Pod vlajkou strachu: Virtuální svět médií

Jednou z osvědčených a zároveň nejúčinnějších propagandistických metod je vzbuzování strachu.

Z předchozích článků už víme, že jednoduchá, dobře srozumitelná lež vždy porazí složitou pravdu. Víme také, že propaganda se neobejde bez oslovení emocí a představivosti. Osvědčenou a zároveň jednou z nejúčinnějších metod zůstává vzbuzování strachu.

Strach jako nástroj propagandy

Klasická pravidla práce se strachem (Pratkanis a Aronson, 1991) říkají: čím se jedinec víc bojí, tím snadněji se účastní nějaké preventivní akce (za předpokladu, že ostatní proměnné, které mohou mít vliv, zůstávají beze změn). Ovlivňování strachem je neúčinné, jestliže je cíl propagandy přesvědčen, že je vůči tomu, co se děje, nebo stát může, bezmocný. Na druhé straně může ovlivňování strachem změnit chování cíle propagandy, jestliže poselství obsahuje konkrétní doporučení, jak se dá míra ohrožení snížit. Cíl propagandy přitom musí věřit, že toto doporučení je efektivní a proveditelné.

Koukolík cituje výrok Adolfa Hitlera z roku 1932, tedy necelý rok před nástupem k moci.  

„V ulicích naší země vládne vřava. Univerzity naplnili rebelující, násilničtí studenti. Komunisti se snaží zničit naši zemi. Svou mocí nás ohrožuje Rusko. Republika je v nebezpečí. Ano – nebezpečí zevnitř i zvenčí. Potřebujeme pořádek a zákon! Náš národ bez nich nepřežije.“

Totéž, jen jinými slovy řekl v průběhu Norimberských procesů zakladatel Gestapa a po většinu druhé světové války Hitlerův zástupce, Hermann Göring: „..lidi lze vždy přimět k tomu, aby poslouchali své vůdce. Je to snadné. Stačí jim to prodat tak, že jsou napadeni, a odsoudit pacifisty za nedostatek vlastenectví a za vystavování země nebezpečí. Funguje to naprosto stejně v jakékoliv zemi.“ ( 1 )

Se strachem mimo jiné pracuje standardně i reklama, píše Koukolík. Prezentuje nebezpečnou situaci, například požár nebo záplavu (oslovení „cíle“ propagandy, tj. diváka, posluchače, čtenáře), vzápětí nabídne řešení, například pojištění. Propagandistická práce se strachem má čtyři kroky. První krok oznamuje ohrožení nebo hrozbu. Následuje doporučení, jak se má „cíl“, to jest občané, chovat. „Cíl“ poté pochopí, že řešení, které jsme doporučili, hrozbu zvládne. „Cíl“ zároveň musí vědět, že se podle našeho doporučení se chovat dokáže. ( Koukolík )

Rád bych na tomto místě citoval z knihy Bořivoje Čelovského: Mnichovská dohoda 1938, respektive z výběru z této knihy, publikovaném na serveru Fronta.cz (2). Zde nalezneme dokonalý příklad vzbuzování strachu, a to titulky německého tisku ze září 1938. Posuďte sami:

Völkischer Beobachter 18. září 1938

Strašlivé ohyzdnosti českých vraždících banditů
Tento zločinecký stát musí být rozbit
Vražda bez masky
K vojenské službě přinucený sudetský Němec zastřelen
Sudetoněmecké statky a podniky zapáleny
Čtyři nové oběti české nenávisti
Češi zahrabávají tajně mrtvoly
Koženým řemenem ubit k smrti
Strašné zločiny českých bestií v Krumlově
Organizovaný hon na lidi na Chebsku
Děti se učí házet láhve s benzínem
Bestiality českých četníků
Běh uličkou českých bajonetů
S pouty na rukou a pod údery pažeb do kasáren
Každá česká učitelka zabije dvě ženy a děti, když přijde Hitler
Svědci českého krvavého teroru – 23000 uprchlíků
Marxistické jidášství
Komuna a husité – ruku v ruce
Vývoj v Československu je diktován krveprolitím
Strašlivá obžaloba českého vražedného systému

Völkischer Beobachter 20. září 1938

Tak zuří husitští vraždící pacholci
Žena ve vysokém stupni těhotenství zbita a odvlečena
Německá krev žaluje
Kojící matky zbity
Takto byl Hermann Schlosser umučen
Žena a dítě rozdrceny tankem
Zastřeleni jako vzteklí psi
Požár lesa má zničit obec – prchající ženy a děti v palbě kulometů
Českokomunistické přípravy k hromadné vraždě Němců v Ústí
Od českých honicích psů uštván
Vražda jakýmkoliv prostředkem
Krev umučených žaluje

A tak dále. Povšimněte si, v jakých obrazech byli Češi prezentováni a s čím spojováni: nenávistné bestie, zločinci, vrazi a tak podobně. Oběti jsou ohyzdně mučeny, bity, vražděny a štvány.  Obyvatelům Německa tak byli Češi vykreslováni jako hrozba a propaganda se pokoušela vytvořit psychózu a pocit rozhořčení nad těmi ďábelskými sousedy. Potvrzuje se tím, že morální panika se nejsnáze buduje na hrozbách, se kterými jsme se doposud nesetkali. Toto popisuje Čelovský, zmiňující hlášení německých diplomatů, kteří v září 1938 z ČSR hlásili nepříliš velký účinek takových zpráv:

„Zatímco říškoněmecká propaganda přináší zprávy o obrovských zvěrstvech a incidentech, je v celých Sudetech klid a Češi jsou pány situace. Hodně Němců má za to, že říškoněmecký rozhlas hodně přehání. Tím zviklává důvěru ve svou spolehlivost.“ ( Čelovský – tamtéž pozn. 3)

Připomeňme si fakta. V září 1938 vyvrcholila snaha Adolfa Hitlera o rozbití Československa, které stálo v cestě německé expanzi. Československo bylo v nevýhodné situaci, kdy se buďto mělo podvolit mnichovské dohodě nebo riskovat válku v situaci, kdy ho opouštěli spojenci. Propaganda připravovala obyvatelstvo na možný válečný konflikt.

Virtuální světy médií

A ačkoli se záměry propagandy mohou lišit, principy jsou stále stejné. Mediální realita je často virtuálním světem, která má se skutečností společného jen něco a někdy. (4) To znamená jen to, že média nejsou arbitrem skutečnosti, píše Koukolík v knize Mocenská posedlost. Vypadá to však, jako by si společnost na virtuální světy médií, právě pod tlakem médií, zvykala.

Dále konstatuje, že klíčovým – samozřejmě, že nikoli jediným – smyslem činnosti médií ve svobodné a otevřené společnosti, by měla být právě zpětná vazba s realitou, skutečností. Čím nepřesnější, virtuálnější a nepravdivější tato zpětná vazba bude, tím krutější bude cena, kterou za toto zkreslování a porušování zpětné vazby k realitě zaplatí všichni členové takové společnosti. Společnost by ve vlastním zájmu měla dávat více než bedlivý pozor na vztah médií a skutečnosti a vědět, že nebrat je vážně nestačí a také, že ze dvou opačných lží pravda neplyne.

Bez ohledu na to, co o sobě média tvrdí, bychom neměli zapomínat na prosté skutečnosti: je důležité, komu média patří, kdo a za co je platí, co sleduje, co chce se společností provést, kde „chce lidi mít.“ Jestliže média o sobě stereotypně opakují, že jsou strážní psi demokracie, pak bychom neměli zapomenout na otázku, který demokrat je právě krmí. (5)

Neměli bychom tedy zapomínat ani na to, že mediální realita je často jen realitou virtuální. Morální panika a strach nás zbaví svobody spolehlivěji, než jakákoli virtuální hrozba.

Zdroje:
  • Interview mit Gustave Gilbert in der Gefängniszelle, 18. April 1946, Nürnberger Tagebuch
  • ( 2)(3) Zdroj: Bořivoj Čelovský: Mnichovská dohoda 1938, Tilia, Šenov u Ostravy 1999 s. 275-276, výběr publikován na fronta.cz (http://www.fronta.cz/dokument/titulky-nemeckeho-tisku-v-zari-1938 )
  • (4)(5) Koukolík, F. (2011) Mocenská posedlost
Dále k tématu:

 

Článek byl publikován na serveru Manipulátoři.cz.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *