Cesta na Nový Zéland: nalézání pravé podstaty

Letadlo právě klesá skrze hustá mračna. Z bílé tmy se nám vynořuje pohled na zemi, kterou jsme se rozhodly navštívit i přes to, že leží na druhé straně naší planety. Nikdy jsem nebyla dál od domova, než právě dnes. Pozorujíc nádhernou přírodu se mi hrnou slzy do očí a to jsem vlastně ještě nic neviděla.

Vycházíme s kamarádkou ven z aucklandského letiště a prvotní dojetí a úžas z nás trochu opadává. Po příjezdu do hlavního města severního ostrova zjišťujeme, že jde o město jako každé jiné. Plné spěchu a spousty národnostních menšin, které se starají o nepokoje v ulicích. Ani jedna z nás ale nepřiletěla na Nový Zéland proto, abychom žily městský život. Plán zněl tedy jasně: zařídit si jen potřebné dokumenty nutné k tomu, abychom mohly být zaměstnány a utéct rychle pryč. Na první pohled celkem jednoduchá věc, ale hůře proveditelná (jak už to tak s úřady bývá a Zéland není bohužel výjimkou).

Práce tzv. “na černo“ je pro běžného cizince téměř nemožná, je nutné si tedy zařídit co nejdříve IRD daňové číslo, pod kterým vystupujete u všech zaměstnavatelů a na základě kterého vám později vyplácí mzdu. Aby jste číslo dostali, musíte doložit některé dokumenty, jako například mezinárodní řidičský průkaz, číslo bankovního účtu, novozélandské telefonní číslo apod. Když jsme ale žádaly o bankovní účet, nechtěli nám ho vydat bez potvrzení zaměstnavatele, že už máme v současnosti zajištěnou práci a přechodné bydliště. Jak jste si jistě všimli, tím se dostáváme do začarovaného kruhu, který nám sice byl úředníky vždy přiznán, ovšem bez možnosti jeho vyřešení.

Nenechaly jsme se ale odradit a i přes to jsme si přes internetové stránky domluvily práci na kiwi sadech v dvě stě kilometrů vzdáleném městě Tauranga, v oblasti Bay of Plenty. Řekly jsme si, že nám prostě Auckland není souzen a že jinde určitě musíme potkat více štěstí. Bay of plenty je region, který je vyhlášený právě pro obrovské plantáže s kiwi ovocem, na kterých si přivydělávají pracanti z celého světa. Pokud přijedete ve správném ročním období, práci zde najde opravdu téměř každý. My jsme tedy nebyly výjimkou a na základě spolupráce supervizora s majitelem hostelu jsme dostaly i velice levné ubytování. Všechno se tedy začínalo vyvíjet slibněji.

Hned druhý den po příjezdu jsme se vydaly do centra města, abychom vyřídily IRD number. Opět nás potrápili v 99,9 procentech bank, jelikož nám účet pro různé důvody nechtěli vystavit. Nakonec jsme naprosto unavené a uchozené přišly do banky, která měla u cizinců nejmenší ohlas a světe div se – mladý muž sedící za stolkem na naší žádost odvětil stručně a jasně: „No problem!“. Tato věta byla jak balzám na duši a po pravdě do dnes hádám, jestli měla souvislost s faktem, že jsme poprvé jednaly s opačným pohlavím.

Posouváme se tedy o další povinnost dále, totiž k nutnosti koupit si auto. Nový Zéland je velký jako cca čtyři České republiky, počet obyvatel je ale pouze přibližně čtyři miliony, a proto je zde překonávání vzdáleností na trochu jiné úrovni, než u nás. Auto má snad opravdu každý, pohonné hmoty jsou levnější než v České republice a autobusy zde jezdí pouze po základních trasách a ne příliš často. MHD se vyskytují pouze v opravdu velkých městech, kterých je oproti Evropě opravdu hodně málo. Pro práci na sadech, které se nacházely dál od měst mezi krásnými kopci a čistou přírodou bylo tedy auto nezbytné.

Koupě auta je podle mého názoru součástí místní filosofie cestování, protože snad každý, kdo sem přijede, vyráží hned v prvních dnech na velké auto aukce, kde si během pár hodin vyberou, zaplatí, vystěhují, přestaví a dovybaví auto tak, že i klasická dodávka vypadá jako obytný vůz. Je to opravdu praktická varianta ubytování, pokud jste pravý backpacker, protože nejen, že máte svůj domov pořád s sebou, ať se rozhodnete vycestovat kamkoliv, ale ještě k tomu ušetříte náklady za ubytování, které dávají vaší peněžence na Zélandu nejvíce zabrat. A tak jsme se na jednu takovou auto aukci vydaly i my a ještě ten den jsme si odvážely sněhově bílou krásku od hyundaie, a právě pro potřeby přespání ještě v combi. Během pár minut bylo vše přepsáno, vyřízeno – s naším štěstím nám to mělo být hned podezřelé.

Druhý den ráno vyrážíme společně vstříc prvnímu pracovnímu dni. Úplně z nás volalo nadšení pro práci, které by jste v Česku jen těžko hledali a už vůbec ne u dvou děvčat z velkoměsta. Řízení je sice na opačné straně než v Evropě, i přes to zcela ladně najíždíme do křižovatky pod kopcem. Když v tom se najednou ozve zvuk chraptícího motoru doprovázený náhlým úskokem vozu a následným tichem – auto prostě umřelo! A ještě k tomu přímo uprostřed nepřehledné křižovatky. Po několika marných pokusech motor znovu nastartovat jsme na sebe s kamarádkou jen nevěřícně zíraly.

Aby situace nebyla už tak dost nepříjemná, vynořilo se z vedlejší silnice policejní auto, které si nás samozřejmě okamžitě všimlo a zamířilo naším směrem. Zkušenosti s podobnou situací v České republice nám okamžitě zapnuly majáček: „pozor, to bude průšvih!“ Byly jsme ale docela překvapené, s jakou upřímnou ochotou a starostlivostí policisté pomáhali s přesunutím vozu na kraj silnice. Dokonce měli velkou snahu nám auto i opravit, ale bezvýsledně. Později se ukázalo, že byl zadřený motor a auto putovalo rovnou do šrotu.

Jak se teď máme ale dostat do práce? Policisté pojali heslo „pomáhat“ opravdu zodpovědně a nabídli se, že nás na plantáže odvezou. Bylo to od nich velice milé a pozorné, ovšem umíte si představit ten údiv dalších brigádníků a majitele plantáže, když jsme první pracovní den zahájily vystoupením ze zadních sedadel policejního vozu? Když vyměnili šokující výraz za upřímný smích, trochu z nás tréma opadla, nicméně jsme si již od prvního dne vysloužily pozornost, o kterou jsme až tak moc nestály.

thumb_IMG_7308_1024

Co se týká našeho starého auta, měly jsme velké štěstí v neštěstí, protože nám jeho bývalý majitel nabídl auto nové, jako náhradu za špatnou koupi. To se s obchodníky ojetých aut moc často nestává, a proto jsme se rozhodly zahodit všechny špatné zkušenosti za hlavu a začaly jsme se si konečně užívat krás této úžasné země, kde vás policisté odvezou do práce a vymění vám auto, pokud přestane jet.

Konečně jsme měly dostatek času začít všechno kolem sebe vnímat. Jak už jsem zmínila, obě dvě jsme byly typické měšťačky, ale práce na sadech pro nás byla příjemnou zkušeností. Je zvláštní, že i když člověk pracuje rukama, je velice unavený a všechno ho po celém dni bolí, dokáže jeho duše vyhodnotit den jako velice příjemný. Na plantážích byla zrovna sezóna květů, takže jsem celý den trávila trháním květů kiwi, ale nemohu si stěžovat. Atmosféra byla vždy více než skvělá. Kolem mě si kdekdo pozpěvoval, když ne lidi, tak ptáci zaručeně. Sem tam kolem vás pobíhaly veselé děti, které přinášely pracujícím rodičům svačinu a každý si povídal a zajímal se o toho druhého. A pokud jste si povídat nechtěli, prostě jste jen nasávali tu krásnou vůni přírody a každý večer jste chodili příjemně unavení brzo spát. Snad poprvé jsem poznávala skutečný spánek – ten, během kterého vás nevzbudí dopadnuté zrnko prachu na zem a ve kterém se vám zdají jen ty příjemné sny.

