Vývojové faktory při utváření citlivosti vůči odmítnutí

V následujícím článku se pokusím analyzovat některé vývojové faktory citlivosti vůči odmítnutí (rejection sensitivity; RS). Nejprve se budu zabývat definicí citlivosti vůči odmítnutí, poté stabilitě rysu v čase, případnému utváření rysu v rámci rodičovských a vrstevnických interakcí, následně dalšími faktory, které mohou zasahovat do vývoje rysu: rasové hledisko, vzhledové hledisko, genderové hledisko, vztahové hledisko. Na závěr se budu zabývat dopadem citlivosti vůči odmítnutí na depresivní příznaky, výkon a self-esteem.

RS se může rozvinout, když je dlouhodobě nenaplňována lidská potřeba někam patřit. Zejména pokud odmítnutí pochází z rodiny i od vrstevníků, může člověk získat dlouhotrvající mentální nastavení a očekávat odmítnutí při všech sociálních interakcích (Nesdale, Zimmer-Gembeck, & Roxburgh, 2014). Podporující vztahy s druhými a přijetí druhými je součástí lidského přežití, neboť zejména v dnešní globalizované společnosti je důležité spoléhat se na druhé v oblastech, na něž se nespecializujeme. Odmítnutí může být člověkem vyhodnoceno jako ohrožující díky aktivaci citlivosti vůči odmítnutí. Přijetí nebo vyloučení, zvolení nebo poražení ve volbách, zbožňování nebo opuštění, to vše souvisí s odmítnutím, avšak citlivost vůči odmítnutí je založena spíše na vyhodnocení odmítnutí jako ohrožující člověka (Erozkan, 2009). Člověk s vysokou citlivostí vůči odmítnutí má vysokou selektivní pozornost zaměřenou na příznaky odmítnutí a vyhledává známky odmítnutí v lidském chování (Erozkan, 2009). Do rysu patří také vyrovnávání se s odmítnutím, které probíhá buď formou útěku nebo agresivní obranné reakce (Zimmer-Gembeck, 2015).

Nejdůležitější vývojový faktor souvisí s časovou dimenzí. Podle zjištění studií se citlivost vůči odmítnutí mění s věkem (Nesdale, Zimmer-Gembeck, & Roxburgh, 2014; Erozkan, 2009; Marston, Hare, & Allen, 2010), zejména v rámci přechodů z jedné vývojové etapy člověka do druhé, tj. přechod do adolescence, přechod do dospělosti atp. Měnící se prostředí v adolescenci může sloužit k posílení osobnostních dispozic z dětství a lidé mohou být aktivními tvůrci procesu, který jim zpětně utváří osobnost (Marston, Hare, & Allen, 2010). Vztahy s vrstevníky zejména v pozdní adolescenci nabírají na důležitosti, tudíž míra rysu citlivosti vůči odmítnutí přejímá zásadní roli v kvalitě interpersonálních vztahů (Marston, Hare, & Allen, 2010). Citlivost vůči odmítnutí se stává sebenaplňujícím se proroctvím, neboť v důsledku očekávání odmítnutí může častěji skutečně k odmítnutí docházet (Erozkan, 2009).

Na rozvoji citlivosti vůči odmítnutí se velmi silně podílí vliv rodičovského stylu výchovy a attachmentu (McDonald et al., 2010; Rudolph, & Zimmer-Gembeck, 2014; Erozkan, 2009). Podle teorie attachmentu, vztah mezi dítětem a rodičem pramení z blízkosti novorozence a pečující osoby. Dítě hledá bezpečí, ochranu a podporu. Pečující osoba dodává dítěti možnost objevovat okolní svět a vracet se pod ochrannou ruku k zajištění komfortu a bezpečí, soustavně čelíce strachu nebo hrozbě ze světa. Pokud je pečující osoba citlivá k potřebám svého dítěte, většinou vzniká u dítěte pocit bezpečí (McDonald et al., 2010). Zjištění vlivu stylu attachmentu na citlivost vůči odmítnutí: autoritativní výchova má signifikantně větší vliv na citlivost vůči odmítnutí, než výchova demokratická, protektivní, nebo zcela nekonzistentní (p = 0,05) (Eroznak, 2009). Zajištěný styl attachmentu predikoval nižší citlivost vůči odmítnutí, než ostatní styly attachmentu (Erozkan, 2009). Zjištění potvrdily, že adolescenti, kteří reportovali negativní rodičovské praktiky, vykazovali depresivní symptomy (r=0,37), při vysoké úrovní RS (r=0,39) (Rudolph, & Zimmer-Gembeck, 2014).

