Jak to dnes mladí (ne)mají jednoduché

Tak. Blíží se ten zlomový věk. Co tedy dál? Rodinu zakládat nehodlám, trvalé vztahy neudržuji. Zatím. Že mi táhne na třicet je jen formalita v mojí hlavě. Daleko víc to leží na srdci mé rodině a některým mým přátelům. Nuže, nutkání ve mně se však ozývá a tak je na čase přece jen pohnout se dál.

A při těchto a podobných úvahách jsem se dopracovala k tomu, že si pořídím vlastní bydlení. Tak zvolím byt. Domek někde na západ od Prahy kolem mého milovaného rodiště by taky nebyl od věci. Ale na práci na zahradě jsem levá, jak nůžky pro leváky a práce na baráku bude vždycky dřina. Vyhrává to byt. Mohla bych se vejít kolem dvou milionů a nějaký pěkný, menší, kvůli nákladům na energie, ale případně takový, kde bych časem zvládala pobyt i ve více, než jednom, člověku a nezbláznila bych se. Navíc, bydlet ve třech, či téměř čtyřech a páru koček ve tři plus jedna, to je v mém věku už na pováženou, tak, jak tomu bylo do teď. Tak si zjistíme, co že nám to dnes trh nabízí…

První zádrhel. V Praze byt kolem dvou mega? Haha, možná se vejdu do zrekonstruované garsonky, když se budu hodně snažit. Navíc, musím mít čistý příjem alespoň dvacet tisíc měsíčně. Což u pracovníka ve školství také není samozřejmostí. Pokud nevedete asi tak pět kroužků při vyučování a nemáte praxi aspoň patnáct let. V pořádku, holka z vesnice, co asi tak může mít za iluze. Málo na tom mění fakt, že v Praze bydlím už nějakých osm let.

Popojedem. Nebudu zde jmenovat, kolik realitních makléřů a kolik bytů jsem během tří měsíců projela. Nakonec jsem zakotvila v poradenství společnosti, která má v názvu stejnou barvu, jakou se preferuje jedna z našich nejsilnějších politických stran (tahle skutečnost platila alespoň ještě pár let zpátky). Vše vypadá slibně. Milý poradce mi vyčísluje výhody, státní pracovníky mají v oblibě, berou v potaz i jinak velmi nevýhodnou mou smlouvou na dobu určitou, což mi náleží jako grantovému pracovníkovi. Půčka je spočítaná, budeme se pohybovat kolem 1 800 000 Kč. Taky jsem mohla dopadnout hůř. Výhodou je také můj věk. Být to o pět let později, kdo ví, jestli by se se mnou vůbec někdo bavil.

Výběr se mi značně zúžil. Nebude to byt dva plus jedna po rekonstrukci, nebude to u metra. Nebude balkon. Možná nebude ani oddělená koupelna a záchod. Možná jsem se měla podívat po obytných buňkách – aspoň by mi zbylo na vybavení. Budiž, cílím na Prahu – západ, s tím by se dalo snad něco uhrát.

A pak se to stane. Někdy koncem října listuji a listuji a je tam… Praha západ, po rekonstrukci, perfektní umístění, dokonce dvě místnosti k obývání a zvlášť malá kuchyňka. Perfektní! Cena? Ještě lepší! Dostanu se dokonce pod kýženou částku.

Neváhám, a protože už je pozdě, nechám zprávu na mailu kontaktní osobě. Druhý den mi přijde odpověď, že byt se má následující den prodat, respektive se má skládat záloha. Smutně se rozloučím s fotkami, které mě lákají na dokonalý výhled na Prahu a zaklapnu laptop.

A pak, o dva dny později zvoní telefon. Jsem zvědavá, kdo že mi volá s nabídkou a… Je to on! Byt je volný, ke složení zálohy nedošlo a tak neváhám a domlouvám si setkání. Je druhá půlka října (milý čtenář nechť si tento časový údaj dobře zapamatuje, neb se tohle ukáže, jako důležitý detail).

Paní makléřka je velmi profesionální a příjemná. Byt vypadá skvěle, má báječný výhled na Prahu, luxus, vidím na Petřín i na Žižkovskou věž! Miluju výhledy!

Klušu za svým poradcem z oné barevné instituce a sděluji skvělou novinku, že má přesně to, co jsem chtěla. Výborně. Napíšeme výpočet půjčky na konkrétní byt a jeden dál.

Druhý zádrhel. Při podrobnějším zjištění se ukázalo, že byt je veden jako „jiný nebytový prostor“. Tudíž mi barevná instituce nemůže dát půjčku, ta financuje jen oficiální „domov“. Alespoň tak to má v letáčku. Co teď, nezaštítí mi prostor, ve kterém nemůžu bydlet, i když v ostatních v sousedství bytech se vesele bydlí i s trvalým bydlištěm. Barevná instituce požaduje jakési potvrzení, že je v prostorech možno normálně žít a fungovat. Nevím, co chtějí. Makléřka neví, co chce. Můj poradce také překvapivě neví, jak dotyčný dokument má vypadat. Milá paní makléřka, ostřílená to dáma, tedy vymyslí vlastní formulář, který se dá potvrdit družstvu, které spravuje budovu. Následně proběhne konzultace se správcem objektu, který potvrzuje, že se zde opravdu bydlí. Na družstvu je to však trochu problém, nevědí, jak si s touhle neobvyklou situací mají poradit. Co to vlastně potvrzují?

Pak se objeví spása. Máme řešení. Banka, která zaštiťuje barevnou instituci a má ve znaku dvě velká písmena mi pomůže. Zkratka banky (Konečně Bydlíš) se mi ještě mnohokrát připomene. Udělá se nový výpočet, částky splácení se moc nemění, takže jeden dál. Je půlka listopadu. Majitelka má v plánu prodat byt do nového roku. Se slibem, že se vše stihne, jsem spokojená.

Třetí zádrhel. Přestože bance nevadí, že jsem státní zaměstnanec a mám smlouvu na dobu neurčitou, je zde problém v tom, že vyžaduje, abych byla zaměstnaná v kuse půl roku. To úplně nejsem, novou smlouvu mám od konce srpna. Je zde však jedna možnost. Připlatím si deset tisíc a pak se uzavře notářský dodatek ke smlouvě, kterým se tohle vyřeší. Je mi ovšem doporučeno, abych prodej ještě trochu protáhla. Dobrá, pokud se to posune ke konci roku, nic se snad neděje. Stávající majitelka o mně ví, makléřka je velmi přístupná.

Někdy v téhle době absolvuji druhou prohlídku bytu. Mám požadavek, že chci vidět také sklepní prostory. Vždy milá a profesionální makléřka tedy sehnala klíče i od sklepa, kde ale v den schůzky zabloudila a do sklepa jsme stejně nedošli. Toliko pro mě důležitá informace, že se v našem sklepě dá i zabloudit.

Mezitím se začne banka činit. Vyžaduje zprůměrování mého příjmu. Po prvním výpočtu se ovšem nedostanu na kýženou částku. Tedy další měsíc, kdy mám slušné odměny, se udělá přepočet a částku s klidem přesáhnu. Výborně. Mám radost.  Je půlka prosince. Následně mi banka oznámí, že to nestačí. Potřebuje výpis z účtu. Prý proto, aby viděla, že mi fakt chodí peníze na účet. (Ne asi, vyhazuju je oknem.) V pořádku, zasílám mailem potvrzení. O týden později mi přijde zpráva, že to nestačí, že chtějí výpisy veškerých mých transakcí za posledního půl roku. Hm, zajímavé. Jde-li jim i o nákupy toaletního papíru, na to nemám moc co říct.  Snad jen co je jim sakra do toho? Má dobrá vůle a touha po bytě mi brání celou záležitost pozdržovat a tak se činím i já. A následně se  činím víc jak týden! Nejsem za boha schopná z webových stránek své banky získat výpisy tak aby banka Konečně Bydlíš byla spokojená. Volám tedy do své banky a prosím je o výpisy. Paní mě vyslechne. Mlčí. Následně mi položí otázku:

„Co tedy vlastně chcete?“

„Výpis!“ Vyhrknu.

„Ale ten si můžete stáhnou ze svého internetového bankovnictví.“

„Já vím, ale to se jaksi bance Konečně Bydlíš nelíbí, potřebuje jiný formát výpisu.“

„Máte tam na výběr ze tří formátů výpisu.“

„Jo, na to jsem už taky přišla…“

No, můžeme Vám ho zaslat poštou, protože jak víte, naše banka nemá pobočky, ale bude vypadat stejně, jako ten na internetu a zaplatíte za to 150 korun.“

„Aha,“ trochu mi dochází argumenty. Co to vlastně mám chtít?

„Dobrá, tedy zjistěte od banky Konečně Bydlíš více informací a zeptejte se, zda chtějí ještě i od nás razítko jako potvrzení.“

„Děkuji,“ (A díky za radu.) jsem tam, kde jsem byla. Projíždím servery a za boha nemůžu přijít na to, jak vyrobit formát, se kterým banka Konečně Bydlíš bude spokojena.

Přiznávám, už nevím na čí radu, ale i tohle úskalí jsem nakonec zvládla. Banka dostala, co chtěla. Jenže…

Další zádrhel. (Už nemá smysl je číslovat.) Zde mi dovolte krátké shrnutí události, která se stala v květnu téhož roku. Byla mi odcizena peněženka. Ne, nebyla to taková tragédie. Většinu dokladů nosím jinde (až na občanku), v peněžence bylo asi 62 Kč, kartička pojišťovny končila s platností tento rok, občanka už v létě téhož roku a platební karta byla také s platností u konce. Nechala jsem si tedy vystavit nový doklad totožnosti a já tenkrát, husa pitomá, na otázku, zda tam chci mít rodinný stav s ujištěním, že se dnes na občanské průkazy už ani moc nedává, řekla, že ne. A tak ho tam nemám. Bance je to podezřelé. O půjčku žádám sama. Nene, to by nešlo, hezky si sežeňte potvrzení o tom, že jste svobodná a bezdětná.

Co že? To jako fakt? Skvělý. Musím lítat po úřadech. Je chvíli před Vánoci, školní akce vrcholí a jsou v plném proudu a já budu dokazovat, že jsem svobodná a bez závazků. Nakonec se urvu a na úřadě pro Prahu 13 si ve večerních hodinách odskočím a odhodlaná vše vyřídit, předkládám svůj požadavek.

„Takže tam napíšeme vaše údaje, současné bydliště, rok narození, rodné číslo, váš rodinný stav a…“ paní za přepážkou se na chvilku odmlčí, „že jste živá.

„Ha, no jasně“ uchechtnu se. Paní má kamenný výraz. „Jo tak, to jako vážně? No tak jo, budu mít tedy potvrzení na to, že žiju. Proč ne, to se může hodit.“

Potvrzení mám, banka je na chvíli spokojená, vše vypadá nadějně, během Vánoc by se mohlo podařit dát všechny podklady dohromady a bude to. Ještě důležitá část, nechat odhadnout byt. Posílám tedy bance 3 500 Kč, což je prý standardní poplatek. O týden později mi můj poradce nese k podpisu, že se mi peníze vrátí zpátky, protože odhad bytů v tomhle domě mají k dispozici. (To to jako nikdo nevěděl dřív?) Nic se neděje, jen se zbytečně pozdržují další formality.

Další nutnost, která mě čeká, je založení si účtu u banky Konečně Bydlíš. Schůzka na hodinu. Uhlazený elegán mě lapí do sítě bankovního systému a už mě nepustí. Alespoň že to proběhne jakž takž v pohodě.

Těsně před Vánoci se objeví kupec, který za byt nabízí hotovost. Z dobré známosti paní majitelky a paní makléřky se ovšem odmítne, ale musíme zapracovat na tom, aby se věci pohnuly. S požehnáním svého poradce mám datum a podepisuji těsně před Vánoci Rezervační smlouvu. Lhůta oficiálního prodeje bytu je do konce ledna. Pečlivě studuji smlouvy, vše konzultuji, radím se, podepisuji.

Máme to. A mám přislíbeno, že hned po svátcích by se vyřešila i Smlouva o hypotečním úvěru a Smlouva o smlouvě a všechny ty další pitominy. Po Vánocích se nic neděje. A ani následující měsíc. Prý z důvodů nemoci a kde si co si. Nakonec z nutnosti, aby rezervace nebyla pohřbena úplně a já si snad nemusela vzít půjčku na splacení pokut, které mi z toho pramení, na konci ledna podepisuji potřebné dokumenty, scházím se s majitelkou u notářky, opět se podepisuji a datum čerpání je stanoveno na 14. 2. Super, sice se zpožděním, ale nějak se to zvládlo. Podotýkám, že jsem ulítaná, jak tele a podepsala jsem se do téhle chvíli celkem 92x. Stále nebydlím.

Problém. Pro změnu. U notářky je třeba si vyjasnit jednu „drobnost“. Adresa domu v pořádku. Číslo popisné sedí. Číslo bytu taky. Jenže! Okna  jsou od zdola sedmé. Byt samotný se nachází v devátém patře, ale v desátém podlaží. Chraň bůh, jestli se tohle dozví banka! To bude „formální“ zdržení tak na půl roku! Sladké tajemství si tedy necháme pro sebe.

Schyluje se klíčovému bodu a sice už pomalu plánuji samotné stěhování. Je začátek února. Všichni z mé rodiny, přátel a pojízdných známých jsou ve střehu. Nic se ale neděje.  Neděje se nic  ani v půlce února. Tak trochu nervózně si projíždím všechny své podepsané dokumenty, ve kterých se píše o všech možných sankcích, které by se platili, pokud dojde k porušení smluv.  Tedy přesněji, v nejzazší možný termín se schyluje k předání bytu, ale paní majitelka odmítá podepsat Zástavní smlouvu. Nějakej kterén, kterej jí takzvaně standardně připravuje, jí vede v dokumentu od začátku do konce jako majitele, který za byt ručí, byť z mé zástavní smlouvy vyplývá, že zástavcem se stávám po určitě době já. K podpisu nedojde. Celá záležitost se odkládá. Hurá. Stále nebydlím. Formálně. Neformálně se stěhuju a přes víkend zažívám horkém chvilky, že se něco dos..e a já se budu stěhovat zpátky. V tu chvíli můj otec asi umře na strhání a bratr mě zabije. Montoval mi totiž nábytek. Jen postel jsme dělali tři hodiny. A já ke své hrůze zjistila, že přestože se stěhuju z menšího do většího, tak se tam prostě nevejdu.

Po víkendu – oprava, kretén jsem já. V poslední větě v Zástavní smlouvě je jakási jasná zmínka o tom, kdy že to přesně byt přechází na mě. Výborně, je to vyřešeno. Teď ještě drobný detail. Banka musí poslat peníze do advokátní úschovy, aby byli všichni spokojeni.

Následujících čtrnáct dní se opět nic neděje. Jsem v klidu. Bance nakašlu, jestli po mně bude chtít nějaký sankce, tohle je přece problém na jejich straně. Na všechno mají dost času.

Konec února je tady a právníci se začínají ozývat, že jaksi něco není v pořádku, protože peníze nejsou stále tam, kde by být měli. Jsem nervózní. Moje makléřka je nervózní. Můj poradce vyšiluje. Majitelka o ničem neví.

A tak jednoho rána mě probudí urgentní mailová zpráva, že protože došlo ke zdržení čerpání úvěru, musím mít na účtu alespoň 4000 Kč, které mi banka strhne za prodlení. Ale protože jsou si milosti vědomi, že chyba je na jejich straně, peníze mi vrátí. Někdy.

Prosim?! To je jako vtip? Zase prachy? Nestačí, že jsem minulý měsíc podepsala onu potupnou smlouvu u notářky, ve které si banka kladla na srdce, že vzhledem k tomu, že nejsem zaměstnaná v kuse šest měsíců, ale jen pět, což už teď stejně neplatí, jakékoli prodlení, které budu mít na placení, nepůjde přes soud, ale banka rovnou pošle exekutory a já si ani neškrtnu? To jako fakt?

Konec slušnosti, nazývám je jmény nebohých zvířat a občas se uchýlím i k pánskému přirození. Na účtu mám bez 8 Kč, slovy osmi korun, 4000 Kč. Sice můžu jít do mínusu, ale je mi to prd platný. Letím do banky dát tam směšných dvě stě korun, aby si to mohla banka vzít. Následně musím prý podepsat dodatky ke smlouvě. Závratně se blížím ke stovce podpisů. Podpis musí být prý ověřen. Jo, já se nezmínila, mám prázdniny, tudíž dovolenou. Velký voči, že bych je trávila v klidu, například na horách. V Praze tedy letím na místo setkání se svým poradcem. Ten mi předloží cár papíru k podpisu. Načež se dotazuji, kde je potřeba co potvrdit a odpověď je mi, že nic vlastně ne, byla to mylná domněnka banky. (To tam jako nepracuje nikdo, kdo tomu rozumí?) Těch omylů je nějak moc se mi zdá. Mimochodem, skončila jsem na 102 podpisech…

No a tak bydlím. Předsevzetí, které jsem si dala krátce po svých 29. narozeninách, že do 30. narozenin si vyřeším bydlení, se nakonec stalo skutečností. Za jakou cenu, posuďte sami. Až si budete chtít brát půjčku, volte pečlivě. Co víc k tomu dodat.

Ale ten byt má tak krásný výhled… :)

Komentář

  1. Od Jakub

    Odpovědět

  2. Od Polki

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.