Po stopách (ne)smyslu života

Proč jsem tady? Proč žiji? Kam směřuji? Co je smyslem života a vesmíru? A existuje vůbec smysl života?

Otázky, které jsou staré snad jak lidstvo samo, nebyly dosud nikým uspokojivě zodpovězeny. Někteří hledáním odpovědí promarnili život. Jiní nabyli dojmu, že smysl života neexistuje a další zase, že nalezli odpověď na otázku vesmíru, života a vůbec. Nerad bych se pouštěl na tenký led a odhadoval, co konkrétního je smyslem života. Zůstanu proto v rovině obecné a nahlédnu na smysl života systematicky s nadějí, že budu schopen říct, co obecného lze za smysl života považovat. A především nabídnu nástroj, jak lze smysl života zkoumat a kategorizovat.

Co je to život?

Dříve, než se pokusíme najít odpověď na výše zmíněné provokativní otázky, musíme si ujasnit pár základních pojmů. Otázce „jaký je smysl života“ by mělo předcházet několik kroků. V prvé řadě je to otázka, co je to život? Ačkoliv tato otázka zní banálně, je opravdu důležitá. Máme hledat smysl života zvířete, rostliny či dokonce bakterie nebo snad viru, kterého někteří považují za neživý? A co potenciální mimozemský život? Bude jejich účel existence stejný jako lidský? Bylo by pošetilé domnívat se, že smysl života se týká jen nás, lidí, neb i my jsme jen součástí přírody. Na druhou stranu, jsme jediný známý druh, který má potřebu hledat smysl, a který se sám sebe ptá, proč vlastně existuje. Z toho důvodu se v mé úvaze zaměřím na smysl života v kontextu života člověka – přesto však nezapomenu na to, že jsme stále jen zvířata a pokusím se vyhnout mnohdy lákavému antropocentrismu.

Co je to smysl?

Druhá otázka se ptá, co je to smysl? Zatímco termín život je pro nás vcelku lehce představitelný, pojem smysl je na tom podstatně hůře, neb je to jen jakýsi člověkem stvořený, nehmatatelný a neverifikovatelný teoretický konstrukt. V klasickém filosofickém pojetí je smysl jednoduše účel, či důvod, proč žít a proč neumřít. Těžko definovat něco tak vágního jako smysl. Nazvěme proto smysl vlastností organismu, věci, myšlenky, v podstatě čehokoli, která naplňuje jeho existenci a dává jí význam. Při absenci této – ať už reálné či pouze hypotetické – vlastnosti pak existence nejenom, že nemá smysl, ale je i zbytečná a v praxi bizarně absurdní až nepředstavitelná.

Existuje vůbec smysl života?

Třetí zásadní otázka zní, existuje smysl života? Nerad bych přijal existenci smyslu života jako axiom či dogma a zkusím tedy nastínit krátkou tezi, proč je racionální důvod domnívat se, že smysl života opravdu existuje. V podstatě naprostá většina všech myslitelů, kteří kdy chodili po naší planetě, se shodli na tom, že smysl života existuje. Ani existencialisté, ani ateisté, a dokonce ani ti nejzarputilejší nihilisté se neodvážili tvrdit, že smysl života neexistuje – vlastně jen popírali něco, co často nazýváme „vyšším“ smyslem života.

Z psychologie víme, že člověk atribuuje (přisuzuje jevům smysl) v podstatě pořád. Člověk totiž potřebuje svět chápat. Svět, který nechápe, je pro něj existenciálním nebezpečím, které skrze deprese může vyústit až v sebevraždu. Ostatně, E. V. Frakl mluví o touze po smyslu jako o primární motivaci lidského života. Nejspíš i proto jsme přisuzovali jevům, které jsme nechápali, nadpřirozené atributy (a děláme to vlastně pořád, jenom se oblast, kterou nechápeme, značně zúžila). A je logické, že smysl přisuzujeme nejen okolním jevům, ale i nám samotným. Je tedy možné, že smysl života je jen další kognitivní bias, který ovlivňuje naše nazírání na realitu? Je možné, že ani jeden filosof tuto clonu neodhalil?

