Potápíme se napříč generacemi?

Mnoho let, mnoho sporů. Obojí se hromadí příliš rychle. Častěji než s nadhledem je to právě podhled, se kterým jedinec každé ráno probouzí z rázem zapomenutých snů.  Nemalá část lidí žije, či spíše přežívá v jakési šedi, ať už je za okny jejich kanceláře slunčeno, deštivo, skoro jasno, polojasno, nebo pouze zataženo. Lidská bytost ani nestačí vypnout svůj až nejapný budící přístroj, nachází-li se u něj tato věc stále ještě v jednotném čísle. A už zapíná rychlovarnou konvici a slije si kávu pro rychlejší orientaci v časoprostoru. Ideálně i pro ujasnění pravosti či levosti svých nohou, aby si coby ranní ptáče jednu z nich neporanil při výkonu ve svém skoku dalekém.

Téměř rychlostí světla se k nám hrnou problémy, ať už ve škole v podobě špatně položené otázky (nejen typu: „Je Kaspické moře moře nebo jezero?“), popřípadě v práci, kde občas figuruje šéf s obtiskem vzoru od polštáře na tváři a s velikostí často špatné nálady na čele. Jiné problémy nesou hrdý název „finanční“ – a nemusí mezi ně patřit jen špatně vyprané peníze, které by snad někteří označili jako „špinavé“. Ani problémy s autem nenastávají jen po absolvování derb a do tohoto chaosu se přidají i potíže s domácím mazlíčkem, pokud vám někdy až nenalezitelný chameleon uteče. Když k těmto a mnohým dalším připočteme i problémy mezigenerační, jedinci jejich součet dosahuje až k nosním dírkám a i jeho bedra klesají pod jejich tíhou. Pokud neklesne a založí vlastní rodinu, stane se jejich hlavou on sám.

Přinejmenším kurzívou by měla být zvýrazněná dvě klíčová slova, a to morálka a respekt. Za několik poměrně nedávných desítek let se naše morálka nezměřitelně posunula – a zhodnoťme, zda kupředu či opačným směrem. Dovolili by si žáci obrátit svému učiteli na hlavu odpadkový koš i v minulém století? Samozřejmě, že tehdy by si to žádný z nich nenahrál na mobil. I neustávající vývoj techniky hraje v tomto životním divadle jednu z hlavních rolí. Málokdo si se svými rodiči/pra(pra)rodiči povídá o jejich idolech a snech. Málokterý rodič/pra(pra)rodič se se svým potomkem baví o svém mnohdy nulovém nadšení z technického pokroku. Ačkoli, i procento takových mezi námi žije. Podle psychiatra Cyrila Hoeschla by se na školy měly vrátit tresty – souvisí však agresivita školáků a této generace pouze s jejich vyškrtnutím? I posun morálních hodnot však vede k prohloubení již tak velkého rozdílu mezi generacemi, z nichž každá prožila svou historii a zkušenosti z ní se snaží předat dál. Další generace však bude prožívat zcela odlišnou historii.

Další fatální potřebou každé generace je respekt. Jedinec touží být respektován, málokdy však respektuje. Jeho postoj hájící rodinu se mění tím rychlejí, čím více stárne. Dítě se ochotně popere o pověst své matky/svého otce. Časem ovšem dospěje k vlastní pravdě a protože žije sám za sebe, tak také „bojuje“ sám za sebe – nikoli s rodinou či za rodinu, naopak mnohdy na její úkor. V pubertě rodinu  častokrát vymění za partu, ve které jedinci dostanou na mrknutí oka užitečnější rady (nejen ty, jak si nejlevněji ubalit cigaretu) než u domácího krbu. Pokud se však jedinec osamostatní úspěšně, má v rukávu vlastní zkušenosti a spolu s nimi i tendenci je předávat. Sám si do ohně šáhl a pakliže nechytl, má o bodovou jednotku navíc. 

Střet zkušeností oficiálně nastává se vstupem do manželství. Domy dnes budovat necháváme. Domovy však budujeme. A to minimálně ve dvou: zkušenosti dvou osob se střetnou a budování základů společné potřeby být respektován se hroutí. Rodiče nežádají respekt, protože vlastní respekt žádá každý z nich. Matky si stěžují, že otcové jejich děti kazí. Otcové lamentují, že matky nedrží otěže výchovy dostatečně pevně v rukou. Nemálokrát rodiče považují své děti za součásti vlastních osob a stejněkrát i jako jakýsi majetek, za který mají potřebu zastupovat, dokonce zákonně. Dítě nevystupuje samo za sebe, protože má za zadní částí svého těla zákonného zástupce a zatímco potřeba být respektován spolu s věkem stoupá, možnost být respektván jako by zamrzla kdesi uprostřed tohoto labyrintu. Navíc, schopnost vyrůstat v rodině se v době jejího rozpadu značně komplikuje.

Co prožitý rok, to pozměněná myšlenka, názor zformulovaný do několika slov tvořících větu, které jde v patách spor. Nejen mezigenerační, protože každá genenerace řeší i své vnitřní problémy, politické i další. A to, zda členové každé generace shlíží k světu či s nadhledem na svět, spočívá v jejich individuálním postoji. Ačkoli – u mnohých příslušníků mé generace jde spíše o posez než o postoj. Posez a posléze i poleh s coca colou a brambůrkami u televize. A i přesto, že často argumentujeme slovy „…říkali to přece v televizi…“, svůj životní postoj, popřípadě životní posez každou vteřinou pozměňujeme. Neměníme, ale pozměňujeme.  A často i se sundáním dalšího odstínu růžových brýlí, tudíž i spatřením o něco jasnější reality. 

Komentář

  1. Od Polášek

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.