Jiný kraj, jiný mrav

Je to pár týdnů co jsem se vrátila z půlročního pobytu v Irsku. Za tu dobu co jsem opět překročila české hranice, se mi spoustu věcí stihlo uležet v hlavě, a tak mám potřebu, velmi poeticky a trochu naivně řečeno, předat světu své poznatky.

V Irsku jsem se seznámila se spoustou lidí a taky s jejich kulturou a mentalitou a musím přiznat, že mě toto poznání nutilo každý den přemýšlet nad tím, proč se v cizí zemi cítím lépe, než v té rodné. Důvodů je bohužel spousta, ale ráda bych vás s nimi seznámila.

Možnosti jazyka

Tuto informaci pravděpodobně každý zná, přesto cítím potřebu ji zmínit. V Irsku, až na pár malých měst, se mluví samozřejmě anglicky (v těch pár malých zmíněných městech se mluví irským úředním jazykem Gaelštinou).

Když jsem do Irska přijela, přiznám se, anglicky jsem moc neuměla a má středoškolská znalost tohoto jazyka mi byla mírně řečeno k ničemu. Postupem času ale zjistíte, že angličtina není složitý jazyk a k běžné mluvě toho teoreticky mnoho znát nemusíte, navíc v této zemi nepotřebujete mnoho konverzačních témat, bohatě vám stačí téma počasí a dobrá nálada.

To, co bych ale ráda na tomto jazyce vypíchla, je zároveň i důvod, proč jsem si ho zamilovala, a to je vykání, přesněji řečeno nevykání, jelikož v AJ žádné vykání (v nám známém slova smyslu) neexistuje. Když se zamyslíte, jistě vás napadne přinejmenším pár příkladů, kdy toto „nevykání“ přijde vhod. Každý z nás se pravděpodobně setkal se situací, kdy nevěděl jak toho staršího pohodového chlapíka, který se představil jménem a působí velmi nenuceně a kamarádsky, oslovit. Tohle se vás ale jako anglicky mluvícího člověka, netýká. Jelikož jako takový, všem tykáte. Nebojte se však, že by zde vymizela úcta, jelikož existují způsoby jak vyjádřit úctu či zřejmě postavení například vašeho šéfa a to jednoduchým použitím oslovením pane a paní. Mě osobně to přijde geniální.

Ovšem jakožto člověk co o sobě tvrdí že se narodil do špatné doby, se mi líbí představa vykání jako za první republiky a starších dob, kdy jsme vykali rodičům a prarodičům. Myslím si, že je to krásné gesto, ale bohužel vymřelo a pro dnešní dobu je to již nepředstavitelné. A proto si dovoluji tvrdit, že by bylo jednodušší a také mnohem přátelštější, vymazat vykání z našeho jazyka. Lámou se tím jisté vztahové bariéry a nikdo se nedostává do trapných situací, lidi se pak nebojí se na sebe usmát a okamžitě se řadí do okruhu známých, ba možná i přátel, bez ostychu. Člověk se pak nestydí či nebojí přijít do práce a zeptat se svého nadřízeného: „Jak se dneska máš?“

Úsměv tě nic nestojí

Dobrá nálada, hlasitý smích, hlasitá hudba a přátelské chování je typickým znakem Irů. Pouze dle mé vlastní analýzy neboli lidsky řečeno, za použití selského rozumu, předešlé téma s touto dobrou náladou a vstřícnosti úzce souvisí.

Když večer přijdete do klubu, sednete si na bar a rozhlédnete se kolem sebe, zjistíte, že všichni ti lidé vypadají jako dlouholetí přátelé, všichni kolem vás vypadají jako jedna velká rodina. Zdání ale klame, a když pochopíte jejich mentalitu, zjistíte, že se vlastně navzájem vůbec neznají. To ovšem neznamená, že se nepoznají. Protože! Přátelé si v Irsku uděláte opravdu velmi snadno. Netrvá to totiž ani pět minut a najednou zjistíte, že k vám na bar si už sedla usměvavá slečna se sklenkou a v zásadě prohodí něco jako: „To je zase dneska počasí co?“ V tu ránu začíná rozsáhlý dialog dvou lidí, kteří se doposud neznali, a netrvá to dlouho a jsou z vás přátelé a kolem vás se množí další a další lidé, kteří si také rádi postěžují na deštivé počasí, a v tu chvíli patříte do té velké rodiny, kterou jste viděli, když jste do klubu poprvé vešli. Tak snadné to je. To nejkrásnější na tom ale je, že ti lidé na vás po odchodu z klubu nezapomenou. Příští týden tam budou zas a dokonce tam budou pro vás. Můžete si postěžovat, můžete je požádat o pomoc…

