Energie energii si hledá aneb princip zrcadla

Asi každý známe ty chvíle, kdy se zmateně ptáme sami sebe, jací lidé nás to vlastně obklopují. Pokud sedíme s přáteli na zahradě, společně se smějeme a vyprávíme si veselé historky ze života, vše je v pořádku – tak by to přeci mělo být. Když se ale se stejnými lidmi za nějaký čas dostaneme do konfliktu, který vyústí v kolektivní ticho, najednou přemýšlíme nad tím, jak je možné, že někdo, koho mám tak rád, může mít tak pitomé názory. Co kdybychom ale pokaždé, než začneme podobně přemýšlet, zvážili i možnost, že kolem sebe máme přesně ten okruh lidí, který nejvíce odpovídá povaze nás samotných. Co když si připustíme i tu variantu, že se nic neděje náhodou a lidé kolem nás jsou v naší blízkosti proto, aby nám nastavovali zrcadlo.

Zrcadlo jako symbol nahlédnutí na sebe sama a místo, kde máme hledat odpovědi na spoustu svých otázek. Chceš si natrénovat své vystupování? Stoupni si před zrcadlo. Kolikrát jsme se na sebe podívali do zrcadla a hovořili sami k sobě? V pohádce o Sněhurce každý den předstupuje před zrcadlo zlá královna, která se ptá: „Kdo je na světě nejkrásnější.“ Dokud je Sněhurka malé dítě, zrcadlo jí vždy odpovídá, že nejkrásnější na světě je sama královna. Jak roky ubíhají a Sněhurka roste do krásy, i královniny obavy rostou, a proto jednoho dne, když se zrcadla zeptá znovu, zrcadlo jí odpoví: „Jsi krásná královno, ale na světě je ještě někdo, kdo je krásnější než ty.“ Ne náhodou je právě tou nejkrásnější dívkou Sněhurka. Zrcadlo pouze dělalo svou práci – zrcadlilo. A v tomto případě zrcadlilo královnin největší strach.

Vždy se objeví někdo, kdo nám bude odpovídat na nevyslovené stejně jako kouzelné zrcadlo. Proto když si zrovna s někým nerozumíme a lámeme si hlavu nad tím, jak mu vysvětlit, že si myslí (nebo nemyslí) něco správně, může se nám pouze vyjevovat náš společný problém – neschopnost akceptovat to, že ten druhý může mít na věc absolutně jiný názor. Naše negativa a slabosti, o kterých nemluvíme a nejspíš o nich ani nevíme nemůžeme vidět v žádném zrcadle, pokud se tedy zrovna nejedná o zarudnutý pupínek na bradě. Nejspíš právě proto nám bylo dáno z hůry nápovědy v podobě vlastního hněvu. Věty typu: „Tohle mě opravdu vytáčí“ o tom samy vypovídají. Vytáčí nás to z našeho vlastního mínění o nás samotných.

Už od školky si tvoříme party, ve kterých se cítíme dobře, ve kterých jsme součástí nějaké větší komunity, která odpovídá naší povaze, ale také sociální úrovni, společným koníčkům a někdy i fyzickému vzhledu. Dobře si vzpomínám na spolužáky na základní škole, kteří byli „totálně out“. Buď ta holka byla „moc tlustá“, nebo ten kluk „chudý“. Tak jako tak, absolutně se k nám nehodili a byli to smolaři, protože my jsme přeci byli ta elita. Díky současnému materialismu je tento přístup k okolí čím dál více součástí každodenního života. A možná proto nám uniká fakt, že ti „smolaři“ dneska sice nevlastní nejnovější model iphonu, ale mají fungující rodiny a dokážou svým dětem nabídnout něco víc, než jen finanční zázemí.

Ve svém životě se neustále setkáváme s lidmi, kteří nám do něj mají něco přinést. Ať už je považujeme za kamarády nebo ne, vždy jde ve své podstatě o přátele, kteří nám nabízí možnost poznat sebe sama. Jde vlastně o naprosto logický systém, bez kterého bychom se nikdy nikam neposunuli dál.

Zákon akce a reakce, jehož pojetí coby životního stylu je fenoménem dnešní doby, nabízí lidem možnost šťastného života za předpokladu, že ze sebe budeme vyzařovat pouze pozitivní energie. Myšlenka krásná, její provedení v praktickém životě je ovšem náročný úkol i pro tibetského mnicha. Navíc si myslím, že rovnováha negativních a pozitivních energií se nevyhne nikomu. Všichni přece známe ta rána, kdy se probudíme a bez zřejmého důvodu máme prostě špatnou náladu. A když si do toho ještě pořád říkáme, že s tím musíme rychle něco udělat, jinak se to s námi poveze, stresem už nevymyslíme vůbec nic. Každý by měl mít právo na to mít špatnou náladu, ale taky ji pouze jako špatnou náladu brát a nenechat se jí pohltit.

Je zajímavé sledovat, jak se spolu s naší náladou a životním stylem mění také naše okolí a lidé, se kterými se stýkáme. Když jsme zamilovaní, rádi se stýkáme s páry, které jsou také šťastné, abychom mohli společně sdílet ty krásné chvilky. Pokud se, i například proti své vůli, staneme tzv. single, raději zajdeme na kávu s někým, kdo je spokojený sám se sebou a necháme se jeho stylem života inspirovat a motivovat. Pokud tedy opravdu budeme vycházet z toho, že k sobě přitahujeme jen ty lidi, kteří odpovídají naší současné situaci (ve smyslu toho jaké energie z nás vyzařují), je pak jednoduché pochopit, že bezproblémové vztahy s lidmi kolem nás navazujeme ve chvílích duševní pohody a rovnováhy. V tu chvíli z nás vyzařuje radost, štěstí, spokojenost, a proto s námi chtějí trávit čas lidé, kteří jsou také šťastní a spokojení.

Nelze změnit fakt, že se vždycky budeme na cestě za štěstím setkávat i se špatnými chvílemi. Je nemožné nedělat chyby, ale jednu věc můžeme změnit hned teď. Totiž uvědomit si, že skutečné štěstí můžeme nalézt právě v samotné cestě k němu a chápat, že špatné neexistuje, jen stojí na opačné straně zrcadla.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.