Dětinská a dospělá víra

Člověk s dětinskou vírou věří, že modlitba má kouzelný účinek – pomodlí se a Bůh mu dá, oč jej prosil. A tak bombarduje Pána Boha svými prosbami, svými růženci i svými posty, jen aby dosáhl svého cíle. Člověk s dospělou vírou stráví v modlitbě také množství času. Jeho modlitba ale není bombardováním do nebe, ale spíš nasloucháním: „Bože, dej mi poznat, co je pro mě nejlepší, a dej mi sílu, abych za tím uměl jít.“ Dospělá víra má tedy daleko k tomu, aby si na Bohu vymáhala své plány. Dospělá víra naopak čím dál víc nechává na Bohu, kudy se život člověka bude ubírat.

Dětinská víra má plná ústa zbožných frází: „Pán to tak chtěl. Je to Boží vůle.“ Nenápadně, ale jistě se však dětinská víra za každou cenu zbavuje zodpovědnosti za svůj život. Člověk s dospělou vírou pochopil, že život má jen jeden a záleží na něm, jak se svým životem naloží. Snaží se tedy ze všech sil, aby byl jeho život krásný a naplněný. Nebojí se vzdělávat, radit se a pracovat na tom, aby jeho život byl plodný. Chápe však, že všechno nemá pod kontrolou, a dovede včas pustit „opratě z rukou“, když začne vnímat, že je drží příliš křečovitě.

Člověk s dětinskou vírou je hodný a tichý. Na nic špatného nepoukazuje, to se přece nehodí. Člověk s dospělou vírou nemá zavřené oči před špatnostmi, kterých kolem sebe vidí dost a dost. Dovede však rozlišit hřích a hříšníka.

Člověk s nezralou vírou má tendenci neustále podávat výkon, aniž by se dokázal zastavit. Je charakteristický množstvím odvedené práce, která je často dobrovolná a dobročinná. Myslí to dobře, ale hlavním motivem jeho činnosti je, že má strach se zastavit a být sám se sebou. Bojí se, že by uvnitř našel prázdnotu nebo špínu, a tak raději utíká do činnosti, která je kvitována. Člověk se zralou vírou se také snaží být nasazený pro dobré věci, ale krom toho se snaží umět se zastavit a jen tak být, vnímat své vlastní já a neutíkat sám před sebou.

Člověk s dětinskou vírou naříká nad vlastní hříšností. Trápí se všemožnými posty, je na sebe zlý a sebemenší radost považuje za něco nedovoleného. Je tolik zla na světě, že člověk nemá právo se radovat… Člověk s dospělou vírou ví, že je hříšný. Čas od času se snaží dívat se na sebe upřímně do symbolického zrcadla a přiznat si, v čem ubližuje druhým i sám sobě. Hřích však nevnímá jako katastrofální selhání hodné zavržení; hřích naopak vnímá jako poznání vlastní špatnosti, kterou by se měl snažit zlepšovat. Umí vidět i své klady a snaží se je rozvíjet.

Člověk s dětinskou vírou si s oblibou nasazuje masky. Jeho oblíbenou maskou je „vyrovnaný borec, který vše zvládá a unese“. Další oblíbenou maskou je „bezchybný asketa hodný následování“. V nitru však takový člověk trpí napětím, že je to jen hra, a aby to napětí překonal, musí si pomáhat množstvím jídla, alkoholem, cigaretami nebo pornografií. Naproti tomu člověk se zdravou vírou se nestydí být sám sebou. Nestydí se mít strach, nestydí se za své slzy, nebojí se přiznat, že je slabý a unavený, ale také se nebojí projevit radost – pokud to jde z jeho nitra.

Dětinská víra vidí svět černobíle – buď je něco dobré, nebo špatné. Dospělá víra došla k poznání, že životní okolnosti jsou často šedé a mají různé odstíny. To, co je v určité situaci hodně špatné, se za jiných okolností může jevit méně nepříznivě. Dospělá víra chápe, že věci mohou být ve skutečnosti jinak, než se navenek jeví.

Dětinská víra přesně a poctivě plní to, co jí bylo předepsáno od autority. Nepoužívá zdravý rozum. Pán Bůh je pro ni především přísným kontrolorem. Vzorem pro dětinskou víru jsou farizeové. Snažili se do detailů naplnit Boží zákon a bylo jim jedno, že se míjejí jeho smyslem. Dospělá víra používá rozum, přemýšlí a vzdělává se. Boží přikázání postupně přejímá do svého srdce a niterně je přijímá za své, protože je sama vnímá jako správné. Boha vnímá především jako lásku. Vzorem dospělé víry je Ježíš.