Smrt – přirozená součást věčného koloběhu života

Smrt! Každého čeká. Jak ji však vnímat. Jak jí rozumět. A co po ni následuje? Jako by zde tato otázka byla odjakživa. Jako by si člověk nechtěl připustit absolutní konec všeho bytí, ačkoli nekonečno je mu stejně tak nepředstavitelné, jako věčná nicota.

Snad každé náboženství hledá na tuto otázku odpověď. Nebo spíše útěchu. Křestané mají svůj ráj Židy uvítá Hospodin a na poctivé muslimy čeká Alláh. Hinduisté věří v reinkarnaci a jiní zase usilují o povznesení duše. Staré Řeky převážel Cháron přes mýtickou řeku Styx do podsvětí a obdobný mýtus můžeme nalézt i u Římanů. Germány padlé v boji dle starých Ság uvítá Odin ve Valhalle, zatímco ti potupnou smrtí stiženi budou čekat na skonání věků v nudném Hellheimu. Duše Slovanů se pasou na pastvinách boha Vellese a taktéž duše Keltů je nesmrtelná, neboť jak měli učit staří druidi, duše je nesmrtelné a po smrti se přesouvá z jednoho do druhého těla. Připomíná vám to opět již jednou zmiňovaný Hinduismus a reinkarnaci. Aby také ne! Jsme přeci jedna indoevropská větev a budeme-li se zamýšlet do hloubky, tato myšlenka byla našemu vlastnímu duchovnu vlastní. Náš původ je prastarý a ověnčený tajemstvím. Člověka až mrazí, vydá-li se v úvahách desítky tisíc let proti proudu času a uvědomí-li si, co vše člověk zažil, jak dlouho zde je, co vše musel znát a vědět a jak málo toho o něm dnes víme my sami.

Nejen náboženství, ale snad každý si někdy musí položit tu otázku, každému musí někdy hlavou problesknout ona myšlenka, co jej čeká, až si pro něj přijde. Co následuje? Skutečně vše najednou skončí? Následuje nicota? Jak vypadá? Jak si ji představit? Jak ji budeme vnímat – pokud vůbec. Ale stejně tak je pro člověka nepředstavitelné i nekonečno. Vždyť vše musí někde začínat a končit. I čas jsme se pokusili jaksi ohraničili, aniž bychom věděli, kde skutečně začíná. Vyznačili jsme si střed věku, ačkoli jeho začátek neznáme a konec běží stále vpřed a taktéž se námi vyznačený střed bude muset jednou ocitnout na místě, které mi dnes vnímáme jako konec tohoto toku – této přímky. Třebas ani ten nikde nezačíná, stejně jako nikde nekončí, neboť nežijeme v čase, nýbrž ve věčnosti. V nekonečnu nám tak nepředstavitelném. Vše přeci musí jednou začínat a končit. Jen ne život. To si člověk nepřipouští. Bojí se snad?

Dokonce i moderní věda připouští, že může existovat něco jako posmrtný život. Ano, tělo upadne, ale co duše? Kam ta se vytratí? Co ta energie nás při životě držící? Naše životní síla? Ta se přeci jen tak nevypaří.

I na mne nejednou přišly tyto myšlenky, zlom však v mém hledání odpovědi na tuto otázku začal přicházet v Rakousku, kde jsem strávil zimu v horách. Týdny padal sníh a nebylo vidět slunce. Ani za jasného dne, neboť slunce skryly hory. Toulal jsem se tímto depresivním prostředím skrze průsmyky a zamýšlel jsem se nad vším možným a právě zde, když jsem procházel k večeru jedním průsmykem z Tyrolska a zamýšlel jsem se o absolutní svobodě, jako by mne náhle osvítilo. Náhle mi cosi začalo našeptávat, že duše je nesmrtelná. Že duše může být snad i svobodná. Absolutně svobodná. Je pouze omezená prostorem skrze tělo, v němž sídlí. Avšak duši samotnou, prostor neomezuje, stejně jako myšlenku vědomí neomezuje čas. A pouze smrtí se může duše silná osvobodit. Dát se na toulky prostorem i časem a pozorovat tento svět, jehož chod již sice nezvrátí, ale ani tento svět neovlivní ji samotnou.

Nadále jsem se zamýšlel tímto směrem a nechci se vzdávat tak úplně naděje, že duše skutečně silná se může skutečně osvobodit, ač připouštím, že takové svobody se dostane asi jen málokomu. Ve svých úvahách jsem však postupoval proti proudu času a začal se opět zajímat o pohanská náboženství a tedy pravou předkřesťanskou moudrost vycházející ze skutečného poznání tohoto světa. Tu jsem si začal uvědomovat, jak jsme zde dlouho, čeho všeho jsme si museli všímat a jak s danými znalostmi pracovat. Co vše jsme museli vypozorvoat a znát a jak začali vznikat bohové, které dnes chápeme jako postavy jakýchsi starých bajek. Pohled vskutku omezený, neboť právě v prastarých mýtech vše vychází ze skutečného poznání světa. Jen člověk musel jaksi začít upadat a vše si špatně vykládat.

Vždyť člověk z přírody vzešel. Vyvíjel se v ní a pozoroval její chod. Všímal si dějů i cyklickým proměn. Sluneční poutě. Slunovratů i rovnodenností a všechnu toto moudrost musel uchovávat a předávat ji dále. A jak uchovávat moudrost bez písma? Jedině ústně. A tak člověk musel předávat své vědění od ucha k uchu a aby se mu vše lépe pamatovalo, začal vše dosazovat do příběhů plných krásných metafor. Co my dnes chápeme jako bohy, byli dříve pouze přírodní síly a bohové je měli zosobňovat, tak jako jejich činy museli poukazovat na děje v přírodě. Pokud bůh Frey posílá svého sluhu na dalekou poť, jen člověk hlouběji se zamýšlející pochopí, že sluhou slunečního boha je právě slunce a mýtus popisuje pouť zlatavého kotouče po během roku obloze a následná velkolepá svatba slunečního boha je pouze neustále se opakující oslavou k uvítání slunce, jež se po dlouhé a temné zimě vrátilo, aby lidem opět dopřálo tepla. Vznikly tak obsáhlé báje a mýty, jejichž skutečný význam mohli znát snad jen druidi a kněží.

Skutečný význam božstev dokládá velice zajímavě také Miro Žiarislav Švický v knize Návrat Slovenov, kdy se na základě lingvistiky dopracovává kořenů pojmenování nejen bohů a sil, ale i dřívějších učenců. Vždyť co my dnes chápeme jako Slovenského boha Peruna, je odvozeno od Slova per, tedy prát jakousi silou. Pojmenování pro věčně peroucí sílu. Pro blesk! Veles – Vel – Veliká síla. Lada – ladná podstata a tak dále. Vše má svůj hluboký původ, který člověk dříve chápal, ale my jej pochopit nedokážeme.

A pokud si nyní ťukáte na čelo, zeptám se vás, zda tohle není náhodou technika memory palace, kterou užívali již staří Řekové i Egypťané a je dle všeho i mnohem starší? Technika, ke které se dnes mnozí lidé vrací a účastníci paměťových soutěží se bez ni neobejdou?

Proč o tom vlastně ale píši? Neboť jedním ze symbolů pohanů je právě kruh – útvar, který nemá konce, po jehož obvodu by se dalo prstem přejíždět neustále. Pokud ne něj něco umístíme, vždy na onen předmět po stejné době narazíme. A právě tak se to má i s děním v přírodě, kde se vše cyklicky opakuje. Kde se vše pouze neustále točí v nikde nekončícím proudu času. Dny střídají dny a roční období míjejí roční období. Slunce se pravidelně vrací a opět se nám vzdaluje. Nejen když se střídá den s nocí, ale po celý rok. Právě proto se pravidelně slavily slunovraty a rovnodennosti a snad právě keltský kříž je symbolem tohoto přírodního úkazu. Stejně tak i souhvězdí vidíme jen v určitý měsíc na určitém místě, ale tento úkaz se opakuje rok za rokem. Vše má svůj řád, který si lidé dávnověku museli plně uvědomovat. Zcela určitě mnohem lépe, než my dnes. Akorát všemu dali krásný umělecký nádech, kterému dnes jen málokdo porozumí.

Vždyť jak jinak chápat severské ságy předpovídající Ragnarok? Jako věštbu? Nikoli! Právě tento mýtus musí odkazovat na něco, co se již jednou stalo, co člověk zažil, a co člověk zažije jednou znovu. A dík moderní vědě víme, jaká období se na zemi střídají. Vždyť co bude předcházet Ragnaroku? O čem ságy tak zhruba hovoří? Slunce bude pohlceno, ale ještě před tím se narodí nové. Bude však malé a slabé. Přijdou tři dlouhé zimy, mezi kterými nebude přicházet léto.

Co tím jen mohl chtít básník říci? Před čím se nás předci snažili varovat? O čem víme, že k tomu již jednu došlo, a člověk to přežil? Co mohou být tři dlouhé zimy, mezi kterými nepřicházelo léto v době, kdy bylo slunce slabé? Nemohli lidé ještě po dlouhá staletí vzpomínat na období hladu a chladu, které přinesla doba ledová? Právě tehdy muselo docházet k velikým střetům, ze kterých se v ságách stala poslední bitva. Museli to být úděsné časy, které nemohli z myslí člověka jen tak vymizet. Museli si o nich vyprávět ještě po celá staletí sedíce u ohňů. A právě proto, že si byl člověk vědom, že vše se cyklicky opakuje, bylo mu jasné, že takové období jednou musí přijít opět. Proto jej musel vložit do příběhu, který my dnes chápeme jako smyšlený mýtus, ačkoli jeho základ je mnohem pravdivější, než si vůbec dokážeme představit.

Asi si nyní říkáte, jak to vše souvisí s tématem uvedeným výše Chci především nastínit, co si dnes neuvědomujeme, ačkoli naši předkové ano. Chci jen přivést čtenáře k hlubšímu přemýšlení o mýtech. O náboženstvích, která vycházela právě z poznání světa, ve kterém člověk žil, aby pak dokázal pochopit, co bude popsáno níže. Poněvadž úplně stejně musel chápat i život a smrt.

Jak již bylo docela barvitě popsáno, vše se neustále cyklicky opakuje a předkové si toho byli vědomi. Na tom byl postaven celé naše duchovno. Náš prazáklad. Den střídá noc a noc zase střídá den. Zimy střídají léta a slunce se neustále vzdaluje a opět vrací. Aby slunce mohlo vyjít, musí prvně zapadnout. I jeden každičký tvor se musí prvně uložit ke spánku, aby se ráno opět probudil. Taktéž to pak však musí být i se životem. Život musí střídat smrt a smrt musí střídat opět život – život, jež nikdy nekončí a smrt je tedy jen jeho přirozenou součástí. Je nocí, je zimou, je temnou částí roku. Je to jen spánek, než se opět probudíme. Jako by vlastně smrt, které se všichni tolik bojí, vůbec neexistovala. Pouze odpočinek před dalším životem. Spánek. Přestupní stanice, než opět procitneme. Život tak vlastně nikdy nekončí a stejně jako čas pluje věčností neustále kupředu. Musíme zemřít, abychom se mohli opět narodit. Aby se duše posunula opět dále. Aby se mohl nový život rodit, musí i něco umírat. Bez života není smrt a bez smrti není život. Tak jako bez večera není rána, tak bez smrti nepřichází znovuzrození. Zdá se to tak prosté. A pohlédnu-li do minulosti, nabývám dojmu, že o tom náš předek přeci jen věděl. Že tak smrt chápal, aniž by nás samotné tak někdy napadlo uvažovat.

Je příhodné, že právě v závěru knihy Návrat Slovenov v duchu slově Miro Žiarislav Švický mi mé teze potrvzuje, když se rozepisuje o významu kruhu v našem původním duchovnu. „Kruh je znamením celostnosti, úplnosti, Slnka, Boha, dobra. Je to aj znamenie nekonečna, kruh nemá začiatok ani koniec. Celé dianie, celý náš svet je v znamení kruhu. Otáčenie, pohybu Slnka, Mesiaca, nebeských telies, smrtí a dalších zrodení…“

Samotný hinduismus přeci hlásá něco obdobného. A stejně tak i původní evropská náboženství, která taktéž vzešla z této indoevropské větve. Hinduismus má prý s evropskými pohanskými kulty víc společného, než by kohokoli napadlo. Proč by tedy i přístup ke smrti nebyl stejný? I keltové věřili, že se jejich duše navrátí. Vzpomínám si, kterak jsem četl o druidovi, jenž měl dokázat vyjmenovat, čím vším on sám dříve byl – stromem, válečníkem, orlem, kamenem i divočákem. Nevím, nepamatuji se přesně. Onu báseň již nemohu nalézt, ale bylo toho mnoho. Nechci však svou domněnku opírat jen o nedohledatelný text kdesi v hlubinách internetu. Podívejme se například do již zmiňované knihy Návrat Slovenov v duchu i slově, kde se píše: „Zaujímavá je zvuková podobnosť medzi mladým a starým v rode: baba-bábä, ded – dieťa. Akoby mladé a staré bolo to isté. Ded bol kedysi dieťaťom a baba bola kedysi bábätkom. Baba a ded su šťastní, keď je v rodovej kolíske povinuté ďalšiě bábä, dalšiě dieťa. Takto zostáva reťazec rodu a ducha zachovaný. Uctievanie duchov predkov je prirodzene v základoch nášho vlastného duchovného poňatia. Rod neumiera, duch neumiera.. Svet žije.“ Odvozuje pak význam slova tata, dochází k sanskritskému slovu teuta značící kmen. Člověk mytologie znalý si vzpomene pak na keltského boha a kmenového ochránce Teutatise.

Taktéž Varg Vikers přináší zajímavé postřehy v tomto směru. Vlastně tvrdí téměř totéž tento seveřan. Co mne však v tomto pohledu utvrdilo, jsou storfy havamálu, tedy Výroků vysokého – Eddické básně, ve které Odin předává důležité rady do života. Z ničeho nic se zde však objevují strofy, které mají být starší než psané slovy a jevit se jako nejtajemnější část celého díla. A právě zde pochopíte, proč jsem se výše snažil alespoň trošku nastínit, jak si náš předek dokázal hrát se slovíčky. Jaké tvořil příběhy o životě. O fungování světa. Tyto prastaré strofy totiž praví:

Vím, že jsem visel
ve větrném stromu
devět dlouhých nocí,
oštěpem proklát
v oběť Ódinovi,
sám sobě samému,
ne onom stromě,
o němž nikdo neví,
z kterých kořenů roste.

Chlép mi nepodali
ani chmelovinu;
dolů jsem se díval,
runy jsem zhlédl,
s nářkem je zvedl,
pak padl k zemi.

Jak to souvisí s tím co píši výše, říkají si zjevně ti, kteří si představili severského boha, který visí na bájném stromě. Ale při hlubším zamyšlení musí mnohým dojít, nač narážím.

Devět dlouhých nocí … Noc … Období tmy … Devět dlouhých období v temnotě … Devět měsíců v těle matky.

Kde se tedy bere v ženě ten strom, říkáte si? Najděte si, jak vypadá placenta, nechť zvíte, náš předek dokázal nazvat stromem. Stromem života, který prorůstá světy a prostupuje snad všechna náboženství. Ale pokračujme rychle dále.

Visel jsem hlavou dolů … Dítě přichází hlavou napřed a poslední měsíce vzhlíží dolů.

Oštěpem proklát … Na něčem dlouhém napojen … Připojen pupeční šňůrou

Runy jsem zhlédl, s nářkem je zvedl, pak přišel na svět …. Dítě pláče, když se narodí. Runy symbolizují moudrost. I Adam a Eva okusili plod poznání, než vyšli z ráje – z lůna kde měli všeho hojnost, v tento svět, aby se tam člověk opět jednou vrátil. Plod byl utržen a člověk přichází v tento svět. A pohlédnu-li na další strofy zmíněné básně, vidím, že skald popisuje život, v němž se člověk vše opět učí, když praví:

Tehdy jsem pocítil
plodnosti dar,
moudrost mágů jsem nabyl,
od slova k slovu
vedlo mě slovo,
od činu k činu
vedl mě čin

Co však musí nyní člověka při opětovném přečtení zmíněných strof zaujmout, je úvod strofy, kde se píše „Vím že..“. Autor si je tedy vědom této pouti životem. Sám pak praví, že se v tento svět vrátil, a aby se v něj mohl vrátit, musel jej prvně opustit. Skald taktéž praví, že byl obětován sobě samému, čímž vlastně praví zemřel jsem pro sebe samého. Zemřel jsem, abych se znovu narodil. Abych se vůbec mohl znovu narodit. Poznání, ze kterého mrazí v zádech.

Co však může chtít říci tím, že byl obětován Odinovi, kterým je on sám. Jako by on a každý z nás byl bohem. Bůh, v germánských jazycích Gott nebo God, označuje něco dobrého. Bůh, na východ od nás boh, má dle Žiarislavovi knihy společný původ se staroindickým bhaga ve významě darující. A co je větším darem a dobrem, nežli život sám? Život je bohem a taktéž každý životem obdařený tvor. Každý v sobě neseme svého boha, což je pak závěr, ke kterému dochází i Žiarislav, když objasňuje slovo tata: „Toto označenie mohlo v poradobe znamenať aj zámeno – viď toť, v sanskrite „tat“, ktoré je však používané aj na zástupné označenie vel´kosti – svätosi. Védska veta „Tat tvam“ asi znamená „To ty si,“ „Toto si ty,“ v našom slovoslede „To si ty,“ pričom Tat je zástupné slovo pre boha – teda Boh je v tebe.“

Můj stručný závěr tedy zni, že smrt sice čeká každého, není však důvod se ji jakkoli obávat, neboť není věčnou. Je jen nevyhnutelnou zastávkou na naší nekonečné pouti věčností. Jako by smrt neexistovala. Vlastně ani neexistuje. Existuje pouze život a smrt je jeho přirozenou součástí. Nesmíme ji však chápat jako definitivní konec, nýbrž jako něco, co se nám stává stále a neustále, aniž bychom si to uvědomovali. Tak jako se každý večer ukládáme ke spánku, tak jednou skonáme, abychom se opět narodili. Jen si to nepamatujeme. Ale možná jsou způsoby, jak si uvědomit své bývalé já. Jak posílit duši a vést ji k uvědomění či osvobození. Kněží a druidové to snad i dokázali, pokud dokázali vzpomenout svých minulých životů. Jak toho docílit, na to však dnes a tady určitě odpověď nenajdeme.

Komentář

  1. Od Polášek

    Odpovědět

  2. Od daivika

    Odpovědět

    • Od AlexZ

      Odpovědět

  3. Odpovědět

  4. Od David

    Odpovědět

    • Od David

      Odpovědět

  5. Od Ondřej H

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.