Proč bychom měli i nadále studovat starou filozofii novoplatonismu?

Odpovědět na otázku o užitečnosti studia antického novoplatonismu v dnešní době není zcela jednoduché. Jeden by mohl tvrdit, že myšlenky novoplatonismu jsou zcela scestné a směřují úplně jiným směrem než moderní filozofie a především věda.

Ono pro filozofii jako takovou je dnešní doba těžká. Vědecké poznání ji vytlačilo z mnoha pro ni dříve typických okruhů a děkuje jí za svůj vznik, avšak vztah vědy k filozofii by snad bylo možné nejlépe vyjádřit otřepanou frází: „Děkujeme, odejděte“. Filozofie se úzce specializovala na několik směrů, kde ještě nachází nějaké opodstatnění (např. Jazyk, vnímání, filozofie jako taková). V takovémto světě již teda není mnoho prostoru pro filozofii a ta tak skomírá a živoří, jelikož se mnohdy filozofové více specializují na studium historické filozofie, než na snahu posunout se kupředu. Avšak nechápejte mě špatně, na studiu historie není nic špatného, dokonce díky tomu jsme schopni odhalit mnohé nové poznatky o dané době nebo o myšlenkách starých myslitelů, ale je to tak trochu pitvání zdechliny ve snaze najít něco nového o živém těle. Mnohé se tak můžeme dozvědět, ale mnohé nám unikne, jelikož spousta procesů prostě a jednoduše souvisí s životem těla a s jeho smrtí mizí.

A stejně tak tomu je, dle mého názoru, také s novoplatonismem. Je nezbytné znát jeho základy pro to, abychom mohli pochopit pozdější vývoj, a to jak filozofie, tak křesťanství. A to u druhého jmenovaného je zdá se mi ještě důležitější, jelikož ti, kteří měli na svědomí vznik tohoto náboženství, v mnohém čerpali právě od Platóna a později také novoplatoniků, kteří udržovali některé jeho myšlenky stále živé. Tyto reminiscence lze dohledat v křesťanství ještě dnes a proto a pro pochopení vzniku samotného křesťanství má studium novoplatonizmu svůj význam.

Stále se pohybujeme v rovině historické, ale do roviny současnosti je mi zatěžko přejít. Novoplatonismus sice poskytuje jisté možnosti k úvahám i v kontextu moderního světa a to především v otázkách duše a po případě nějakého vyššího principu světa, tedy Jedna, ale domnívám se, že tento přístup by měl být především kritický.

Moderní civilizace si jak se zdá začala uvědomovat zcestnost dosavadního směru svého ubírání a hledá směr nový. Jedním z těchto možných směrů je právě rozvoj duševních schopností, vždyť to již věděli západem opomíjení duchovní mistři na východě již před několika tisíci lety, že je nutné pečovat o svoji duši a rozvíjet ji. A i přes veškerou snahu západní filozofie, která sice byla dočasně úspěšná ale ve výsledku nikoli, se nepodařilo udělat z lidí skutečné lidské bytosti. Toto rozdělení je velmi důležité, jelikož ne všichni lidé jsou lidskými bytostmi – lidské bytosti totiž žijí ve své přirozenosti, v míru se sebou samým, mezi sebou i s přírodou. A toto by měl být nejvyšší cíl lidstva, jakožto jediné inteligentní bytosti na Zemi schopné aktivně přetvářet svět. Veškeré technické výdobytky by nám tedy měly sloužit jen k tomu, abychom udělali tento svět lepším a mohli o to více žít v harmonii s touto planetou.

Opět jsem se nechal svým proudem myšlenek strhnout někam, kam jsem zprvu neplánoval vůbec dojít, nuže ale myslím si, že i k tomuto cíli by nám alespoň z části mohla novoplatónská filozofie pomoci. Jedná se sice pouze o okrajový stimul, ale neměli bychom ho novoplatonismu upřít.

Druhým okruhem, který jsem zmínil, je jednota – absolutno, jakýsi všeobjímající jednotící princip. O něčem podobném se přesvědčuje i moderní věda, že vesmír je jakýmsi způsobem provázán, ale jak, to dosud nejsme schopni pochopit či objevit. Takže na porozumění tomuto tématu si budeme muset ještě počkat a tudíž do úvah spojených s tímto jednotícím principem můžeme čerpat inspiraci také v novoplatonismu.

Myslím si tedy, že i v moderní době má novoplatónský směr myšlení co nabídnout, avšak jeho důležitost je větší v případě, že studujeme historii, po případě zkoumáme pozůstatky starých znalostí v těch směrech, jež jsou ještě stále živé – tím mám samozřejmě na mysli křesťanské náboženství. Obecně lze jinak říci, že přínos novoplatonismu klesá společně s rozvojem moderní civilizace, ale jak uvádím o něco výše, může nám dopomoci k rozvoji civilizace postmoderní a to především v otázce duše, i když ji pojímá poměrně dosti odlišněji, než ji chápeme dnes, ale jako určitý podklad pro úvahu o tom, co duše je, toto pojetí postačuje.

Zcela závěrem tedy studium novoplatonismu v moderní době svoje opodstatnění má, ale musíme k němu přistupovat kriticky a spíše jeho myšlenky chápat jako námět k rozvažování, než se je snažit přeformulovat tak, aby byly upotřebitelné i dnes.