Prší, prší, jen se leje

To, že je Irsko zemí aprílového počasí, je všem známo. Vyzkoušet si to ale na vlastní kůži byla pro mě zkouška ohněm. Bohužel jsem vychytala léto, které sami Irové označili za nejhorší léto posledního desetiletí, ale co, komu se tohle poštěstí!

Prší opravdu často, prší třeba i patnáctkrát denně, za to ale, když vysvitne na pár minut sluníčko, jsou za to všichni opravdu ze srdce vděční a musím říct, že za to, to stojí. Taky se díky tomu setkáte s krásnými bizarnostmi jako dědu zalévajícího kytky na své zahrádce při pořádném slejváku. Výmluva typu: dnes sekat trávu nebudu, je po dešti, samozřejmě nefunguje a tak se dostanete do země, kde zjistíte, že v dešti se dá dělat vše. Malovat dům, jít na rodinnou procházku, hrát fotbal nebo třeba sedět s kamarády v parku.

Poučení, které z tohoto pro mě vyplynulo, je, že se už nenechám rozhodit žádným počasím, že z každého ročního období si vezmu jen to pozitivní a podzimní depky z pozorování sychravého počasí z okna jsou už na mě krátké. Irově mě naučili, že počasí, není žádná překážka a jsem přesvědčená, že když se tohle naučíte taky, bude váš život o dost jednodušší.

Jak už jsem zmínila, je počasí také téma, které není jen komunikační výplní trapných chvílí ticha. Povídání o počasí je až národním sportem, Irové se vyloženě vyžívají v tom, rozebrat jak bylo jak je a jak bude, což mi přišlo roztomilé a rychle jsem si na to zvykla. Ale nebojte se, jsou to lidi jako my a dokáží samozřejmě mluvit i o jiných tématech, jen jsou ta témata většinou pozitivní.

Spěchem k infarktu

Slovo honem nebo spěchej, se v Irsku rychle odnaučíte. Oni mají totiž na vše čas, nikam nespěchají. Když přijdete pozdě do práce, protože jste strávili čtyři hodiny na úřadě, nikdo vás za to nevyhodí ani vám nenadá, je to totiž běžné a lidi jsou na to zvyklí. A tak se přestanete taky honit. Najednou nepotřebujete rychle utíkat do obchodu, než vám zavřou, protože si uvědomíte, že tam můžete i zítra.

Město, které se stalo na těch pár měsíců mým domovem, bylo město velmi turisticky atraktivní a tak tam bylo spoustu (pracujících) Poláků, Čechů a Slováků a právě na nich bylo nejlépe v práci krásně vidět odkud jsou. Já nebyla výjimkou. Stále jsem v práci poslouchala: „No tak zpomal, máš čas, nespěchej, ještě si něco uděláš!“ na což nejsme vůbec zvyklí a musím přiznat, že to chce čas, přizpůsobit se jejich lenivému tempu. Věřte mi ale, že nakonec se chca nechca, přizpůsobíte.

Nejsem si úplně jistá, jestli je tahle jejich vlastnost vždy pozitivní, ba naopak jsem spíše přesvědčená, že to může být na škodu. Oni totiž Irové nejsou moc pracovití a tak je jejich turistický ruch jako na horské dráze. Chvíli nahoře a chvíli taky dole.

Jeden můj kamarád je krásně nazval „simply clever“ což v přesném překladu znamená „jednoduše chytrý“ a takoví oni opravdu jsou. Ve své podstatě jsou jednodušší, ale za to jsou až vychytralí a vědí jak ze situace vytěžit maximum. Jen proto sami nechtějí nic moc udělat.

A jde to…

Tuhle podkapitolku bych ráda věnovala poctivosti Irů. Abych vám ale tuto jejich vlastnost představila, uvedu jen pár situací, které jsem zažila a nechám vás ať si názor uděláte sami.

Co jednoduše musím zmínit je fakt, že ač neplánovaně, skončila jsem v Irsku úplně bez jakékoliv jistoty, vše slíbené a dohodnuté bylo po příletu fuč a já zůstala stát na letišti bez jistoty práce a jako bezdomovec. Nakonec pro mě ale přijel milý Slovák a dovezl mě k nějakému domu Čechů a Slováků, kde jsem zaklepala na dveře úplně cizím lidem s kufrem v ruce a skromně jsem se zeptala: „Mohla bych u vás pár nocí přespat prosím?“ Milý Slovák už byl už samozřejmě dávno pryč. A ano. Tito lidé mě ubytovali, nakrmili, vytiskli mi životopisy, přenechali velký pokoj a pomáhali a pomáhali…úžasné

Jeden z mých tehdejších neplánovaných nájemníků mě vzal do obchodu, abych si mohla nakoupit nějaké jídlo, po příjezdu zpátky k domu zaparkoval auto vypl motor, vytáhl klíče ze zapalování a položil je na palubní desku. Vystoupil a šel do domu. Když si všiml jak nechápavě na něj koukám, vysvětlil mi s úsměvem na rtech, že tady se nekrade, a kdyby si ty klíčky z auta bral, akorát by je někde ztratil. Jen pro zajímavost, motorka, která stála zaparkovaná před autem, ty klíčky měla pro jistotu rovnou v zapalování.

Pár týdnů na to jakožto už samostatná jednotka, jsem seděla na zahrádce malé krásné a tradiční kavárničky a pozorovala jsem ruch na silnici. Kousek opodál stál policista vybavující se s nějakým kolemjdoucím. Mezitím na silnici stálo auto na stopce a v nejrušnější hodinu v zaplněném městě se z té stopky nemohl dostat. Když to policista vyprávějící pravděpodobně velmi zajímavý zážitek zmerčil, přešel k autu, zastavil dopravu a s milým až omluvným výrazem pustil auta čekající na stopce.

Když už jsem u policistů, mám v zásobě ještě jednu pěknou ukázku fungujícího policejního systému. Kamarád, vášnivý motorkář se jednoho krásného letního dne projížděl po silnicích se sjetým vzorkem na ještě k tomu zimních gumách když vtom ho zastavil policista: „Tyto pneumatiky ale nejsou zrovna ve vyhovujícím stavu, že pane řidiči. Co s tím uděláme?“

Možná si pro větší efektivnost zkuste představit, jak mastnou pokutu byste dostali u nás. Tady ale příběh končí happyendem a pro mě docela vtipným happyendem. Můj kamarád totiž žádnou pokutu nedostal, on totiž musel o týden později přijet na policejní stanici, nahlásit se u „svého“ četníka a ukázat mu, že gumy má již přezuté a tak se může dál, teď už ale bezpečně, prohánět po silnicích…

Technologie plnou parou vzad

Už jen v krátkosti se chci zmínit o technologii v Irsku. Ta kupodivu je poněkud zastaralá. Jak jsem stihla zjistit, Irové si moc nepotrpí na nejnovější stroje a nejmodernější zařízení jako telefony a počítače apod. Když vejdete do elektra, najdete tam pár baterek, žárovky a aby se neřeklo nějaký ten kabel.

Je to ale špatně? Nemyslím si. Nebuďte vyděšení, internet má skoro každá domácnost a o facebooku už také slyšeli, jen se tím prostě a jednoduše nenechali tak pohltit. Já nejsem velkým příznivcem techniky a zastávám názor, že veškerá věda a technika jde příliš rychle kupředu a měli bychom trochu zpomalit a teď to i vypadá, že to jde. Irové radši půjdou do klubu na dobrou živou kapelu, než aby seděli doma u PC a to je mi sympatické. Věřím ale, že nadšenec do těchto vymožeností se právě rozhodl, že do Irska určitě nezavítá. Inu, tak to ale je, každý máme své názory a tím jsme jedineční. Pokud toto čte ale podobný blázen jako já, tak můžu Irsko vřele doporučit, rozhodně tato země stojí za návštěvu a ti lidé tam stojí za poznání.

Tímto bych tento chvalozpěv ukončila, ačkoliv bych dokázala psát ještě hodiny o tomto kraji a je spousta témat, kterých jsem se ani nedotkla, ale o tom třeba příště…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.