kupodivu jsem spala celou noc, vzbudilo mě až ranní hulákání sestřičky, ať vylezu z postele a načurám do skleničky. Fakt super, připadala jsem si jako pes, kterému řeknou: ‚Tak a teď se vyčurej.‘ Poslušně jsem poslechla a mířila si to k záchodu. Následovaly další rutinní záležitosti. Snídaně – prášky – záchod – škola – svačina – program – oběd – návštěva – program – večeře – prášky – spát.“

28. března 2014 PN Opava, Deník Simony Šustkové

Diagnóza

Diagnóza. To je to kouzelné slovíčko, které chce každý slyšet a myslí si, že jejím vyřčením začne vše dávat smysl. I já jsem ji toužila znát, nutně jsem potřebovala vědět, co se se mnou děje a proč se mi to děje. Jakmile mi však sestřička řekla o depresivní poruše přizpůsobování se suicidálními tendencemi, neměla jsem nejmenší ponětí, o čem mluví. Nyní chápu, že pro mě bude vždy složitější přizpůsobovat se velkým životním událostem, hlavně těm negativním. Což je celkem paradox, protože jsem neskutečně impulzivní a spontánní člověk, který dokáže obrátit všechny své plány a životní směr lusknutím prstu.

„Vcelku mě zajímá moje skutečná diagnóza. Napadlo mě – deprese – zamilovanost – posedlost – žárlivost – sebevražedné sklony – zoufalost. Proto jsem se zeptala sestřičky, když nám sepisovala všechny podrobnosti. Nepamatuji si přesně, ale bylo to něco jako depresivní porucha přizpůsobování. Co to sakra je? To se jako neumím přizpůsobit? Od doby, co jsem přišla sem, jsem se přizpůsobila za jeden den. I to, že mi naši utratili pejska, i to, že mi umřela prababička, jsem snesla. Pak jsem přišla na to, že jsem nesnesla rozchod s N. Nesnesla jsem to, že už jsem nebyla jediná holka v jeho životě. Ztratila jsem veškerou jistotu, lásku a nejlepšího přítele v jednom. Když se přece člověk zamiluje tak moc, až to bolí, nepřejde to jen tak.“

29. březen 2014 PN Opava, Deník Simony Šustkové

Ilustrace: Kateřina Táborská 

3. Část: Návrat do reality

Mnoho lidí se mylně domnívá, že propuštěním z léčebny se všechno vyřeší a člověk vyjde jako úplně nová šťastná osoba. Není tomu tak. Samotná adaptace a návrat do reality bývá mnohem těžší a záludnější, než se může zdát. I já jsem se o tom přesvědčila, protože ještě několik let po návratů domů jsem rozhodně nebyla v pořádku. Tato cesta mi však i přes neskutečnou bolest přinesla více toho pozitivního a nyní jsem šťastná.

Zase jsem měla obrovské štěstí na spolužáky

Propuštění z nemocnice

Rodiče si tajně přáli a doufali, že mě pustí z léčebny na tátovy narozeniny, které slavil 17. dubna. Ke vší spokojenosti se tak stalo. Netušili však, co je ještě čeká. Návrat domů nebyl úplně růžový. Zpočátku jsem dost zneužívala toho, v jakém psychickém rozpoložení jsem. Nebyla jsem rozhodně vyléčená ani připravená se adaptovat do normálního života mimo brány nemocnice, ale hodili mě do vody a já se snažila plavat. Přestoupila jsem na nové gymnázium, které jsem nemohla tak zcela považovat za nové. Třída, do které jsem přišla, mi byla dobře známa. Byli v ní mí spolužáci ze základní školy anebo kamarádky z města. Všichni se ke mně chovali moc hezky, včetně mého třídního učitele. Chudák to se mnou neměl vůbec lehké. Neposlouchala jsem, byla jsem drzá a neskutečně nezodpovědná. Antidepresiva mě udržovala na prapodivném obláčku všemocnosti a neomalenosti. Neměla jsem zábrany, morálku, všechno bylo omluvitelné. Protože když nejde o život, jde o hovno, že jo. Otřesný přístup. Postrádala jsem jakoukoliv motivaci se zlepšovat, klást si vyšší cíle, myslet na svou budoucnost. Takovou Simonu všichni znali a já jí najednou nebyla.

„Na oddělení se přiměřeně adaptovala, kooperující, klidná, podřídivá, medikaci tolerovala.“

17. duben 2014 PN Opava, Propouštěcí zpráva

Po návratu z JIP se spolužačkou Luckou

Prvním pokusem o sebevraždu to neskončilo

Po druhé jsem si sáhla na život o rok později. Tehdy jsem pobrala doma snad všechny prášky z naší lékárničky a jeden po druhém do sebe ládovala. Antidepresiva, léky na sníženou funkci štítné žlázy, prášky na alergii, analgetika, pomíchala jsem, co se jen dalo. Za druhou záchranu života vděčím opět své kamarádce a spolužačce, která zavolala mým rodičům a řekla jim, aby mě zkontrolovali. Pro jistotu. Máma s tátou se mě snažili přinutit, ať toho co nejvíce vyzvracím. Nešlo to. Odvezli mě proto do nemocnice, kde mi udělali výplach žaludku. Byl to zážitek na celý život vám povím. Velkou tlustou hadici vám strčí do krku a nalijí do ní roztok z černého uhlí. Samozřejmě vás to pořád nutí zvracet a jste tam se záchranáři tak dlouho, dokud nemáte žaludek zcela prázdný. Pak mě odvezli sanitkou na JIP a napojili mě na kapačky. Pár dní sledovali můj stav a před tím, než mě pustili, za mnou přišel psycholog. Opět jsem zahrála na city a slíbila všem, že se polepším, jen ať mě nedají zpátky do léčebny.

Když o tom zpětně přemýšlím, nebyl důvodem další rozchod s milovanou osobou, ale to že jsem zkrátka nebyla vyléčená. Nechápu proč se mnou po dobu mé hospitalizace v PN mluvil jednou jedinkrát psycholog. Proč psycholog, co měl posoudit můj psychický stav v nemocnici, nepoznal, že opět lžu. Zase jsem opakovala, jak je mi skvěle a byl to jen přešlap, který se rozhodně nebude opakovat. Dobrý odborník by přeci měl rozpoznat, zda to dotyčný myslí vážně, ne? Bylo tak neskutečně snadné lhát. A tím jsem si taky nejvíce uškodila.

V těchto chvílích jsem si uvědomila, že rodina je pro mě to nejdůležitější

První krok k uzdravení 

V osmnácti jsem se rozhodla přestat brát antidepresiva a od té doby musím zaklepat, že je vše mnohem lepší. Slavila jsem zrovna osmnácté narozeniny se svými kamarády a bratrem v parku. Samozřejmě jsem vypila nějaký ten alkohol. To by se v žádném případě nemělo stávat, pokud pravidelně berete prášky. Z ničeho nic jsem se vypařila a šla pěšky domů, což bylo nějaké čtyři kilometry. Kamarádka tvrdí, že jsem byla rychlá jako blesk. Cesta, co normálně trvá půl hodiny, mi zabrala ani ne polovinu. Měli o mě strach a začali mě hledat. Když mě kamarádka celá ustrašená našla těsně před naší vesnicí, neskutečně jsem po ní vyjela. Takhle agresivní jsem snad nikdy nebyla. Musela mi vlepit facku, abych se vzpamatovala. Já jsem se ji vysmykla a běžela jsem přes pole druhou cestou. Tehdy se se mnou můj bratr několik týdnů nebavil. Hrozně jsem se za sebe styděla.

Jak jsem již řekla, zásadní změna nastala, když jsem se po mnoha pokusech s jinými naordinovanými prášky vykašlala na antidepresiva a spolu s rodinou jsme začali hledat jiné řešení. Nakonec jsem si vzpomněla, že moje spolužačka kdysi chodila kvůli psychickým problémům ke kinezioložce. Jakmile jsem k této paní přišla na konzultaci, během jedné návštěvy dokázala to, co jiní psychiatři a psychologové za několik let ne. I když se jedná o poněkud alternativní způsob léčení, pomohl mi nejvíce. Samozřejmě bych vás nerada o něčem přesvědčovala, podle mě na každou osobu platí a funguje individuální postup a léčba, ale zkrátka a dobře mé duši velmi ulevila.

Na vysoké jsem poznala úžasné lidi

A jaká je současnost?

Na vysoké škole už mě mé úzkostné stavy přepadají opravdu sporadicky. Díky tomu, že mě můj obor ze začátku neskutečně bavil a cítila jsem po dlouhé době neutišující zápal a nadšení, se najednou všechny mé potíže vzdálily na kilometry daleko do ústraní. Moje mysl jim nedávala absolutně žádný prostor. Bohužel stále neumím udržet balanc mezi abnormálním workoholismem a totálním nezájmem a leností. Když jsem v loňském roce začala pracovat v domově důchodců, přecenila jsem své síly a tělo mi to dalo pěkně sežrat. Ve zkouškovém mi pak začaly tak děsivé noční můry, že jsem se probouzela s pláčem. I přesto, že jsem se snažila samu sebe přesvědčit o opaku, mohl za to stres. Stres je můj nepřítel číslo jedna. Díky němu se občas zase ozve ta stará Simona, která byla sobecká, přecitlivělá a kopala kolem sebe.

Podstatné však je, že nyní sama vím, jak se svou psychikou pracovat. Jak správně dodržovat psychohygienu, co dělat, když mi je úzko a smutno. Pozoruji sama na sobě, kolik si toho naše podvědomí pamatuje. Čím jsem starší, tím lépe umím řešit krizové situace, konflikty, rozchody, bolístky. Je až fascinující, jak se lidské vnímání a myšlení dokáže vyvinout a poučit.

Snažím se radovat se ze života, jako když jsem ještě byla malé škvrně

Všechno zlé je pro něco dobré

Protože přinášíme dobré zprávy, byla bych moc ráda, aby moje zpověď vyzněla v pozitivním smyslu slova. Díky této zkušenosti se mi mnoho věcí vyjasnilo. Uspořádala jsem si priority. Přestala jsem se zabývat lidmi, kteří mi za to nestojí. Začala jsem se mít víc ráda. Ze zážitků ze své minulosti těžím dodnes a doufám, že ne naposledy. Ráda bych do budoucna pomáhala lidem, kteří se potýkají s podobnými problémy a pevně doufám a z celého srdce si přeji, abych jednou měla možnost své schopnosti a empatii zúročit.

Proč je tedy dobré se tak trochu zbláznit? Uvědomíte si, že…

  • Neexistuje větší dar než lidský život. Važte si ho, užívejte si ho, milujte ho a pamatujte, nikdy není nic tak horké, jak se uvaří. Ani ta největší bolístka nemá natolik vysokou cenu, aby byla zaplacena životem.
  • Je potřeba být loajální ke svým blízkým a snažit se jim porozumět. Dle mého názoru není v lidských silách umět se na sto procent vcítit a pochopit rozpoložení lidí s psychickými problémy, ale můžeme být vůči sobě vnímaví a ohleduplní. Každý z nás si nese svůj příběh, který nemusí být na první pohled zřejmý. O to kouzelnější však je, když se ho jednoho dne dozvíte a pochopíte.
  • Věci, které vás trápí, bolí a nic hodnotného vám nepřináší, je ve vašem nejlepším zájmu pustit a nechat být. I když se bojíte ztráty, na tomto světě žijete především vy sami se sebou. Jen na sebe se můžete spolehnout a svému nitru naslouchat a důvěřovat.
  • Budou dobré dny a budou také špatné dny. Život je jedna velká rovnováha. Těšte se z hezkých momentů a poučte se z karambolů.
  • Láska nesvazuje, neomezuje, je to ten nejčistší cit, jakého jsme schopni. V jejím úmyslu není ovládat, vlastnit, manipulovat, ale přijmout, sdílet a dopřát volnost. Jen tak kvete a násobí svou sílu.
  • Odpuštění je nesmírně osvobozující. Nedělejte lidem to, co byste nechtěli, aby oni dělali vám. Moudro, kterým se snažím řídit. Každý z nás má někdy touhu se pomstít, oplatit křivdu, dát průchod hněvu. Přitom jedinému člověku, kterému vaše chování ublíží, jste vy sami.
  • První krok k úspěšnému uzdravení je přiznat si, že máme problém. Sdílejte ho se svými nejbližšími, nebojte se podělit o své pocity. A pokud ne s nimi, dobře vybírejte odborníka a dejte na svou intuici a sympatie. Psychické problémy už dávno nejsou tabu a věc, za kterou by se člověk měl stydět.

Foto: Simona Šustková

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.