Z extrému do extrému

Když se z bohéma žijícího bláhovým nočním životem stane kontemplativní mnich, mnoho lidí to vnímá jako zázrak. Když se ze sexuálního maniaka stane rigidní zastánce PPR, mnoho lidí užasne. Když se z alkoholika stane dětinský uctívatel sošky Pražského Jezulátka, mnohé zbožné duše jásají.

Přiznám se, že mne tyto změny tolik nepřekvapují. Ve skutečnosti totiž tak úplně o změnu nejde. Pouze se dotyčný člověk přemístil z jednoho do druhého extrému. Kdyby se bohém stal rozumným manželem, který si ponechá lásku k umění, pak lze hovořit o skutečné změně. Když člověk, který byl zvyklý souložit kdykoliv a kdekoliv, pochopí, že život není jen o sexu, pak to považuji za skutečný zázrak. Když alkoholik začne na sobě makat, uzdravuje svá zranění a stává se zodpovědným člověkem stojícím pevně nohama na zemi, tak začínám jásat.

Náš život funguje jako kyvadlo. Pokud jsme v nějaké extrémní pozici a máme snahu se změnit, velice snadno se dostaneme do druhého extrému. Naše symbolické kyvadlo totiž bylo vychýleno na jednu stranu, a tak se poměrně snadno vychýlilo na druhý konec osy. Domnívám se však, že ideál člověka nikdy nespočívá v extrému, ale spíše v rovnováze. Sv. Ignác z Loyoly hovoří o nutnosti indiference, tedy vyrovnanosti mezi extrémy.

Extrémy však lákají. Proč se tolik lidí dívá na zprávy na Nově nebo čtou Blesk? Protože tam mají všechno v extrému – v nahotě, v krvi, v hnusu… Zatímco veřejnoprávní médium by se mělo snažit o nadhled nad situací a ukázat ji z více hledisek, bulvár jde právě do extrému. Protože extrém člověka přitahuje.

I extrémy v církvi jsou lákavé. Přijímání eucharistie výhradně do úst a nejlépe vkleče, nenávistný boj v oblasti bioetiky nebo nelidská rigidnost v oblasti sexuality – to všechno hodně láká. Protože to vypadá jako ta skutečná, ryzí a stoprocentní víra. Stojím si však za tím, že skutečná víra není totéž co extremismus.

Není nám dovoleno soudit. To nechme na Bohu. Ale jsem si jistý, že Bůh po nás nechce extrémy, Bůh po nás chce vyváženost, kterou bychom v jistém slova smyslu mohli nazvat zralostí. Zralost totiž znamená znát ideály a jít za nimi, ale také si být vědom vlastních omezení a brát je v úvahu. Extremista jde přes mrtvoly a nezajímá ho, jestli svými postoji nepáchá více škody než užitku. Rozvážný člověk přemýšlí nad důsledky svého jednání, bere v úvahu okolnosti a rozhoduje se podle konkrétní situace. Extremista má jeden recept pro všechny případy a jeho svět je černobílý. Rozvážný člověk ví, že svět má mnoho odstínů šedi.

Mnozí z extremistů, které jsem poznal, měli v sobě ukryto nějaké hluboké zranění. Ať už to byla tvrdá výchova, zneužití, silné zklamání v první lásce, anebo nezájem nejbližších – tato zranění se do člověka vždy hluboce zapíší. Neumožňují mu normálně se chovat, fungovat. A protože takto nelze dost dobře žít, takový člověk pak hledá způsob, jak ze svého vnitřního zmatku uniknout.

Jedna z možností je stát se extremistou. Začít mít černobílé vidění, makat naplno a neohlížet se kolem sebe. Začít zastávat extrémní postoje a vyjadřovat je i vnějšími projevy, tedy např. organizací tvrdých nenávistných protestů nebo dlouhými modlitbami a posty – to všechno stojí tak moc energie, že člověk pak nemá sílu zabývat se sám sebou a svými problémy. A tak extremista své nevyřešené konflikty úspěšně zatlačuje někam do podvědomí. Navenek vypadá jako zapálený křesťan a bojovník, bývá chválen a dáván za příklad. A i tato chvála je dobrým špuntem sloužícím k tomu, aby jeho nevyřešené konflikty zůstaly uvnitř. Jen občas udělá takový člověk skutečný kopanec – fanaticky někomu ublíží nebo někoho poníží. Pro obraz církve navenek to nepůsobí nejlépe, ale on si to obhájí tím, že bojuje za dobrou věc.

Ideálním řešením je otevřít tyto bolavé rány, vyčistit je a počkat, až se zacelí. Tedy prakticky – jít za vhodným knězem, případně za psychoterapeutem, otevřít své nitro a snažit se hledat řešení. Často je potřeba znovu si připomenout bolestnou situaci, která se kdysi stala, nechat na sebe padnout potlačené a bolavé emoce a pak se k tomu postavit nově. Stojí to sice čas a námahu, ale výsledek je nezaplatitelný – skutečná vnitřní svoboda, zdravá sebedůvěra a vyrovnaný postoj k sobě, bližním i k Bohu.

Nechci říkat, že nasazení pro Boží království je špatná věc. Nemáme být lenoši, máme se modlit a učit se odříkání. Musí to ale jít od srdce a motivací musí být ne nenávist nebo pýcha, ale poznání, že mě Bůh miluje. Nicméně pokud jsou projevy víry jen nálepkou našich zranění a nevyřešených konfliktů, tak se nám to vždy šeredně vymstí.

Domnívám se, že to, co si člověk sám na této zemi nedá do pořádku, bude „dohánět v očistci“. Nepředstavuju si očistec jako nějaké nápravné zařízení, ale jako místo, kde budu sám sebe i druhé vidět ve skutečnosti a pravdivě. A tam budu dávat do pořádku, co jsem nestihl na zemi. Ať je to ve vztahu k druhým, nebo i k sobě samému. A vlastně i k Bohu. Tam uvidím Boha jako lásku.

Možná bude na prahu nebeské brány extremista hodně překvapený. Bude se totiž ohánět výpisem splněných povinností, nasazením a vykonanými činy. Je ale otázka, jestli mu to k něčemu bude. Je otázka, jestli právě on nebude muset strávit v očistci dost času, aby pochopil Boží lásku, která je zadarmo, bez zásluh.

Poznámka redakce:

Článek je část publikace: Pavel Moravec. Mozaika. Úvahy pramenící z hledání odpovědí na provokující otázky. Cesta, Brno, 2013.,  a je zveřejněn s laskavým svolením autora i nakladatele

Komentář

  1. Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.