Bylo úchvatné sledovat, jak v této zemi stále fungovaly základní principy vztahů mezi člověkem a přírodou, ale také mezi lidmi celkově. Místo rozlehlých měst potkáváte obrovské pastviny. Každý, kdo má kousek pozemku si na něm něco pěstuje, nebo chová zvířata. Krávy a ovce vypadají naprosto spokojeně a klidně, vlastně dost odlišně od těch, které znám z českých farem. Většina produktů v obchodě, i těch nejlevnějších, je nadepsaná „made in New Zealand“ a farmářské trhy nejsou kulturní událostí, ale každotýdenní samozřejmostí, na které se setkávají lidé nejen kvůli nákupu a výměně produktů, ale také ze společenských důvodů.

thumb_IMG_7296_1024

Alkohol a cigarety zde nemají příliš prostoru pro své působení. Tabákové výrobky jsou extrémně drahé (až čtyřnásobek české ceny), alkohol se nesmí konzumovat na veřejných místech, pouze v barech/restauracích a nelze si ho koupit v běžném obchodě, ale ve speciálních liquer storech, kde se musíte prokazovat pasem. Posedávat si na pláži s pivem a cigaretou v ruce je tedy většinou nejen zakázáno, ale opravdu si člověk připadá jak zločinec a vyvrhel společnosti, který má nejspíš nějaký hodně vážný problém.

Zajímavý byl fakt, že mladí lidé, u kterých znáte po práci jen hozené nohy na stole a zapnutou televizi či počítač fungovali v této zemi zcela odlišně. Každý ušetřený čas byl darem, který se ihned musel proměnit v nějaký zážitek, jakým bylo například cestování, surfování, chytání ryb, grilování, hraní na kytaru apod. Společné trávení volného času zde nabývalo úplně jiného charakteru. Lidé mezi sebou komunikovali, společně se smáli, hráli různé hry. Nikoho jste neviděli sedět u počítače, nikdo nebyl smutný nebo zamračený.

Když se teď zamýšlím nad tím velkým boomem dnešní mladé společnosti, totiž vycestováním na Nový Zéland vidím některé věci trochu jinak. I já jsem byla vlastně jedním z těch lidí, kteří se sem museli podívat, aniž bych měla nějaký konkrétní důvod. Místní příroda je samozřejmě naprosto překrásná a zcela odlišná než tu, kterou známe my. Najdete zde jak exotické pláže, tak nádherné parky a hory, na kterých se v zimě lyžuje a v létě mají stále zasněžené vršky. Myslím si ale, že hlavním důvodem pro oprávněné vychvalování Nového Zélandu není ani tolik tato pastva pro oko, ale ta krása, kterou zde zažívá vaše duše. Sami sebe začínáte vnímat jinak a podmaňujete se místní atmosféře, která vám nedovolí žit jako doposud. Všichni se kolem vás pořád smějí, mají dobrou náladu a zajímají se o vás. V takovém měřítku jde o něco zcela neobvyklého a než si na to člověk zvykne, má tak trochu obavy o své soukromí a cítí se v otevřeném kolektivu poměrně zranitelný. Když ale přistoupíte na tento životní styl v duchu: “přidej se k nám a nemáš co ztratit“, opravdu nebudete litovat.

Vracela jsem se zpět do svého dětství. Do dob, kdy jsem jezdívala na tábory, spali jsme ve spacáku a do noci jsme si povídali už jen proto, že padla večerka a měli jsme spát. Nikdo se nějak moc netrápil tím, co bude a už vůbec ne minulostí. Každý jsme tak nějak spoléhal na to, že to vždycky dobře dopadne. A asi tato bezstarostlivost je tím pravým slovem, které vystihuje onu nemoc, díky níž podléháte cestování po Novém Zélandu.

thumb_IMG_7237_1024

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *