Vesmírná energie

Výchozí fakta
  1. Když Foton ztratí energii, přestane být pozorovatelný
  1. Když částice anihiluje s antičásticí, obě přestanou být pozorovatelné a z místa jejich srážky se šíří všechna jejich energie v podobě Fotonů
  1. Každá částice vzniká společně s antičásticí
  1. Fotony si vždy udržují stálou rychlost a pořád ztrácí energii
  1. Fotony vznikají při srážkách částic (mimo jiné)
  1. Částice mají setrvačnost, Fotony ne
  1. Když se zabýváme stále menšími částicemi, je jich pořád méně a jejich vztahy jsou stále jednodušší
  • Nepřeberné množství sloučenin
  • 92 atomů
  • 3 částice, co tvoří atomy (Elektron, Proton, Neutron)
  • Neutron lze rozložit na Elektron a Proton
  • Proton je ze tří Kvarků ( 1) – O Kvarcích nevíme jistě, kolik jich existuje, protože stále mění vlastnosti; 2) – Takže s jistotou víme, že svět je z Kvarků a Elektronů)
  1. Vesmír se stále rozpíná (z jednoho bodu?)
  1. Neexistuje místo, na kterém by neplatily nějaké zákony a nikdy se žádné zákony ne-dostávají do kolize s jinými
  • Je možné, že jsou všechny řízeny jedním společným zákonem zákonů?
  • Nebo je jeden zákon, kterým se řídí všechno? ( 1) Je možné, aby se jedním zákonem řídily třeba 2 entity současně? 2) Anebo je celý svět tvořen jednou entitou? Třeba energií?)
Úvaha

Pokud jsou ta fakta správná (tedy přesně odpovídají pozorováním a nejsou v nich obsaženy žádné domněnky), tak připouští výklad dvojím způsobem:

1)  Můžeme si myslet, že Fotony po ztrátě energie stále existují a čekají na příjem další energie

  • Ovšem potom tu máme i možnost moře částic a antičástic všeho druhu (Když se objeví nová energie, tak do čeho se vlastně dostane? Do Fotonu, nebo nějaké dvojice částice – antičástice? A podle jakých pravidel?)

2)  Anebo můžeme předpokládat, že když Foton ztratí energii, tak se prostě rozpadne a přestane existovat – Princip logiky jednoduchosti

  •  Tedy je tvořen energií a jenom jí. (I. – Potom ale i částice a antičástice se rozpadnou na Fotony; II. – Takže i ty částice jsou z energie

Pokud se budeme držet prvního předpokladu, tak se nám stále budou množit další a další situ-ace, které budou potřebovat nějaké vysvětlení a bude pořád obtížnější je vysvětlit.

Můžeme se ale pokusit prozkoumat i tu druhou možnost. Použijeme prostou logiku, při které budeme vycházet jen z „Výchozích fakt“.

Volná energie

Když budeme předpokládat, že v celém vesmíru je „něco“, v čem všechny fotony a částice „plavou“ a co zároveň i umožňuje a omezuje veškerý pohyb, tak se tím dopustíme spekulace, na které nelze stavět. Ale můžeme ji prověřit. Můžeme domyslet její důsledky, kdyby byla pravdivá a potom je postavit vedle reality.

Ale než se pustíme do dalších úvah, je potřeba definovat to „něco“. Víme, že fotony neustále ztrácí energii, ale nevíme, kam ta energie mizí. Přímo se nabízí možnost, že se rozptyluje do okolí a tam zůstává. Potom to „něco“ může být Volná energie (energie, která není vázaná).

Potom můžeme říct, že rozpínání vesmíru je způsobeno rozpínáním Volné energie. Ale kdyby se opravdu rozpínala volně, tak by se rozletěla do všech stran nekonečnou rychlostí a nemohla by nic ovlivňovat. Zdá se, že ji v pohybu něco brzdí.

Co ji brzdí, je otázka, na kterou teď neumíme odpovědět. Takže ji prozatím opustíme, ale ur-čitě se k ní ještě vrátíme.

Foton

To, že Foton se ztrácením energie pořád zvětšuje, ukazuje na to, že když ztrácí energii, tak se i zmenšuje síla, která jej drží pohromadě. Takže ta síla nebude mít původ v okolí Fotonu, ale v něm samém.

To znamená, že při větším množství energie ve fotonu na sebe jednotlivé elementy působí větší přitažlivou silou, a že když to množství energie příliš klesne, tak odpudivá síla mezi elementy přemůže přitažlivou sílu a elementy se od sebe navzájem rozletí do všech stran.

Takže to vypadá tak, že se Volná energie potom od všeho (i od sebe navzájem) odpuzuje. Vyšší koncentrace energie znamená, že v ní je i vyšší tlak.

Víme také, že Foton s čímkoliv reaguje až při přímé srážce. Takže je zřejmé, že když zrovna do ničeho nenaráží, tak je v kontaktu jen s Volnou energií ve svém okolí.

