Občas je mizerný čas

Dorazil jsem domu včera zvečera a padlo na mě spaní. Poslechl jsem volání svého těla, ovšem předtím dorazil poslední krabici s cukrovím, kterou jsem dostal od Ajky, abych neztloustnul. Protože když bych to jedl na etapy, opět bych navykl na sladkosti, kterým jsem odvykal a do toho přišly Vánoce. Takže jak jsem se vážil, dvě kila přibral, což není tragedie. Ty shodím dvěma usilovnými pochody. Čím jsem starší, tím víc potřebuji chodit, cvičit a dodržovat aspoň mírně životosprávu.

To už tak bývá, čím je tělo zchátralejší, tím víc potřebuje údržbu, aby alespoň trochu sloužilo. Tak se o něj starám. Krásně jsem se do půlnoci vyspal, a poté se oddal čtení, neb jsem si pořídil zase další zajímavou literaturu, takže na rozdíl o mé dcery Babety mohu číst, co chci, protože nemusím jako ona biflovat tu literaturu do školy. Ona studuje bohemistiku, takže povinně čte, co jí řeknou, učí se různé zajímavé věci o češtině, o kterých jsem v životě neslyšel, nikdy je nepotřeboval, ale zřejmě nějak důležité budou. Budu si muset na ni vyžebrat k zapůjčení nějaká skripta, abych měl alespoň trochu tušení, co vlastně studuje. . Číst učebnice mě baví, ovšem nikoliv se je učit zpaměti.

Ono uvízne v paměti tohle a támhleto a pak člověk vypadá skoro jako vzdělanec. Universitu třetího věku studovat nehodlám, měl bych samé staré spolužáky a hlavně spolužačky. Jo, když jsem chodil na PPF a měl spolužačky od dvaceti do šedesáti, to bylo snadné si vybrat správné místo k sezení. Případně se rozhodnout, s kým že půjdu na oběd, nebo sem tam na rande. Ale na universitě třetího věku asi na rande není s kým jít. Takže mi zbývá samostudium a občas se pokusit nějakou krásku přesvědčit, že stařík stojí za prubnutí.

Sotva jsem se ráno probudil a sedl k PC, už mi volala jedna stará dáma, že jsme před časem propustili jednoho hocha a on už zase pije, až se hory zelenají. Rozhořčeně prohlásila, že už věří mé knize, „Ze závislosti do nezávislosti” a chlapeček má smůlu. Tou smůlou měla na mysli, že už mu nedá ani korunu. Když jsem se podivil proč by mu měla něco dávat? Nadšeně přitakala, že jsem její člověk. Ale než se rozpil, stačila mu zařídit bydlení, práci, dala mu peníze, neb věřila, jak vždy naivkové říkají: …že je vyléčený.. Nemám ji za zlé její naivitu, stejně jako ji nemám za zlé, že moc nevěřila těm radám, co poskytuji ve svých knihách. Hlavně už zmíněné „Ze závislosti do nezávislosti.” A „Lidé a manipulace.” Tam v posledních sedmi kapitolách se tím fenoménem manipulace závislých také dost zabývám. Pod názvem: „Zachránci a nezachránění.”

Jo, příbuzní. Co ti si musí vystát od svých drahoušku. Ale většina z těch příbuzných se v tom udržuje dlouhodobě a dobrovolně. V naivní představě, že oni jsou ti spasitelé a zachránci. Občas si říkám své oblíbené. „Užijte si to, když jinak nedáte.” Ale nepřeji jim tohle trápení, vím co obnáší a jak dlouho se z toho lidé vzpamatovávají. Většina z nich má pocit, že musí pomoc, že toho člověka v tom nemají nechat, že není dobré ho nechat se toulat hladového, opilého po ulicích. Snaží se tomu všemožně zabránit a nakonec většinou je jediný výsledek je ten, že místo jedno zničeného člověka, který je ovšem, bude li chtít vzít svůj život do vlastních rukou, jsou zničeni, více či méně, podle osobní odolnosti, všichni v jeho okolí.

Jo povídali jsem si povídali, pak jsme se rozloučili a jen jsem to položil, tak další telefon. Pro změnu uplakaný bývalý pacient, co ho asi, jak jsem vyrozuměl. Opustila žena. Chvíli jsem se bavili, co dál, pak jsme se dohodli, že by mohl zkusit ne první pomoc, ale opakovačku. Přeci jen v klidu přestát nejhorší. Jo být na Vánoce opuštěný není zrovna nejlepší zážitek. Teď nezkoumám jestli si zasloužil opuštění nebo ne, protože na to je dost času až dorazí. Nakonec, už jsem párkrát zažil rozchod Těsně před Vánoci, a fakt to není med, co bych si denně mazal na chleba.

Všude kolem vyhrávají koledy a zpívají <→>…nesem vám noviny, poslouchejte… Tak posloucháte, ale hlasy, co vám říkají, co jste měli a neměli udělat, což je pochopitelně ten nejmizernější způsob, jak zrovna trávit čas, ale jinak to nejde. Někteří vaši známí vás utěšují, chytáte se každého stébla naděje. Ačkoliv tušíte, že to skutečně myslela vážně. Další vám přejí hezké Vánoce a vy za tím chodíte po bytě jak tygr v kleci. On rozchod sám o sobě není nic hezkého, příjemného pro oba. Oba dva to prožívají blbě, i když ten opouštějící se tváří, jako že říká: „Bohu díky, už to mám za sebou.” Sice si to dokonce, celý přesvědčený myslí, netušíce, že teprve čas mu ukáže, že nic nemá za sebou, že ho všechno ještě čeká a že až vyvane ona euforie z rozchodu a uvolnění, přijde čas, kdy mu začne docházet, že i on/ona ztratila.

No, je po Vánocích, tak se třeba vzpamatuje, uklidní a počká. Počkat, co se bude dít, je nejlepší strategie. Sice většinou člověk napíše i pár vzkazů, které jsou sice zbytečné, ale pro něj trochu důležité, neb mu v tu chvíli poskytnout aspoň pocit, že se o něco pokusil. Nebo si něco vyřídil. V konečném důsledku, alespoň já to tak dělám, je nejlepší se stáhnout, lízat si rány, s někým promluvit a počkat, co se stane. Když nic jiného, časem všechno povolí a najednou je vše za mnou. Pak jen: Vzhůru do nových dobrodružství.

Občas, si myslím, neškodí hojivá náplast. Hojivá náplast ránu sice nezcelí, ale napomůže hojení a zároveň pokud si někdo opuštěný přilepí hojivou náplast zjistí, že to s ním není tak špatné. Jedna z takových moc těžkých představ o sobě samém, po tom, co vás někdo opustí, bývá, „že tím pitomcem, kravkou, mohu být jen já a nikdo jiný na celém světě a že díky tomu všichni pochopí, jaký jsem omezenec a už mě žádná/ý nebude chtít. Kdo by si něco takového pověsil na krk.” A než se nadějete, najednou je na vás přilepená náplast, a když nic jiného, tak dostanete ujištění, že někomu za to stojíte se na vás přilepit.

Tak to v tom lidském životě chodí. Jednoho krásného dne, najednou jste úplně, ale úplně s někým jiným a už si na toho, kdo vás opustil ani nevzdechnete. Mnohdy, a není to tak zřídkavé, najednou zjistíte, že ten co vás opustil/a by se docela rádi vrátili. Z ničeho nic, jste v opačné pozici, než kdysi, jste ti obletovaní, ti co z bezcenných se opět stali cenní. A máte zas starosti. Jak s touhle skutečností naložit. Protože i na tom se ukazuje vaše zralost. Jo jo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.