Co je komunismus a proč v praxi nemůže fungovat?

Ačkoli komunistická teorie nemusí být nutně totalitní, v praxi ji zjevně bez totality nelze uskutečnit.

Jak se zdá, komunistickou ideologii má většina Čechů – asi nepřekvapivě – spojenou s SSSR a ještě častěji s minulým režimem v Československu z let 1948 – 1989. Jenže nazývat tuto naší krátkou a přesto zatraceně dlouhou zkušenost zkušeností komunistickou není správné. Přesto se to velmi často děje; nesrovnalosti v pojmech pravděpodobně vznikají jejich chybnou aplikací v médiích i mezi širokou veřejností, čímž se pak deformuje i chápání skutečného komunismu a dalších na něj navazujících (nebo z něj vycházejících) myšlenkových systémů.

Komunismus vs. socialismus vs sociální demokracie

Nezřídka se stává, že si lidé pletou zdánlivě podobné pojmy jako komunismus, socialismus či sociální demokracie. Samo o sobě stanovení definic není nic jednoduchého, protože doba tomu chce, abychom měli téměř bezedný přístup nejen k získávání volných informací, ale i k jejich šíření. Nelze se tak divit, že se z různých zdrojů můžeme dočíst různě odlišná a často i ambivalentní vysvětlení, což nás zkrátka nemůže intelektuálně uspokojit. Pojďme si tedy nejprve ujasnit, jak bude zmíněné pojmy chápat výklad tohoto článku.

Předně si řekněme, že sociální demokracie je pro naše potřeby irelevantní pojem, protože sociální demokracie v praxi fungovat může – ač ne vždy ideálně – a článek se chce zaměřit spíše na ty směry, které jsou dlouhodobě neuskutečnitelné. Přesto si ji pro ujasnění stručně definujme. Sociální demokracie vychází ze socialismu, ale ideologicky na něm nelpí, tedy obsahuje demokratické prvky, které jsou nástrojem k fungování sociální demokracie i v liberálních systémech. Lze tedy říct, že sociální demokracie v praxi je v ideálním případě určitým kompromisem mezi klasickým socialismem a kapitalistickou demokracií.

Socialismus lze chápat podle odvětví různými způsoby; může být myšlenkovým směrem, ekonomickým systémem a v krajním případě i politickou ideologií. Každopádně, klíčovým znakem socialismu je už z jeho názvu důraz na společnost a z toho vycházející potlačování individuality. Laicky řečeno jde o systém, který prosazuje, aby každý občan měl vše, co potřebuje, a aby se minimalizovaly rozdíly mezi lidmi. Socialismus (teoreticky) tedy odmítá elitářské tendence, protože dle socialistické teorie jsou si všichni lidé rovni a to by mělo platit na všech sociálních úrovních. Znakem socialismu je také do určité míry společné vlastnictví výrobních prostředků, odmítá tedy soukromé vlastnictví a podnikání.

Vedle sociální demokracie, která je určitou demokratickou odnoží socialismu, existují ještě další odvozené póly jako utopický socialismus či marxismus, těmi se ale nebudeme zatěžovat, protože je pro pochopení podstaty článku nebudeme potřebovat.

Komunismus je politická ideologie, která využívá socialismus jako jeden z nástrojů k dosažení svých cílů. Dalo by se říct, že socialismus je určitou předfází komunismu, kdy existuje snaha o odstranění třídních rozdílů a zavedení společného vlastnictví, ale v socialismu prvky elitářství, soukromého vlastnictví a tržního fungování ještě do jisté míry figurují. Komunismus definitivně odstraňuje sociální nerovnosti, zavádí úplné společné vlastnictví a statky jsou rozdělovány podle potřeb a nikoli podle práce jako v socialismu. Socialismus a komunismus bychom tedy mohli označit jako dvě odlišně úplné fáze podobného myšlenkového směru postaveného na společném vlastnictví, vyrovnávání společnosti a boření sociálních i jiných odlišujících bariér mezi lidmi.

Už ze zmíněného lze snadno odvodit, že ideální fáze komunismu je taková, kde zmíněné hodnoty fungují na nejvyšší možné úrovni a ve všech sociálních vrstvách, a tak vrcholný komunismus je sám o sobě utopií. Pokusy o jeho zavedení byly mnohokrát i v zanedbatelně velkých společenstvích a přesto téměř neexistují případy, kde by byl dlouhodobě efektivní. V ideálním případě praktického komunismu by v zásadě ani nesměla existovat vláda nebo jakýkoliv kontrolní orgán, protože by celá společnost fungovala jako celek, bez nutnosti vnějších zásahů. Už to je důvodem, proč komunismus u nás nebyl komunismem, naopak minulý režim měl ke komunismu velmi daleko, protože tady existovaly elity, kdy propast mezi nimi (KSČ a potažmo KSSS) a občany byla obrovská a dlouhodobě neudržitelná (což se, nejen u nás, také historicky prokázalo).

Nezřídka se můžeme setkat i s pojmem komunistický režim, který však dnes neoznačuje režim prosazující komunistické ideje, ale je pejorativně zabarven a označuje tak častěji minulé (nebo současné) komunistické ryze totalitní režimy. O tom ale ještě dále.

Nabízí se určitá občas efektivní a občas neefektivní forma komunismu, kterou jsme pravděpodobně na vlastní kůži poznali všichni, a sice rodina. V mnoha rodinách to funguje tak, že si každý vezme co potřebuje; v teoretické poslední fázi komunismu by neexistovaly ani finanční prostředky, protože by prostě nebyly potřeba. Velmi zjednodušeně řečeno bychom si odpracovali svoje, došli do krámu a vzali si tam chleba, který nám náleží. V mnoha rodinách – samozřejmě ne úplně a s nutnou dávkou nadsázky – to funguje podobně. I rodiny však většinou mají své rozhodovací autority, jejichž vliv by měl být v komunismu zcela potlačen.

Nelze říct, že samotná komunistická ideologie by v praxi fungovat nemohla. Problém není v její definici, ale především v lidské individualitě. Ať je to sebevětší klišé, každý člověk je originál, a už z toho důvodu je zřejmé, že nemůže na světě existovat společnost v podstatě ani dvou lidí, kde by komunismus mohl dlouhodobě a bez problémů existovat. Elitářství má samozřejmě svá temná zákoutí, ale je jediným logickým systémem přístupu ke členům společnosti. Nikoli ve smyslu, že bychom měli rozřazovat občany do kast a přiřazovat jim určitou váhu, ale ve smyslu, že každý jsme jiný a ke každému je tak třeba přistupovat individuálně dle jeho postavení.

Komunistické myšlenky vždycky zákonitě vedou k totalitním tendencím.

Teoreticky, kdyby komunistická myšlenka fungovala ve všech sférách života, lidská individualita by v podstatě přestala existovat. To je i z biologického hlediska nepřijatelné, protože každý z nás vykazuje odlišnou inteligenci, přístup k životu, názorová hlediska, která vychází z naší povahy a nikoli z výchovy a další jedinečné prvky, které kdyby společnost začala ignorovat, dříve či později by se musela zhroutit. A kdyby se kupříkladu narodilo dítě s postižením dolních končetin, v poslední fázi komunismu by muselo na tu pětikilometrovou túru stejně, jako ostatní děti ve škole, protože kdyby nešlo, muselo by dostat privilegium.

Z řečeného plyne jeden zásadní fakt, a sice že komunistické myšlenky vždycky zákonitě vedou k totalitním tendencím. Proč? Nebylo by tomu tak, kdyby komunismus začal v určité společnosti už od narození jejího prvního člena a fungoval v něm odjakživa. Ale to nejde, komunismus vždycky musí někdo zavést. Někdo, kdo má tu moc. A i kdyby se mu podařilo přesvědčit celou společnost, že komunistická myšlenka je správná, jejím přijetím a ztotožněním se s ní by se z těchto lidí stali roboti bez vlastního názoru. A co udělá někdo, kdo má moc nad libovolným množstvím lidí, které může libovolně ovládat? Využije toho. Každý. A vždycky. Už Marx říkal, že proletariát by se měl v ideální komunistické společnosti vychovávat sám. Nelze považovat za komunistickou tu společnost, kde existuje vychovatel a vychovávaný.

Posloupnost mezi sociální demokracií, socialismem a komunismem je tedy také v potenciálu jejich reálného uskutečnění: Sociální demokracie fungovat může, je-li v rukou lidí, kteří za ní pouze nezakrývají ryze socialistické nebo komunistické plány.

I socialismus fungovat může, ovšem praxe ukazuje, že funguje pouze s velkými problémy a odporem ze strany těch, kteří prosazují lidskou individualitu. Problém socialismu je především v tom, že vždycky v historii socialistických režimů byl řád v držení elit, což je nejen přímo proti principu socialismu, ale také to vede, jak bylo řečeno, k totalitním praktikám a mocenské posedlosti, což prokázal třeba americký psycholog Philip Zimbardo svým Stanfordským vězeňským experimentem. Také je nutné říct, že socialismus je ekonomicky vysoce neefektivní, protože společné vlastnictví neprodukuje bohatství, z čehož plyne nedostatek prostředků k přerozdělování a to vede v delších časových horizontech ke krizím, které většinou vládnoucí elity nedokáží bez vnější podpory ustát. Vzhledem k řečenému také socialismus v praxi přirozeně omezuje osobní svobody, protože jeho cílem je rovnostářská společnost, což není v souladu zdaleka se všemi svobodami, na které jsme z liberální právní společnosti zvyklí. A právě podobný systém „mocenského socialismu“ fungoval u nás mezi lety 1948 – 1989.

Komunismus ještě nikdy nikde v praxi neexistoval, nebo aspoň ne tak dobře a tak dlouho, aby stálo za to příklady zmiňovat. Nejasnosti mezi tím, zda jsme v našich zemích byli svědky komunismu nebo socialismu, mohou plynout z názvů vládnoucích stran – KSČ (Komunistická strana Československa) a KSSS (Komunistická strana Sovětského svazu). Díky těmto názvům si lidé navykli nazývat vládnoucí elity „komunisty“ a z tohoto pojmenování se pak vžil dojem, že u nás byl skutečně komunismus. Nebylo tomu tak, bylo to spíše něco mezi socialismem a marxismem, názvy obou stran byly odvozené od toho, co měly za cíl, a nikoli od toho, co se dělo v praxi, a tak skutečnost, že si podle idealistického systému své strany pojmenovali, ještě neznamená, že šlo o reálný komunismus v praxi.

Samozřejmě, pokusy o zavedení komunismu ve světě byly a stále jsou. Ať už právě Sovětský svaz a jeho satelity, Mongolsko, Vietnam, Kuba, KLDR… nenajdete ale ve světě příklad, kde by komunismus nebo snaha o jeho zavedení vedly k pozitivním výsledkům, dlouhodobému hospodářskému růstu či spokojenosti občanů. Komunismus je utopie už ve svém principu a věděl to i sám Marx. V praxi totiž vždycky musí být jedině totalitní, protože bez nutnosti potlačovat demokracii by nikdy nemohl být zaveden. Ač tedy komunistická teorie nemusí být nutně totalitní, v praxi ji bez totality nelze uskutečnit. Proto nemůže fungovat.

Ani kapitalismus není ideální ekonomický systém a už vůbec ne ideální ideologie. Ale z mnoha pohledů je to nejmenší zlo, protože sice přímo ve svém principu plodí třídní rozdíly a prosazuje ryze soukromé vlastnictví, ale na druhou stranu zachovává lidem tu nejzákladnější hodnotu, kterou mají – jejich vlastní jedinečnost, na jejímž základě dostávají všichni možnost se prosadit. To, že to má někdo snazší a někdo složitější podle společenského postavení, je samozřejmě něčím, na co nemůžeme být hrdí; je však třeba říct, že štěstí dosáhli i nízko postavení a neštěstí ti postavení velmi, velmi vysoko. Má-li tedy společnost volit mezi rovností příležitostí nebo rovností výsledků, logickou i přirozenou volbou je bez jakýchkoliv pochyb varianta první.

Poznámka autora k tématu

Jedná se o subjektivní úvahu, kde se mohou definice či názory odlišovat od představy čtenáře. Tento článek nechce být soudem, ale pouze individuálním pohledem jednotlivce a nabídkou otevřeného témata k zamyšlení.

Článek byl publikován na webu Manipulátoři.cz.