Chození přes mrtvoly

Nedávno, když jsem se svinským krokem hnala na autobusovou zastávku, abych stihla autobus, který mě doveze ze školy domů, málem jsem narazila do maminky, která vedla za ruku dítě okolo tří let. Co vedla! Táhla ho za sebou a tvářila se přitom jako georgijská dívka v 19. století, která je donucena pracovat na poli spolu s černošskými otroky a bez rukaviček. Dítě se vzpouzelo a schylovalo se k pláči. V ruce drželo láhev s červenou tekutinou. Matka s ním zničehonic škubla a dítě (z mého pohledu dost ošklivě) upadlo na tvrdý dlážděný chodník a tekutina z láhve matce vystříkla na světlehnědé kalhoty. Čekala jsem, že dítě zvedne a pofouká mu odřenou tvář. Ona místo toho vztekle upustila dětskou ručičku, která stále setrvávala v její dlani a začala ječet něco ve smyslu ,,To sakra neumíš dávat pozor?! Podívej se na to! Vždyť to nepůjde ani vyprat!“. K mému zaražení přidala pár peprnějších výrazů. Po chvíli přestala vyvádět nad červenou skvrnou, zvedla dítě (nikoli opatrně), potůčku krve na jeho tváři jakoby si vůbec nevšimla a tichého pláče už vůbec ne. Prostě pokračovala v chůzi a dítě za sebou táhla dál. Situace mne zaujala tak, že jsem si nevšimla, že autobus už startuje. Podařilo se mi ho dohnat, ale stále jsem nevycházela z údivu nad rodinným výjevem.

Sama se nemůžu chlubit mladším sourozencem a už vůbec ne dítětem, ale já se ani tak nedivila tomu, že matka byla naštvaná, že se dítě pomalu vleklo a že jí dokonce pošpinilo kalhoty – dejme tomu, vyvztekat se občas musí každý a kdo ne, ať se ozve a zařídím mu prohlášení svatosti – ale proč se proboha zajímala jako první o ten (s prominutím) kus hadru, co měla na sobě a ne o to, jestli je syn třeba v pořádku? Jestli se mu nestalo něco vážnějšího než odřenina na tváři? Vrtalo mi hlavou, proč ho nechala tiše plakat a když ho znovu začala tahat za sebou, všímala si ho asi tolik jako si normální člověk všímá malých letáků na pouličních lampách.
Dobrá, já vím, že tohle by měla být pro přihlížející docela malicherná situace – no tak nějaký ženský spadlo dítě, uhodilo se do hlavy a ona řešila jen sebe a své roury, to je toho. Ale chci říct, nepíšu tuhle úvahu z lítosti nad malým klukem, ale z nechápavosti, jak se někdo může soustředit na svoji osobu v tak velkém měřítku, že do něj zahrne i vlastní dítě. Zkrátka, už delší dobu je ve mě přesvědčení, že každý myslí především na sebe – což není žádná novinka – ale s dobou je to pravděpodobně horší. Troufám si říct, že den ode dne. Vždyť za čím se dnes lidé ženou – za kariérou, penězi, slávou. JEJICH kariérou, JEJICH penězi, JEJICH slávou. Chodí do práce, aby uživili rodinu – ale pak si stejně najdou milence\milenku a jejich druhá polovička čeká doma, nedejbože s potomkem, zatímco oni tráví čas jinde. V cizích bytech, na cizích večírcích. Vědí, že by měli myslet na rodinu a na ostatní okolo sebe, což je sice fajn, ale proč mi připadá, že se to neděje? Že stejně každý potřebuje i z dobrých skutků vytlouci něco pro sebe (nepočítám do toho pocit z laskavosti vůči druhému člověku)? Pro svoje potěšení, pro svoji osobu? Chápu, že vlastní tělo i duše je prioritou, ale proč je mezi prvním a druhým místem v životě některých tak obrovská vzdálenost? Proč to musí mít takový dopad na jejich okolí? A když už se v jejich životě děje nějaká samozřejmost – například placení toho nejlepšího domova důchodců pro jejich rodiče – proč se přitom tváří jako výše zmíněná georgijská dívka?

Když člověk nemůže (nedokáže) mít peníze i slávu dohromady, zpravidla se zaměří na tu materiální věc. A za peníze si přece dnes můžeme koupit všechno, že. Kam až sahá lidská sobeckost? Do nekonečna? Nebo ještě dál? Co všechno jsou lidé schopni udělat pro sebe? Tím myslím, POUZE PRO SEBE? A kolik pro ostatní? Jak veliký by byl mezi těmito čísly rozdíl? Ovšemže nemohu říci, že by se sobeckost angažovala ve všem, co lidé dělají. Vždycky se najde místo pro vášeň udělat něco čistě jen pro někoho jiného a ponechat si jen pocit z dobrého skutku, ale tahle vášeň mezi lidmi řídne a projevuje se čím dál méně. Pokud vám je přes sedmdesát, máte artrózu kyčlí a nastupujete uprostřed trasy tramvaje, do které na začátku nastoupilo třicet dětí ze základní školy, máte šanci jedna, maximálně dvě ku třiceti, že se posadíte. Tudíž budete mít buď štěstí, anebo rovnou vystupte na stanici polikliniky. Ale ať už je vám kolik chce, zkuste se taky zčásti zasloužit o větší absenci sobeckosti … zkuste myslet na jiné lidi než na ty, kteří vám dávají to, co chcete a co potřebujete. Vždyť jak řekla italská herečka Anna Magnani dramatiku Tennesseemu Williamsovi – jeden dobrý člověk vydá za tisíc špatných.