Vznik Fotonu

Foton vzniká v místě s vysokou koncentrací energie. A koncentrace Volné energie se zvyšuje například při srážce částic. Když se částice pohybuje, tak kolem sebe rozhrnuje energii stejně jako Foton. Když se dvě částice srazí, tak je energie mezi nimi stlačena tak, že se začne k sobě vázat, a tak může vzniknout Foton. Po svém vzniku ještě upraví svou velikost podle množství energie v něm svázané.

Pohyb Fotonů

Je zřejmé, že Fotony vždy vznikají v místě s dostatečně vysokou koncentrací energie a ta koncentrace je vždy vyšší, než jinde, kde se aktuálně nic neděje. Takže každý Foton je hned po svém vzniku vymrštěn do okolí.

Během letu musí před sebou Volnou energii rozhrnout a za ním se zase uzavře. A protože ji při pohybu něco brzdí, tak se po stranách Fotonu v jeho bezprostřední blízkosti zvyšuje její koncentrace, která se vzrůstající vzdáleností prudce klesá a od určité vzdálenosti se už nemění (než ta vlna dojde dál, tak Foton je už pryč).

Proberme si to teď trochu podrobněji. Foton před sebou Volnou energii rozhrne. Tím zvýší její koncentraci a tím i tlak, který v ní umožní vznikání vazeb mezi elementy. Vazby se proje-ví přitahováním vázajících se elementů, a to vytváří podtlak. To zpomalí vytváření vazeb, případně způsobí rozpad některých z nich. V tomto stavu se tato „energie před fotonem“ může působením stejného nárůstu tlaku smrštit mnohonásobně víc, než nezměněná volná energie. A v takovém stavu snadno proteče kolem Fotonu. Za fotonem se zase může rozpínat. Tak v ní klesá tlak, to způsobí, že vazby se začnou rozpojovat a tím se zvyšuje rychlost jejího rozpíná-ní.

Přitom je zároveň možné, aby mezi „energií před Fotonem“ a Fotonem vznikaly vazby, které narušují jeho povrchovou soudržnost, a umožňují za určitých okolností zvyšování, a za jiných okolností zase snižování množství energie v něm vázané.

Pokud je vše v rovnováze, tak se Foton pohybuje rovnoměrně stálou rychlostí, a kolik energie (prostřednictvím „energie před Fotonem“) přijme, tolik jí za sebou ztratí.

Když se Foton pohybuje příliš vysokou rychlostí, tak se před ním váže více energie se silnějšími vazbami, a za ním se nestačí rozpadat dostatečně rychle a tak vytvoří podtlak, který Foton okamžitě zpomalí. Navíc ty silnější vazby se s Fotonem spojují snadněji a rychleji, a ten tak může získat energii navíc, která mu už zůstane.

Když se Foton zpomaluje (tedy ne, že se pohybuje pomalu, ale že ztrácí rychlost), tak se před ním váže méně energie se slabšími vazbami, které povrch Fotonu naruší také, ale spojují se s ním pomaleji, takže může dojít k tomu, že část energie z Fotonu se stane součástí „energie před Fotonem“, a tak z něj uniká. Ztrácí více energie, než získává. A tato ztracená energie se za fotonem rozpíná a tím ho urychluje zpět na původní rychlost.

Čím méně má Foton energie, tím větší má rozměry, tím víc se musí „energie před Fotonem“ stlačovat, tím silnější vazby v ní vznikají a tím masivnější je výměna s energií Fotonu. A tím neurčitější je hranice mezi Fotonem a okolní Volnou energií.

Protože se vesmír rozpíná, tak i kdyby měl Foton vzhledem k místu svého vzniku stálou rychlost, tak vzhledem k okolní Volné energii, kterou právě prolétá, se jeho rychlost snižuje – což právě popsané pochody nedovolí.

Když do něčeho narazí, tak se rozpadne na Volnou energii s takovou koncentrací, že je možný vznik nového Fotonu, který směrem nejmenšího odporu odletí (jenom se jeho nového vzniku neúčastní všechna energie, takže ten nový Foton má energii menší).

Když narazí do něčeho, co se samo vzhledem k němu pohybuje nějakou rychlostí, tak je možné, aby mezi Fotonem a tím „něčím“ uvízla nějaká další energie navíc – protože nestačila uniknout – a to umožní, aby se vzniku nového Fotonu účastnilo stejné množství energie, jako bylo v tom původním (nebo i větší), nebo naopak menší – podle toho, jestli se překážka pohybuje směrem k Fotonu, nebo od něj.

Srážka dvou Fotonů potom musí vypadat tak, že se při nárazu spojí (vlastně se k sobě jen při-blíží a Volná energie, kterou mezi sebou stlačí, mezi nimi vytvoří jakýsi tunel či most), na okamžik se v nich vyrovná tlak energie (takže ve Fotonu s původně větším množstvím energie jí je tolik, kolik jí bylo ve Fotonu s původně menším množstvím a obráceně – zjevně platí, že poměr množství energie přesně odpovídá obrácenému poměru velikostí Fotonů), potom se zase oddělí, upraví svou velikost podle aktuálního množství energie a tyto nové Fotony pokračují původním směrem. Zvenku to vypadá tak, jako by Fotony sebou vzájemně proletěly, aniž by spolu reagovaly.

Právě popsaný jev nejspíš bude odpovídat stavu, v jakém jsou Fotony po většinu doby své existence (celý vesmír je vyplněn Fotony, které se neustále potkávají).

Takže i kdyby šlo Foton zastavit, tak se velmi brzo srazí s jiným Fotonem. Potom se po oddělení od místa srážky rozletí zase světelnou rychlostí směrem nejmenšího odporu.

Neutrina je snad možné počítat mezi Fotony s velmi velkým množstvím energie a tedy s velmi malými rozměry, které jim umožňují téměř beze srážek prolétávat všemi atomy.

Elektron

Nejprve si zase musíme ujasnit, co o Elektronech víme.

Mají jeden Elektrický pól, další pól, který jim nedovolí splynout s Protony a nějaké Gravitační pole.

Elektrický pól je jasný. Ten další pól má stejnou polaritu, jako mají Protony, a dosah asi tak na poloměr těch největších atomů. Říkejme mu Atomový pól. A potom Gravitační pole. To se k sobě vždy jen přitahuje. Když se k sobě navzájem přiblíží dva magnety, tak se také k sobě přitahují (vždy se natočí opačnými póly k sobě). A nic se na tom nemění, ani když je těch magnetů víc. Elektronům by nic nemělo bránit v tom, aby se kdykoliv natočily podle momentální potřeby. Takže i Gravitační pole by mělo mít nejméně dva póly.

Tyto póly nějak působí na dálku. Dosah jejich působení může být teoreticky nekonečný a rychlost jeho šíření musí být nadsvětelná, protože jinak by oběžné dráhy planet a ostatních těles ve vesmíru musely s narůstající vzdáleností (vlivem narůstajícího zpoždění) výrazně měnit parametry. To se ale neděje. Kdyby třeba taková Země měla na okamžitou polohu Slunce reagovat se zpožděním šestnácti minut, tak by ho už dávno musela opustit.

Můžeme najít množství vysvětlení, jak působení pólů funguje, ale logika jednoduchosti nám umožní nehledat nějaké prostředníky pro přenos síly a můžeme se pokusit vystačit si jen s energií.

Dejme tomu, že kontakt povrchu pólů částic s nesouhlasnými póly téhož pole elementů Volné energie způsobí jejich aktivaci. Předpokládejme, že u každého volného elementu s takto aktivovaným pólem se aktivuje jeho další nesouhlasný pól, který může aktivovat póly dalších elementů, a tak se z nich vytvoří jakýsi řetěz či vlákno. Elementy ve vláknu nejsou stlačeny, ani vázány, takže mohou vlákno kdykoliv opustit a být nahrazeny jinými elementy.

Čím dál od povrchu částice, tím je hustota těchto vláken řidší (vždy na jeden pól jednoho po-vrchového elementu v Elektronu je navázána jen jedna jednoduchá řada volných elementů). A mezi těmito řadami je Volná energie s původní hustotou.

Vlákna souhlasných pólů se od sebe navzájem odpuzují stejně, jako se od sebe navzájem od-puzuje samotná nevázaná Volná energie, a když se dostanou do kontaktu s vlákny nesouhlasných pólů, tak se navzájem spojují. S vlákny jiných polí reagují tak, že elementy v kontaktu se jen navzájem propojí i jinými póly.

Vznik Elektronu

Když se srazí dostatečné množství Fotonů, nebo množství právě se rozpadajících jiných čás-tic (Anihilace) na jednom místě, může koncentrace energie narůst natolik, že dříve, než tento oblak příliš zřídne, mohou se vytvořit vazby mezi elementy energie v takovém množství, že jejich přitažlivá síla naroste do hodnot, které značně přesahují síly mezi elementy ve Fotonu. Ta způsobí smrštění právě vznikajícího útvaru.

Nárůst tlaku vlivem smrštění je ve srovnání s Fotonem natolik větší, že změní stav pólů jednotlivých elementů energie – jsou schopné na sebe vázat vlákna z nestlačených elementů.

Vzájemné odpuzování Volné energie a vláken pólů způsobí, že se elementy energie ve vláknech od sebe snaží vzdálit, a tak rovnoměrně vyplní prostor kolem sebe.

Známe záporný Elektrický pól a kladný Elektrický pól. Volná energie se ale zdá být neutrální, takže se dá očekávat, že oba póly by měly vzniknout současně. Pokud ale Elektron má jen záporný Elektrický pól, musíme nějak vysvětlit, kam zmizel ten kladný.

Má se za to, že nikdy nevzniká jen částice. Měl by vždy vzniknout pár částice – antičástice. Antičásticí k Elektronu by měl být Pozitron (s kladným Elektrickým nábojem a nutně s nesouhlasným – opačným – Atomovým nábojem). Takže víme, kam se poděl kladný Elektrický náboj a teď už jenom přijít na to, jak se od sebe mohly oddělit.

Proces oddělení Elektrických nábojů

Když póly obou nábojů rovnoměrně vyplní prostor kolem sebe řetězci (vlákny) vázaných Volných elementů, dostanou se – v rovině kolmé k ose Elektrického pole – do kontaktu řetězce opačných pólů a tak se mohou spojit. Po spojení se mohou stát součástí některé ze vznikajících částic.

Tím se uvolní více místa kolem zbývajících vláken a ty nejbližší z nich zaujmou místa po těch zaniklých. Tak se další z nich dostanou do kontaktu, spojí se, stanou se součástí některé částice a tak dál. Dá se říct, že oba Elektrické póly, každý ze své strany, do sebe zabalují energii ze své poloviny. Zároveň s tou energií do sebe zabalí i svůj druhý Elektrický pól, který by jinak vznikl v místě, kde se obě částice od sebe odtrhávají.

Protože vlákna ze záporného Elektrického pólu, která se právě spojují se svými protějšky, nikdy nevstupují do pólu přesně stejně daleko od osy pole, jako ty z kladného pólu, tak vždy ke konečnému splynutí dojde jinde, než přesně uprostřed mezi částicemi. Takže energie z jednoho vlákna se vždy přidá z větší části buď k Elektronu, nebo k Pozitronu.

Takhle se v těchto místech postupně vytváří dva stále sílící a svírající se prstence energie, které jsou vázány buď k té půlce, která bude Elektronem, nebo k té druhé, která bude Pozitronem. Nakonec se obě částice od sebe zcela oddělí a zbývající energie, která se uvolní v místě odtržení, je od sebe odmrští.

Zdá se, že Elektrické pole je nejsilnější, ale vzniká i pole Atomové a Gravitační.

Atomové póly budou přednostně situovány kolmo k ose Elektrických pólů. Jenomže tam prá-vě probíhá proces, který od sebe obě částice oddělí. Póly jsou nuceny navázané řetězce situovat šikmo k ose elektrického pole – směrem, kterým už jsou vazby elementů stabilní. Takže když dojde k oddělení Elektrických pólů, jsou od sebe odtrženy i póly Atomové a společně s Elektrickými póly se i ony zabalí.

Vazby mezi Gravitačními póly potom musí vznikat až během oddělování Elektronu od Pozitronu, nebo i později, kdy už je proces „zabalování“ elektrických pólů u konce, a tak se oba póly mohou dostat na povrch částice.

Je zřejmé, že tímto způsobem je možný vznik čtyř druhů částic: podle toho, ke které půlce se přidá který Atomový pól. My máme Elektrony jen se stejným Atomovým pólem, jaký mají Protony. Vysvětlit, kam zmizely ty zbývající dvě částice, teď ještě neumíme. Ale ještě se k tomu vrátíme.

Kvark

Fakt o Kvarcích máme méně, než o Elektronech. Víme, že se sdružují po třech v jednom Pro-tonu a že všechny tři společně navenek vytvářejí kladný Elektrický pól, který je stejně velký či silný, jako záporný Elektrický pól Elektronu a Atomový pól stejné polarity, jako má Elek-tron. Gravitační póly mají po dvou, stejně jako Elektron.

Sdružování po třech může být umožněno třemi Elektrickými póly. Ten třetí pól by musel být nesouhlasný ke kladnému stejně, jako k zápornému. Potom by se mohly spojit tak, že by ze dvou Kvarků zůstaly volné dva kladné póly a z toho třetího záporný, nebo ten třetí elektrický pól. Potom by bylo lehce možné, aby se polovina vláken kladných pólů spojila s polovinou vláken pólu třetího a druhá polovina vláken třetího pólu s polovinou vláken druhého kladného pólu. Tak by se ten třetí pól na dálku nijak neprojevoval – navenek by tato skupina měla jen jeden kladný Elektrický pól.

Na obrázku je naznačena situace, kdy ten skrytý pól je tím novým, označeným „X“.

 

Vznik Kvarku

Začátek vzniku Kvarku bude stejný, jako vznik Elektronu, jen s tím rozdílem, že té energie bude potřeba víc.

Aktivace třetího Elektrického pólu (X) bude umožněna vyšším tlakem energie. Oddělení vznikajícího Kvarku od Antikvarku ovšem tentokrát nevyvolá Elektrické pole. K tomu v tomhle případě dojde až působením Atomového pólu.

Dá se čekat, že jeho orientace bude stejně, jako v případě Elektronu, kolmá na osy Elektrické-ho pole. Potom se opět vlákna tentokrát Atomových pólů postarají o rozdělení na dvě částice a skrytí druhého Atomového pólu. A protože se všechny tři Elektrické póly budou s Atomovým pólem zabalovat současně, tak nedojde ke skrytí žádného z nich.

Gravitační pole se ustálí až po oddělení Kvarku od Antikvarku a zbytková energie z místa roztržení se postará o odmrštění částic od sebe.

Kvark se od Antikvarku liší jen polaritou Atomového pólu. Kvark ji má stejnou, jako Elektron.

Potřebné množství energie pro vznik Elektronu je dáno potřebným množstvím vazeb pro vy-volání takového tlaku, který zajistí aktivaci dvou Elektrických pólů.

Pro vznik Kvarku je potřeba takové množství energie, které zajistí dostatečné množství vazeb pro vyvolání tlaku, potřebného k aktivaci třetího Elektrického pólu.

Vzájemné působení mezi částicemi

Všechny částice mají kolem sebe vlákna z Volné energie, navázané na póly. Když se navzájem sebe dotknou vlákna nesouhlasných pólů stejného pole, tak se spojí. Tím přestanou odpuzovat energii a tak na jejich straně klesne tlak, kterým na ně okolní volná energie působí a tlak z odvrácené strany začne obě částice k sobě přibližovat. Tak se dostanou do kontaktu další vlákna, která se spojí, a tím se zvýší tlak okolní Volné energie, který vnímáme jako přitažlivost.

Vzájemné přibližování částic ale zkracuje vzdálenost mezi nimi a tím i zkracuje spojená vlákna. Tím v nich znovu vzniká tlak, který brání tomu, aby se částice dále přibližovaly. Zároveň se ta vlákna rozpadnou a znovu obnoví, a potom se znovu mohou spojit se svými protějšky. A tak se obnoví přitažlivost.

Takže pokud se částice k sobě nepřibližují, tak se díky spojeným vláknům vzájemně přitahují. A když se k sobě přibližují, tak se ta vzájemně spojená vlákna neustále rozpadají, a tím se ta přitažlivost neustále přerušuje.

Když se k sobě přitahují částice, které se od sebe vzdalují, tak se vlákna naopak natahují a tím zvyšují podtlak těsně před tím, než se roztrhnou. Po odtržení je na jejich místě znovu obnoven tlak okolní Volné energie, takže přitažlivost zmizí do okamžiku, než se navážou další vlákna. Se vzrůstající vzdáleností se zmenšuje množství vláken, dostupných pro navázání.

Díky tomu není možné, aby dvě částice k sobě z ničeho nic přiskočily. My to vnímáme jako Setrvačnost.

A protože Fotony nemají vlákna, nemohou reagovat na dálku prostřednictvím Volné energie a nemůže se u nich setrvačnost projevit.

Setrvačnost zároveň brání částicím, aby dosáhly rychlosti světla. Ani kdyby ve vesmíru exis-tovala jen jedna částice, nemohla by letět jako Foton, protože jsou na ni navázána vlákna, která sice nepůsobí žádnou silou, ale narušují působení tlaku okolní Volné energie, takže není možné, aby se před letící částicí rozestupovala tak, jako před Fotonem a uzavírala se za ní, jako za Fotonem. Vždycky v okamžiku navázání vlákna v tom místě nepůsobí žádný tlak.

Vazby mezi elementárními částicemi

Vlákna nesouhlasných pólů stejného pole se při vzájemném kontaktu spojují. Vlákna souhlasných pólů se naopak nikdy nespojí. Pokud se dostanou do kontaktu, tak se vzájemně snaží vyhnout. Když se k sobě částice přibližují, vlákna souhlasných pólů se zasouvají mezi sebe. Tím se zvyšuje jejich hustota, a zároveň i tlak ve Volné energii mezi nimi. Ta postupně uniká do okolí a bere sebou (rozevírá) i vlákna pólů. Tak sice klesá koncentrace Volné energie mezi částicemi, ale je nahrazována vlákny. Čím jsou částice k sobě blíž, tím větší je hustota vláken mezi nimi a tím méně zbývá prostoru pro Volnou energii. Ta je vlákny odpuzována, a protože vlákna jsou rozevírána do stran, tak jejich prostřednictvím ta odpuzovaná energie klade odpor.

Atomový pól, který má každá částice našeho vesmíru stejný, takhle spolehlivě zabrání tomu, aby se kterékoliv částice navzájem dotkly.

Ale i přesto při vyvinutí dostatečně velké síly nezabrání takovému přiblížení Kvarků, nebo Kvarku a Elektronu, při kterém se do vzájemného kontaktu dostane tak velké množství vláken Elektrických pólů, že přemůžou odpor Atomového pole a umožní tak vazby mezi Kvarky a mezi Elektronem a Protonem. Samozřejmě je mezi částicemi stále nějaká nenulová vzdálenost.