Vyloučit to nemůže, nicméně musíme si uvědomit, že pro uznání existence smyslu života nemusíme obhajovat jakýsi vyšší nemateriální smysl ztělesněný v nejvyšším Jsoucnu nebo nějakou objektivní a měřitelnou vlastnost organismu. Stačí nám připustit, že smysl života existuje v myslích lidí jako teoretický konstrukt, klidně jako iluzorní kognitivní bias, a jako takový existuje minimálně jako atribut, který věcem, jevům a organismům přisuzujeme. Pouliční lampa možná nemá objektivní smysl existence, ale existence člověka ji zaručuje, že minimálně člověk na ni bude nahlížet jako na smysluplnou (za předpokladu, že mu bude večer svítit na cestu). Smysl z tohoto důvodu existuje a stejně reálný jako třeba estetika či vnímání času.

Jaké „typy“ smyslů života existují?

Domnívám se, že na smysl můžeme nahlížet z několika úhlů. Ostatně, dělali jsme to již v předešlé části práce. Jelikož jsem se rozhodl zkoumat smysl života systematicky z hlediska jeho typologie, kategorizoval jsem si smysl na základě několika faktorů. Díky analýze literatury, myšlenek filosofů, vědeckých přístupů i spirituálních konceptů jsem dospěl k závěru, že smysl života lze porovnávat ve dvou základních dimenzích. Těmi dimenzemi jsou objektivita a materiálnost.

Dimenze objektivity

Dimenze objektivity je na jednom pólu tvořena objektivním smyslem života a na druhém pólu pak smyslem života subjektivním. Subjektivní smysl je de facto závislý na pozorovateli, který je schopen jevům smysl existence přiřknout. Tento smysl bude subjektivní a v podstatě bude i modifikovatelný inteligentním pozorovatelem. Tento smysl je také značně individuální, protože může být modifikován a dokonce i tvořen jednotlivým pozorovatelem. V případě, že inteligentní pozorovatel vyhyne, zanikne i tento smysl. Objektivní smysl je pak zcela nezávislý na inteligentním pozorovateli, bude existovat i tehdy, pokud pozorovatel zahyne. Tento smysl lze označit za kolektivní, protože je všem pozorovatelům společný. [1] V jednoduchém grafu níže je dimenze objektivity vyznačena osou X.

Dimenze materiálnosti.

Dimenze materiálnosti nám pak rozdělí smysl života na tolik diskutovaný nemateriální smysl života, a pro mnohé nedostatečně duchovní materiální smysl života. Nemateriální smysl života, v běžné řeči označován za „vyšší“, tvrdí, že podstata existence se skrývá někde nad existencí samotnou, čímž vytváří spirituální přesah našich životů. Tento smysl jsem označil za iracionální [2], neboť prostředkem pro uznání tohoto smyslu života je v naprosté většina případů jen a pouze víra.

Materiální smysl života, jehož krédem je, že smyslem existence je život sám, můžeme pak označit za „nižší“. Je potřeba upozornit, že i materiální smysl života může nabízet přesah – tento přesah ale není tolik spirituální, neboť se týká pouze přesahu našeho vlastního života, ne života obecně. Tento smysl života jsem označil za racionální, protože nepotřebuje víru k uznání své existence, ale vychází z rozumu, event. vědeckých poznatků. Dimenze materialismu je v grafu znázorněna osou Y.

smysl1

Takovéto rozdělení samozřejmě není dokonalé a rozhodně není nepropustné. Neplatí tedy, že existuje pouze jeden typ smyslu života a ten zbytek je výše zmíněnou iluzí. Neplatí ani, že některé činnosti či filosofické koncepty nemohou svým učením zasahovat do více kvadrantů najednou. Ostatně, který smysl je validní, a který ne, většinou záleží jen na pozorovateli. Z důvodu jednoduchosti a přehlednosti této typologie jsem také zanedbal a zjednodušil některé atributy smyslů, které by si v obsáhlejší práci dozajista vysloužili vlastní dimenze. V následující části rozepíši detailněji, co představuje každý kvadrant, která vědecká či filosofická teorie má k němu nejblíže, a jak je pravděpodobné, že je takový smysl života reálný.

IV. Kvadrant – Materiální subjektivní smysl života

IV. kvadrant je nejskeptičtější a jistota jeho existence je nejpravděpodobnější. Tento kvadrant neřeší nikterak existenci „vyššího“ smyslu. Nezajímá ho, co se děje s člověkem po smrti, ani se neptá, kdo jej stvořil. Je zaměřen materiálně a smysl života vidí v existenci života samotného. Tenhle kvadrant také nehledá existenci obecně platného a objektivního smyslu života, a tvrdí, že smysl života je závislý na inteligentním pozorovateli, a že je tedy subjektivní a individuální. Znamená to tedy, že pokud by člověk byl jediný inteligentní tvor ve vesmíru, a pokud by náhle vyhynul, ztratil by se s ním i atribut smyslu.

Co je smyslem života pro lidi řídící se tímto kvadrantem? Ačkoliv se Vám určitě evokuje představa bohémů a hédonistů užívajících si svůj život plnými doušky, jako věděcko-filosofický koncept pro tento kvadrant jsem si zvolil psychoterapii, konkrétně logoterapii Viktora Emila Frankla a existenciální analýzu Alfrieda Längleho. Nejlépe myšlenky těchto psychoterapeutických směrů shrnují slova V. E. Frankla, který tvrdil, že bychom se neměli ptát na to, jaký smysl má život, ale raději na to, jaký smysl mu můžeme dát.

Smysl života v tomto pojetí tvoří právě pozorovatel schopný o smyslu přemýšlet a smysl života zde existuje pouze jako teoretický konstrukt, který naplňuje naše psychické a materiální potřeby. Jakožto inteligentní pozorovatelé máme jednu důležitou schopnost (která se místy může změnit v prokletí) – dávat věcem a jevům smysl. A právě to bychom měli dělat, dát smysl svému životu, ať už je ten smysl jakýkoli, neboť jen tak prožijeme šťastný život. Stejně jako dáváme smysl věcem, jako si vytváříme jejich využití, lze využít i svůj život. Pro někoho to může být práce, pro jiného zábava, pro dalšího rodina, umění, láska, pomáhání druhým, eudaimonia nebo třeba rozšiřování hranic lidských vědomostí. Tenhle kvadrant také nabízí určitý přesah. Je jím právě tvorba kultury, lidská generativita,či pokrok lidské rasy. Což jsou všechno aspekty, které zde zůstanou i tehdy, když my tady už nebudeme. Na druhou stranu, smyslem ve IV. kvadrantu může být i filosofy opovrhované obžerství, mamon, nenávist a zlo [3]. Volba zůstává na nás.

III. Kvadrant – Materiální objektivní smysl života

III. kvadrant sdílí s IV. kvadrantem materiálnost a ignoraci vyššího smyslu. I tento typ smyslu života tedy vidí podstatu existence v ní samotné a nehledá nemateriální přesahy. Na rozdíl od předchozího typu však neřeší individuální smysl, ale hledá smysl objektivní, který je společný všem, a který je nezávislý na inteligentním pozorovateli. To znamená, že tento smysl života by se zachoval i tehdy, pokud by zmizel člověk.

Nejvhodnějším příkladem pro tento smysl života je dle mého evoluční teorie. Když Charles Darwin zformuloval svou teorii přirozeného výběru, značně tím pozměnil lidské chápání vývoje druhů. O pár let později se sice dostala jeho teorie do stínu dědičnosti a genetiky Gregora J. Mendela, nicméně nezůstala tam dlouho. Zkombinováním těchto dvou teorií vznikla Nová syntéza, resp. neodarwinismus, jehož nejvýznamnější přínosem je teorie sobeckého genu Richarda Dawkinse. Tento revoluční pohled tvrdí, že smyslem evoluce, a v podstatě života vůbec, je předání genů další generace. V teorii sobeckého genu jsme – metaforicky řečeno – jen otroky našich genů, kterým jde o to, aby se předaly v co největším počtu.

Smyslem života je tedy žít, rozmnožit se a paradoxně umřít. Životním přesahem je pak genetická výbava, která bude chodit po této planetě ještě dlouho poté, co my už žít nebudeme. Stejně jako si my teď neseme geny našich dávno zesnulých předků. Další rovina přesahu existuje v podobě Baudelairovského znovunavrácení našeho těla do přírody pomocí fascinujícího – leckdo by řekl nechutně dekadentního – procesu rozkladu. Tento přístup je sice pro mnohé příliš animální, přesto je jeho existence vysoce pravděpodobná a jeho smyslnost je relativně odůvodněná.

II. Kvadrant – Nemateriální objektivní smysl života

II. kvadrant je oproti dvěma předešlým značně rozdílný. S III. kvadrantem sice sdílí objektivní pojetí smyslu života, které je nezávislé na pozorovateli, na rozdíl od předešlých kvadrantů však znázorňuje vyšší, tedy nemateriální smysl života. Tento přístup vidí smysl života mimo naše životy, v něčem spirituálním a iracionálním. Nejtypičtějším představitelem tohoto kvadrantu je klasické monoteistické náboženství, které věří v jednoho všemohoucího Boha, jenž dává smysl celému vesmíru. Entita, Bůh, Řád či Smysl je v tomto kontextu něco, na co naše rozumové schopnosti nestačí pochopit, a je proto potřeba začít věřit.

Smyslem života je pak buďto plnění vůle této Entity nebo víra a láska v tuto Entitu (v praxi je to často jedno a totéž). Tento smysl odmítá, že by si jedinec mohl sám vytvořit smysl života, odmítá i povrchní smysly života jako je práce, rodina či učení.

Zatímco materiální kvadranty v extrémních situacích, kdy se neptáme jen po smyslu našeho života, ale po smyslu života obecně či dokonce po smyslu vesmíru, smysl nevidí (Vesmír smysl nemá a nebyl stvořen pro inteligentního pozorovatele, život je produktem náhody, statistické pravděpodobnosti a vhodných podmínek, apod.), nemateriální kvadranty mají v těchto situacích jasno. Přesto (nebo právě proto) se však dostávají do logických nonsensů. Z hlediska II. Kvadrantu má vesmír a všechen život smysl právě proto, že jej buďto stvořilo, nebo mu smysl přiřknulo něco absolutního. Logický nonsens ale nastane, začneme-li pátrat po smyslu této absolutní entity. Co a jak dalo smysl jí?  Jaký je smysl této entity? A pokud nikdo, a ona sama smysl nemá (nebo si jej přiřknula sama tak, jak to umožňuje materiální IV. kvadrant), není vše, co vytvořila, nesmyslné? A podobných otázek se nabízí spousta. Z toho důvodu jsou nemateriální přístupy iracionální, protože se pomocí logiky a racionality nemůžeme dopátrat odpovědi na otázku „proč?“. Opustíme-li ale logiku a racionalitu, můžeme říct a věřit, že na počátku bylo Absolutno, které vzniklo samo ze sebe, samo sobě dalo smysl a tudíž smyslem jeho existence je ono samo.

Toto absolutno pak dává smysl všemu, co vzniklo po něm. A naše víra v něj je pak také smyslem našeho života. Přesah tohoto kvadrantu se může projevit v posmrtném životě v nebi, v splynutí s entitou či v obklopení nekonečnou láskou. Existence tohoto typu smyslu života je rozhodně méně pravděpodobná než předešlé dva kvadranty, přesto je víra v tento smysl velice atraktivní, neboť nabízí komplexní pochopení smyslu nejenom života, ale i vesmíru a vlastně úplně všeho, na rozdíl třeba od vědy, jejíž poznatky nejsou ani zdaleka tak vysvětlující.

I. Kvadrant – Nemateriální subjektivní smysl života

I. kvadrant je nejsložitější. S předchozím kvadrantem sdílí myšlenku, že smysl života nás přesahuje, na rozdíl od něj však nevidí důvod domnívat se, že je zde něco objektivního, jakási absolutní Entita. V tomto pojetí je smysl života totiž individuální. Do tohoto konceptu lze zařadit některé východní filosofické koncepty věřící v reinkarnaci, fenomén New Age, nebo víru v nesmrtelnou duši, která je nejvyšším Bohem sama o sobě a jako taková má možnost modifikovat smysl života.

Smyslem lidí věřících v I. Kvadrant je pak pravděpodobně důraz na uvědomění si vlastní spirituality, její rozvíjení a pochopení. V nejvyšších kruzích pak i napojení na „vesmír a jeho energii“ (přičemž „vesmírná energie“ zde není brána jako objektivní absolutno, ale jako maximální využití subjektivního spirituálního potenciálu), eventuálně pak neustálým vtělováním zdokonalování své nemateriální duše a dospění do stavu nirvány. Vesmír má tedy smysl proto, že jsme zde my, kteří jsme schopni se na něj napojit, rozvíjet ho, využívat, měnit a dávat mu smysl. Pokud bychom zmizli (ve všech formách, tedy i v těch duchovních), zmizel by i smysl vesmíru (nebo možná dokonce vesmír samotný, protože v tomto pohledu jsme všichni částečně vesmírem samotným). Tento kvadrant je, stejně jako IV. kvadrant, víceméně antropocentrický, protože představa, že by se na stejné úrovni reinkarnovala nemateriální duše člověka a mořské řasy zároveň je poněkud znepokojující. Pravděpodobnost existence tohoto smyslu je taktéž z pochopitelných důvodů nízká, otázkou však zůstává, jestli je pravděpodobnější než kvadrant II.

Doplníme-li tedy výše znázorněný graf o základní popsané filosofické koncepty, dostaneme následující:

smysl2

Touha po smyslu jako individuální odlišnost?

Mě osobně nejvíc imponuje materialistický smysl života, tedy IV. a III. Kvadrant, neboť nabízí dostatečné odůvodnění, proč žít, a proč má smysl v životě o něco usilovat. Umožňuje člověku také vyrovnaně umřít, protože má možnost za sebou něco zanechat. Existence nemateriálních kvadrantů se mi jeví jako přebytečná. Přesto je však striktně neodmítám. Vzhledem k tomu, že k jejich poznání (a teoreticky i vyvrácení) je potřeba jiných metod než racionality a logiky, uznávám nejenom jejich potenciální existenci, ale především důležitost, kterou pro některé lidi mají.

Závěrem bych rád rozebral onu individuální důležitost. Proč někdo dokáže žít s tím, že jediným smyslem života je předání genů, nebo dokonce že žádný smysl není a záleží jen na nás, jaký svému životu dáme, a proč někdo pro spokojený život potřebuje víru v absolutní smysl života či spirituální přesah v podobě nesmrtelné duše?

Stejně jako freudovská psychoanalýza pracuje s pudovým, geneticky daným libidem, lze nahlížet i na potřebu touhy po smyslu jako na vrozený pud, jehož síla je taktéž dispozičně daná. Je tedy možné, že každý máme nejenom jinak nastavené sexuální libido, ale i spirituální potřebu smyslu života. Někdo má tuto potřebu nízkou a vystačí si s evoluční teorií, jiný má potřebu po smyslu vyšší a uchyluje se k nemateriálním kvadrantům. A stejně jako mnohé další pudy se může intenzita touhy po smyslu rozvíjet a měnit s věkem, vzděláním, životními zkušenostmi, nebo třeba výchovou. Z hlediska evoluce by pak intenzivní touha po smyslu byla v dávné historii dokonce výhodou, protože by budila v jedinci určitou pokoru k neznámým a potenciálně nebezpečným jevům, zlepšovala jeho subjektivní well-being a zvyšovala jeho šance na přežití.

Na druhou stranu, pokud existuje jakýkoliv smysl v nemateriálním kvadrantu, jsou ti, kteří v něj nevěří, odsouzeni k jeho nenalezení a k životu v iluzi. A ty, kteří v něj nejenom věří, ale i jej pomocí své spirituality a iracionality zažili a pochopili, pak lze považovat za spirituálně vyspělejší, a jejich životy za smysluplné. Zdá se tedy, že dimenze materiálnosti je to nejvýraznější dělení celé typologie.

Ať už je naše potřeba hledat smysl způsobená čímkoli, máme všichni něco společného. Smysl budeme hledat i nadále. Tato práce si nekladla za cíl definitivně říct, co je podstatou bytí, co jí není, a jak by měl člověk žít. Nevím, jaký smysl má náš život, příroda nebo vesmír. A nejsem si jist, jestli někdy nějakou pro všechny uspokojivou konkrétní odpověď nalezneme. Cílem této eseje bylo nabídnout čtenáři zamyšlení nad rozdílnosti ve filosofických přístupech ke smyslu života a jejich stěžejních bodech, přiblížení problematiky hledání smyslu života a ukázání nástroje, díky kterému bude moct čtenář pochopit, který smysl života je pro něj nejbližší. Doufám, že svůj smysl práce splnila. Úplným závěrem si dovolím jeden humorný citát z dílny Monty Python, který, přestože řeší smysl existence z hlediska konkrétních a nikoliv obecných a vágních postulátů, zodpovídá na nejdůležitější otázku našich životů s překvapivou grácií:

Takže, co konkrétního je smyslem života? „Není to nic zvláštního. Buďte hodní k jiným lidem, nejezte tuky, sem tam si přečtěte hezkou knížku, choďte na procházky a zkuste žít harmonicky a v míru s lidmi všech vyznání a ras.“

Poznámky pod čarou:

[1] Problematika individualismu a kolektivismu je do dimenze objektivity přiřčena spíše nuceně, neboť se zde hodí nejlépe. V hlubších úvahách se však můžeme občas dostat do logických sporů a proto je možné, že by bylo vhodnější přidat do této typologie třetí dimenzi, a to právě dimenzi kolektivismu.

[2] Iracionální zde není myšleno pejorativně. Původně jsem chtěl tento atribut nazvat empirismem, ve smyslu filosofického střetu empirismus kontra racionalismus, dospěl jsem však k tomu, že dimenze empirismu a racionalismu, v našem pojetí dimenze smyslu života, který lze poznat jen pomocí zkušenosti (často meditace či mystického zážitku) a smyslu života, který lze poznat jen pomocí rozumu (tedy např. vědy) je opět složité dělení, které by si nejspíš zasloužilo svou vlastní dimenzi, a rozhodl jsem se proto atribut empirismu nahradit iracionalismem, jakožto důrazem na víru.

[3] Dosud jsme nahlíželi na smysl života jako na emočně nezabarvený, nehodnotící pojem. Budeme to tak dělat i nadále, proto je možné, že pro někoho bude smysl života činnost, kterou bychom my bez váhání odsoudili.

Komentář

  1. Od Verlean

    Odpovědět

  2. Od Anonym

    Odpovědět

  3. Od Milan Salaš

    Odpovědět

  4. Od Marklar

    Odpovědět

    • Od Milan Salaš

      Odpovědět

      • Od Milan Salaš

        Odpovědět

  5. Od Radek Do

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.