Sluníčka? Xenofobové? Úvaha o možnostech dialogu

Nemáte také pocit, jako by se hlavní témata veřejné debaty – tedy témata koncentrovaná kolem tzv. uprchlické krize a islámu zacyklila v důsledně názorově oddělených a ostře střežených rezervacích?

Nemyslíte si, že taková separace názorových skupin nám – tedy české společnosti – škodí tím víc, čím hlubší mezi sebou hloubíme příkopy?

Pobývat v názorových ghettech je intelektuálně nenáročné a pohodlné. Za vysoké hradby „majitelů pravdy“ a skálopevných „světonázorů“ totiž nedoléhá kritický hlas těch druhých. Je až příliš snadné vzájemně se odsoudit a ostřelovat jedovatými šípy nenávisti, dávat si nálepky fašistů, sluníček, xenofobů a vlastizrádců. Je snadné trávit čas v uzavřené společnosti stejně přesvědčených, poplácávat se po zádech, šikovat se do bojových kohort a utvrzovat se ve svých pravdách. Je to příliš snadné – a příliš nesmyslné zároveň.

Pravdou ale je, že by bylo by velmi nerozumné vyškrtnout ze společnosti jedny nebo druhé, jednoduše kohokoli jen proto, že s ním nesouhlasíme. Nejde přece o to, zašlapat jiné lidi i s jejich názory do prachu a slavně nad nimi zvítězit. Nepřátelství, rozštěpenost a názorová hluchota nás totiž oslabuje všechny.

Stejně nerozumné by bylo zavírat oči před fakty a reálnými událostmi, byť by byly sebevíc nepříjemné. Nebudeme-li se bát nazývat věci pravými jmény a zároveň se nenecháme pohltit a zaslepit demagogií a strachem, je velká šance, že na ně budeme schopni adekvátně reagovat.

My všichni jsme členy této společnosti. A ať se nám to líbí nebo ne, patří do ní i ti, s nimiž hluboce nesouhlasíme, ti, kteří nejednají, nemluví a nevypadají tak, jak bychom si třeba přáli. Především bych se přimlouval za to, abychom se zbavili mylného dojmu, že tolerance a otevřenost k naslouchání argumentů druhých je jakási slabost. Je to právě sebevědomí, které umožňuje tuto „jinakost druhých“ respektovat, přijímat jiné lidi jako sobě rovné a být ochoten naslouchat i jejich hlasu.

V jistém smyslu se aktivizuje občanská společnost a politická témata se stávají skutečně veřejnými tématy. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že se z velké části jedná o dialog hluchých, o výkřiky zpoza již zmiňovaných hradeb pod vlajkou jediné zjevené pravdy. Nenechme si namluvit, že „my“ jsme ti jediní spravedliví a „oni“ jsou ztělesněné zlo. Zbavme se pocitu, že ten, kdo nesdílí stejné přesvědčení jako my, není součástí národa. Tak to opravdu není.

Přestože slova národ a vlast se mohou někomu zdát být vyprázdněnými a zneužívanými pojmy, jsem přesvědčen, že být vlastencem, svobodným občanem, být hrdý na své češství, že nic z toho není v rozporu s otevřeností, tolerancí a respektem k druhým.

Stejně ale tak otevřenost a tolerance neznamená rezignaci na stav věcí veřejných a ani ignoraci reálných problémů.

Vyjmeme-li z rovnice šiřitele lží a demagogy, kterým nikdy nejde o nic menšího než o moc nad ostatními, zbudou lidé, kteří nám jsou podobní víc, než si myslíme. Tedy ti, kteří spolu-žijí ve stejné zemi, kteří dýchají stejný vzduch a mají své starosti, názory a pocity. A i když se to třeba na první pohled nezdá, plujeme s nimi na stejné lodi jménem Česká republika.

Nemluvíme nakonec přece jen jinými slovy o tom samém, tedy o svobodě a demokracii, o naší potřebě bezpečí pro nás a naše blízké, nevyjadřujeme snad jen své obavy a svou nespokojenost se stavem věcí?

Odhaduji, že nikdo, bez ohledu na politické preference, bez ohledu na nálepku, jež mu byla přisouzena z té či oné strany, nechce žít v zemi, která není bezpečná. Že si nikdo nepřeje, aby byl jeho názor překřikován, smeten ze stolu či za něj byl napadán. A nikdo by ani neměl být utlačován, umlčován, dehonestován nebo kriminalizován za to, co říká a jak, co si myslí, jak vypadá, čemu věří – pokud to samé co sobě dopřeje i druhým.

Komentář

  1. Od David

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.