A když jsou částice v tak těsné blízkosti, spojí se velká část vláken všech nesouhlasných pólů, které jsou k dispozici – tedy i Gravitační. A pokud jsou spojena, tak jinde se už neprojevují. Tedy i na vzájemné Gravitační přitahování s jinými částicemi jich zbývá méně a my zaznamenáme, že vázané částice mají menší hmotnost.

Anihilace

Když vzniká pár částice – antičástice, vždy je to v oblasti s energií, která má výrazně vyšší koncentraci (tlak), než energie v okolí. Takže vždy dojde k jejich vzájemnému odmrštění. Někdy se ale částice s antičásticí potká.

Protože pro každý pól částice se v antičástici najde pól nesouhlasný, není nic, co by jim za-bránilo ve vzájemném kontaktu.

Když se do přímého kontaktu dostanou dva aktivní póly povrchových elementů částice, vtáhnou se do sebe. Samy jsou na povrchu částice drženy jen za jeden pól (nebo za malou část pólů). Takže vlastně nejsou nijak zvlášť stlačeny a tak samy nemají sílu, která je potřeba k udržení energie pohromadě.

Jejich propojení má ten následek, že se mohou dostat do kontaktu s dalšími elementy v hlubších vrstvách, které už jsou stlačeny a tak se mohou do sebe vtahovat. Tím se stlačí i povrchové elementy a tak postupně roste síla, kterou jsou schopny póly částice vtahovat do sebe póly antičástice, a tím se zmenšuje síla, kterou elementy drží částice pohromadě. Když ta síla klesne pod kritickou mez, rozpojí se a obě částice se rozpadnou na Volnou energii, ze které pak mohou vzniknout Fotony.

Pokud je anihilace podmíněna jen přímým kontaktem nesouhlasných pólů téhož pole, je možné, aby s jednou antičásticí anihilovaly dvě částice a naopak. A potom by mohl anihilovat i Pozitron s Kvarkem či Elektron s Antikvarkem.

Teorie relativity

Teorie relativity se zabývá zpomalováním času a zvětšováním hmotnosti u rychle se pohybujících, nebo velmi hmotných objektů.

Když se její závěry postaví vedle chování Vesmírné energie, je možné je všechny vysvětlit pomocí prosté logiky.

Speciální teorie relativity

Napřed si ujasněme, co je to čas. Měříme ho podle otáčení Země kolem osy, oběhu Země kolem Slunce, počtem period určitého záření, prošlého jedním stabilním bodem a tak dál. Vní-máme ho jen prostřednictvím hmoty. Tam, kde není žádná hmota, tam ani nelze vnímat čas.

Vypadá to, že čas je jedna z vlastností hmoty. Když budeme vycházet jen z toho, co můžeme pozorovat, nutně musíme dojít k tomu, že neexistuje samotný čas, kterému se podřizuje hmota, ale existuje hmota, která má množství vlastností, z nichž jedna je čas. Další z nich je třeba hmotnost, setrvačnost, průhlednost, barva…

Pohyb všech částic obstarává Volná energie. Když se v ní pohybuje nějaký systém (třeba atom), tak Elektron při pohybu musí jednou letět rychlostí svou plus rychlost systému a po-druhé zase svou mínus rychlost systému. Setrvačnost neumožňuje okamžité zrychlení, když je Elektron na zadní straně atomu a proto mu trvá nějakou dobu, než atom dožene. Jeho jeden oběh trvá déle, když se atom pohybuje rychleji. Když déle trvá oběh Elektronu kolem jádra atomu, trvá déle i každý další pohyb, umožňovaný vzájemným působením Elektronů a atomových jader a proto se zpomaluje čas.

A když jednomu Newtonu trvá déle, než rozpohybuje jeden kilogram, tak ten kilogram musí být těžší. Takže se zvětšila jeho hmotnost.

Když je v tomhle pohybujícím se systému vyzářen Foton, nemá ten pohyb vůbec žádný vliv na jeho dráhu, protože o samotný vznik i o pohyb Fotonů se stará okolní Volná energie.

Obecná teorie relativity

Kolem velmi hmotných těles je velmi silná gravitace – to znamená, že je tam velmi vysoká koncentrace vláken Gravitačních pólů.

I když vlákna jsou jednotlivé elementy Volné energie, která není nijak pevně v těch vláknech vázaná, stejně se nechovají, jako nevázaná Volná energie, takže pro letící Foton jakoby tam nebyla. A protože v prostředí s vyšší koncentrací vláken je méně místa pro nevázanou energii, tak směrem ke zdroji pole řídne. Foton je vytlačován do pro něj řidšího prostředí – ohýbá se směrem k tělesu.

Pohyb Elektronu kolem atomového jádra bude vypadat tak, že když se na své oběžné dráze kolem jádra atomu bude pohybovat směrem od tělesa s velkou Gravitací, bude se na jeho zrychlení podílet méně volných elementů, a proto bude jeho jeden oběh trvat déle. Potom bu-de trvat déle i každý další pohyb čehokoliv, takže se zpomalí čas.

Černá díra

Když se gravitačně zhroutí hvězda, zvětší se intenzita jejího Gravitačního pole a tím se pro ni zpomalí čas. V tom případě se může z pohledu hvězdy celá záležitost jevit jako smrštění, okamžitě následované obrovským výbuchem, zatím co z jejího okolí pozorujeme černou díru po statisíce, či miliony let.

Tachyony, Gluony, Gravitony a další

Všechny tyto, i další částice podobného druhu byly vymyšleny pro vysvětlení nějakých jevů. Přinejmenším některé z nich jsme tu už vysvětlili, a nepotřebovali jsme žádnou z nich. Navíc odporují principu logiky jednoduchosti. Takže tady se jimi nebudeme zabývat.

Zpět až k Velkému třesku

Lze jen spekulovat, jak by vypadaly částice těžší, než Kvark. Určitě by se s rostoucí energií dále zmenšovaly jejich rozměry. Pravděpodobně by vznikl třetí Atomový pól a potom i třetí Gravitační pól, potom možná ještě další, možná by se objevila další, pro nás neznámá pole – kdo ví?

Jedno je ale jisté. Určitě existoval pár částice – antičástice, které dohromady měly veškerou energii našeho vesmíru.

Odkud se ale vzaly? Na to se hledá odpověď velmi těžko, ale přece jenom máme náznaky, které nás mohou dovést k odpovědím ne jen na tuhle otázku.

Představme si svět, kde je takovýchto superčástic spousta. Jsou tak koncentrované, že není možné, aby se kterákoliv mohla bezprostředně po svém vzniku vyhnout nějaké antičástici. Takže hned po svém vzniku opět anihiluje a zároveň se stává základem pro vznik jiného páru částice – antičástice (pokud i při takové hustotě energie vznikají jen v párech – třeba jich mů-že být víc). Vzhledem k tlakům se nemůže rozpadnout na Volnou energii, ale spíš na shluky, ve kterých stále existují nějaké vazby. V každém takovémto chaotickém prostředí se ale stává, že se dočasně objeví nějaká pravidelnost. Třeba se může stát, že vznikne nějaká větší dutina, takže po anihilaci může mít uvolněná energie příliš mnoho místa a není v ní vytvořen dostatečný tlak, aby vznikla částice s podobně velkým množstvím energie, jako ostatní částice v okolí.

Částice s větším množstvím energie má výrazně menší rozměry, než částice s menším množ-stvím energie. A částice, která má energie výrazně méně, má rozměry velmi, velmi výrazně větší.

Potom se může stát, že mnohem těžší částice jsou natolik malé a v takové hustotě, že uvnitř lehčí částice jich je tolik, že každá táhne svými póly jiným směrem a tím své účinky navzájem ruší. Takže nezpůsobí rozpad lehčí částice a ani jí nebrání v pohybu.

A potom stačí už jen maličkost. Musí potkat podobně velkou antičástici. Po jejich anihilaci už nebrání nic tomu, aby části, na které se rozpadnou, dále mezi sebou anihilovaly (napomáhá tomu i fakt, že stále prudce zvětšují své rozměry – teorie o Velkém Třesku se zmiňují o Hype-rinflaci), až se objeví první Kvarky a Antikvarky. Protože je možné, aby s jednou částicí ani-hilovaly naráz dvě antičástice a naopak, tak je možné i to, aby částic zbylo víc, než antičástic. Potom se objeví první Elektrony, Fotony a Volná energie. A Volná energie umožní vznik vláken aktivních pólů a reakce na dálku.

Jednotlivé elementy Volné energie jsou jediné natolik malé, že „superčástice“ mají vliv na jejich pohyb. Elementy vlastně protékají (nebo přesněji řečeno se prodírají) mezi superčásti-cemi. Takhle by mohl vznikat odpor, který je kladen pohybu Volné energie.

Kvarky se přednostně spojí do dvojic tak, že souhlasnými póly jsou od sebe. Tím se začnou navzájem odpuzovat a dostávají méně zásahů, než ty, co jsou jednotlivě, nebo ve dvojicích, kde nejsou od sebe souhlasnými póly.

Ke dvojicím se časem přidá ještě jeden Kvark a jeden Elektron – vytvoří Neutron (při tom se vyselektují Elektrony se špatným Atomovým pólem a oba Pozitrony – způsobí anihilaci), a ten je už přitahován jen Gravitační silou. Zbylé částice, které ještě mají navenek Elektrické pole, buď anihilují s antičásticemi, nebo se navzájem vypudí mimo střed dění.

A tady máme první stabilní situaci po Velkém třesku. Vesmír plný Neutronů.

Srážky mezi nimi mohou nějaké Elektrony uvolnit (rozdělit Neutrony na Elektrony a Protony) a tak mohou vzniknout atomy.

Další otázky

Můžeme se ptát, proč nemáme i těžší částice, než jsou Kvarky. Otázka ale je, jestli tomu tak opravdu je. Možná máme i těžší částice. Jenom jich nebude dost, aby mohly nějak znatelně ovlivnit náš svět.

Také se ptáme, jestli má náš vesmír nějaký konec či okraj. Podle předchozích úvah to vypadá tak, že okraj (nebo spíš povrch) vesmíru existuje.

Dále se můžeme ptát, jestli může Volná energie reagovat se superčásticemi. Podle všeho to ve velmi malém měřítku jde. Takže je možné, že energie z našeho vesmíru velmi pomalu mizí.

Další otázka je, jestli je možné cestovat časem do minulosti. Pokud je čas opravdu jen vlastnost hmoty, tak veškerá manipulace s ním může jít jen jejím prostřednictvím. Potom by nemělo být možné, aby nějaká hmota (třeba člověk) byla a zároveň nebyla ovlivněna, aby se u ní projevil a zároveň neprojevil posun času. A to by bylo nutné, pokud by v jeden okamžik měl tento člověk existovat ve dvou exemplářích – mladší i starší.

Existují pátý, šestý a další rozměry? Možná. Ale proč by to nutně musely být prostorové rozměry? Čtvrtým rozměrem je čas, třeba jsou možné další netušené rozměry. Možná by k tomu musel být hodně větší tlak Volné energie (třeba v okolí černých děr), možná se projevovaly krátce po Velkého třesku.

Je možné, aby existovaly další paralelní světy? Pokud ano, lze si představit tři možnosti, z nichž není žádnou z nich žádná další vyloučena:

  1. Vesmír na úrovni superčástic. Tedy že by superčástice prostřednictvím jiných superčástic (ať už stabilních, nebo právě anihilujících) mohly vytvářet nějaké vyšší struktury. Vzhledem k tomu, že superčástice jsou mnohem menší, budou i takové světy menší. Ale nikdy nebude možné, aby došlo k nějakému kontaktu s nimi. Všechny jejich struktury nerušeně proletí všemi našimi.
  1. Co kdyby byl celý náš vesmír pro jiný svět totéž, co pro ten náš představuje element energie? Potom by všechny pochody, zajišťující vzájemné působení, musely být nějak řešeny na povrchu našeho vesmíru, nebo jiným způsobem, který by zajistil stabilitu struktur v něm.
  1. Každý element energie našeho vesmíru by mohl být samostatným vesmírem.

Nelze vyloučit žádnou z popsaných možností, ale princip logiky jednoduchosti dává první a třetí možnosti poněkud méně bodů, než té druhé.

Je rychlost světla konstantní? Pohyb Fotonů obstarává Volná energie. Když má větší hustotu, má i větší tlak a pokud existují superčástice tak, jak už tady bylo popsáno, tak při větším tlaku bude možný i větší absolutní tlakový rozdíl kolem Fotonu a to by mělo umožnit rychlejší rozestupování energie před Fotonem a rychlejší vyrovnávání tlaků za ním a to by znamenalo, že by se Fotony mohly pohybovat rychleji. Pokud ano, pak by rychlost světla byla ve větších tlacích větší. A protože tlak Volné energie neustále klesá, pak by klesala i rychlost světla. Otázkou je, jestli tlak Volné energie má, nebo nemá vliv na to, jaké nejmenší množství ener-gie může tvořit Foton. Jestli tlak Volné energie pomáhá, nebo nepomáhá tomu, aby se Foton udržel pohromadě.

A možná nejdůležitější otázka nakonec. Bude někdy zánik vesmíru? Pokud bude tlak energie pořád klesat, dojde někdy k tomu, že přestanou fungovat vazby prostřednictvím vláken?

V takovém případě by se svět rozpadl na jednotlivé elementární částice. A po ještě větším poklesu tlaku energie by už souhlasné Atomové póly mohly přestat bránit přímému kontaktu částic, takže by mohlo dojít i k anihilacím částice s částicí. Tím by se zase zvětšilo množství Volné energie a tím i tlak a vazby by mohly zase začít fungovat.

Snažili jsme se tady vycházet z faktů a dávat je do souvislostí jen s použitím prosté logiky. I když jsme tu i spekulovali, hned jsme každou spekulaci prověřili fakty – žádná spekulace ne-směla ničemu odporovat, nebo vytvářet nové, nevysvětlené otázky. Snad se to tak povedlo.

Komentář

  1. Od Jan

    Odpovědět

  2. Od A. Bakalová

    Odpovědět

    • Od Miroslav

      Odpovědět

      • Od A. Bakalová

        Odpovědět

  3. Od A.C.Dupin

    Odpovědět

    • Od Miroslav

      Odpovědět

      • Od A.C.Dupin

        Odpovědět

        • Od Miroslav

          Odpovědět

          • Od A.C.Dupin

            Odpovědět

  4. Od Filip S

    Odpovědět

    • Od Miroslav

      Odpovědět

      • Od M. Rodák

        Odpovědět

        • Od M. Rodák

          Odpovědět

      • Od A.C.Dupin

        Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.