Vrstevníci a jejich přijetí do skupiny může mít také řádný vliv na vývoj citlivosti vůči odmítnutí u adolescentů. Studie Nesdale, Zimmer-Gembeck, & Roxburgh (2014) zjišťovala reakce 6 -12 letých dětí (n=144) na členy skupiny jejich spolužáků, kteří je buď přijímali, nebo odmítali. Bylo hodnoceno, zda jejich reakce byly ovlivněny mírou citlivosti vůči odmítnutí. Zjištění byla, že nejednoznačně odmítnuté děti přijaly odmítnutí, tudíž měly více pozitivní postoje k dané skupině a stále se identifikovaly se skupinou. Zcela odmítnuté děti naopak vykazovaly negativní emoce (Nesdale, Zimmer-Gembeck, & Roxburgh, 2014). Pro děti je důležité být součástí sociální skupiny. Můžeme tedy očekávat, že zkušenost s odmítnutím vrstevníky nebo také jen hrozba odmítnutí může mít potenciál ovlivnit osobnostní rysy dítěte ((Rubin et al., 2006), in (Nesdale, Zimmer-Gembeck, & Roxburgh, 2014)). Naopak zjištění jiné studie říkají, že v situaci nejednoznačného odmítnutí, dítě s vyšší mírou citlivosti vůči odmítnutí vykazuje negativnější náladu (Zimmer-Gembeck et al., 2014). Při porovnání měření sebehodnotících škál spolu s hodnocení vrstevníky nebyl zjištěn vztah mezi citlivosti vůči odmítnutí a depresivními syndromy (Zimmer-Gembeck, Trevaskis, Nesdale, & Downey, 2014), ačkoli většina studií hypotézu vlivu na depresivní symptomy potvrzuje (McDonald et al., 2010; Cardi et al., 2013).

Další možné vlivy na vývoj rysu souvisí s rasovým hlediskem, neboť rasová diskriminace může být zdrojem rasové citlivosti vůči odmítnutí. Projevuje se chováním a názorovými postoji k rasově odlišnému člověku jako k podřadnému (Henson et al., 2013).

Citlivost vůči odmítnutí založená na vzhledu může být utvořena obavami z odmítnutí kvůli nestandardnímu vzhledu. Projevuje se nespokojeností se svým tělem, podstupováním rozličných diet, sebehodnocením podle vzhledu, vnímáním vlastní neatraktivity. Podobnosti mezi hodnocenými lidmi a jejich přáteli byly konzistentní (Webb, & Zimmer-Gembeck, 2015). Zřejmě je možný vliv groupthinku, jakožto sociálně psychologického jevu, díky němuž se polarizují názory celé skupiny. Jelikož atraktivní jedinci získávají více pozornosti a přijetí, je logické, že mnoho lidí je citlivá vůči odmítnutí založeném na vzhledových odlišnostech, což může inklinovat v užití plastické chirurgie (Webb, & Zimmer-Gembeck, 2015).

Kromě toho lidé s poruchou příjmu potravy obvykle mají vysokou míru citlivosti vůči odmítnutí (odmítavým výrazům tváře, kritice atp.) a nízké citlivosti k odměně (soucit, přijetí) (Cardi et al., 2013).

Co se genderového hlediska týče, žádný vztah mezi pohlavím a citlivostí vůči odmítnutí nebyl nalezen (Zimmer-Gembeck, Trevaskis, Nesdale, & Downey, 2014).

Jelikož dítě s vysokou mírou citlivosti vůči odmítnutí očekává a vyhledává odmítnutí při sociálních interakcích, je důležité zabývat se dopadem na přítomné i budoucí vztahy (Nesdale, Zimmer-Gembeck, & Roxburgh, 2014). Častá zkušenost s odmítnutím v minulosti může tvořit kognitivní schémata, podle nichž se člověk následně v rámci interpersonálního vztahu chová. Člověk může pak silně emotivně reagovat jak na reálnou situaci odmítnutí, tak na imaginární, která je jen jakožto situace odmítnutí pociťována, avšak reálně se o odmítnutí nejedná (Zimmer-Gembeck et al., 2014).

Vliv vysoké míry citlivosti vůči odmítnutí může být pozorován u výskytu depresivních symptomů, výkonu a self-esteemu. Nejvíce je pozorován vztah mezi nepodporující rodičovskou výchovou a depresí během adolescence (Cardi et al., 2013). Odmítnuté děti jsou méně výkonné v soutěživosti s ostatními v rámci rozličných kognitivních úkolů, zahrnující řešení sociálních problémů a pochopení pravidel chování (Nesdale, Zimmer-Gembeck, & Roxburgh, 2014).

Abych shrnul zjištění z této práce: citlivost vůči odmítnutí podléhá změnám v čase v rámci přechodu ve vývojových etapách, pravděpodobně na rys má vliv primární zkušenost z rodiny a styl attachmentu a přijetí vrstevníky. Další možné aspekty, které mohou mít vliv na vývoj rysu, souvisí s diskriminací vzhledovou, rasovou, váhovou i sociální. Současně samotná citlivost vůči odmítnutí může působit jako sebenaplňující se proroctví a podporovat chování, které vede k odmítnutí v budoucnosti.

Literatura:

• Cardi, V., Matteo, R. D., Corfield, F., & Treasure, J. (2013). Social reward and rejection sensitivity in eating disorders: An investigation of attentional bias and early experiences. World Journal Of Biological Psychiatry, 14(8), 622-633. doi:10.3109/15622975.2012.665479
• Erozkan, A. (2009). Rejection Senzitivity Levels With Respect to Attachment Styles, Gender, and Parenting Styles: A Study With Turkish Students. Social Behavior & Personality: An International Journal, 37(1), 1-14.
• Henson, J. M., Derlega, V. J., Pearson, M. R., Ferrer, R., & Holmes, K. (2013). African American Students‘ Responses to Racial Discrimination: How Race-Based Rejection Sensitivity and Social Constraints are Related to Psychological Reactions. Journal Of Social & Clinical Psychology, 32(5), 504. doi:10.1521/jscp.2013.32.5.504
• Marston, E. G., Hare, A., & Allen, J. P. (2010). Rejection Sensitivity in Late Adolescence: Social and Emotional Sequelae. Journal Of Research On Adolescence (Wiley-Blackwell), 20(4), 959-982. doi:10.1111/j.1532-7795.2010.00675.x
• McDonald, K., Bowker, J., Rubin, K., Laursen, B., & Duchene, M. (2010). Interactions Between Rejection Sensitivity and Supportive Relationships in the Prediction of Adolescents’ Internalizing Difficulties. Journal Of Youth & Adolescence, 39(5), 563-574. doi:10.1007/s10964-010-9519-4
• Nesdale, D., Zimmer-Gembeck, M. J., & Roxburgh, N. (2014). Peer Group Rejection in Childhood: Effects of Rejection Ambiguity, Rejection Sensitivity, and Social Acumen. Journal Of Social Issues, 70(1), 12-28. doi:10.1111/josi.12044
• Rudolph, J., & Zimmer-Gembeck, M. J. (2014). Parent relationships and adolescents‘ depression and social anxiety: Indirect associations via emotional sensitivity to rejection threat. Australian Journal Of Psychology, 66(2), 110. doi:10.1111/ajpy.12042
• Webb, H. J., & Zimmer-Gembeck, M. J. (2015). Body Image and Body Change Strategies Within Friendship Dyads and Groups: Implications for Adolescent Appearance-based Rejection Sensitivity. Social Development, 24(1), 1-19. doi:10.1111/sode.12081
• Zimmer-Gembeck, M. J. (2015). Emotional sensitivity before and after coping with rejection: A longitudinal study. Journal Of Applied Developmental Psychology, 4128-37. doi:10.1016/j.appdev.2015.05.001
• Zimmer-Gembeck, M. J., Nesdale, D., Fersterer, J., & Wilson, J. (2014). An experimental manipulation of rejection: Effects on children’s attitudes and mood depend on rejection sensitivity and relationship history. Australian Journal Of Psychology, 66(1), 8. doi:10.1111/ajpy.12029
• Zimmer-Gembeck, M., Trevaskis, S., Nesdale, D., & Downey, G. (2014). Relational Victimization, Loneliness and Depressive Symptoms: Indirect Associations Via Self and Peer Reports of Rejection Sensitivity. Journal Of Youth & Adolescence, 43(4), 568-582. doi:10.1007/s10964-013-9993-6